ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3648.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3648/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, náměstí Minoritů 13, proti žalovaným 1) Městu Krnov , Krnov, Hlavní náměstí 1, zastoupenému Mgr. Josefu Tobiášem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, 2) V. V. , zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, a 3) Mgr. L. V. , o obnovu řízení, ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále sp.zn. 15 C 203/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2009 č.j. 57 Co 57/2009-75, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2),3) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,-Kč k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, do tří dnů od právní moci usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. listopadu 2008 č.j. 19 C 71/2008-51, zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení ve věci 15 C 203/99 (vedené u téhož soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 9.401,- Kč a žalovaným 2), 3) společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 11.900,- Kč. Dále rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zamítavý výrok ve věci samé odůvodnil závěrem, že byla-li žaloba na popření vlastnictví žalovaných 2), 3 ) v původním řízení zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pak se tak stalo bez dokazování vedoucímu k zjištění skutkového stavu a nepřípustná je proto i žaloba na obnovu řízení, neboť za tohoto stavu nemohou být ve věci dány nové skutečnosti, rozhodnutí, či důkazy způsobilé přivodit žalobkyni příznivější rozhodnutí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. června 2009, č.j. 57 Co 57/2009-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 4.522,- Kč a žalovaným 2), 3) společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 13.228,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že tvrdí-li žalobkyně v žalobě na obnovu řízení, že prokázala naléhavý právní zájem již v původním řízení – a že se tak skutečně stalo má být prokázáno v obnoveném řízení – pak se nejedná o nové skutečnosti a důkazy vyžadované v §228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), ale žalobkyně pouze opakuje skutečnosti a důkazy tvrzené a označené již v původním řízení. Označila-li žalobkyně v žalobě o obnovu řízení nová rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 27.5 2008 č.j. 15 C 325/2001-348 o vydání bezdůvodného obohacení žalovaného 1) žalobkyni; rozsudek téhož soudu ze dne 9. 7. 2008, sp.zn. 19 C 34/2007) pak tato rozhodnutí sice odvolací soud s ohledem na data jejich vyhlášení považoval za nová ve smyslu §228 odst. 1 o.s.ř., nicméně nesplňující podmínku, že se jedná o rozhodnutí způsobilá přivodit žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Domáhala-li se žalobkyně v původním řízení určení, že žalovaní 2), 3) nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, pak by požadované rozhodnutí neodstranilo právní nejistotu žalobkyně, neboť při negativním určení vlastnického práva nedochází k pozitivnímu určení vlastnictví, tj. že vlastníkem je právě žalobkyně. Potvrzeno bylo usnesení okresního soudu i ve výroku o poplatkové povinnosti, když tento výrok byl nadbytečný; jeho vydání však nemělo vliv na celkovou správnost odvoláním napadeného rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §238 písm. a) o.s.ř., přičemž za dovolací důvod označuje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) a dále, že usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). V odůvodnění dovolání uvedla, že žalobou nesměřovala k určení jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem (tak učinila až v jiném řízení), ale bránila se jí zásahům do vydražené provozní jednotky ze strany nových vlastníků nemovitostí tak, aby její činnost v provozovně nebyla do rozhodnutí soudu o vlastnictví města Krnova přerušena či zamezena. Soudům vytýká, že v roce 1999 nevydaly předběžné opatření, jímž by byl zachován pokojný stav do rozhodnutí soudu, čímž by se předešlo pozdějšímu podání čtyř žalob na náhradu škody. K zamítnutí předběžného opatření došlo až dne 7. 2. 2000 a podle názoru dovolatelky byl soud prvního stupně ovlivněn mimo procesními poznatky. Zdůrazňuje, že se nedomáhala pozitivního určení vlastnictví, neboť vlastník nemovitostí v té době byl znám, ale nechoval se tak. Naopak negativní žalobu na určení vlastnictví považovala za prostředek způsobilý vyjasnit její vztah s žalovanými 2), 3), kdy se zejména domáhala obnovení původního stavu před násilným vystěhováním žalobkyně žalovanými 2), 3) z její provozovny dne 4. 1. 2000. Poukazuje na to, že z dosud žádného vydaného soudního rozhodnutí se nedozvěděla, jakým účinným prostředkem se měla bránit svémocnému převzetí své provozovny nevlastníkem věci. V dovolání dále podrobně rekapituluje průběh původního řízení a všímá si procesních pochybení soudů prvního stupně i soudu odvolacího. Ačkoliv žalobkyně v dovolání ohlašuje důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, otázku zásadního právního významu v jinak podrobném dovolání nevymezuje a nečiní tak ani v podání ze dne 3. 10. 2010 adresovaném Nejvyššímu soudu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí soudu obou stupňů (ve výrocích o povinnosti zaplatit náklady řízení), ukončil „exekuci“ a zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní 2), 3) uvedli, že dovolací důvod podle §241a odst.3) o.s.ř. není dán, neboť sama žalobkyně dovolání připouští, že žalobou uplatněnou v původním řízení nemůže dosáhnout změny vlastnictví, když k tomuto účelu podávala v minulosti jiné žaloby. Nesouhlasí s tím, že by se žalobkyni nedostalo potřebných procesních poučení a poukazují na to, že k návrhu žalobkyně soud připustil změnu žaloby, jíž se žalobkyně domáhala negativního určení vlastnictví žalovaných 2), 3). Poukazují dále na to, že žalobkyně k vydraženým nemovitostem získala toliko právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, v nichž se vydražená provozní jednotka nacházela a když tuto smlouvu dne 13.11.1991 uzavřela, nemohla s úspěchem namítat vydržení věci v pozici nájemce a detentora nemovitostí. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl a přiznal žalovaným 2), 3) náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17.6.2009, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném do 30.6.2009).
Podle §236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst.1 je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) o žalobě na obnovu řízení, b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§235h odst. 1 věta druhá).
Podle §238 odst.2 o.s.ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci žalobkyně žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezila. Důvody, pro které žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu, se soustředí na vady dokazování, kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatelka de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně, a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007).
Žalobkyni se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahuje-li tedy žalobkyně další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jde o výtky, k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným 2), 3) náklady spočívající v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.550,- Kč [srov. §8, §10 odst. 1, §18 odst. 1 a 19a vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.850,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Leopold Petrič osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 910, - Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným 2), 3) nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu