ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.945.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 945/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce NEXCO LTD., se sídlem SUITE B, 29 HARLEY STREET, W1G 9QR, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, č. 5292228, zastoupeného Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 10, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) EKOS Kroměříž, a. s., se sídlem v Kroměříži, Kaplanova 3862, identifikační číslo osoby 60 72 33 43, 2) S. T., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00, 3) L. Ch., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00, 4) Ing. P. V., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00 a 5) Ing. M.P., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00, o zaplacení částky 6,000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 236/2004, o dovolání druhého až pátého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2008, č. j. 7 Cmo 250/2008-225, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. července 2007, č. j. 3 Cm 236/2004-158, ve znění usnesení ze dne 22. února 2008, č. j. 3 Cm 236/2004-211 a usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 3 Cm 236/2004-214, mimo jiné uložil druhému až pátému žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 6,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. září 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 20.000,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – jsa vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení ze dne 8. února 2007, č. j. 7 Cmo 173/2006-129, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil v pořadí první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 Cm 236/2004-45, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení – s odkazem na ustanovení čl. I §8 a §31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) dospěl k závěru, podle něhož druhý až pátý žalovaní svým podpisem na rubu směnky převzali směnečné rukojemství za výstavce (první žalovanou). Současně shledal nedůvodnou výhradu výše zmíněných žalovaných, že „jejich podpisy představují pouze úkon první žalované, když v době podpisu směnky byli členy představenstva první žalované“. Potud akcentoval, že tito žalovaní jsou „jednoznačně podepsáni jako fyzické osoby“, přičemž na směnce není nijak vyjádřen jejich vztah k první žalované; jejich podpisy na směnce tak nebyly jednáním „za právnickou osobu“. Konečně jako nevýznamnou vyhodnotil i výhradu, podle které výstavcem směnky nebyla první žalovaná, nýbrž „fyzická osoba J. V.“, když z hlediska odpovědnosti žalovaných jako směnečných rukojmích řešení otázky, kdo směnku ve skutečnosti vystavil, význam nemá.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého až pátého žalovaných rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 7 Cmo 250/2008-225, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil; ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým až pátým žalovanými jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v prvé řadě zcela setrval na závěrech formulovaných v usnesení ze dne 8. února 2007, č. j. 7 Cmo 173/2006-129, a to jak co do data splatnosti směnky, tak co do „postavení“ druhého až pátého žalovaných na směnečné listině. Přitom dovodil, že k pořízení směnky bylo užito formuláře používaného v době jejího vystavení (v roce 1997), přičemž u letopočtu v údaji data splatnosti formulář obsahoval předtištěný údaj „19“ a za zmíněný údaj bylo do formuláře dopsáno „2001“. „S ohledem na zcela zřejmou odlišnost textu předepsaného formuláře a textu do něj vepsaného při pořízení směnky“ neměl pochybnosti o tom, která „data a údaje byly do směnečného formuláře vepsány při jejím vystavení, a to včetně data splatnosti, stanoveného na určitý den – 20. září roku 2001“. „Z obsahu textu směnky není pochyb o tom“ – uzavřel odvolací soud – „že vůlí výstavce směnky bylo stanovení splatnosti směnky na výše uvedený den“.
Zcela správným pak odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, podle něhož druhý až pátý žalovaní směnku podepsali jako směneční rukojmí a nikoli jednajíce jménem první žalované (jako členové jejího statutárního orgánu – představenstva).
Konečně odvolací soud zdůraznil, že „předmětná směnka vlastní byla vystavena jako tzv. směnka zajišťovací, a to výstavcem – první žalovanou, avalována druhým až pátým žalovanými“. Směneční rukojmí zajišťují splnění závazků ze směnky – „ručí za vyplacení směnečné listiny“ a jsou zavázáni rukou společnou a nerozdílnou se všemi ostatními směnečnými dlužníky. „Je-li směnka při splatnosti zcela vyplacena osobami, které jsou k tomu obsahem listiny určeny, zanikají všechna práva ze směnky a zanikne i závazek směnečného rukojmího. Je však třeba podtrhnout, že musí jít o placení na směnku, nikoli přímo na zajištěnou pohledávku, neboť taková platba se směnečného závazku nedotkne. Tento závěr vyplývá z podstaty zajišťovací funkce směnky, která, na rozdíl od obecných zajišťovacích závazků, není k zajištěnému závazku ani akcesorická, ani subsidiární; ve vztahu k jiným závazkům stojí vždy v postavení zcela samostatného na souvisejícím obecném závazku zcela nezávislého závazku. Pro směnku neplatí, jak je tomu u obecných zajišťovacích závazků, že by nemohla existovat samostatně, ale pouze se závazkem hlavním, s nímž by rovněž zanikla (akcesoričnost) a stejně tak pro ni neplatí, že by na prvním místě byla dána povinnost plnit na straně hlavního dlužníka a teprve pokud by při splatnosti nesplnil, nastoupila by povinnost plnění dlužníkem zajišťujícím (subsidiarita). Věřitel směnkou zajištěné pohledávky je tak oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky, a to i souběžně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý až pátý žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé setrvávají na názoru, podle něhož byla splatnost směnky určena datem 20. září 192001 a nikoli – jak uzavřel odvolací soud – 20. září 2001. Současně považují údaj splatnosti směnky za neurčitý, v důsledku čehož směnka „trpí materiální neplatností“. Navíc podle dovolatelů nebyla dodržena „prezentační lhůta“, když směnka nebyla dovolatelům předložena k placení a nárok na plnění ze směnky je promlčen.
Dále zdůrazňují zajišťovací funkci směnky, která byla vystavena k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru č. 92/103/97 ze dne 16. října 1997, uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a první žalovanou (dále jen „smlouva o úvěru“) a poukazují rovněž na skutečnost, že na straně jedné předchozí majitel směnky uplatnil v konkursu vedeném na majetek první žalované pohledávku ze smlouvy o úvěru a vedle toho žalobkyně uplatnila vůči směnečným rukojmím pohledávku ze zajišťovací směnky. Přitom považují za nepřípustné, aby se věřiteli dostalo vícenásobného plnění, tj. jednak plnění z titulu smlouvy o úvěru, jednak plnění z titulu zajišťovací směnky, respektive z jiných druhů zajištění. V konkursu vedeném na majetek první žalované pak předchozí majitel směnky (IV NOVA, a. s.) uplatnil pohledávku ze smlouvy o úvěru a bylo mu vyplaceno 3,470.720,- Kč (jde o 70 % výtěžku zpeněžení nemovitosti, která byla zatížena zástavním právem k zajištění pohledávky smlouvy o úvěru). Oprávnění uplatňovat kauzální námitky přitom dovolatelé dovozují z obsahu smlouvy o úvěru a současně poukazují na „vědomé jednání majitele směnky ke škodě dlužníka (čl. I §17 směnečného zákona).
Z téhož důvodu pak odvolacímu soudu vytýkají, že „novou dosud neuplatněnou skutečnost – námitku zániku směnky zaplacením – nezohlednil a nepřipustil jako důkaz“.
Konečně dovolatelé považují žalobní požadavek za rozporný s dobrými mravy, vycházejíce přitom ze zajišťovací funkce směnky a z plnění přijatého předchozí majitelkou směnky na směnkou zajištěnou pohledávku v rámci konkursu vedeného na majetek první žalované.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Podle ustanovení čl. I. §77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§30 až 32); v případě §31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky.
Podle ustanovení čl. I §31 rukojemské prohlášení se píše na směnku nebo na přívěsek (odstavec 1). Rukojemství se vyjadřuje slovy „jako rukojmí“ nebo jinou doložkou stejného významu; rukojmí je podepíše (odstavec 2).
Předmětem řízení v projednávané věci je zaplacení vlastní směnky vystavené první žalovanou. Na rubu směnky se pod slovy „jako rukojmí“ nacházejí údaje – jména a příjmení, rodná čísla a bydliště druhého až pátého žalovaných a jejich podpisy. Není pochyb o tom, že obsah rukojemského prohlášení plně odpovídá ustanovení čl. I §31 odst. 2 směnečného zákona a že rukojemství bylo převzato za výstavce vlastní směnky (tj. za první žalovanou).
Věcně správným Nejvyšší soud shledává rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož se na směnce nachází údaj splatnosti – „20. září 2001“.
V obecné rovině není pochyb o tom, že jedním z druhů směnek co do splatnosti jsou směnky denní, tj. směnky, kde jejich splatnost je určena konkrétním dnem, který je ze směnky již od počátku patrný. Jednou z možností, jak určit konkrétní den splatnosti, je přesným kalendářním datem, kdy je splatnost určena uvedením dne, měsíce a roku. Samotný údaj dne placení pak musí být vyhotoven způsobem, který odpovídá obecným zvyklostem při uvádění dat (k tomu srov. např. Kovařík. Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 92).
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že k vystavení směnky byl použit formulář, na kterém – jde-li o údaj splatnosti – je předtištěno: „Dne ___________ 19_____“, přičemž pod dlouhou linkou se nachází text „Měsíc slovy“. Do zmíněné části formuláře pak byl nad dlouhou linku dopsán strojopisem údaj „20. září“ a nad krátkou linku za údajem „19“ údaj „2001“. Jakkoli použití takového formuláře zjevně nebylo – vzhledem k datu vystavení směnky 16. října 1997 a vůli výstavce směnky stanovit splatnost směnky až v době po 31. prosinci 1999 – příliš vhodné, ani podle názoru Nejvyššího soudu zde není místo pro úvahy prezentované dovolateli, podle nichž byla splatnost směnky určena 20. dnem měsíce září roku 192001. Je totiž evidentní, že u údaje letopočtu nejde o případ, kdy by část údaje letopočtu („19“) byla předtištěna a další část („2001“) dopsána, s tím, že teprve „souhrn“ obou údajů je rokem, v němž má být na směnku placeno. Závěr, podle něhož údajem roku není „192001“, nýbrž skutečně a jen „2001“ přitom podporuje – jak správně uvedl odvolací soud – zásadní grafická odlišnost textu formuláře a textu do formuláře vepsaného při vyhotovení směnky, nehledě na to, že obecně u kteréhokoli účastníka směnečného vztahu nelze předpokládat, že by – a to i vzhledem ke grafické podobě údaje data splatnosti směnky – mohl mít za to, že směnka bude splatná za více než 190.000 let (k tomu obdobně viz shora citované dílo, strana 92, ve vztahu k údaji splatnosti 6. 12. 99 a k tomuto přiřazený závěr, podle něhož obecně jakýkoli účastník směnečného vztahu jistě nebude předpokládat, že jde o směnku z doby starého Říma, když není pochyb o tom, že rokem splatnosti je rok 1999, jakož i v historické literatuře František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha, 1941, str. 44, co do možnosti určit den vystavení směnky pomocí zkratek, které nebudí pochybnosti, např. „1. IV. 40“ ).
Ani v poměrech dané věci tak způsob vyznačení údaje splatnosti nemohl vyvolat rozumné pochybnosti o tom, kdy je směnka splatná.
Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dále Nejvyšší soud považuje za právně nevýznamné námitky ohledně nepředložení směnky k placení a promlčení směnečného nároku. Je tomu tak již proto, že žádná z uvedených výhrad nebyla v řízení před soudy nižších stupňů uplatněna, jednak proto, že jsou zjevně neopodstatnělé (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 45/2004, 19/2007 a 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, 29 Cdo 1937/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007). K důsledku nepředložení směnky přímým dlužníkům dále viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Konečně jako neopodstatněné Nejvyšší soud hodnotí i námitky dovolatelů, vztahující se k (ne)možnosti vznášet kauzální námitky a s tím související argumentaci ohledně „vícenásobného“ plnění, „zániku“ směnky a rozpornosti uplatněného nároku s dobrými mravy.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, dovolatelé přes poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. (viz protokol o jednání dne 12. července 2007 – č. l. 155 až 157) neuplatnili žádná skutková tvrzení, ze kterých by bylo možno usuzovat, že uzavřeli s remitentem (Českou spořitelnou, a. s.) jakoukoli mimosměnečnou dohodu, která by je opravňovala uplatňovat proti požadavkům majitele směnky na zaplacení směnečné sumy obranu založenou na kauzálních námitkách; existence takové dohody se přitom nepodává ani z obsahu spisu a zjevně nejde ani o situaci popsanou např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z výše uvedených důvodů je pak právně irelevantní argumentace dovolatelů, že majitel jednal při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka (k možnosti převodu směnky bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky ostatně srov. závěry formulované v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 59/2004 a 105/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118 či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 283/2008).
Z obsahu spisu je navíc – bez ohledu na shora uvedený závěr, podle něhož dovolatelé neměli k dispozici kauzální námitky – zřejmé, že druhý až pátý žalovaní se omezili na pouhé tvrzení, že směnkou zajištěná pohledávka byla ze 70 % zaplacena v rámci konkursu vedeného na majetek první žalované, aniž k tomuto tvrzení nabídli jakýkoli důkaz. Předložili-li současně s dovoláním – mimo jiné – fotokopii usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2008, č. j. 31 K 73/2006-355, jímž v konkursní věci úpadce EKOS Kroměříž, a. s. (tj. první žalované) konkursní soud vyslovil souhlas, aby správce konkursní podstaty vydal oddělenému věřiteli IV NOVA, a. s. 70 % výtěžku získaného složením ceny věci, kterou byla přihlášená pohledávka zajištěna, tj. 3,470.720,-Kč, pak krom toho, že jde o tzv. nepřípustnou novotu (§241a odst. 4 o. s. ř.), se z obsahu spisu podává, že zástavním právem byla zajištěna nikoli pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 92/103/97 ze dne 16. října 1997, nýbrž ze smlouvy o úvěru 87/103/98 ze dne 14. prosince 1998 (k tomu viz obsah smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. prosince 2005 – č. l. 84-91).
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým žalovanými Nejvyšší soud nerozhodoval, když odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 7 Cmo 250/2008-225, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jakkoli je rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o výroky o nákladech řízení, vnitřně rozporné (na straně jedné odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s argumentací, že o nákladech řízení bude moci rozhodnout až v rozsudku konečném – tj. poté, kdy rozhodne i ve vztahu k první žalované, a na straně druhé sám rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým žalovanými o náhradě nákladů odvolacího řízení), bude povinností soudu prvního stupně, aby nově o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky rozhodl a současně rozhodl i o nákladech řízení dovolacího (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti pak Nejvyšší soud dodává, že v poměrech projednávané věci jsou první až pátý žalovaní v postavení tzv. samostatných společníků, pročež není žádný důvod, který by soudu prvního stupně bránil o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým žalovanými rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu