ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2893.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2893/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně B. U. , zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 109/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2010, č. j. 14 Co 59/2010-58, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 7. 12. 2009 uložil žalované povinnost zaplatit do patnácti dnů od právní moci rozsudku žalobkyni 20.000,- Kč (výrok I.). Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 60.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení z částky 20.000,- Kč od 27. 5. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25% ročně, od 1.7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5% ročně, od 1. 1. 2010 do 2. 4. 2010 ve výši 8% ročně, a dále od 3. 4. 2010 do zaplacení úrok z prodlení ročně ve výši reposazby stanovené ČNB dle sazby platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. i ve výroku III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se v tomto řízení domáhala vůči žalované poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Výši tohoto zadostiučinění vyčíslila částkou 80.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že usnesením policie ze dne 21. 1. 2008 bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 z 23. 1. 2008 byla žalobkyně vzata do vazby se započtením od 21. 1. 2008. Při hlavním líčení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 1 T 40/2008 bylo rozhodnuto o propuštění žalobkyně z vazby na svobodu a rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2008 byla žalobkyně v plném rozsahu zproštěna obžaloby. V souvislosti s tímto trestním řízením byla omezena na svobodě od 21. 1. 2008 do 22. 5. 2008, což mělo mít za následek vznik nemajetkové újmy a zhoršení jejího zdravotního stavu. Žalobkyně požadovala za každý měsíc trvání vazby částku 20.000,- Kč a jelikož ve vazbě strávila celkem čtyři měsíce, požadovala zadostiučinění ve výši 80.000,- Kč, včetně úroků z prodlení.
Žalobkyně nejprve uplatnila svůj nárok u žalované, ta ji však nepřiznala ničeho, a proto podala žalobu k soudu.
Soud prvního stupně dospěl na základě §31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a soudu Ústavního dovodil, že v daném případě je třeba na usnesení o zahájení trestního řízení, jakož i na usnesení o vzetí do vazby hledět jako na nezákonná rozhodnutí, neboť trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem. Po zohlednění relevantních okolností daného případu pak dospěl k závěru, že dostatečným odškodněním za nemajetkovou újmu těmito nezákonnými rozhodnutími způsobenou, je částka 20.000,- Kč. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl, a to včetně požadovaných úroků z prodlení. Uvedl, že v případě požadavku na přiznání nemajetkové újmy v penězích nemůže prodlení objektivně vzniknout, neboť výši zadostiučinění stanoví vždy až soud na základě prokázaných skutečností a vlastní úvahy.
K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud, jak uvedeno shora, přičemž dále odůvodnil, proč je třeba považovat označená usnesení policie za nezákonná a v jaké formě a výši je třeba poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění. Své závěry podložil jak rozhodnutími Ústavního soudu, tak i rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva a v tomto ohledu se ztotožnil s tím, jak rozhodl soud prvního stupně.
Soud prvního stupně však dle odvolacího soudu pochybil, jestliže z částky 20.000,- Kč nepřiznal požadovaný úrok z prodlení. K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně dne 25. 11. 2008 uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na úhradu nemajetkové újmy v částce 80.000,- Kč, přičemž žádost byla Ministerstvu doručena dne 26. 11. 2008. Při určení počátku prodlení žalované je třeba vycházet z toho, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku či doručením zamítnutí žádosti o náhradu nemajetkové újmy poškozenému, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§489 obč. zák.) v prodlení. Teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Vzhledem k těmto závěrům odvolací soud uzavřel, že žalovaná byla v prodlení počínaje dnem 27. 5. 2009, a od tohoto dne náleží žalobkyni z částky 20.000,- Kč úrok z prodlení, jehož výše je dána §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti tomuto rozsudku, resp. proti té části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit úroky z prodlení, podala žalovaná dovolání. Odvolací soud sice argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, a nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, přehlédl však, že v těchto věcech se jednalo o škodu majetkové povahy, nikoliv o nemajetkovou újmu. Dovolatelka dovozuje, že nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy má osobnostní jádro, a proto je speciálním nárokem stejné povahy jako nárok dle §13 odst. 2 obč. zák. Výši peněžitého zadostiučinění podle §13 odst. 3 obč. zák. jako právní otázku určuje soud v rámci své volné úvahy. Z tohoto důvodu nemůže prodlení objektivně vzniknout. Rozhodnutím, kterým se poškozenému přiznává přiměřené zadostiučinění v soudním řízením, je rozhodnutím konstitutivním, které nárok žalobkyně na toto zadostiučinění zakládá. K prodlení žalované proto nemůže dojít dříve, než se takové rozhodnutí stane formálně vykonatelným. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním byla napadena ta část rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud při úvaze o přípustnost dovolání zohlednil i kritéria stanovená v §237 odst. 2 písm. a) o. s . ř., tedy výši peněžitého plnění, o němž bylo dotčeným výrokem rozhodnuto, avšak v souladu s ustálenou judikaturou uzavřel, že je-li dovoláním napaden pouze výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až „do zaplacení"), neuplatní se omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný pod č. 56/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009; 31 Cdo 4368/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v tomto ohledu ničeho nenamítala a dovolací soud žádné vady v dosavadním řízení neshledal, pročež se zabýval právním posouzením důvodnosti přiznání úroků z prodlení žalobkyni.
Nejvyšší soud se k uvedené problematice ve své rozhodovací praxi již vyjádřil. V již uvedeném rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že podle §517 odst. 1 věty první a odst. 2 obč. zák. a dále podle §15 odst. 1 a 2 OdpŠk je stát povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§489 obč. zák.) v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Tento závěr byl - jak také již uvedeno - potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že tato rozhodnutí se vztahovala ke škodě majetkové. Nelze ovšem přehlédnout, že Nejvyšší soud dovodil stejné důsledky i ve vztahu ke újmě nemajetkové podle zákona č. 82/1998 Sb., a to při řešení otázek souvisejících s nemajetkovou újmou vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl v desáté právní větě k závěru, že poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle §14 OdpŠk.
Není důvodu, proč by se stejný závěr neměl vztahovat i k žádosti o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k níž došlo v důsledku nezákonného rozhodnutí a Nejvyšší soud nespatřuje důvody, pro které by se měl od své ustálené judikatury v tomto rozhodnutí odchylovat.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud konstatuje, že lhůta šesti měsíců je jistě dostačují pro to, aby si ústřední orgán státní správy, který je navíc ve většině případů povolán jménem státu posoudit důvodnost žádosti poškozené osoby o přiměřené zadostiučinění, dovedl obstarat potřebné podklady jakož i právní stanoviska k tomu, aby o této žádosti dokázal včas a kvalifikovaně rozhodnout.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a dovolání žalované nedůvodné. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné účelně vynaložená náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Fratnišek Ištvánek, v. r.
předseda senátu