ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1107.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1107/2010 -52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným I. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č. j. 4 To 16/2010-1338, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009, č. j. 6 T 10/2007-1224, byly podle §37a trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále také jen „tr. zák.“/) zrušeny z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 33 T 3/2006, ve spojení z rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, výrok Vrchního soudu v Olomouci o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (bod II) a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad ve vztahu k obviněnému I. B. (bod A/ výroku). V bodě B/ výroku byl poté obviněný I. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s již odsouzeným P. K., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku rozsudku. Za tento trestný čin a za trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 6 T 164/2004, a rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 102 T 264/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5 To 587/2006-303, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 33 T 3/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud dále rozhodl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Na základě odvolání obviněného věc projednal ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 4 To 16/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v celé odsuzující části. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) ohledně obviněného B. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 33 T 3/2006, ve spojení s rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, a ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 6 To 46/2009, a to ve výrocích o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v celém výroku o trestu i v dalších navazujících výrocích. Poté obviněného sám uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně, a za tento zločin, jakož i za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 6 T 164/2004, a z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 102 T 264/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. 5 To 587/2006, a podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudil ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (§56 odst. 2 písm. d/ tr. zákoníku). Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byly ohledně obviněného zrušeny výroky o trestu z výše uvedených rozsudků Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, a Okresního soudu v Ostravě. V závislosti na změně výroku o vině učinil odvolací soud rovněž nový výrok o náhradě škody. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 5. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný I. B. dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, resp. pro které byl odsouzen, nedopustil. Pokud vzaly soudy za prokázané, že jiného (svědka A. H.) seznámil se systémem poskytování půjček, nesprávně z tohoto skutkového zjištění dovodily, že se tím dopustil trestného činu, resp. zločinu podvodu. Bylo zcela na svědku H., zda těchto informací zneužije k páchání trestné činnosti či nikoliv. Nebylo prokázáno a ani v odůvodnění napadených rozhodnutí jakkoli rozvedeno, že by se dovolatel na celé věci posléze aktivně účastnil. Byl to právě A. H., který vybíral jednotlivé klienty, uzavíral s nimi inkriminované smlouvy, určoval výši akontace a poplatku, určoval, na jaký účet mají být částky poukázány, a s těmito částkami následně disponoval. Dovolatel má zato, že pokud někdo někoho seznámí s tím, jak jiný páchal trestnou činnost či jak ji lze případně spáchat, aniž ho zároveň k jejímu páchání navádí či mu v ní pomáhá, nelze takové jeho jednání posuzovat jako trestné. Pokud tak soudy obou stupňů v posuzovaném případě učinily, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel je dále toho názoru, že mu byl uložen trest odnětí svobody (11 let) mimo trestní sazbu stanovenou v §209 odst. 5 tr. zákoníku, jež činí pět až deset let. Vrchní soud v Praze tuto sazbu překročil pouze z toho důvodu, že takový trest dovolateli předtím uložil již Vrchní soud v Olomouci. Ten však doplňoval výrok o vině o skutkové okolnosti podmiňující posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty až v době, kdy již nabyl účinnosti nový trestní zákoník, který pojem zvlášť nebezpečné recidivy nezná. Vrchní soud v Praze se s touto skutečností náležitě nevypořádal, závěry Vrchního soudu v Olomouci ohledně zvlášť nebezpečné recidivy nesprávně do svého rozhodnutí přejal a vadně - bez zřetele na nový zákon č. 40/2009 Sb. - pak dovolateli uložil trest nad horní hranicí zákonné trestní sazby.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentace první části dovolání obviněného směřuje mimo jím deklarované dovolací důvody. Obviněný totiž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podložil tvrzením, že soudy učinily taková skutková zjištění, že pouze sdělil svědkovi A. H. způsob, jímž je možno páchat předmětnou trestnou činnost, tj. způsobem popsaným ve výroku rozsudku. I za předpokladu, že by to tak skutečně bylo, mohl by se tím obviněný dopustit přinejmenším návodného jednání ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce je ovšem podstatné to, že soudy ve skutečnosti definovaly zjištěné skutkové okolnosti tak, že obviněný svědka H. seznámil se systémem poskytování půjček, jež byly vázány na předchozí složení desetiprocentní jistiny ze strany žadatele, přičemž ho uvedl v omyl v tom, že tyto půjčky lze financovat ze zahraničních zdrojů. Zároveň ho utvrzoval v přesvědčení o legálnosti a funkčnosti celého systému a sám sliboval zajistit zdroje ve výši 240 milionů Kč. Zcela důvodně tak soudy dospěly k závěru, že to byl právě dovolatel, kdo působil v projednávané trestné činnosti jako spiritus movens , jako její hlavní organizátor a bezprostřední pachatel, zásadně z ní profitoval a svým jednáním poškozeným přivodil majetkovou újmu v celkovém rozsahu přes 31 milionů Kč. Dovolatel ovšem tyto skutkové okolnosti popírá a tvrzení o své nevině vyvozuje z vlastní verze celého případu. Nenapadá tudíž právní posouzení skutku soudem, nýbrž skutek samotný. Takové výhrady podle státního zástupce žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. naplnit nemohou.
Dovolateli pak není možno přisvědčit ani v druhé části jeho dovolacích námitek, které směřují proti uloženému trestu a jež by jinak mohly být podřazeny jak pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle státního zástupce především není pravdou, že by Vrchní soud v Olomouci postupoval v rozporu se zákonem, pokud rozsudkem ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 6 To 46/2009, tedy již za účinnosti nového trestního zákoníku, doplnil skutkovou větu výroku o vině ze svého předchozího rozhodnutí (rozsudek ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009). Vrchní soud v souladu se zákonem realizoval pokyn uložený mu Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí o dovolání (usnesení ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 16/2010), avšak podstatné je především to, že žádný výrok o zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 odst. 1 tr. zák. svým posledním rozhodnutím nečinil, neboť ten byl obsažen již v původním rozhodnutí ze dne 13. 7. 2009. Vrchní soud doplněním tzv. skutkové věty výroku rozsudku způsobem odpovídajícím zákonu pouze uvedl do souladu skutkovou a právní větu svého rozhodnutí. Kromě toho byl Vrchní soud v Praze, který aplikoval pozdější trestněprávní normu (trestní zákoník), oprávněn postupovat při ukládání trestu podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, i pokud by rozhodoval toliko o skutku v rozsahu obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, sp. zn. 2 K ZV 35/2006 , neboť předešlé delikty spáchané dovolatelem a tresty, jež mu byly uloženy a které vykonal, by již naplňovaly podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že dovolání obviněného I. B. není důvodné a napadené rozhodnutí netrpí vadami, jež by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto s tím , že je zjevně neopodstatněné, přičemž část uplatněných námitek nelze zahrnout pod žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení „§265r odst. 1 tr. ř.“ v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný I. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného spočívající v tvrzení, že se trestné činnosti popsané pod body ad II) 1 - 11 rozsudku odvolacího soudu nedopustil a že odvolací soud při právním posouzení jeho jednání vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. z nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů. Jinými slovy, pokud dovolatel na základě vlastní verze skutkového děje (podle které svědka A. H. pouze „seznámil se systémem poskytování půjček“, aniž by očekával, že svědek těchto informací následně zneužije ke spáchání trestné činnosti), uplatňoval námitku nesprávného právního posouzení stíhaného skutku, pak nelze pochybovat o tom, že se v této části podaného mimořádného opravného prostředku domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání zde ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však odvolacímu soudu nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měl správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 29 - 31 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými skutkovými námitkami obviněného a v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, proč za správné považoval závěry soudu prvního stupně, že to byl právě obviněný, kdo byl hlavním strůjcem a podvodného jednání, které zorganizoval a z něhož následně také měl ke škodě jiných očekávaný zisk (viz str. 33 - 38 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě („jiné nesprávné hmotně právní posouzení“) a stejně tak pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, pak lze podřadit námitky dovolatele směřující proti uloženému trestu. Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Předně je zapotřebí poukázat na to, že Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 6 To 46/2009, pouze doplnil skutkovou větu výroku o vině ze svého předchozího pravomocného rozhodnutí (rozsudku ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009), a to na základě pokynu Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 16/2010. Jednalo se toliko o doplnění neúplného výroku ve smyslu §265 l odst. 2 tr. ř. o chybějící vyjádření skutkových okolností (jinak soudem řádně zjištěných) podmiňující posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. ř., konkrétně odkazy na jeho předchozí potrestání. To znamená, že žádný nový výrok o zvlášť nebezpečné recidivě Vrchní soud v Olomouci svým posledním rozhodnutím nečinil, když ten byl obsažen již v jeho předcházejícím rozhodnutí ve věci ze dne ze dne 13. 7. 2009. Použití ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku proto nepřicházelo v úvahu.
Vrchní soud v Praze, který jako odvolací soud rozhodoval již za účinnosti nového trestního zákoníku (jako právní normy pro obviněného příznivější), dospěl v nyní posuzované věci zároveň k závěru, že za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, jímž obviněného nově uznal vinným, a dále za sbíhající se trestné činy specifikované ve výroku rozsudku, bude nutno obviněnému uložit jednak souhrnný a jednak společný trest. Při jeho ukládání přitom byl - samozřejmě při splnění zákonem předpokládaných podmínek - oprávněn postupovat podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, a to i za předpokladu, že by rozhodoval toliko o skutku (dílčích útocích) v rozsahu původně podané obžaloby.
Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku vychází z opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku) týmž pachatelem, pokud již byl za předchozí takový zločin potrestán. Tento postup je vázán na současné splnění čtyř podmínek, a sice že: a/ pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin, b/ byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet, c/ takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal znovu po předchozím potrestání a d/ závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Splnění všech těchto podmínek Vrchní soud v Praze podrobně rozvedl na str. 40 odůvodnění napadeného rozsudku, když předně vycházel z toho, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen mimo jiné pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy, a to trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (srov. §41 odst. 2 tr. zák.), za což mu byly uloženy dva nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání tří roků. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v nyní posuzovaném případě je nutno vycházet z konstantní judikatury i právní nauky, podle nichž při hodnocení, zda byla splněna zákonná podmínka pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel již byl potrestán za zvlášť závažný zločin uvedený v §14 odst. 3 tr. zákoníku, nelze opětovně hodnotit předchozí pravomocné odsouzení z hlediska ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku , tj. zda se i podle pozdějšího zákona jedná o zvlášť závažný úmyslný trestný čin resp. zvlášť závažný zločin (k tomu srov. v právní nauce Šámal a kol.: Trestní zákoník I., komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 704, a v judikatuře např. R 52/2006 SbRt.). Odvolací soud dále správně akcentoval skutečnost, že obviněný (dovolatel) se zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku dopustil v průběhu jednoho roku cca 100 útoky a způsobil jimi škodu přesahující částku 30 milionů Kč a předmětnou trestnou činnost začal páchat již deset měsíců po výkonu druhého z výše zmíněných trestů odnětí svobody. S přihlédnutím k těmto skutečnostem byly závěry soudu o vysoké škodlivosti poslední trestné činnosti obviněného (dovolatele) a o ztížených možnostech jeho nápravy zcela na místě.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného I. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části (i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler