ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1097.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1097/2011 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2011 o dovolání podaném obviněným T. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 26/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, ve výroku pod bodem 1), jímž byl obviněný T. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. D. n e bere do vazby .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, byl obviněný T. D. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin v K. – N. M., okres K., na ul. Tř. D., poblíž zdravotního střediska, se záměrem získat mobilní telefon, po předchozím zastoupení cesty a obtěžování uchopil za ruku D. V., s tím, že po něm požadoval vydání jeho mobilního telefonu, a to takovým způsobem, že v něm vyvolal pocit strachu o své bezpečí a z obavy mu proto svůj mobilní telefon vydal, přičemž k vrácení mobilního telefonu došlo až v přítomnosti strážníků Městské policie K.“. Za tento zvlášť závažný zločin a dále za přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozenému P. K., bytem K. – N. M., ul. U., škodu ve výši 20.000,- Kč.
O odvolání obviněného, které zaměřil do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o trestu předmětného rozsudku, a odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, která je podala v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že se obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 5. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. D. následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily, pokud skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně posoudily jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli si je vědom skutečnosti, že dovolací soud primárně není povolán k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, namítl, že zjevně nebylo prokázáno užití násilí z jeho strany vůči poškozenému ani jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu, podle níž si chtěl pouze zatelefonovat z mobilního telefonu poškozeného, který mu jej na požádání zapůjčil. Namítl, že ani z výpovědi samotného poškozeného D. V. nevyplynuly konkrétní poznatky, které by nasvědčovaly tomu, že jednal v loupežném úmyslu nebo že si chtěl mobilní telefon ponechat. Protože se mu nepodařilo hovor uskutečnit, zkoušel vyměnit SIM kartu za svou, což konečně opakovaně potvrdil i poškozený. Důvody, pro které si takto počínal, opakovaně vysvětloval po celou dobu trestního řízení (rodinné problémy, těhotenství družky). Pokud by jednal s loupežným úmyslem, jistě by si počínal zcela jinak. Výměnu SIM karty nepřímo ve své výpovědi potvrdil i zasahující strážník M. Poškozený pak vypověděl, že mu dovolatel jako protislužbu nabízel čokoládu. Žádné násilí vůči své osobě nepopisoval. Svědek uvedl, že požadavek dovolatele na zapůjčení telefonu byl sice důrazný, ale pak už se choval slušně. Poškozený přitom měl možnost zavolat na přijíždějící strážníky, ale neučinil tak. Tato skutečnost pak zpochybňuje argument orgánů činných v trestním řízení, že poškozený měl z něho strach, o který opřely svůj závěr o nutnosti právně kvalifikovat stíhaný skutek jako trestný čin (zločin) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu není podle dovolatele dále zřejmé, z jakého důvodu vlastně soud druhého stupně vyhověl odvolání státní zástupkyně podaném v jeho neprospěch. Se způsobem, jakým byla hodnocena jeho předchozí odsouzení, není možno souhlasit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 5 To 172/2011. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř., aby byl obžalovaný v bodě 1. obžaloby zproštěn, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. takto rozhodl sám. Pokud by dovolací soud dovodil jeho vinu, dovolatel navrhl uložení mírnějšího trestu. Zároveň požádal předsedu senátu dovolacího soudu, aby rozhodl o přerušení výkonu trestu, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 19. 7. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 28. 7. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný T. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a jednak podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedených zásad představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak jen v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě dovodil, že argumenty uplatněné v dovolání lze z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat právně relevantní . Protože zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Pokud jde o skutkovou stránku věci, soud prvního stupně po provedeném dokazování popsal ve výroku rozsudku zjištěný skutkový stav (tzv. skutková věta) tak, že obviněný dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin v K. – N. m., na ul. Tř. D., poblíže zdravotního střediska, se záměrem získat mobilní telefon, po předchozím zastoupení cesty a obtěžování uchopil za ruku D. V. s tím, že po něm vyžadoval mobilní telefon, a to způsobem, kterým v poškozeném vyvolal pocit strachu o své bezpečí, a proto mu poškozený z obavy svůj mobilní telefon vydal. Takový popis skutku pak našel odraz i v tzv. větě právní, kdy soud uvedl, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že v rozsudku uvedené uchopení poškozeného za ruku, které mělo doprovázet požadavek obviněného (dovolatele) na vydání mobilního telefonu, z provedených důkazů bez důvodných pochybností nevyplynulo. Ve výpovědi z přípravného řízení poškozený hovořil o tom, že obviněný mu zastoupil cestu a žádal ho o informaci, kolik je hodin. Přitom ho přidržoval za ruku, avšak jeho sevření nebylo „až tak příliš silné“. Poškozený však uvedl, že v té chvíli již měl z obviněného strach, a proto mu ukázal čas na mobilním telefonu, „aby se ho nějak zbavil“. Obviněný na to reagoval tím, že si potřebuje zavolat, a přitom poškozeného znovu chytal za ruku. Poškozený mu tedy ze strachu mobil vydal (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 49 spisu).
Do značné míry odlišně pak poškozený k průběhu incidentu vypovídal v hlavním líčení. Zde vypověděl, že měl sice z obviněného strach, a proto mu vydal mobilní telefon, když si chtěl zavolat. Obviněný mu ale nijak nevyhrožoval. Chtěl pouze, aby mu telefon půjčil. Řekl: „Půjč mi mobil, potřebuji si zavolat!“ Za ruku jej uchopil až v době, kdy poškozený chtěl jít na autobus. Své jednání měl obviněný doprovodit slovy, že mu mobil vrátí. Podruhé vzal poškozeného za ruku, když po něm chtěl, aby z telefonu vymazal všechna předtím volaná čísla. Poškozený také výslovně uvedl, že obviněný vůči němu násilí neužil a také vůči němu nesměřoval ani žádnou výslovně pronesenou pohrůžku násilím. Pokud se dožadoval mobilního telefonu, podle poškozeného „to bylo důraznější“ (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 74, 75 spisu).
Se shora naznačenou podstatnou nesrovnalostí v obou výpovědích poškozeného se soud prvního stupně nijak nevypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí se omezil především na konstatování, že obviněný po poškozeném „důrazně požadoval půjčení mobilního telefonu“. Uchopení za ruku poškozeného a bránění mu v odchodu je soudem zmiňováno právě až v situaci, kdy chtěl poškozený po obviněném, aby mu zapůjčený mobilní telefon vrátil, aby mohl nastoupit do přijíždějícího autobusu, a dále poté, kdy obviněný chtěl po poškozeném, aby z telefonu vymazal volaná čísla.
Jestliže je tedy ve skutkové větě uvedeno, že obviněný „po předchozím zastoupení cesty a obtěžování uchopil za ruku poškozeného D. V. s tím, že po něm požadoval vydání jeho mobilního telefonu…“, je takové skutkové zjištění a na něj navazující právní věta, že obviněný užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ve zjevném (extremním) nesouladu s obsahem provedených důkazů ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku (str. 5) navíc zmiňuje o prokázané „pohrůžce bezprostředního násilí“, která sice nebyla vyjádřena výslovně, „ale stačilo jen konkludentní jednání“; v daném případě - podle soudu - především důrazná výzva k zapůjčení telefonu, využití prostředí a rovněž i doby, kdy k jednání došlo. V tzv. právní větě výroku rozsudku se ovšem uvádí, že obviněný „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Tak by tomu ovšem bylo jedině v případě, že by došlo k použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu ze strany napadeného. V posuzovaném případě však nebylo bez pochybností zjištěno ani to, zda k soudem zdůrazňovanému uchopení poškozeného za ruku nedošlo ve skutečnosti až poté, co žádosti obviněného (dovolatele) o vydání (zapůjčení) mobilního telefonu již vyhověl. To by ovšem znamenalo, že předmětné „násilí“ by zde nemohlo být prostředkem, jehož pachatel užil s cílem zmocnit se cizí věci.
Odvolací soud výše uvedené vady nezjistil a tudíž ani nenapravil, ačkoliv to z podnětu podaného řádného opravného prostředku učinit měl.
K právním aspektům posuzovaného případu je nutno v obecné rovině uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě zločinu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet, tzn. musí být způsobilé ovlivňovat vůli poškozeného a být prostředkem nátlaku na něho. Z mocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Přitom není nezbytné, zda zamýšlí s věcí disponovat trvale či nikoliv.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Intenzita vykonaného násilí není přitom podstatná, musí však být použito jako prostředek nátlaku na vůli napadeného. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Taková pohrůžka může být učiněna i konkludentním jednáním , tedy aniž by ji pachatel výslovně pronesl, dává-li zároveň napadenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním nějaké zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného (zejména jde-li o osobu výrazně fyzicky slabší než pachatel) na odlehlém místě nebo na místě, odkud má ztíženou možnost úniku či dovolání se pomoci, lze-li zároveň dovodit, že poškozený považuje svoji situaci za bezvýchodnou, a proto neklade odpor, a že této skutečnosti si je pachatel vědom (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, ve starší judikatuře R 1/1980 Sb.Rt.).
Výše uvedená teoretická východiska je nutno aplikovat i na nyní posuzovaný případ, který je specifický tím, že nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že by obviněný (dovolatel) vůči poškozenému užil „násilí“ s cílem působit na jeho vůli, aby mu vydal mobilní telefon. Ostatně sám soud prvního stupně nakonec v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s tím, co je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině, hovoří o konkludentně vyjádřené „pohrůžce bezprostředním násilím“, která měla spočívat v „důrazném vyzvání poškozeného k zapůjčení telefonu“.
K tomu, zda bylo možno jednání obviněného posoudit alespoň jako konkludentně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, je třeba poznamenat, že v daném případě sice obviněný oslovil poškozeného na ulici ve večerních hodinách (za tmy), avšak stalo se tak na otevřeném prostranství (na ulici). Nejednalo se přitom o takové místo, kde by měl poškozený výrazně ztíženou možnost úniku nebo možnost dovolat se pomoci. Z tohoto hlediska se mu jeho situace nemusela nutně jevit jako bezvýchodná. Pokud obviněný poškozenému vstoupil do cesty a pronesl - byť se tak mělo stát důrazně - svůj požadavek slovy „půjč mi mobilní telefon, potřebuji si zavolat“, nelze z takového jeho projevu bez dalšího přijmout závěr, že tím dal poškozenému zřetelně najevo, že pokud mu nevyhoví, přistoupí (bezprostředně) k užití fyzického násilí.
Nejvyšší soud také připomíná, že k tomu, aby bylo možno pachatele uznat vinným zločinem loupeže, musí být bezpečně prokázán úmysl (§15 tr. zákoníku) tento zločin spáchat. K závěru o tom však nestačí pouhé zjištění, že pachatel určitým způsobem úmyslně jednal např. tak, že poškozenému zastoupil cestu a požadoval po něm půjčení mobilního telefonu. Jinými slovy, vůle pachatele musí vyjadřovat aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku, resp. účinku. Podle právní nauky k tomu přiměřeně srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003,
Při správném posouzení shora naznačených otázek se zároveň nelze obejít bez spolehlivého zjištění toho, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu neobyčejně značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu . Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, nebyl trestný čin náležitě objasněn a je tím ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu. srov. V. Solnař, Academia Praha 1972, str. 246 To znamená, že zjišťování pohnutek, ať jsou či nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu, je třeba věnovat stejnou pozornost jako zjišťování všech jiných rozhodných skutečností. Nestačí se jen pohnutky dohadovat z povahy činu. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Oprac, vydání první, 2003, str. 312, 315 Rovněž Ústavní soud přikládá zjištění pohnutky činu velký význam. Např. v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 681/2006 je mimo jiné obsažena úvaha aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ, podle níž objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejich základě nelze úmysl pachatele automaticky presumovat.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že aby bylo možno v jednání pachatele dovodit loupežný úmysl, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy.
Pohnutkou jednání obviněného (dovolatele) se soudy nijak blíže nezabývaly. V zásadě vůbec se v odůvodněních svých rozhodnutí nevypořádaly s jeho konstantní obhajobou uplatňovanou po celé trestní řízení, že si pouze potřeboval urgentně zavolat v osobní záležitosti. Jeho loupežný úmysl shodně presumovaly pouze z toho, že otálel s vrácením mobilního telefonu poškozenému a tím ho omezoval či mu bránil v odchodu, resp. že ho poté přinutil vymazat volaná telefonní čísla. Zcela přitom pominuly zjištěné skutkové okolnosti, podle nichž se obviněný nejenže nepokusil poškozenému s mobilním telefonem utéct nebo se ho jiným způsobem zbavit, ale ještě mu nabízel čokoládu. V této souvislosti nijak nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, podle níž čokoládu poškozenému nabízel právě jako „protihodnotu“ za umožněné volání.
Vzhledem ke skutečnostem podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud nesdílí názor soudu prvního ani druhého stupně, že jejich skutková zjištění dovolují spolehlivý hmotně právní závěr, že se dovolatel ve vztahu k poškozenému D. V. dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Použití této právní kvalifikace proto nebylo v posuzovaném případě namístě.
To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají (v dovolatelem vytýkaném směru) na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k významu této hmotně právní vady nemohou rozhodnutí obou soudů obstát a na jejich právní moci nelze spravedlivě trvat. K tomu Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum dále konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno úspěšně napadnout rovněž (resp. především) z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného T. D. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, a zároveň i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, ve výroku pod bodem 1), jímž byl obviněný (dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek odvolacího soudu a zrušenou část rozsudku soudu prvního stupně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. To znamená, že Okresní soud v Karviné se jí v rozsahu zrušení bude muset znovu zabývat, přičemž v novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby provedené důkazy vyhodnotil v souladu z nich vyplývajícím obsahem a především náležitě v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí vysvětlil, jakými úvahami se při právním hodnocení zjištěných skutkových okolností řídil. Bude především nutné, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu důsledně vypořádal především s otázkou, zda obviněný vůči poškozenému vůbec užil násilí jako prostředku ke zmocnění se jeho mobilního telefonu (cizí věci) či zda jeho jednání bylo případně možno považovat za konkludentně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, kterou lze současně považovat za natolik zjevnou, že mohla v poškozeném oprávněně vyvolat důvodnou obavu z toho, že k přímému násilí bude přistoupeno ihned poté, pokud vznesenému požadavku nebude vyhověno. Bude-li to (vzhledem ke zjištěným rozporům) třeba , soud k výše uvedeným otázkám znovu vyslechne poškozeného se zaměřením na to, jak přesně si obviněný při jejich prvotním kontaktu počínal, kdy ho poprvé uchopil za ruku a s jakou intenzitou, co konkrétně v něm vyvolalo z obviněného a jeho projevů strach, v čem vlastně měla spočívat intenzita inkriminovaného požadavku, se kterým si měl obviněný vyžádat jeho mobilní telefon. Dále by se měl poškozený vyjádřit k tomu, co přesně myslel tím, že chování obviněného bylo důrazné až do doby, než mu půjčil mobilní telefon, ale „pak už byl úplně slušný“, jak uvedl při své výpovědi v přípravném řízení. Současně bude třeba vypořádat se i s pohnutkou (motivem) jednání obviněného, jenž se od počátku hájí absencí loupežného úmyslu. Pokud ani po případném doplnění dokazování nebude možno dospět k odůvodněnému závěru, že obviněný vůči poškozenému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu, bude se soud muset zabývat právním posouzením předmětného skutku i z hlediska jiné v úvahu přicházející právní kvalifikace.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyla napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i Okresního soudu v Karviné právním moci a tedy i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu uloženého trestu již nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě tak, že se obviněný do vazby nebere, neboť podle §68 odst. 1 tr. ř. musí být rozhodnutí o vazbě odůvodněno též skutkovými okolnostmi. V případě stíhaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku takové skutkové okolnosti ze spisu nevyplývají (viz shora). Ustanovení §68 odst. 2 tr. ř. pak brání vzetí obviněného do vazby ohledně přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta. Zároveň nebylo zjištěno, že by u obviněného existovaly důvody předpokládané v §68 odst. 3 tr. ř., pro které se omezení podle ustanovení §68 odst. 2 tr. ř. neužijí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler