ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.151.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 151/2011 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná J. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 8 To 81/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 6. 2010, č. j. 9 T 2/2010-456, byla obviněná J. T. uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §140 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 6. 1. 2010 kolem 21:20 hod. v obci P., okres P., na sídlišti M., v kuchyni bytu, který obývala společně se svým druhem K. K., po předchozí vzájemné hádce ve stavu podnapilosti jmenovaného dvakrát postupně bodla dvěma různými kuchyňskými noži o délkách čepelí 11,5 cm a 17,5 cm, nejprve do dutiny břišní, následně do oblasti hrudníku, tedy do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, přičemž poškozený v důsledku toho utrpěl bodnou ránu v levém podbřišku délky 1,5 cm a hloubky 7 cm, sahající šikmo podkožím do levého přímého břišního svalu, který částečně natíná, a bodnou ránu hrudníku nad distální částí prsní kosti, tedy zranění, které si vyžádalo okamžitou hospitalizaci a operační zákrok s dobou léčení a pracovní neschopností do 29. 1. 2010“. Za to byla obviněná podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku jí bylo zároveň uloženo ochranné ústavní léčení protialkoholní. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, KP pro kraj Vysočina, ÚP P., na náhradě škody částku 15.736,54 Kč a poškozenému K. K. částku 7.071,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl K. K. výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. 8 To 81/2010-502, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu a ochranném léčení. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že se obviněné podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku ukládá trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 9. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. T. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) obdobně jako v podaném odvolání namítla, že soudy neměly k dispozici dostatečně kvalitní usvědčující materiál, na jehož podkladě by mohl spolehlivě obstát závěr o jejím úmyslu usmrtit poškozeného K. K. Důkazní situaci totiž nelze považovat za tak jednoznačnou, jak ji hodnotil odvolací soud, který navíc ani pečlivě nezkoumal a nevyhodnotil otázku jejího motivu k útoku na poškozeného. Ke zjištěnému vražednému úmyslu toliko konstatoval, že pachatel, pokud vede útok nožem směřující proti té části těla poškozeného, v níž se nalézají životně důležité orgány, jejichž zasažení či poškození by mohlo vést ke smrti, musí být s případným smrtelným následkem nutně srozuměn. Vražedný motiv dovodil pouze na základě nesprávně hodnocených výpovědí svědků – sousedů v domě, kteří se nikdy netajili antipatiemi k její osobě. Dovolatelka v tomto směru napadla zejména svědectví svědkyně M. Č., která měla slyšet její výhrůžky zabitím pronášené k poškozenému inkriminovaného večera, a svědka M. P. – bývalého druha, který měl k jejich soužití v minulosti vypovídat křivě, veden snahou jí uškodit a eliminovat ji do budoucna z výchovného vlivu na jejich syna. Dovolatelka trvá na tom, že byla vyprovokována slovním i fyzickým atakem ze strany poškozeného, jednala ve strachu z jeho osoby a v sebeobraně. O tom, že nejednala s cílem poškozeného zabít, podle ní dostatečně svědčí i vyjádření slyšených znalkyň, podle nichž byla v rozhodné době zbavena všech zábran, což znamená, že jí nic nebránilo v tom, aby poškozeného usmrtila. To však neučinila. Naopak se mu snažila pomoci, což však poškozený odmítl a odháněl ji od sebe. Oba soudy konečně měly nesprávně vyhodnotit i důkaz vyšetřovacím pokusem, kdy byl nesprávně vyhodnocen způsob, jakým měla při bodnutích držet nůž. Ten totiž držela nikoliv nadhmatem, nýbrž podhmatem (palcem k čepeli), což bylo shledáno jako verze přípustná jak v teoretické rovině, tak proveditelná v praxi.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům vyslovila dovolatelka přesvědčení, že zjištěný skutek měl být posouzen nikoliv jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale v souladu se zákonem pouze jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, který předpokládá uložení podstatně mírnějšího trestu. Případný výkon jí uloženého trestu proto považuje za neopodstatněný.
V závěru podaného dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 8 To 81/2010, a buď věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí a za použití §265l odst. 3 tr. ř. současně nařídil, aby k tomuto postupu byl povolán jiný senát, nebo aby ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám v této trestní věci rozhodl rozsudkem tak, že ji uzná vinnou ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku a uloží jí mírnější trest ve výměře příslušné trestní sazby, nikoli spojený s odnětím svobody. V návaznosti na tom současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. tak, že jí odloží nebo přeruší výkon rozhodnutí, proti kterému podala dovolání, a propustí ji podle §265l odst. 4 tr. ř. z vazby na svobodu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem uvedl, že dovolatelka pouze opakuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z obsahu jejího odvolání, přičemž jejím námitkám nelze přisvědčit. Své vývody o nesprávnosti právního posouzení skutku v zásadě opírá o námitky skutkové povahy. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně brojí proti správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně (které soud druhého stupně zcela důvodně akceptoval) a ve svých výhradách vychází z odlišného posouzení provedených důkazů, než k jakému dospěly oba soudy. Tak se její argumentace dostává mimo rámec vymezený zákonnou definicí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Skutkové námitky obviněné navíc státní zástupce považuje za bezpředmětné. Zejména v tom směru, že by soudy neměly k dispozici dostatečný usvědčující materiál, na jehož podkladě by mohl spolehlivě obstát závěr o možnosti kvalifikovat její jednání jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. V dané trestní věci se podle státního zástupce podařilo nashromáždit kvalitní a početné důkazy, na jejichž podkladě bylo možno bez nejmenších problémů ustálit skutkový stav, jak je popsán ve výroku o vině. Na jejich základě zároveň nebylo možno dospět k jinému právnímu závěru, než že obviněná skutečně podnikla opakovaný útok nožem proti poškozenému v nepřímém úmyslu ho usmrtit. Námitka dovolatelky, že nebyla objasněna motivace jejího činu, je podle státního zástupce z hlediska právní kvalifikace skutku v podstatě irelevantní, neboť skutková podstata zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje žádný znak, který by bylo možné spojovat s motivací (pohnutkou) pachatele. Z výsledků dokazování je současně zřejmé, že útok obviněné proti poškozenému byl gradací standardně nepřiměřeného agresivního chování dovolatelky vůči jeho osobě, přičemž velmi zřetelnou roli sehrála i její opilost. Negativní vzorec vztahů k mužským partnerům - jak plyne z dokazování - je pro dovolatelku zcela běžný a v postupně navazovaných vztazích se pravidelně opakuje. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitce, že pokud by měla úmysl obviněného zabít, nic jí nebránilo v tom, aby tak skutečně učinila. Svůj čin by dokončila nepochybně v situaci, kdy by byla vedena přímým úmyslem, ten jí však připisován není. Jestliže v okamžiku ozbrojeného útoku byla vedena úmyslem nepřímým, potom zjevně po pádu poškozeného na podlahu a zjištění, že silně krvácí z ran, jež mu zasadila postupně dvěma noži, již prvotní impulz u obviněné pominul. Změna momentální situace na místě činu však nepostačovala k tomu, aby poškozenému poskytla potřebnou pomoc či ji přivolala nebo vůbec vpustila do bytu jiné osoby, které mohly pomoc poškozenému obstarat. Naopak dvěma mužům (svědci Z. a V.) postupně odpírala přístup do bytu a další osoby se tam dostaly očividně proti její vůli. Rovněž tyto související skutkové okolnosti nasvědčují správnosti závěru, že v době spáchání činu jí představa usmrcení poškozeného nebyla nijak vzdálená.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné J. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná J. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídají námitky, jimiž dovolatelka napadá způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy shromážděné v její trestní věci, a na tomto základě jim vytýká, že vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který plně neodpovídal skutečnosti. Jinými slovy, při údajné absenci zjištění pohnutek (motivu) činu měla být v její neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítla v podstatě to, že soudy při neakceptování její obhajoby o absenci vražedného úmyslu vyhodnotily výpověď poškozeného i další důkazy k její tíži, ač tak učinit neměly. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž se jen bránila útokům agresivního poškozeného, pak ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv výsledky provedeného dokazování podle jejího názoru dovolovaly kvalifikovat inkriminované jednání (skutek) pouze jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání z větší části uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na jimi deklarovaný obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatelka nejednala v úmyslu poškozeného usmrtit, ale že se pouze bránila fyzickému napadání z jeho strany. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy podrobně vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k otázce průběhu a okolnostem celého incidentu, jakož i motivu (zde viz str. 20, 21 rozsudku) obviněné za prokázané, a z jakých důvodů skutkovou verzi předkládanou obviněnou v rámci její obhajoby nepovažoval za pravdivou. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněné, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací obviněné jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč v tomto směru její obhajobě nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantně pouze námitkou, že k závěru o úmyslu (§15 odst. 1 tr. zákoníku) jiného usmrtit, a to ani v jeho eventuální (nepřímé) formě, nebylo v posuzovaném případě možno dospět jen na základě zjištění, že poškozeného dvakrát bodla nožem do těch částí těla, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány. Ani takový způsob provedení činu nemusí podle ní nutně znamenat, že vedle poruchy v podobě újmy na zdraví musela být srozuměna také se smrtelným následkem svého jednání.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí uvést, že zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Za pokus tohoto trestného činu (zločinu) se podle §21 odst. 1 tr. zákoníku považuje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Dovolatelce lze obecně přisvědčit v tom, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt . Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle.
U nepřímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zák.), který u dovolatelky dovodily soudy obou stupňů, musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod.
Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal Trestní zákon, Komentář, (P.Šámal, F. Púry, S. Rizman) 5. přepracované vydání 2003, C.H.BECK Praha, str. 48, v Komentáři k trestnímu zákonu a následně i v Komentáři k trestnímu zákoníku Trestní zákoník I, Komentář, 1. vydání 2009, C.H.BECK Praha, str. 173 upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). To znamená, že kladné stanovisko zde musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.
Výše uvedené zásady soudy v nyní projednávané trestní věci neporušily.
Skutkový stav věci, byť nikoli v celé šíři a vyčerpávajícím způsobem vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, avšak dostatečně rozvedený v jeho odůvodnění, lze stručně shrnout tak, že dovolatelka J. T. dne 6. 1. 2010 kolem 21:00 hod. ve společně obývaném bytě, jako osoba se sklony ke zvýšené agresivitě, uvolněné středně těžkou opilostí, naprosto neadekvátně reagovala na podnět, kterým byla předchozí vzájemná hádku s poškozeným K. K., tak, že ho nejprve bodla kuchyňským nožem o délce čepele 11,5 cm do dutiny břišní, a poté, s odstupem několika vteřin, dalším nožem o délce čepele 17,5 cm do oblasti hrudníku, tedy v obou případech do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány (střevo, resp. plíce a srdce, a rovněž cévy). Způsobila mu tím ve výroku odsuzujícího rozsudku specifikovaná poranění, která si vyžádala okamžitou hospitalizaci poškozeného a nutný operační zákrok. Ze závěrů posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, soudy dovodily, že pouze příznivou shodou okolností nedošlo ke způsobení smrtelného zranění (viz str. 17 rozsudku). Znalec z hloubky bodných kanálů a z výsledků vyšetřovacího pokusu současně dovodil, že oba zásahy (bodnutí) ostrými noži jako prostředky způsobilými k poranění či usmrcení člověka, musely být v posuzovaném případě vedeny nezanedbatelnou silou.
Dovolatelka přitom jednala se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Musela především vědět, že - vzhledem ke zvoleným prostředkům (ostrým nožům) a částem těla, na něž směřovala zblízka vedený útok, a razanci útoku - si vůči poškozenému počíná způsobem, jímž ho může bezprostředně ohrozit na životě. Věděla, že poškozený je neozbrojen, přesto mu po prvním bodnutí do břišní dutiny ve zlobném afektu zasadila další ránu do oblasti hrudní stěny, a to ve chvíli, kdy na ni nejen neútočil, ale v důsledku předchozího bodnutí se již ani nebránil.
Z hlediska posouzení subjektivní stránky (úmyslu) není bez významu ani počínání obviněné (dovolatelky) bezprostředně navazující na inkriminovaný útok, které soudy při právním posuzování jejího jednání ponechaly v podstatě bez povšimnutí, ačkoliv i tato skutečnost byla předmětem skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz zejména svědecká výpověď poškozeného K. K. /str. 6 rozsudku/, výpověď svědka R. V. /str. 7, 8 rozsudku/ či výpověď svědka V. Z. /str. 11, 12 rozsudku/. Z nich vyplývá, že se obviněná (dovolatelka) nejen nesnažila zraněnému poškozenému zajistit nějaké ošetření a nechala jej bezmocného ležet, ale dokonce znemožňovala přístup do bytu (tj. k poškozenému ) dalším osobám, které do něj vnikly v podstatě proti její vůli teprve ve chvíli, kdy bylo slyšet, jak poškozený - v té době se nacházející na zemi a silně krvácející - volá o pomoc. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství.
Je tedy možno shrnout, že primárně již samotná technika provedení činu v daném případě dostatečně svědčí jednak o vědomí dovolatelky, že inkriminovaným počínáním může způsobit poškozenému smrt, tak zároveň o dostatku její vůle (přinejmenším ve formě srozumění) přivodit tento následek (účinek) vlastním jednáním. To pak sekundárně dokládá i závěrečná část činu, jež zřetelně vyjadřuje kladné stanovisko dovolatelky k možnosti, že pobodaný poškozený její útok nepřežije také proto, že se mu nedostane včasné pomoci (zde tzv. nepravá lhostejnost /viz výše/).
Z důvodů, které Nejvyšší soud podrobně vysvětlil shora, lze rozhodnutí soudů obou stupňů považovat za věcně správná v závěru, že se obviněná (dovolatelka) dopustila pokusu zločinu vraždy podle 21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Názoru dovolatelky, že její jednání (skutek) mělo být právně posouzeno toliko jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, proto nebylo možno přisvědčit.
Dovolání obviněné J. T. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněných částech pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o žádost, přesněji podnět dovolatelky k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový postup nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler