ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.774.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 774/2011 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovoláních, která podali obvinění S. L. V. , a I. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 6 To 582/2010-420, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 24/2009, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. L. V. odmítá .
II. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněného I. L. zčásti zrušují jednak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 6 To 582/2010-420, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 6. 2010, č. j. 15 T 24/2009-387, ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem P., O., škodu ve výši 1.070.893,47 Kč, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 6. 2010, č. j. 15 T 24/2009-387, v tomto výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím §265 tr. ř., se podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem v P., O., odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 6. 2010, č. j. 15 T 24/2009-387, v trestní věci obviněných I. L. a S. L. V., byl obviněný I. L. v bodě ad I) výroku o vině uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 26. 2. 2008 kolem 20.05 hodin jako řidič osobního automobilu zn. Mercedes 190 při jízdě od P. směrem ke křižovatce se silnicí a silnicí na obec V., soudní okres Louny, při průjezdu levotočivou zatáčkou v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti a riskantní jízdy dostal s vozidlem smyk, vyjel vpravo mimo vozovku, přelétl svodidla, přičemž se vozidlo ve vzduchu několikrát převrátilo a zůstalo havarované mimo silnici na kolech v poli, během havárie obžalovaný i jeho manželka I. L., která jela ve vozidle jako spolujezdkyně na pravém předním sedadle, z vozidla vypadli, neboť nebyli připoutáni bezpečnostními pásy, a I. L. utrpěla řadu těžkých zranění, a to zlomeniny hrudní kosti, levé klíční kosti, obou lopatek, vícero obratlů včetně pohmoždění míchy s obrnou dolních končetin a po rozvinutí infekce, která přešla do sepse a selhání orgánu dne 3. 4. 2008 v nemocnici v M. zemřela“,
v bodě ad II) výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „jako manžel matky nezletilé v přesně nezjištěných dnech v měsíci listopadu 2007 v bytě jejich společného trvalého bydliště na T., v P., okres L.
- v době kolem 23.00 hodiny v dětském pokoji probudil spící nezletilou a osahával ji na prsou,
- v obývacím pokoji přiměl nezletilou, aby se svlékla dohana, a když si nahá sedla do křesla, mírně jí roztáhl nohy a pokusil se jí sahat na prsa, ale pro odpor poškozené jeho jednání dále nepokračovalo“ ,
a v bodě ad III) výroku o vině společně s obviněnou S. L. V. byli uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v měsíci listopadu 2008 obžalovaný I. L. opakovaně navštívil J. Z., v jejím bydlišti v C., okres L., v prvém případě jí předložil list papíru s návodem, jak má vypovídat na policii v jeho trestní věci, a v obou případech jí vyhrožoval, že si ji najde a vyřídí si to s ní, pokud to zkazí, a poté co byl dne 21. 11. 2008 zadržen, obžalovaná S. V. ve 13.25 hodin telefonovala z P., okres L., z telefonního čísla na telefonní číslo J. Z., přikazovala jí, aby došla na kriminální policii a změnila svoji výpověď s tím, že pokud to neudělá, zavolá na ni ruskou mafii, a požadovala, aby potvrdila výpověď obžalovaného L., kterou ji přinesl již napsanou na listu papíru, a uváděla, že obžalovaný byl zadržen kvůli ní“.
Obviněný I. L. byl podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná S. L. V. byla za výše uvedený trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a za trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 6. 2009, č. j. 15 T 79/2009-73, odsouzena podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu z citované rozsudku Okresního soudu v Lounech, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud dále uložil obviněnému I. L., aby nahradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem P., O., škodu ve výši 1.070.893,47 Kč. Poškozená zastoupená opatrovníkem Městským úřadem H., byla výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných a poškozené H. O. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 10. 2010, č. j. 6 To 582/2010-420, jímž podle §256 tr. ř. všechna podaná odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 10. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění I. L. a S. L. V. následně dovolání , která zároveň směřují i proti rozsudku soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná S. L. V. také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněná S. L. V. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že za správné nepovažuje již rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně její osoby. Výpis z telefonních hovorů poškozené Zikové podle mínění dovolatelky dosvědčuje pouze tu skutečnost, že s ní hovořila. Co mělo být obsahem hovorů, uvedla poškozená při výslechu v hlavním líčení, kde současně objasnila, proč vypovídá odlišně oproti výslechu v přípravném řízení. Důvodem její prvotní nepravdivé výpovědi byla totiž žárlivost, čemuž koresponduje i výpověď spoluobviněného I. L., který uvedl, že den před svým vzetím do vazby „s poškozenou spal“. Sama poškozená pak tuto část jeho výpovědi nijak nezpochybnila. Za daných okolností se však podle dovolatelky nabízí otázka, proč se poškozená, pokud by z ní měla skutečné obavy, nedostavila na Policii ČR v L. z vlastní iniciativy ihned po výhrůžném telefonátu, ale vyčkávala až na předvolání k výslechu. Dalším nikoli nepodstatným důkazem je pak i výpověď svědka V. – policisty z L. – který v hlavním líčení uvedl, že pokud poškozenou vyslýchal, pak vše probíhalo standardním způsobem, a pokud by svědkyně např. plakala, pak by tuto skutečnost zaznamenal do protokolu. Pláč nebo jiný emoční projev poškozené by byl podle dovolatelky nepochybně výrazným znakem pro posouzení toho, zda poškozená skutečně měla z její osoby strach. Do projednávaného případu podle ní nevnesla jasno ani výpověď svědkyně B. Z., která sice měla stát vedle své dcery (poškozené) v době inkriminovaného telefonátu, ale jeho obsah stejně slyšet nemohla. Dcera jí měla sdělit pouze to, že jí bylo vyhrožováno. Ani sama svědkyně však nepotvrdila, že by se poškozená chovala způsobem svědčícím o obavách z předmětného telefonátu. V této souvislosti pak dovolatelka poukázala na porušení trestního řádu, když byl prováděn důkaz záznamem o podaném vysvětlení J. Z. dle §158 odst. 5 tr. ř.
Dovolatelka je dále toho názoru, že má-li být jednání popsané v odsuzujícím rozsudku posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., měly být v jeho popisu uvedeny takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, čím poškozené vyhrožovala, jak to bylo dáno najevo a co způsobilo její důvodné obavy, že by hrozba mohla být uskutečněna. Pouhé konstatování „obav o svou osobu“ nemůže stačit k rozhodnutí o vině, zejména, pokud je v rozporu s provedenými důkazy. V dosavadním řízení nebyla podle dovolatelky učiněna žádná zjištění, která by objektivizovala její skutečné chování vůči poškozené. Především neexistuje žádný důkaz o jejím úmyslném zavinění, jež by se vztahovalo ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř. Mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a provedenými důkazy je tak podle dovolatelky dán extrémní rozpor, neboť skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, resp. jsou dokonce v příkrém rozporu s tím, co bylo obsahem ve věci provedených důkazů.
Na závěr svého dovolání obviněná vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že při uznání viny bylo vycházeno z procesně použitelného důkazu spočívajícího ve výpovědi svědkyně J. Z. v přípravném řízení ze dne 19. 12. 2009. V dané souvislosti pokládá otázku, proč tedy vůbec byla poškozená slyšena u hlavního líčení, když nakonec soudům postačila její původní výpověď, přestože ji poškozená posléze změnila a na této změně i přes důrazné upozornění na následky případné křivé výpovědi setrvala.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se v plném rozsahu obžaloby zprošťuje.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 3. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 15. 3. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný I. L. v podaném dovolání namítl, že odvolací soud po hmotně právní stránce nesprávně posoudil nárok poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu způsobené škody, jestliže rozhodl bez zřetele na ve věci učiněná skutková zjištění. Dovolání tedy směřoval do výroku o zamítnutí jeho odvolání, pokud jím v tomto rozsahu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatel připustil, že poškozený je oprávněn uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody způsobené trestným činem a obviněnému může být uložena povinnost tuto škodu nahradit. Namítl však, že při posuzování nároku na náhradu škody je nutné vycházet z obecné hmotně právní úpravy odpovědnosti za škodu obsažené v občanském zákoníku a zkoumat, zda obviněný odpovídá za škodu v plném rozsahu. V této souvislosti poukázal na to, že při objasňování skutkového stavu věci vyšlo najevo, že poškozená I. L. nebyla v době dopravní nehody (skutek ad I/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně) připoutána bezpečnostním pásem. Tím ovšem porušila povinnost uvedenou v ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a proto měl být zkoumán také stupeň jejího spoluzavinění v případě následně nastalé těžké újmy na zdraví s následkem smrti a škody vzniklé zdravotní pojišťovně, která hradila výdaje na její náročnou léčbu. Touto otázkou se však soud prvního stupně a posléze ani odvolací soud podle dovolatele nijak nezabýval, přestože odvolání bylo podáno do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, tedy i do výroku adhezního.
Dovolatel je přesvědčen, že s ohledem na učiněná skutková zjištění soud prvního stupně vůči němu nemohl přiznat Všeobecné zdravotní pojišťovně nárok na náhradu škody v plné výši, ale měl poměrně zohlednit i nedbalost poškozené, resp. porušení její zákonné povinnosti připoutat se před jízdou bezpečnostním pásem. Odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, ač tak učinit měl. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že „ usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 6 To 582/2010-420, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k novému projednání “.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 11. 5. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění I. L. a S. L. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti výroku rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) t. ř., na který odkázali oba dovolatelé, a v případě obviněné S. L. V. též pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst.1 písm.a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o odvoláních obviněných po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2010, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který ve svých mimořádných opravných prostředcích odkazují oba dovolatelé.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky obviněné, v jejichž rámci polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, a zpochybňuje správnost jejich skutkových zjištění, že dne 21. 11. 2008 telefonicky kontaktovala poškozenou J. Z. a přikazovala jí, aby odešla na policii a změnila svoji výpověď v trestní věci obviněného I. L. v jeho prospěch podle písemného návodu, který ji obviněný několik dní předtím doručil, a zároveň jí vyhrožovala tím, že pokud to neudělá, zavolá na ni ruskou mafii. Dovolatelka vytkla soudům zejména to, že předmětné skutkové závěry přijaly na základě pochybnosti vzbuzující výpovědi poškozené z téhož dne na policii, ačkoliv se poškozená při výslechu v hlavním líčení následně doznala k tomu, že tehdy „ze žárlivosti“ vypovídala nepravdu. Pokud tedy dovolatelka namítla existenci pochybení v hodnocení či provádění důkazů a teprve v návaznosti na tom vytýkala soudům nesprávné právní posouzení jejího jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., je zřejmé, že svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolatelce prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy, zejména výpověďmi poškozené, podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelkou popírané trestné činnosti za prokázané a z jakých důvodů. Předmětem svých hodnotících úvah učinil i rozpor mezi výpovědí poškozené z přípravného řízení a jejím následným tvrzením v hlavním líčení a na str. 12 odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, proč považoval za nevěrohodnou právě změnu výpovědi poškozené před soudem a proč má i s ohledem na další ve věci provedené důkazy (zejména obsah svědectví B. Z.) naopak za to, že původní výpověď poškozené na policii byla pravdivá. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tomto směru žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněné, plně navázal. Rovněž on se zabýval výše uvedenou námitkou obviněné a v napadeném rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněná jednala způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku ad III) odsuzujícího rozsudku, považoval za správné (viz str. 12, 13 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů k trestné činnosti dovolatelky zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud dovolání obviněné za právně relevantní pouze v části, kde namítla, že skutková věta výroku ad III) rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádný konkrétní popis jejího jednání, jímž by měla jakýmkoli způsobem naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., zejména pak vyjádření, čím a jakým způsobem měla poškozené vyhrožovat a co mělo způsobit její důvodné obavy, že hrozba by měla být uskutečněna. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
V nyní posuzované trestní věci založily soudy závěr o tom, že se obviněná S. L. V. dopustila trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění , že dne 21. 11. 2008 telefonovala J. Z. jako svědkyni v trestní věci obviněného I. L. a přikazovala jí, aby na policii změnila svoji výpověď ve prospěch obviněného podle instrukcí na listu papíru, který jí obviněný L. předal, a potvrdila tak jeho výpověď (tzn. „něco konala“). Zároveň jí vyhrožovala, že pokud tak neučiní, zavolá na ni ruskou mafii . Takto formulovaná pohrůžka je s ohledem na obecné povědomí veřejnosti o násilných praktikách zahraničních zločineckých skupin (včetně tzv. ruskojazyčných mafií), z nichž některé působí i na území České republiky, pohrůžkou do té míry konkrétní a intenzivní, aby ve smyslu ustanovení §235 tr. zák. představovala dostatečně účinný prostředek nátlaku na vůli poškozené - která jako svědkyně v trestní věci - měla před orgány Policie ČR vypovídat v souladu s požadavky, které na ni byly kladeny.
Obviněný I. L. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně (tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení) svými shora rekapitulovanými námitkami vůči výroku, jímž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 1.070.893,47 Kč,.
Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí týkajících se povinnosti dovolatele k náhradě škody, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno konstatovat, že soudy zjištěná skutečnost, že poškozená v době nehody nebyla připoutána bezpečnostními pásy, neměla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného popsaného pod bodem I) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že příčinný vztah, který spojuje jednání pachatele s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (v judikatuře srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. K přerušení příčinné souvislosti by tedy došlo pouze v případě, že jiná okolnost (zde nepřipoutání poškozené) působila jako výlučná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání obviněného.
V posuzovaném případě bylo jednání obviněného (dovolatele), který podle zjištění soudů nezvládl jím řízený osobní automobil a havaroval s ním v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti při průjezdu zatáčkou, primární a tedy nejvýznamnější příčinou vážných poranění poškozené I. L., na jejichž následky posléze zemřela. Bez tohoto nezodpovědného a riskantního jednání by k nehodě a ke zranění poškozené totiž vůbec nedošlo, takže z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. zde není důležité, zda poškozená byla nebo nebyla připoutána bezpečnostním pásem.
Počínání samotné poškozené - za předpokladu, že by mělo určitý vliv z hlediska výsledku dopravní nehody - by však v posuzovaném případě mohlo mít význam při rozhodování o náhradě škody. Z ustanovení §441 občanského zákoníku vyplývá, že byla-li škoda způsobená také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně .
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí občanskoprávními zásadami spoluodpovědnosti poškozeného nijak blíže nezabývaly. Soud prvního stupně toliko na str. 13 odůvodnění rozsudku konstatoval, že k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody za léčbu I. L. včas a řádně připojila Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, a proto uložil obviněnému povinnost k náhradě škody ve výši 1.070.893,47 Kč, když pojišťovna výši nároku jinak řádně doložila. Odvolací soud se pak v rámci přezkumu tohoto napadeného výroku omezil toliko na konstatování na str. 14 napadeného usnesení, že „správně pak bylo rozhodnuto i ve výroku o náhradě škody týkající se povinnosti obžalovaného L. nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem P., O., částku ve výši 1.070.893,47 Kč spočívající v nákladech na léčení poškozené I. L.“.
Při takovém odůvodnění jsou rozhodnutí obou soudů ohledně povinnosti obviněného (dovolatele) nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR vzniklou škodu v celém rozsahu, nejen nepřesvědčivá, ale především nepřezkoumatelná . Soudy se v rámci rozhodování o náhradě škody především nezabývaly otázkou možného posouzení věci z hlediska ustanovení §415 občanského zákoníku upravujícího tzv. obecnou prevenční povinnost, která platí pro každého, a uplatí se i tam, kde se vzhledem k ustanovení §441 občanského zákoníku posuzuje míra účasti poškozeného na vzniku škody. Přestože soudy dospěly ke správnému právnímu závěru, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. ř., na straně druhé se blíže nezabývaly mírou případného spoluzavinění poškozené (jako tzv. vedlejší příčině) na samotném škodlivém následku předmětné dopravní nehody, ačkoliv soud prvního stupně (viz str. 4 rozsudku) z posudku znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové zjistil, že pokud by spolujezdkyně obviněného byla připoutána bezpečnostním pásem, utrpěla by pravděpodobně podstatně méně závažná poranění, než k jakým ve skutečnosti došlo (k daným otázkám v judikatuře srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 7/2004, rozhodnutí č. T 714). Námitky týkající se spoluzavinění poškozené přitom dovolatel učinil i předmětem svého řádného opravného prostředku (odvolání).
Dovolateli lze proto přisvědčit v tom, že soudy obou stupňů - pokud jde o stanovení povinnosti k náhradě škody v plném rozsahu - zatížily svá rozhodnutí vytýkanou vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 6 To 582/2010-420, zčásti zrušuje, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 6. 2010, č. j. 15 T 24/2009-387, ve výroku o povinnosti obviněného (dovolatele) nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 1.070.893,47,- Kč, a zároveň se - v tomto výroku - zrušuje rovněž citovaný rozsudek Okresního soudu v Lounech. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud zároveň podle §265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím §265 tr. ř., podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na tomto místě je třeba dodat, že zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně ustanovení §265 tr. ř. (srov. §265m odst. 2 tr. ř.), podle něhož odvolací soud, zruší-li napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Naproti tomu - vzhledem k důvodům rozvedeným shora - dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné S. L. V. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným. Proto nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který dovolatelka rovněž uplatnila, neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo v jejím případě zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Její dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. (obviněná S. L. V.), resp. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. (obviněný I. L.) učinil Nejvyšší soud předmětné rozhodnutí v neveřejném zasedání , když v případě obviněného I. L. by zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler