ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.131.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 131/2011 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2011 o dovolání, které podal obviněný S. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 6 To 431/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 34/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 9. 2009, č. j. 2 T 34/2009-114, byl obviněný S. T. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku rozsudku, jenž lze stručně shrnout tak, že dne 13. 5. 2008 ve 13:50 hod. v P., L. R., po příletu linky TK 1767 z I. do P. se dostavil na Celní úřad R.-L. P., na pobočku pro cestovní styk, pracoviště Terminál Sever 1 – přílety, do zelené zóny – východu označeného „nic k proclení“, ačkoli ve svém cestovním zavazadle dovezl sáčky obsahující celkem 1.103,2 g zlatých šperků osázených drahými kameny (ve výroku napadeného rozsudku podrobně uvedených), kdy tímto jednáním uvedené zboží v celkové hodnotě nejméně 600.000,- Kč řádně nedeklaroval, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na DPH ve výši nejméně 116.850,- Kč a úniku na cle ve výši nejméně 15.000,- Kč. Za to byl podle §148 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2009, č. j. 6 To 431/2009-125, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 12. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že zjištěný skutek nebylo po právní stránce možno kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť svým jednáním - vzhledem k nedostatku zavinění - nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu. V této souvislosti zopakoval svoji obhajobu z dosavadního průběhu řízení, podle níž neměl s dovozem šperků žádné zkušenosti, nikdy takové věci neproclíval a tudíž nevěděl, jak si má na letišti počínat. Šel proto společně s dalšími cestujícími. Přitom se marně snažil telefonicky kontaktovat svědka B. K. O., který měl vše vyřizovat. Zboží neměl žádným způsobem ukryté a ani je neodmítal pracovníkům celní správy vydat. Na úniku cla neměl žádný zájem, neboť ze zatajení šperků by neměl žádný zisk. Motivace jeho jednání však soudy nijak blíže zkoumána nebyla. Pokud se odvolací soud s touto námitkou vypořádal tak, že společnost GOLDEN & SILVER, s. r. o., je malou firmou s úzkými osobními vztahy, a proto měl mít dovolatel jako zaměstnanec osobní prospěch z prospěchu svého zaměstnavatele, jedná se o ryzí, ničím nepodloženou spekulaci. Firma GOLDEN & SILVER, s. r. o., působí v České republice dlouhodobě a má řadu provozoven, přičemž postup, kdy k dovozu zboží využila služeb dovolatele, který tuto činnost prováděl poprvé, je výjimkou. Během své dlouhodobé činnosti na našem území nikdy nevykázala žádné daňové či celní nesrovnalosti. Už proto obohacení jejího majitele, které dovodil odvolací soud, nepřichází v úvahu.
Úmyslná forma dovolatelova zavinění přitom podle jeho názoru nevyplývá ani z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soudem použitou formulaci „řádně nedeklaroval“ nelze totiž vyložit výlučně tím způsobem, že jde o úmyslné jednání. Stejně dobře ji lze chápat i jako vyjádření nedbalostního jednání. Úmyslné formě zavinění by podle mínění dovolatele lépe odpovídal popis skutku obsahující výrazy jako např. „zatajil, uschoval, ukryl zboží, aby se vyhnul zaplacení cla“ apod. Taková formulace ani žádné jí odpovídající skutkové okolnosti však v této části výroku o jeho vině obsaženy nejsou a ani nemohly být, neboť v jeho případě nebyly soudem zjištěny.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 6 To 431/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 2 T 34/2009. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která je shledala neopodstatněným. Ve vztahu k hmotně právní námitce obviněného, že ze skutkové věty výroku rozsudku nevyplývá jeho úmyslné zavinění jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně připustila, že z popisu skutku skutečně vyplynulo pouze to, že obviněný šperky ze žlutého a bílého kovu v tam uvedené celkové váze a hodnotě při jejich dovozu na území České republiky „řádně nedeklaroval“. Poukázala však na to, že se tak stalo v kontextu okolností, které již obviněný dále nezmiňuje, kdy se především po příletu z I. dostavil na Celní úřad R.-L- P. tzv. zelené zóny - východu označeného nápisem „nic k proclení“. Tuto zónu (bezcelní režim) zvolil zcela vědomě při absenci podmínek pro uskutečnění bezcelního odbavení (právě s ohledem na množství a celkovou hodnotu jím dováženého zlatého zboží). Z formulace přisouzeného skutku přesto podle státní zástupkyně úmysl dovolatele vyhnout se odvedení cla, vyplývá dostatečně jasně, aniž by bylo zapotřebí znění skutkové věty jakkoliv dále doplňovat či blíže upřesňovat. Navíc také z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je právě v návaznosti na všechny skutkové okolnosti dovolatelova jednání dostatečně zřejmé, jakým způsobem se s jeho obhajobou ve smyslu namítaného nedostatku jeho zavinění vypořádaly.
V další části písemného vyjádření státní zástupkyně podrobně rozebrala úvahy obou soudů stran úmyslného zavinění dovolatele se závěrem, že pokud soudy v odůvodnění svých rozhodnutí na podkladě učiněných skutkových zjištění logickým a přesvědčivým způsobem dovodily, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. i po stránce subjektivní, pak nepochybily. Přestože žádný ze soudů nezaujal k úmyslné formě dovolatelova zavinění zpřesňující závěr o jeho přímém či nepřímém stupni, není pochyb o tom, že za popsaného stavu věci a zejména pak při způsobu jeho kontaktu s pracovníkem celní správy musel být minimálně srozuměn s tím, že dovezené šperky v celkové hodnotě přes 600.000,- Kč s potenciálním celním a daňovým únikem záměrně nedeklaroval, ač k tomu byl povinen. Jednal-li dovolatel za podmínek §4 písm. b) tr. zák. minimálně v úmyslu nepřímém, není rozhodná ani jeho polemika o možné motivaci jeho jednání.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání odsouzeného S. T. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný S. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit tu část argumentace dovolatele, v jejímž rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky v jeho jednání (zde existenci úmyslu) vlastní verzí skutkového děje, podle níž nevěděl, kam se má se šperky dostavit, neboť nikdy nic neproclíval, nerozumí česky, a proto nevědomky vstoupil do tzv. zelené zóny s dalšími cestujícími, přičemž se neúspěšně snažil kontaktovat svědka B. K. O., který měl záležitosti spojené s odvedením cla vyřizovat za něj. Jinými slovy, že se v žádném případě nesnažil převážené zboží pronést bez proclení.
Tyto námitky se ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že úmysl zkrátit daň a clo ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebyl obviněnému prokázán, a to ani v jeho eventuální (nepřímé) formě podle §4 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k dané otázce vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal v tomto směru za prokázané (viz zejména str. 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného (dovolatele), plně navázal, což rovněž ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč v tomto směru jeho obhajobě nepřisvědčil (viz zejména str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci ve vztahu k zákonem požadované formě zavinění v jednání obviněného povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze námitkou, že ani z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá naplnění subjektivní stránky (zavinění) ve formě úmyslu, a proto nemohl být uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
S dovolatelem je možno do jisté míry souhlasit v tom, že formulace skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku je poněkud nepřiléhavá, neboť v ní nejsou dostatečně precizně vyjádřeny soudem zjištěné skutkové okolnosti, které je třeba považovat za významné právě z hlediska subjektivní stránky trestného činu, jímž byl dovolatel posléze uznán vinným. V tomto směru by byl namístě i výstižnější popis skutku, přičemž bez dalšího nelze přijmout ani úvahu odvolacího soudu, že úmyslné jednání obviněného (dovolatele) vyplývá z té části skutkové věty, podle níž dovážené zboží v celkové hodnotě 600.000,- Kč řádně nedeklaroval.
Na druhou stranu však přes zmiňované nedostatky nedošlo k situaci předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy by právní posouzení skutku obviněného nebylo v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání obviněného k dispozici, lze jednoznačně shrnout tak, že obviněný se dne 13. 5. 2008 ve 13:50 na L. v R. po příletu z I. dostavil na Celní úřad R.-L. P., na pobočku pro cestovní styk, pracoviště Terminál Sever 1 – přílety, do zelené zóny – východu označeného „nic k proclení“. Učinil tak přesto, že měl v příručním zavazadle větší množství zlatých šperků osázených drahými kameny, o nichž musel vědět, že podléhají celnímu režimu. Znalost této skutečnosti - jak bylo zjištěno - ostatně sám ani v rámci své obhajoby nepopřel a v podstatě totéž potvrdil i svědek O., který měl od něho zboží převzít. Soud měl dále k dispozici výpověď celníka Z. J., který v inkriminovaný den prováděl namátkovou kontrolu cestujících. Z té mimo jiné vyplynulo, že tzv. zelená zóna je označena nápisem „nic k proclení“ nejen česky, ale i anglicky. Nápisy jsou viditelně umístěny a před zónami jsou navíc nástěnky s informacemi v několika jazycích, kde se podává, jaké zboží je nutno proclít a jaké nikoliv. Obviněný, který podle zjištění soudů nebyl na letišti v R. zdaleka poprvé, zamířil se dvěma odbavenými zavazadly a jedním příručním zavazadlem, které měl přes rameno, právě do tzv. zelené zóny. Při kontrole svého cestovního pasu celníkovi J. uvedl, že rozumí česky a především, že „ nemá nic k proclení “. Poté, co byl vyzván, aby předložil svá zavazadla k celní prohlídce, vydal celníkům pouze dvě odbavená zavazadla (bez inkriminovaných šperků). Teprve na opětovnou výzvu předložil i zavazadlo příruční, v němž nakonec byly převážené šperky nalezeny. Do té chvíle se svědkovi nezmínil o tom, že hodlá proclít nějaké zboží, ani že ho očekává jiná osoba, která má v tomto směru vše potřebné sama zařídit a jednat s celní správou namísto něho. Informaci o dováženém zlatě sdělil celníkovi právě až na jeho další upozornění, že výzva k předložení zavazadel ke kontrole se týká i zavazadla příručního, tedy ve chvíli, kdy již nebylo vyhnutí, neboť zjištění obsahu jeho příručního zavazadla rentgenem bylo jen otázkou času.
Výše popsané skutkové okolnosti, charakterizující jednání obviněného (dovolatele) v jeho celkovém kontextu, vedou k akceptovatelnému závěru, že obviněný (dovolatel) jednal v přímém úmyslu (§4 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) zkrátit daň a clo ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. O věcné správnosti napadeného rozhodnutí (tzn. i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně) pak v daném případě nepochybuje ani Nejvyšší soud. Proto námitkám uplatněným v dovolání nepřisvědčil a ve vytýkaném směru jim nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Zbývá dodat, že pokud dovolatel poukazuje na nepřijatelnost argumentace odvolacího soudu použité v odůvodnění napadeného rozhodnutí k otázce motivu jeho jednání, který nadto není zákonným znakem skutkové podstaty podle §148 odst. 1 tr. zák., je zapotřebí připomenout ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného S. T. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť nebylo zjištěno, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler