ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.722.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 722/2011 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 397/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 58/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 2010, č. j. 2 T 58/2010-301, v trestní věci obviněných L. P. a R. B. , byl obviněný L. P. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., jichž se měl ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustit se spoluobviněným R. B. skutkem popsaným v bodě ad 1) výroku o vině. Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
O odvoláních obviněného L. P. a spoluobviněného R. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. u obviněného L. P. a podle §258 odst. 1 písm. a), b) c), d) tr. ř. u obviněného R. B. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté ohledně obviněného L. P. sám znovu rozhodl tak, že na shodném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. , neboť se spoluobviněným R. B. „dne 29. 11. 2009 v době kolem 00:15 hodin v P., v bytě v ulici N., kam byl poškozený K. V., pozván na popud obžalovaného R. B. obžalovaným L. P. na návštěvu, po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní rozepři, obžalovaný L. P. pronesl na adresu poškozeného „živej z toho bytu neodejdeš“, a když se poškozený pokusil z bytu odejít, obžalovaný P. jej napadl pěstí a způsobil mu tak ránu na levé tváři pod okem, oba obžalovaní se pak na poškozeného vrhli a posadili jej na židli v obývacím pokoji, kobercovou páskou mu spoutali ruce a nohy, připoutali jej k židli, zalepili mu ústa a oči, čímž mu zabránili v další obraně, požadovali po něm vydání výplaty, kterou měl údajně dlužit obžalovanému R. B., a ke zdůraznění svého požadavku mu obžalovaný L. P. přiložil ostří nože ke krku se slovy, že si může vybrat jak zemře, následně mu z kapsy bundy vzali klíče od bytu na adrese N. v P., kde obžalovaný R. B. s poškozeným dříve bydlel, R. B. pak i s klíči do bytu poškozeného odešel, odemkl klíčem vstupní dveře a poté je zasunul do zámku zevnitř, kde je zanechal, z bytu odcizil hotovost za proplacené faktury ve výši 24.000,- Kč, uzamykatelný kufřík poškozeného, zlatý snubní prsten a kabelku s peněženkou, se kterými se vrátil za obžalovaným L. P. a poškozeným K. V., když pachatelé po odemknutí kufříku zjistili, že v něm nejsou peníze a obžalovaný R. B. přiznal, že nepřinesl klíče od auta, ponechali poškozeného bez pomoci na místě, takže se poškozený musel sám vyprostit, a společně se znovu vypravili do bytu poškozeného, kde před domem obžalovaný R. B. rozbil kladivem levé přední okno automobilu Renault Espace, stříbrné barvy, v hodnotě 69.000,- Kč, patřícího poškozenému K. V., a obžalovaný L. P. z důvodu, že již neměli klíče, rozbil kladivem skleněnou výplň dveří do bytu, následně vnikli do bytu a zde odcizili cestovní pas poškozeného, mobilní telefon poškozeného značky Nokia 6300 v hodnotě 1.200,- Kč a klíče od automobilu poškozeného, kterým posléze odjeli, přičemž ještě předtím z něj vyhodili na ulici navigaci značky Evolve i s nabíječkou, bílou dámskou peněženku se zavíráním na klips, a následně byli i s automobilem společně zadržení v T. u nádraží ČD, odkud chtěli odcestovat do SRN, přičemž odcizením finanční hotovosti a shora uvedených věcí způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 25.200,- Kč“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. K. V. na náhradě škody částku 1.062,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl jmenovaný poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně obviněného R. B. odvolací soud postupoval podle §259 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně, aby v ní učinil nové rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 10. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný L. P. dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
Důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly dle názoru obviněného naplněny tím, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil jeho jednání jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., které měl spáchat ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odvolací soud tuto vadu nezjistil a nenapravil. V této souvislosti předeslal, že k namítanému pochybení vedla zejména nedostatečná skutková zjištění, která však odvolací soud zohlednil jen ve prospěch spoluobviněného R. B. Ve vztahu k dovolateli však rozhodl sám odsuzujícím rozsudkem, ačkoliv jinak jednání obou obviněných posoudil jako jednání společné.
K právní kvalifikaci skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dovolatel namítl, že byť se jednalo o čin naplňující znaky výše uvedené skutkové podstaty, jednal v daném případě v krajní nouzi podle §14 tr. zák., přičemž tato skutečnost vylučovala protiprávnost činu i jeho trestní odpovědnost. Do bytu poškozeného totiž vnikl jen proto, aby zastavil plyn unikající z plynových hořáků na sporáku, které předtím pustil spoluobviněný B. Po vstupu do bytu sám nic neodcizil, ačkoliv znal jeho prostorové uspořádání a mohl tak učinit. Zdůraznil, že dovnitř vnikl pouze s cílem odvrátit hrozící nebezpečí a s vědomím rizika možného výbuchu plynu a následného požáru. Při nedostatku důkazů, které by tuto jeho obhajobu vyvrátily, měly soudy podle dovolatele postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, případně jím zmiňovanou skutkovou okolnost zohlednit alespoň při právním posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu. Namísto toho odvolací soud přistoupil k výše uvedené právní kvalifikaci i přes skutečnost, že sám dospěl k závěru, že soud prvního stupně v otázce zastavení plynu v bytě poškozeného jedním z obviněných neprovedl všechny potřebné důkazy. Podle dovolatele zároveň nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tato nedostatečná skutková zjištění se vztahují jenom na posouzení samostatného jednání obviněného R. B. Řádné zjištění skutkových okolností jejich společného vniknutí do bytu poškozeného a zastavení plynu jednoznačně bylo významné i pro právní posouzení jednání jeho samotného.
Pokud jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dovolatel namítl, že ze skutkových zjištění soudů vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nevyplývá naplnění zákonného znaku „užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Podle popisu skutku se obvinění na poškozeném sice dopustili násilí „po předchozí slovní rozepři“, když jejich útoku současně nepředcházel žádný požadavek zmocnit se věci či věcí poškozeného. Takový požadavek pak není zřejmý ani ze samotné potyčky a připoutání poškozeného k židli, jehož účelem mělo být zabránění mu v další obraně. Útoku (násilí) totiž předcházela slovní rozepře, jejímž předmětem byl konfliktní vztah mezi poškozeným a obviněným B. Ke zmocnění se věcí poškozeného přitom i podle zjištění soudů mělo dojít teprve až po určitém časovém odstupu. Násilné překonání obrany poškozeného nebylo motivováno úmyslem zmocnit se jeho věcí. Skutkový závěr soudů, že na poškozeném požadovali vydání jeho výplaty, pak podle dovolatele nevyplývá ze žádného z provedených důkazů, protože ani sám poškozený takovou skutkovou okolnost přímo neuváděl. Naopak shodně s obviněnými dával celý incident do souvislosti s dřívějším partnerským vztahem poškozeného s obviněným B.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, který je však v jeho případě takovým druhem trestu, který zákon nepřipouští. V této souvislosti uvedl, že na území České republiky se zdržuje u svého příbuzného, strýce O. S., o něhož pečuje ve společné domácnosti, neboť jmenovanému je více než 80 let. Měl v úmyslu o něj pečovat trvale. Pokud uvedl, že jeho jedinými „kamarády“ v P. byli spoluobviněný B. a poškozený V., neznamená to, že by se nestýkal také s jinými osobami. Ve skutečnosti má dovolatel na území České republiky vybudované dostatečné rodinné i sociální vazby. To znamená, že uložení trestu vyhoštění (navíc v maximální výměře na dobu neurčitou) v jeho případě jednak brání překážka uvedená v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a jednak by bylo i v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky:
I. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 397/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 2 T 58/2010,
II. podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
III. podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně obviněný vyjádřil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem datovaným dnem 9. 3. 2011. V něm uvedl, že dovolání sice bylo podáno mimo jiné s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení ve věci provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Jedná se především o dovolatelem zdůrazňovanou časovou prodlevu mezi násilím vykonaným proti poškozenému a dobou zmocnění se jeho věcí. Podle státního zástupce však soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci v té podobě, že jednání obou obviněných bylo předem připravené a od samého počátku cíleně vedeno k oloupení poškozeného. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je podle státního zástupce dovolací soud vázán, neboť důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním věci ve shora naznačeném směru však státní zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neshledal.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá podle názoru státního zástupce toliko námitka obviněného, že jeho násilné vniknutí do bytu poškozeného K. V. bylo jednáním v krajní nouzi podle §14 tr. zák., a tudíž se jednalo o jednání beztrestné. V této části však státní zástupce považuje dovolání za neopodstatněné s tím, že soudy obou stupňů učinily skutková zjištění, podle nichž primárním motivem obviněných pro vniknutí do bytu poškozeného nebylo uzavření plynu (puštěného předtím obviněným B.) před hrozícím výbuchem, ale dokončení již započatého násilného zmocňování se jeho věcí, k nimž se nebylo možno dostat jinak než právě tímto násilným vniknutím. Proto obhajobu dovolatele v tomto směru soudy důvodně neakceptovaly. K tomu státní zástupce doplnil, že z původně otevřených čtyř plynových hořáků byly nakonec uzavřeny pouze tři. Nešlo tedy fakticky o odstranění nebezpečí výbuchu, nýbrž jen o jeho oddálení, neboť ke vzniku třaskavé směsi by zjevně došlo jen o něco později.
Státní zástupce označil za zjevně neopodstatněnou rovněž další část dovolání, v níž je namítáno, že v případě obviněného měl být v rozporu se zákonem (§57 tr. zák.) uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný sice odkázal na ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., avšak pomíjí skutečnost, že tam stanovené podmínky musí být splněny kumulativně. Přitom bylo zjištěno, že nemá v České republice povolen dlouhodobý pobyt, příležitostná práce pomocného dělníka na stavbách mu sice poskytuje určitý výdělek, ale neskýtá mu regulérní pracovní zázemí. Obviněným namítaná neschopnost jeho strýce p. S. (u kterého bydlí) žít samostatně, je jím dovozována pouze s ohledem na jeho věk, bez vysvětlení, proč má dotyčný vyžadovat prakticky celodenní péči, kterou mu není schopen zajistit nikdo jiný. Konstatovaný stav pak podle státního zástupce nepochybně neodpovídá pojmu „zájem na spojování rodin“ a ve vztahu k tomuto pojmu je irelevantní i počet známých obviněného v České republice. V daném případě tak nelze učinit závěr, že by ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. bránilo uložit mu trest vyhoštění.
Vzhledem k tomu, že dovolací námitky uplatněné pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné, lze podle jeho názoru tento závěr vztáhnout i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněný v jeho druhé alternativě, tedy že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně upozornil na to, že takové rozhodnutí je podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. možno učinit v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Dovolání obviněného spolu s procesním spisem bylo poprvé předloženo Nejvyššímu soudu České republiky dne 22. 3. 2011. Po seznámení se s obsahem dovolání předseda senátu, jemuž byla věc přidělena, zjistil, že v něm chybí jedna z obligatorních náležitostí podle §265f odst. 1 tr. ř., a sice přesné vymezení výroků, které jsou dovolatelem napadány, a rozsahu, v němž jsou napadány. Současně zjistil, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neprovedla řádně řízení podle §265h tr. ř., když podle odst. 1 citovaného zákonného ustanovení nevyzvala obviněného a jeho obhájce, aby tuto vadu odstranili ve stanovené lhůtě dvou týdnů, s upozorněním, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto předseda senátu vrátil přípisem ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 395/2011, věc soudu prvního stupně bez meritorního vyřízení zpět s tím, že v rámci řízení podle §265h tr. ř. je nutno vyzvat obviněného k odstranění shora konstatovaného nedostatku podaného dovolání, resp. k přesnému vymezení výroků, které napadá, a rozsahu, v němž je napadá.
Obviněný pak v „doplnění dovolání“ prostřednictvím svého obhájce jednak zopakoval své námitky uplatněné již v původním podání a v jeho závěru požadovaným způsobem upřesnil svůj návrh na rozhodnutí dovolacího soudu tak, že se dovoláním domáhá , „aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podanému dovolání vyhověl a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vztahu k odsouzenému L. P. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 397/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 2 T 58/2010, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.) a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“. Rovněž v doplnění dovolání obviněný vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání v jeho konečné podobě byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán znovu k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jemuž byl doručen dne 20. 5. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud žádné další vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejího marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný L. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a ani by nepřicházela v úvahu, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání dovolatele i spoluobviněného R. B. ve veřejném zasedání dne 13. 10. 2010 a rozhodl o nich po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh napadení poškozeného a následné vniknutí do jeho bytu a s tím související otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podaný mimořádný opravný prostředek v tomto ohledu dovolatel založil na tvrzení, že se trestné činnosti v rozsahu, jak je mu kladena za vinu, vůbec nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že své skutkové závěry založily především na nepřesvědčivé svědecké výpovědi poškozeného Ing. K. V. k okolnostem jeho napadení, a v důsledku toho nesprávně dovodily, že dovolatel spolu s R. B. pojali společný úmysl násilím se zmocnit jeho věcí ještě předtím, než na něj fyzicky zaútočili. Stejně tak měly soudy vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o motivaci dovolatele k následnému vniknutí do bytu poškozeného, jestliže nezjistily, že dovolatel ve skutečnosti jednal ve stavu krajní nouze podle §14 tr. zák. V dovolatelův neprospěch měla být porušena i zásada in dubio pro reo , neboť jeho obhajoba nebyla soudy akceptována a provedené důkazy byly v pochybnostech hodnoceny k jeho tíži, ač to nebylo namístě. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje - podle níž fyzické napadení poškozeného bylo jen vyústěním předcházejícího verbálního konfliktu, a do bytu poškozeného následně vnikl pouze proto, aby tam uzavřel unikající plyn, který předtím pustil spoluobviněný B. - pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako shora uvedených trestných činů.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zejména zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání, pokud jde o výrok o vině napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů loupeže a porušování domovní svobody nebylo dovolateli prokázáno, resp. že jednal jiným způsobem a za jiných skutkových okolností. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů vycházel z výpovědi poškozeného K. V. a proč neuvěřil obhajobě dovolatele ani obviněného R. B. (viz zejména str. 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o důvod a způsob napadení poškozeného a následné vniknutí obviněných do jeho bytu v době, kdy ho nechali spoutaného v bydlišti dovolatele, žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zároveň odstranil zjištěná hmotně právní pochybení spočívající v porušení ustanovení trestního zákona . Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek. V souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. také odvolací soud ve svém rozsudku vyložil, proč skutkové verzi předkládané obviněným (dovolatelem) neuvěřil (viz str. 8, 9, 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitkou, že trest vyhoštění na dobu neurčitou mu byl uložen v rozporu s podmínkami uvedenými v ustanoveních §57 tr. zák., uplatnil obviněný tento důvod dovolání právně relevantně. Jeho argumentaci však přisvědčit nelze. Náležitě se s ní vypořádal na str. 10 odůvodnění napadeného rozsudku již odvolací soud, který vzal v úvahu okolnosti a způsob spáchání trestné činnosti (její promyšlenost, naplánování, vysokou míru brutality a bezohlednosti při jejím páchání a zištný motiv obviněných) a dovodil, že další pobyt dovolatele na území České republiky, jejímž není občanem, představuje ohrožení života a zdraví jejích občanů a dalších osob i jejich vlastnických práv. Zároveň se vypořádal i s poukazem obviněného na jeho sociální a rodinné vazby, které měl údajně mít na území České republiky, jakož i se zákonem stanovenými důvody bránícími uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 tr. zák., a to způsobem, jemuž nemá Nejvyšší soud co vytknout.
Protože dovolání obviněného L. P. bylo dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) a z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo dovolání podáno opodstatněně, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadami předpokládáni v uplatněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler