ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1374.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1374/2011 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2011, č. j. 4 To 328/2011-113, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2011, č. j. 1 T 3/2011-91, v trestním řízení vedeném proti uprchlému podle §302 tr. ř., byl obviněný A. P. uznán vinným pokusem podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 26. 11. 2009 v době od 15.35 hodin do 15.40 hodin v obci T. S., ul. B., vešel do prodejních prostor prodejny T. bez nákupního košíku a v úmyslu zmocnit se cizí věci vzal postupně z regálu 7 ks sklenic s kávou, a to 1 ks zn. Expreso Italiano, 3 ks zn. CAP Columbia, 3 ks Zn. Alta Rici, v celkové hodnotě ve výši 759,30 Kč, uschoval si je do kalhot a do vnitřní části bundy, a když jej vedoucí prodejny vyzvala, aby věci vrátil zpět, učinil tak a z místa odešel, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 2 T 93/2009, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2009, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, které počal vykonávat, načež byl trest zrušen souhrnným trestem Okresního soudu ve Strakonicích uloženým trestním příkazem sp. zn. 3 T 220/2009, ze dne 30. 9. 2009, který nabyl právní moci 27. 5. 2010, a to trestem odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu 2,5 roku“. Za to byl podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozenou společnost Jednota SD Č. B., se sídlem L., Č. B., odkázal soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obhájkyně obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen státní zástupce“), který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, č. j. 4 To 328/2011-113, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolání podané obhájkyní obviněného poté samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 6. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala za obviněného jeho obhájkyně (srov. §304 tr. ř. ) následně dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že jeho jednání soudy posoudily jako pokus trestného činu a nikoliv pouze jako přípravné jednání. V dané souvislosti poukázal na to, že podle občanského práva hmotného je kupní smlouva uzavíraná v samoobsluze charakterizována tím, že kupující i bez součinnosti prodávajícího si sám vybírá předmět koupě z nabízeného zboží a že až do zaplacení ceny za vybrané zboží může svůj výběr změnit, popř. od zakoupení věci zcela ustoupit. K přechodu vlastnictví v tomto případě nedochází převzetím věci (výběrem předmětu koupě), ale až zaplacením kupní ceny. Teprve v tu chvíli je kupní smlouva uzavřena. Z toho lze dovodit, že k uzavření kupní smlouvy u samoobslužného prodeje dochází právě až u pokladny, a to zaplacením zboží. Právě okamžik, kdy se kupující nachází u pokladny, je pak podstatný i z hlediska práva trestního. Podle názoru dovolatele by se o pokus trestného činu krádeže v takové situaci jednalo až v okamžiku, kdy by se obviněný pokusil projít se zbožím bez zaplacení kolem pokladny, tedy přes prostor určený k placení. Dovolatel ovšem už v přípravném řízení uvedl, že dobře věděl, že jej pozoruje zaměstnankyně prodejny a z té si za daných okolností pouze chtěl „ztropit legraci“. Proto před jejími zraky naznačoval, že si ukrývá zboží pod oblečení, a po její očekávané reakci zboží ihned vrátil zpět. Odvolací soud však této jeho argumentaci nepřisvědčil s poukazem na to, že si zboží ukrýval pod kabát mimo dosah bezpečnostních kamer a že jeho společnice pak další balení kávy stejným způsobem skutečně odcizily. Dovolatel je přesvědčen, že v jeho případě přesto z provedených důkazů nelze dovodit, že měl v úmyslu inkriminované zboží skutečně odcizit, ani že by jeho jednání dospělo alespoň do stadia pokusu trestného činu.
S ohledem na výše uvedené důvody je v závěru dovolání navrhováno, „aby dovolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a „vrátil“ věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve vyložila obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že námitka uplatněná dovolatelem sice do rámce tohoto důvodu dovolání zapadá, avšak není opodstatněná. V daném případě je podle ní nutno přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že tvrzení obviněného o jeho jednání v žertu působí ve světle dalších zjištěných skutkových okolností případu nepřesvědčivě. Pokud obviněný (dovolatel) mimo dosah bezpečnostních kamer uschoval do svého oděvu několik balení kávy, činil tak se zjevným úmyslem je odcizit. Se stejným záměrem se v prodejně zdržovaly i jeho společnice, které se několika balení kávy také zmocnily. Zmocnil-li se obviněný věcí tak, že si je se záměrem přisvojení uschoval do svého oděvu, pak podle státní zástupkyně jeho jednání překročilo stadium přípravy, neboť již přímo směřovalo k dokonání trestného činu krádeže, v čemž mu bylo zabráněno zákrokem obsluhy prodejny. Jeho konání přitom nevykazovalo znaky toliko vzdáleného nebezpečí, že nastane následek předpokládaný trestním zákonem. V daném případě takový následek nepochybně bezprostředně hrozil a nenastal jen důsledkem zásahu na pachatelově vůli nezávislém.
Proto státní zástupkyně shledala podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka, v jejichž rámci dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje a otázku existence (resp. neexistence) jeho úmyslu odcizit zboží ze samoobsluhy. Argumentaci absencí subjektivní stránky (zavinění) v jeho jednání opřel o vlastní skutkovou verzi, podle níž se mělo jednat pouze o „žert“. Taková námitka se ovšem primárně týká procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení stíhaného skutku. To znamená, že mimořádný opravný prostředek nebyl zčásti založen na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se v něm dovolatel domáhal zásadního přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u dovolatele nebyl dán (zjištěn) úmysl zboží ze samoobsluhy odcizit. Jeho opakovanou námitkou, že si chtěl pouze z personálu prodejny udělat legraci tím, že si ukrýval pod oděv různá balení kávy, se zabýval již soud prvního stupně, který se s provedenými důkazy ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného ve výše uvedeném směru za účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 3 - 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., plně navázal. V souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal v úmyslu inkriminované sklenice s obsahem kávy odcizit, považoval za správné (viz str. 4 - 5 odůvodnění rozsudku).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hmotně právně posoudily jeho jednání z hlediska vývojového stádia trestné činnosti. Pokud se totiž s ukrytým zbožím nepokusil projít přes pokladnu, mohlo být jeho počínání kvalifikováno pouze jako jednání přípravné , a nikoliv jako pokus trestného činu.
Této námitce však Nejvyšší soud - z níže uvedených důvodů - nepřiznal opodstatnění.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Při posuzování úmyslu pachatele je nutno brát zřetel na konkrétní okolnosti případu, které v nyní projednávané věci byly podle zjištění soudů takové, že obviněný ve společnosti dvou žen vstoupil dne 26. 11. 2009 v odpoledních hodinách do prodejny T. v T. S. se záměrem zde odcizit nějaké věci. Aniž by použil nákupní košík, vzal si postupně z regálu 7 ks sklenic s kávou v celkové hodnotě 759,30 Kč. Tyto si uschoval do kalhot a do vnitřní části bundy. Při svém jednání byl přistižen. Předmětné zboží vrátil zpět do regálu teprve až na výzvu vedoucí prodejny. Bez významu není ani zjištění, že ke svému činu využil té části samoobsluhy, která není pokryta kamerovým systémem a na uvedené místo není přímý výhled ani od pokladen, takže situaci mohl hodnotit tak, že nebude nikým z personálu prodejny zpozorován. V logickém kontextu se způsobem provedení činu soudy vzaly v úvahu i trestní minulost obviněného spočívající v různých drobných krádežích v obchodech i skutečnost, že jeho společnice využily příležitosti odejít z prodejny ve chvíli, kdy se vedoucí prodejny věnovala obviněnému, a jak se později ukázalo, i tyto osoby odcizily tři sklenice s kávou.
Z toho lze jednoznačně dovodit, že obviněný (dovolatel) zjevně nehodlal inkriminované zboží vrátit zpět do regálu a jeho jednání již v době zmocňování se věcí bezprostředně směřovalo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, tj. k dokonání. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na starší, avšak stále aktuální a použitelnou judikaturu, podle níž: „Jde o pokus krádeže a nikoliv jednání přípravné, vstoupil-li pachatel do obchodu provést krádež, avšak nevyvinul tam žádné další činnosti pro bdělost prodavačů.“ (k tomu srov. Sbírka rozhodnutí NS (1919-1948) – Vážný, 1872/1925 tr.), či na daný případ ještě přiléhavěji, „Rozdíl mezi pokusem (krádeže) a pouhým přípravným jednáním není v tom, jak dalece se činnost přiblížila k trestnému cíli, nýbrž jedině v tom, zdali zlý úmysl, přesto, že trestného cíle nebylo dosaženo, nalezl v předsevzaté činnosti zřetelného vyjádření “. Jestliže byl tedy provedeným dokazováním zjištěn od počátku zjevný cíl obviněného (krádež), s nímž ukrýval sklenice kávy do svého oděvu, není již rozhodné, v jaké fázi bylo jeho počínání odhaleno personálem prodejny, tedy zda s věcmi došel až k pokladně, či byl přinucen je vrátit na své místo ihned poté, co byl při jeho ukrývání do kapes a jiných částí oděvu (tj. při zmocňování se věcí) přistižen. Jeho snahou nepochybně bylo, aby bez přivolení majitele (bez zaplacení) převedl inkriminované věci do své dispozice (přisvojil si je). Pokud shora popsaným způsobem již začal naplňovat skutkovou podstatu trestného činu krádeže, pak tato skutečnost vylučuje, že by své jednání dovedl toliko do přípravného stádia, jak je v dovolání namítáno.
Lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. uznán vinným právem. Určité nepřesnosti v právních úvahách soudů překlenul Nejvyšší soud, a to jen v nezbytném rozsahu, vlastními právními závěry. Dovolateli proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného A. P. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler