ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1417.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1417/2011 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2011, č. j. 3 To 48/2011-540, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 15/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2011, č. j. 1 T 15/2010-479, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného do 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 25. 8. 2010 v období od 18:10 hodin do 19:15 hodin v B., v bytě na ulici S., který užíval společně se svými rodiči, po předchozí slovní rozepři a pod vlivem požitého alkoholu, fyzicky napadl svoji alkoholem též ovlivněnou matku J. P.,tak, že do ní opakovaně strkal, až upadla na pohovku i na zem, nejméně třikrát ji udeřil pěstí do tváře a jedenkrát až dvakrát ji kopl nohou obutou do lehčí sportovní obuvi do oblasti trupu, čímž této způsobil pohmožděniny obličeje, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, krevní výrony sliznice dutiny ústní, tržně zhmožděné rány vlasaté části hlavy s krevními výrony, krevní výrony v oblasti trupu, hýždí a horních končetin a zejména pak krevní výrony na měkkých pokrývkách lebních, pod tvrdou plenou, krvácení pod omozečnici a do mozkových komor, otok a nedokrevnost mozkové tkáně, zlomeninu třetího žebra vlevo s následnou trhlinou levé plíce a jejím kolapsem, pravostranné rozšíření srdce, sériové zlomeniny žeber a zlomeninu levé kosti pažní a takto zraněnou ji ponechal bez pomoci, přičemž v důsledku kombinace nitrolebního a nitrohrudního poranění za spolupůsobení tukové embolie do plic poškozená J. P. v přesně nezjištěné době dne 26. 8. 2010 v rozmezí od 01:45 hodin do 07:30 hodin na uvedeném místě zemřela, a takto obžalovaný činil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 4. 2004, č. j. 3 T 191/2003-210, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 7 To 311/2004, uznán vinným mimo jiné trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30ti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu, přičemž uložený trest zčásti vykonal v důsledku usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 9. 2006, č. j. 3 T 191/2003-243, když z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 38 Pp 114/2008, se stanovením zkušební doby v trvání 4 roků“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, č. j. 3 To 48/2011-540, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon ho stejně jako soud prvního stupně podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 5. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým současně napadl i pravomocný výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) úvodem vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Tyto pochybnosti podle jeho názoru nadále přetrvávají, a to jednak pokud jde o jeho příčetnost v době spáchání činu a jednak pokud jde možnosti spoluzavinění smrti poškozené jinou osobou. V této souvislosti poukázal dovolatel na skutečnost, že v době údajného spáchání činu, jak vyplývá z kontextu všech svědeckých výpovědí, se na místě činu nacházela ještě další osoba, a sice jeho otec (manžel poškozené), o kterém bylo známo, že vůči poškozené používal násilí. Po podstatnou dobu byl navíc s poškozenou sám a na konečném následku – její smrti – se podílel minimálně tím, že zanedbal první pomoc, pro kterou byl navíc školen na pracovišti v rámci zajištění BOZP jako vedoucí skupiny montérů. Zároveň nevyvinul žádnou snahu přivolat k poškozené odbornou lékařskou pomoc. Dovolatel oběma soudům vytkl, že uvedenou skutečností se žádný z nich nezabýval, ačkoliv to bylo namístě. Soudy se podle něj náležitě nevypořádaly ani s jeho tvrzením, že v inkriminovanou dobu jednal v mrákotném stavu. Tuto jeho obhajobu bez bližšího zdůvodnění odmítly, aniž by zároveň vzaly zřetel na obsah protokolu Městské policie Blansko, ze kterého se podává, že byl v době před inkriminovaným činem pokutován za spaní na ulici.
V další části dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že v přípravném řízení vypovídal nejprve na úřední záznam bez účasti své obhájkyně. Na tuto svou prvotní výpověď poté v dalším stádiu trestního řízení navázal, psychicky nalomen vědomím, že by svá tvrzení neměl příliš měnit, „když už je to úředně zaznamenáno“. Sebelepší „právní péče“ obhájce pak již nemohla vyvrátit jeho přesvědčení o tom, že bude lepší, pokud bude v souladu se svou prvotní výpovědí vypovídat i nadále. Pokud však soudy obou stupňů vznášejí pro účely zjištění důvěryhodnosti tvrzení obviněného požadavek na neměnnost jeho výpovědí po celou dobu trestního řízení, měla být obhájkyně přítomna již u prvotního výslechu obviněného ještě jako osoby podezřelé, aby tak bylo procesně zaručeno, že nebude vystaven žádnému úmyslnému či neúmyslnému ovlivňování ze strany orgánů činných v trestním řízení. Protože neúčast obhájkyně již v prvopočátku trestního řízení způsobila obviněnému nemalé problémy s následným uplatněním svého práva na spravedlivý proces, je podle jeho názoru v daném případě dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
S ohledem na shora uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a „věc vrátil soudu prvního stupně“ k novému projednání s právním názorem, že výpovědi obviněného z počátku trestního řízení nejsou již procesně použitelné vzhledem k nezhojitelným vadám této fáze trestního řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 21. 10. 2010. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Námitku dovolatele, že při svém výslechu na počátku trestního řízení - již jako osoby podezřelé (zadržené) - neměl obhájce, ač ho mít měl, je nutno z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud ji nicméně z níže uvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Podle §76 odst. 3 tr. ř. policejní orgán, který provedl zadržení, zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené osoby, jakož i podstatné důvody zadržení. Podle §76 odst. 6 tr. ř. má zadržená osoba právo zvolit si obhájce , hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení. Dále má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle odst. 3 cit. ustanovení, ledaže je obhájce ve lhůtě uvedené v odstavci 4 cit. ustanovení nedosažitelný. O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.
Z protokolu o výslechu osoby podezřelé na č. l. 132 a násl. předloženého procesního spisu Nejvyšší soud zjistil, že výše zmíněného poučení o právech zadržené osoby, včetně práva zvolit si obhájce, se dovolateli v plné míře dostalo. Byl poučen rovněž o právu nevypovídat (§33 odst. 1 tr. ř., §76 odst. 5 tr. ř.). Byl také seznámen s důvody svého zadržení včetně v úvahu přicházející právní kvalifikace činu, z jehož spáchání byl podezřelý. Pod tímto písemným poučením výslovně prohlásil a svým podpisem stvrdil, že jeho práva a povinnosti mu byly dostatečně vysvětleny, poučení v plném rozsahu porozuměl a dalšího objasnění nežádá. Současně výslovně uvedl, že k věci, pro kterou je zadržen, vypovídat bude, a to i bez přítomnosti právního zástupce (č. l. 133). Pro případ, že by v další fázi trestního řízení byla přítomnost advokáta nutná, požádal o jeho ustanovení soudem. Ze spisu zároveň vyplývá, že v den zahájení trestního stíhání byla z důvodů nutné obhajoby (§36 tr. ř.) obviněnému (dovolateli) ustanovena jako obhájkyně advokátka JUDr. Běla Sedláčková, která jej zastupovala jak v přípravném řízení (viz např. jeho výpovědi na č. l. 91 - 92, 137 - 142), tak následně v řízení před soudy.
Za výše uvedených okolností lze proto uzavřít, že procesní postup orgánů činných v trestním řízení nebyl zatížen vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení (na jeho počátku) obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o závěr, že to byl právě on, kdo fyzicky napadl poškozenou a tímto svým jednáním zapříčinil její smrt, jakož i závěr, že v době spáchání skutku byl příčetný. Zde dovolatel akcentoval skutečnost, že nebyl sám, kdo přišel s poškozenou v rozhodné době, tj. před její smrtí, do kontaktu a v této souvislosti naznačil, že ji často fyzicky napadal i jeho otec. Soudům také vytkl, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda se v dané chvíli nenacházel ve stavu nepříčetnosti, která by vylučovala jeho trestní odpovědnost. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení skutku. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek - pokud jde o posledně uvedený dovolací důvod – zčásti nezaložil na hmotně právních (byť v dovolání formálně proklamovaných) důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přezkumu (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedených důkazů měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno, případně že se v době jeho spáchání nacházel ve stavu nepříčetnosti. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávanému trestnému činu za prokázané. Na stranách 10 - 12 a 13 - 14 odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důvody, pro které dospěl k závěru o vině obviněného (dovolatele) stíhaným skutkem a ke zjištění, že se v rozhodné době ve stavu vylučujícím jeho trestní odpovědnost nenacházel. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, včetně zodpovězení otázky příčetnosti obviněného v době spáchání činu, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal . Své rozhodnutí v tomto směru rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 4 až 7 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v daném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části, ve které - byť bez nějaké bližší konkretizace - namítl, že na nedbalostním následku trestného činu - smrti poškozené - se v konečném důsledku podílel i jeho otec tím, že zraněné poškozené neposkytl první pomoc a nepřivolal ani odbornou lékařskou pomoc.
K této námitce je zapotřebí v obecné rovině uvést, že tzv. příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá jeho trestní odpovědnost jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Škodlivý následek - v daném případě smrt poškozené osoby - může být i výsledkem více příčin. Příčinou následku je každé jednání , bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku případně i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Podle skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, bylo přímou příčinou smrti poškozené její surové napadení dovolatelem, který jí způsobil konkrétní zranění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, na něž následně zemřela. Skutečnost - jak se podává v dovolání - že otec dovolatele a manžel poškozené její aktuální zdravotní stav bezprostředně po napadení nevyhodnotil jako vážný a život ohrožující a podle toho nejednal (neposkytl či neobstaral potřebnou pomoc), nemůže na správnosti závěru soudů o nedbalostním zavinění (§16 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) dovolatele ve vztahu ke způsobení smrtelného následku podle ustanovení §145 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku ničeho změnit.
Protože dovolání obviněného J. P. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než předpokládá ustanovení §265b tr. ř., a v jeho z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. relevantně uplatněných částech, jde o dovolání zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl . O odmítnutí dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler