ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.686.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 686/2010 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2011 o dovolání podaném obviněným Ing. M. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 To 45/2009-2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 39 T 7/2007, byl obviněný Ing. M. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako jednatel společnosti AGRO KRÁSNO, s. r. o., D., J., okres H., a společník společnosti MASO-LAN, s. r. o., P., V. (nyní D., J.) v přesně nezjištěné době, v dubnu 2005, inicioval a poté dohodl s K. P., jednatelem společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., nákup řepky ozimé prostřednictvím společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., O.; společnost EC – euro-cargo, s. r. o., poté nakoupila v průběhu dubna, května 2005 řepku ozimou v celkovém objemu 2 481,5 tuny v hodnotě 15.687.348 Kč od svých dodavatelů, a to podnikatele V. F. – F. P., a společnosti M., východočeská divize – družstvo, se sídlem v H. K.; poté zorganizoval, a to po dohodě s B. P., společníkem společnosti MONEX, spol. s. r. o., P. P. a MONEX & STAVOINTEX, s. r. o., P., T. 41, bez vědomí účelově nastrčeného jednatele společnosti MASO-LAN, s. r. o., P. Č. následný prodej zakoupené řepky ozimé po linii společností EC – euro-cargo, s. r. o. – MONEX & STAVOINTEX, s. r. o. – MONEX, spol. s. r. o. – MASO-LAN, s. r. o. – AGRO KRÁSNO, s. r. o., a to tak, že společnost EC – euro-cargo, s. r. o., vyfakturovala dodávku řepky na základě kupní smlouvy uzavřené 18. 4. 2005 v P. se společností MONEX & STAVOINTEX, s. r. o., P., T., fakturou ze dne 7. 6. 2005 na částku 16.805.959 Kč včetně DPH společnosti MONEX, spol. s r. o., P., P., společnost MONEX, spol. s r. o., vyfakturovala dodávku řepky v objemu 2.481,5 tuny dne 17. 6. 2005 fakturou znějící na částku 12.506.760 Kč společnosti MASO-LAN, s. r. o., a to na základě smlouvy o dodávkách rostlinných produktů ze dne 10. 12. 2004 uzavřené se společností MONEX & STAVOINTEX, s. r. o., společnost MASO-LAN, s. r. o., vyfakturovala dodávku 2.481,5 tuny řepky dne 14. 6. 2005 fakturou znějící na částku 13.288.432,50 Kč společnosti AGRO KRÁSNO, s. r. o., když po dohodě mezi K. P., obžalovaným Ing. L. a B. P. po vystavení dobropisu ze dne 14. 10. 2005 společnost EC – eurocargo s. r. o., vystavila téhož dne fakturu za dodávku 2.481,5 tuny řepky v celkové hodnotě 16.805.959 Kč přímo na společnost MASO-LAN, s. r. o., následně jako jednatel společnosti AGRO KRÁSNO, s. r. o., odprodal 2.481,5 tuny řepky na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25. 4. 2005 se společností SLOVMLÝN, spol. s r. o., V., fakturou znějící na částku 15.894.007,50 Kč ze dne 31. 5. 2005 této společnosti, která společnosti AGRO Krásno, s. r. o., kupní cenu v plné výši uhradila, přičemž společnosti MONEX & STAVOINTEX, s. r. o., MONEX, spol. s r. o., a MASO-LAN, s. r. o., do výše uvedených obchodních transakcí včlenil pouze formálně, a to v úmyslu přenést na společnost MASO-LAN, s. r. o., finanční závazek za společností EC – euro-cargo, s. r. o. tak, aby se plnění tohoto závazku vyhnula společnost AGRO KRÁSNO, s. r. o., od počátku svých kontaktů s K. P. jednal v úmyslu neuhradit kupní cenu za odkoupenou řepku společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., když v důsledku jeho jednání nebyla společností AGRO KRÁSNO, s. r. o., ani jinými obchodními společnostmi, jež byly zapojeny do shora zmíněných obchodních transakcí, uhrazena celá kupní cena řepky ve výši 16.805.959 Kč společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., pouze bylo zaplaceno zálohami v období od 5. 5. 2005 do 20. 7. 2005 5.450.000 Kč, byla neuhrazena ke škodě společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., částka 11.355.959 Kč, přičemž společnost AGRO KRÁSNO, s. r. o., obdržela od svého odběratele společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., platbu za fakturovanou dodávku ozimé řepky“. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto organizacích spojených s hmotnou odpovědností, a v zákazu výkonu funkce prokuristy, a to na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16. 8. 2002, sp. zn. 53 T 3/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest k rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 53 T 3/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku, a dále za vícečinně sbíhající se trestnou činnost v něm specifikovanou, obviněného podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto organizacích spojených s hmotnou odpovědností, a v zákazu výkonu funkce prokuristy, a to na dobu deseti let. Ve výroku o trestu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 53 T 3/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest k rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 53 T 3/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného Ing. M. L. soud výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 12. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. M. L. následně dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že „v předcházejícím řízení bylo rozhodnuto na základě nesprávného právního posouzení skutku“ (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.).
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. jeho jednáním nedošlo. V této souvislosti vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž to měl být on, kdo inicioval celý obchodní případ, od počátku vystupoval u všech zúčastněných subjektů jako garant tohoto obchodu a po vzniku potíží měl nabízet různá náhradní řešení úhrady dlužné částky. Podle jeho názoru z důkazního materiálu naopak vyplývá, že impuls k uskutečnění inkriminovaného (problémového) obchodu s řepkou ozimou nedal on, nýbrž K. P. Obchodní případ, který časově předcházel nyní projednávané kauze, pak svědčí o tom, že jmenovaný nedodal smluvené zboží, a přesto trval na úhradě kupní ceny. Tato špatná zkušenost dovolatele se svědkem P. byla později příčinou ukončení vzájemné spolupráce.
V další části dovolání obviněný provedl vlastní rozbor důkazní situace v předmětné trestní věci a na tomto základě dospěl k závěru, že provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi Ing. V. B., Ing. O. K., V. F. a K. P.) jednoznačně nasvědčovaly tomu, že obviněný (dovolatel) do inkriminovaného obchodování vstoupil až ex post, v situaci, kdy již existovaly potíže s platbami. Způsobem, který je mu nyní přičítán k tíži, pak jednal ve snaze vzniklé problémy řešit a pomoci zúčastněným stranám.
Podle dovolatele je třeba považovat za vadný také závěr soudu prvního stupně, s nímž se posléze ztotožnil i soud odvolací, že společnost AGRO KRÁSNO, s. r. o., a MASO-LAN, s. r. o., za dodávku zboží nezaplatily. U hlavního líčení podle svého přesvědčení prokazatelně doložil způsob, jakým byly závazky obou společností vůči jednotlivým dodavatelům uhrazeny. Za naprosto nepochopitelné pak označil konstatování soudu, že sice bylo prokázáno, že docházelo k zápočtům mezi jednotlivými společnostmi, což však nic nemění na tom, že vyjma částky 5.450.000 Kč k žádným dalším přesunům peněz za dodávku zboží nedošlo. Takový závěr by však znamenal, že úhrada závazků zápočtem pohledávek není řádným plněním. Odvolací soud tuto úvahu po výtce dovolatele ještě dále rozvedl s tím, že dodavatelé řepky ozimé by ji zcela nepochybně neprodali, pokud by za ni neočekávali plnění v penězích. Taková tvrzení však podle názoru dovolatele nemohou v trestněprávní rovině obstát, když se jedná jen o spekulaci soudu, co je vlastně pro věřitele výhodnější a jak si sami představovali, že obchod proběhne. Bylo totiž na odpovědnosti a rozhodnutí původních dodavatelů, s kým uzavřeli smlouvu o dodávce zboží, a pokud ji uzavřeli se společnostmi, u kterých měli sami nesplacené závazky, nelze spekulovat o tom, jakým způsobem mělo být ze strany odběratele zboží uhrazeno.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku dovolatel spatřuje i v tom, že na základě provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky v jeho jednání (zavinění), tedy o jeho záměru odebrat zboží, aniž by měl (od počátku) v úmyslu uhradit za něj kupní cenu. Podle dovolatele bylo naopak prokázáno, že se celou dobu zasazoval o to, aby odebrané zboží zaplaceno bylo. Zdůraznil, že společnosti, jejichž jménem jednal, měly v době uskutečnění obchodu vůči svým dalším dodavatelům pohledávky, takže již v době uzavření smlouvy bylo zcela zřejmé, že společnosti, ve kterých figuroval, své závazky uhradily a jejich jednáním tak žádná škoda nevznikla. Odůvodnění rozhodnutí soudů by ve své podstatě znamenalo, že nelze hradit závazky započtením pohledávek (což zcela odporuje ustanovením obchodního zákoníku) a že dlužník, který začne řešit splatnost svých závazků až po splatnosti faktur, se dopustí trestného činu.
Své dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že soudy činné v jeho trestní věci vůbec nerespektovaly zásady obchodního styku a obchodně právních vztahů. To znamená, že v důsledku uvedeného pochybení došlo v daném případě k nepřípustné kriminalizaci běžné obchodní praxe, zejména pokud jde o vyrovnání závazků započtením pohledávek. Především z výše uvedených hledisek by pak mělo být přezkoumáno jak napadené rozhodnutí, tak i řízení jemu předcházející. Navíc závěry, ke kterým soudy dospěly, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Tím došlo k porušení zákonných ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti je v závěru dovolání navrhováno, aby dovolací soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 To 45/2009-2003, a tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž by byl vázán právním názorem dovolacího soudu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že dovolatel v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „fakticky nepřípustně“ namítal porušení trestně procesních zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., což je v rozporu s hmotně právním charakterem uplatněného dovolacího důvodu. Jednalo se o tu část dovolací argumentace, v jejímž rámci obviněný vedl polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, nebo projevoval snahu předložit dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od podoby skutku, ze které při svém rozhodování vycházel již soud prvního stupně a vůči které neměl výhrad ani soud druhého stupně.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle názoru státního zástupce považovat za právně relevantní pouze námitku obviněného, podle níž došlo v jeho případě ke kriminalizaci běžné obchodní praxe, která je podpořena ustanoveními obchodního zákoníku o započtení pohledávek, přičemž nemůže být trestné, je-li pohledávka uhrazena po splatnosti faktur, a je jedno jestli byla úhrada realizována reálným tokem peněz nebo zápočtem. Započtení, které je možné realizovat i jednostranně, bylo provedeno řádně v souladu se zákony a běžnými postupy.
Tato námitka je však podle státního zástupce zjevně neopodstatněná, protože ze zjištěných skutkových okolností je zřejmé, že obviněný uvedl zástupce poškozené firmy v omyl o způsobu platby za realizovanou dodávku zboží, čímž porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to i v jeho kvalifikované podobě. Vedle toho, že se inkriminovaný čin odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, které obviněný pro svůj prospěch zneužil, byly podle státního zástupce splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. V posuzovaném případě jde o svou povahou kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, a nelze proto hovořit o kriminalizaci běžných obchodně právních vztahů.
V závěrečné části svého vyjádření státní zástupce poukázal na to, že obviněný ve svém dovolání uvedl v podstatě shodnou argumentaci jako v řádném opravném prostředku. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu České republiky vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. T 408).
Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Přitom upozornil na to, že navrhované rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než zákon předpokládá v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ing. M. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání je současně přípustné i podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť odvolacím soudem bylo nově rozhodnuto o uložení trestu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), na který je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje a otázku existence (resp. neexistence) svého podvodného úmyslu. Nedostatek subjektivní stránky (zavinění) v jeho jednání totiž dovolatel primárně opřel o vlastní skutkovou verzi, podle níž to nebyl on, kdo inicioval celý obchod, nýbrž svědek K. P., a do obchodního případu se vložil až v době, kdy společnost EC – euro-cargo, s. r. o., měla problémy s „profinancováním“ svých závazků vůči původním dodavatelům zboží (zde řepky ozimé). Podstatou jednání dovolatele mělo být to, že se pouze snažil pomoci zúčastněným stranám jako osoba se zkušenostmi s obstaráváním financí a obchodováním se zemědělskými produkty. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u dovolatele nebyl dán (zjištěn) podvodný úmysl vůči poškozené společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., resp. vůči jí zastupujícímu jednateli K. P., jinak dostatečně vyplývající z jednání podrobně popsaného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy k otázce působení a aktivit obviněného (dovolatele) v inkriminovaném obchodním případu a jeho úmyslu nezaplatit společnosti EC - euro-cargo, s. r. o., nakoupenou a odebranou řepku ozimou, ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 14 - 17 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (vyjma státním zástupcem vytýkaných vad) žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., plně navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle §125 odst. 1 tr. ř. - vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný uvedl jednatele společnosti EC - euro-cargo, s. r. o., v omyl způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, považoval za správné (viz str. 8, 9 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o formu a jednotlivé kroky podvodného jednání obviněného vůči poškozené společnosti, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že soudy obou stupňů v jeho případě kriminalizovaly běžnou obchodní praxi, která je podpořena ustanoveními obchodního zákoníku o započtení pohledávek, přičemž je jedno, jestli se úhrada realizuje v penězích nebo případně započtením vzájemných pohledávek, pokud pro to byly splněny podmínky.
Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Dovolateli lze do jisté míry přisvědčit v tom směru, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů obsahují mimo jiné i úvahy a formulace, které jsou poněkud nepřesvědčivé a zavádějící. Jeho podvodný úmysl (uvedení v omyl) by totiž skutečně nebylo možno dovozovat jen na tom základě, že pokud by k zaplacení dlužných částek nakonec nedošlo v penězích, jak původně očekával poškozený, nemohlo by se tak stát případně i jiným způsobem, např. že by k vyrovnání závazků došlo po splatnosti faktur formou započtení pohledávek. Takové jednání by - bez dalšího - sotva mohlo být považováno za podvod ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. Na tomto místě je však současně třeba vzít zřetel na skutečnost, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí jednak není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.) a jednak že výše uvedené nesprávné úvahy soudů neměly z důvodů, jež budou dále zmíněny, na věcnou správnost napadených rozhodnutí žádný vliv.
V posuzovaném případě je podstatné především to, že soudy při právním posouzení jednání obviněného (dovolatele) vycházely mj. ze skutkových zjištění, že obviněný nejprve přesvědčil svědka K. P., jednatele společnosti EC - euro-cargo, s. r. o., aby tato společnost nakoupila 2.481,5 tun řepky ozimé s tím, že společnosti, v nichž figuruje, ji obratem odkoupí. Přitom bylo dohodnuto, že zajistí platby za dodávky řepky a za dopravu dodavatelským společnostem. Poté, co společnost EC – euro-cargo, s. r. o., řepku nakoupila, aktivně organizoval její další prodej, a to po dohodě s K. P. a B. P., společníkem společnosti MONEX, spol. s. r. o., a MONEX & STAVOINTEX, s. r. o., a současně bez vědomí účelově nastrčeného jednatele společnosti MASO-LAN, s. r. o., P. Č., po linii společností EC – euro-cargo, s. r. o. – MONEX & STAVOINTEX, s. r. o. – MONEX, spol. s. r. o. – MASO-LAN, s. r. o. – AGRO KRÁSNO, s. r. o. Smyslem tohoto jednání bylo vyjmout z dispozice společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., nakoupenou řepku v celém objemu, vyfakturovanou společnosti MONEX & STAVOINTEX, s. r. o., na částku 16.805.959 Kč, zaplatit za ni společnosti EC - euro-cargo, s. r. o., pouze část této ceny (konkrétně 5.450.000 Kč) a následně ji přes výše uvedené insolventní subjekty, ať už za souhlasu B. P., vůči kterému využil své pohledávky z minulosti nijak nesouvisející s nynějším obchodem a který se mu proto snažil ve všem vyhovět, nebo při absolutní neinformovanosti P. Č. jako typického tzv. „bílého koně“ (tedy nastrčené osoby), získat do dispozice společnosti AGRO KRÁSNO, s. r. o., aniž by mezi těmito subjekty probíhaly jakékoliv reálné finanční dispozice. Společnost AGRO-KRÁSNO, s. r. o., pak tuto řepku prodala společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., za 15.894.007,50 Kč, která byla v plné výši zaplacena. Odpovědnost za splnění zbývajícího dluhu vůči společnosti EC – euro-cargo, s. r. o., se pak obviněný pokusil ze společnosti AGRO KRÁSNO, s. r. o., přenést na společnost MASO-LAN, s. r. o., jíž mělo být společností AGRO KRÁSNO, s. r. o., zaplaceno formou postoupení či započtení pohledávek. Dlužno podotknout, že o takovém postoupení či zápočtu pohledávek nebylo podle zjištění soudů svědkovi Č. vůbec nic známo, avšak podstatné je především to, že obviněný (dovolatel) od počátku vystupoval jako garant toho, že společnosti EC euro-cargo, s. r. o., bude vše řádně a v termínu zaplaceno. Svědka K. P. tedy v rámci svého od počátku promyšleného podvodného jednání postupně uvedl v omyl hned dvakrát. Nejprve se s ním dohodl na nákupu řepky ozimé společností EC euro-cargo, s. r. o., s ujištěním, že ji následně odkoupí další společnosti s ním obchodně spojené a vše bude řádně uhrazeno, a poté, aby mu zdůvodnil poměrně složitou linii prodeje přes několikero společností a rozptýlil jeho případně pochybnosti, vše vysvětloval výhodností tohoto postupu z hlediska daňového zatížení. Tím dosáhl toho, aby do celého obchodu mohl formálně včlenit nesolventní společnosti zastoupené osobami (svědky P. a Č.), které instruoval či fakticky řídil ve všech dalších úkonech (obchodech) tak, aby řepku v celém objemu získal do dispozice společnosti AGRO KRÁSNO, s. r. o., následně ji mohl prodat, zisk si ponechat a poškozené společnosti EC euro-cargo, s. r. o., nemuset již zbytek dlužné částky ve výši 11.355.959,- Kč, která představuje způsobenou škodu, doplácet. Jinými slovy, jakkoli se od počátku stavěl do pozice garanta řádného splnění závazku vůči společnosti EC - euro–cargo. s. r. o. , dopředu jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových okolností, tzn. s vědomím, že splnění předmětných závazků nezajistí, a zároveň s cílem obohatit sebe, resp. jím řízenou společnost AGRO KRÁSNO, s. r. o. Současně úmyslně postupoval tak, aby za nedoplacení dlužné částky nemohla být činěna odpovědnou posledně uvedená právnická osoba, a sám (jako fyzická osoba) se tak případně zbavil trestně právní odpovědnosti. Tím se jeho jednání již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních obchodních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uznán vinným právem. Určité nepřesnosti v právních úvahách soudů Nejvyšší soud překlenul vlastními závěry (viz shora). Dovolateli proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Ing. M. L. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler