ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.144.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 144/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalované FUTURA, a.s. , se sídlem Praha 1, Politických vězňů 9, identifikační číslo osoby 16192893, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 117/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 270/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Heleny Peterkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Konviktská 12.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti s požadavkem uveřejnit na vlastní náklady žalované do pěti dnů od právní moci rozsudku ve formátu nejméně 1/8 tiskové strany v deníku Haló noviny omluvu následujícího znění: „ Dne 14. července 2008 jsme v Haló novinách zveřejnili článek autora F. V. „ Je, či není antikomunista Š. primitivem?“, ve kterém autor hodnotí rozsudky obecných soudů týkající se sporu mezi panem J. Š. ze Ž. a bývalým předsedou Komunistické strany Čech a Moravy panem M. G., jenž dne 1. 5. 2005 označil pana Š. za „primitiva“, za což mu byla soudem uložena povinnost k osobní i veřejné omluvě. Výrazy, které autor pro označení J. Š. v článku opakovaně používá, konkrétně „vulgární antikomunista“ a „prostoduchý JŠ“ však vybočují z mezí slušnosti a neoprávněně zasahují do práva pana Š. na ochranu osobnosti. Stejně tak do těchto práv zasahuje údajná citace z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, která je pouhou rekapitulací neúspěšného odvolacího návrhu M. G., avšak autor článku ji nepravdivě vydává za právní názor Vrchního soudu, vůči J. Š. krajně nepříznivý a kritický. Za zveřejnění článku obsahujícího tyto difamace se proto panu Š. omlouváme. FUTURA a.s. vydavatel deníku Haló noviny“.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č.j. 32 C 117/2008-57, žalobu s požadavkem na uveřejnění shora uvedené omluvy zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že sporná citace z odůvodnění vrchního soudu použitá v textu novinového článku není právním posouzením věci, tak jak k němu vrchní soud dospěl a že skutečnosti odpovídá formulace uvedená v sporném článku, že olomoucký vrchní soud si zachoval čest a pod diktátem Nejvyššího soudu uložil poslanci, aby se omluvil, ale výslovně si ponechal svůj právní názor. Jestliže se žalobce choval způsobem popsaným v odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp.zn. 1 Co 84/2008, a autor článku jej označil za vulgárního antikomunistu, či prostoduchého J.Š., pak takové hodnocení žalobce má reálný základ v jeho chování a objektivně tak není způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně při této úvaze rovněž přihlédl k způsobu, jakým se žalobce vyjadřuje na svých webových stránkách.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 270/2009-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 156/99, III. ÚS 928/06, IV. ÚS 424/06) odvolací soud uzavřel, že žalobce jako publicista - komentátor - provozující k tomuto účelu internetové stránky, je nepochybně osobou působící ve veřejném životě. Jeho činnost proto může být předmětem veřejné kritiky, jejíž meze přípustnosti jsou širší. Vytýkané výrazy „vulgární antikomunista“ a „prostoduchý J.Š.“ nutno posuzovat v kontextu celého článku, majícího reálný základ ve zjištěném chování žalobce v předmětném článku blíže popsaném. Všechny soudem prvního stupně zjištěné kvalifikované okolnosti případu, ve světle náhledu na žalobce jakožto osoby působící ve veřejném životě, byly důvodem i pro závěr odvolacího soudu, že ani expresivita použitých výrazů, obsahující i prvky hodnotícího soudu, nebyla v daném případě s těmito okolnostmi v nepoměru, a že užité výrazy výrazně nevybočily z mezí v demokratické společnosti uznávaných pravidel slušnosti, byt' šlo o výrazy ostřejší, nikoli však již nepřijatelně neslušné. Obdobné pak platí i pro posouzení citace z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v předmětném článku. K tomu odvolací soud dodal, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je kromě neoprávněného zásahu i objektivní způsobilost přivodit újmu na právech, chráněných v §11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), která z vyložených důvodů nebyla v daném případě shledána, byť subjektivně tak mohla být žalobcem vnímána. Ohledně úvah soudu prvního stupně o vyjadřování žalobce na svých webových stránkách odvolací soud uvedl, že není rozhodné, že jde o texty z doby pozdější, neboť jejich smyslem bylo dokreslit žalobcův způsob vyjadřování; ostatně ani sám žalobce nepopřel a ani netvrdil, že by se takto nevyjadřoval v době předchozí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.), které je v rozporu s konstantní rozhodovací praxí soudů a nadto je jím řešena nová, v judikatuře dosud nediskutovaná otázka zásahu do osobnostního práva spočívající v „nepravdivé atribuci difamačního sdělení autoritativnímu původci“. Tím žalobce rozumí situaci, kdy určitý výrok fyzické osoby – nebo jiného soukromého subjektu – je účelově podsunut orgánu veřejné moci, případně jinému autoritativnímu původci. Dovolatel je ochoten akceptovat právní názor odvolacího soudu, že výroky jako „prostoduchý“, či „vulgární antikomunista“ jsou ve veřejném prostoru – v novinových článcích – obecně přípustné, byť se s ním osobně neztotožňuje, avšak jestliže Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci svými pravomocnými rozsudky v jiné věci jednoznačně reprobovaly veřejné označení žalobce za „primitiva“, je nepřijatelné, aby toto právní posouzení bylo relativizováno a negováno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. To by dle dovolatele zakládalo stav absolutní absence právní jistoty. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal se zásadním odvolacím bodem, jenž se týká naříkaného zásahu do osobnostních práv žalobce spočívajícího v nepravdivém tvrzení o původci vůči žalobci příkře kritické pasáži citované v předmětném článku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce v dovolání opakuje stejné argumenty, které již uváděl v odvolání a se kterými se odvolací soud řádně vypořádal. Již v tomto odvolání však žalobce nesprávně chápal smysl rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně totiž nehodnotil obsah a důvody rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, ale pouze správnost citování několika vět z tohoto rozsudku v předmětném článku. Touto citací autor článku neměnil ani nekritizoval rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tomuto soudu nepodsouval žádné své názory, a ani netvrdil, že jím citovanou pasáží sám Vrchní soud hodnotil osobnost žalobce. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť se v přezkoumávané věci nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázku výkladu ustanovení §11 obč. zák. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k ochraně osobnosti a článkům v periodickém tisku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, sp.zn. 30 Cdo 2796/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3/2007, nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp.zn. I. ÚS 156/99, k postavení tisku též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ( dále jen „ESLP“) ve věci Thoma proti Lucembursku ze dne 29.3.2001, rozsudek ESLP ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku ze dne 20.5.1999, rozsudek ESLP ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24.2.1997, rozsudek ESLP ve věci News Verlags GmbH & CoKG proti Rakousku ze dne 11.1.2000, či rozsudek ESLP ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku ze dne 17.12.2004]. Uplatňuje-li dále dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c ) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 4.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu