ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4265.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4265/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému doc. PhDr. M. G., CSc. , zastoupenému JUDr. Aloisem Dvořákem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 3174/7a, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 91/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2010, č.j. 1 Co 85/2010-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aloise Dvořáka, advokáta se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 3174/7a.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti s požadavkem omluvy následujícího znění: „Na str. 192-193 své knihy Hradba vzdoru jsem uvedl, že pan J. Š. ze Ž. dne 1.9.2007 na muklovské pouti na Sv. H. napadl jednoho z pořadatelů a způsobil mu zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v olomoucké nemocnici. Tato informace se však nezakládá na pravdě a jejím zveřejněním jsem tak neoprávněně zasáhl do práva pana Š. na ochranu osobnosti, za což se mu tímto omlouvám. PhDr. M. G., CSc.“ a zveřejnění této omluvy do 15 dnů od právní moci rozsudku na vlastní náklady v celostátním vydání deníku Práva ve formátu nejméně 1/16 tiskové strany.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.3.2010, č.j. 24 C 91/2009-58, žalobu s požadavkem na uveřejnění shora uvedené omluvy zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že v knize Hradba vzdoru, jejímž autorem je žalovaný, bylo na str. 192-193 žalovaným užito i předmětné tvrzení, a to – Š. se "násilím domáhal vstupu a napadl jednoho z pořadatelů B. K., staršího politického vězně, jemuž svým počínáním způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Olomouci. ... ". Dále soud prvního stupně zjistil, že citace byla podložena odkazem na vyjádření žalovaného Ing. F. Š. ze dne 22.4.2008 k žalobě J. Š. ve věci vedené u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 36 C 38/2008 (správně mělo být uvedeno sp.zn. 36 C 28/2008) a odpovídá tomuto vyjádření. Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp.zn. 36C 28/2008, soud prvního stupně dále zjistil, že jako svědek byl vyslechnut B. K., který potvrdil, že dne 1.9.2007 na H. jako pořadatel odmítl žalobci vstup na schůzi, ten jej napadl a svědek si narazil palec, který mu byl ošetřen. Dále soud prvního stupně zjistil z rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Města Bystřice pod Hostýnem č.j. VNIT 145/2007-33 ze dne 7.4.2008, že řízení vedené proti žalobci pro přestupek, kterého se měl dopustit tím, že dne 1.9.2007 na H., kdy měl fyzicky napadnout pořadatele B. K. a způsobit mu pohmoždění palce levé ruky, bylo zastaveno, neboť spáchání skutku nebylo obviněnému prokázáno (dle ust. §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích). odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích). Soud prvního stupně neakceptoval tvrzení žalobce, že předmětná informace o žalobci je co do svého celkového vyznění nepravdivá jen proto, že přestupkové řízení bylo zastaveno. S přihlédnutím k závěru, k němuž došla i přestupková komice, že fyzický kontakt mezi žalobcem a B. K. dne 1.9.2007 při pokusu žalobce dostat se do sálu na zasedání, se prokazatelně odehrál (což v přestupkovém řízení potvrdil i žalobce a slyšení svědci) a k faktu, že téhož dne byl B. K. prokazatelně ošetřen pro poranění palce pravé ruky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v podstatném byla žalovaným zveřejněná informace pravdivá a podložená, celkové vyznění této informace odpovídalo pravdě. Nejednalo se o zjevnou nepravdu, kterou by nebylo možné v demokratické společnosti tolerovat. Za významné považoval soud prvního stupně, že žalobce se při své veřejné činnosti nedokázal vyvarovat natolik excesivního jednání, kterým je fyzický střet s odpůrcem, starším politickým vězněm důchodového věku, který po tomto incidentu vyhledal lékařské ošetření a byl prokazatelně ošetřen pro poranění palce levé ruky. Žalobce, jako občanský aktivista, při výkonu své veřejné činnosti a při snaze dostat se do sálu, užil fyzické síly proti starému člověku a bezprostředně po incidentu ospravedlňoval své jednání odkazem na Listinu základních práv a svobod. Soud prvního stupně zdůraznil sníženou ochranu osob veřejně činných, které musí akceptovat větší rozsah zásahů do osobnostních atributů, než jiní občané (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04). Žalobce pak lze za osobu veřejně činnou jednoznačně považovat, když vstupuje do veřejné diskuze, poutá na sebe společenskou pozornost a snaží se svou činností ovlivňovat veřejné mínění. Předmětné skutkové tvrzení bylo žalovaným užito v souvislosti s oblastí veřejného života. Je nesporné, že vyšší míra tolerance soudu při posuzování výroků učiněných na adresu osob veřejně činných se nemůže dotýkat zjevně nepravdivých údajů, avšak o takový případ se v dané věci zjevně nejedená. Zveřejněná informace byla v podstatném pravdivá, její celkové vyznění odpovídalo pravdě a při obecně benevolentnější optice posouzení výroků ve vztahu k osobám veřejně činným, je nutno ji v demokratické společnosti založené na svobodě projevu tolerovat. Ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a proto žaloba byla zamítnuta.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. června 2010, č.j. 1 Co 1 Co 85/2010-108, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že předmětný výrok je skutkovým tvrzením, kdy žalovaný popisuje skutek žalobce, a to formou citace s odkazem na vyjádření Ing. Š. V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále vyložil, že skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že zveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost. Odvolací soud považoval za správný názor soudu prvního stupně, který hodnotil pravdivost předmětného tvrzení na základě všech provedených důkazů, které hodnotil ve vzájemných souvislostech v souladu s ustanovení §132 o.s.ř., nikoliv pouze na základě zjištění o zastavení přestupkového řízení vůči žalobci. Tímto rozhodnutím nebyl soud prvního stupně vázán. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, který žalobce hodnotí jako osobu veřejně činnou a v souvislosti s tím hodnotí vyšší míru tolerance soudu (institut snížené ochrany osob veřejně činných). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celkové vyznění zveřejněné informace odpovídalo pravdě a při snížené ochraně osob veřejně činných je nutno tuto informaci v demokratické společnosti založené na svobodě projevu tolerovat. Odvolací soud neshledal, že by postupem soudu prvního stupně byla porušena zásada ústnosti a přímosti a odmítl argumentaci žalobce o významu příčinné souvislosti mezi fyzickým kontaktem žalobce a B. K. a zraněním, které mělo být B. K. způsobeno s odůvodněním, že pro rozhodnutí ve věci nebylo významné jednoznačné prokázání této příčinné souvislosti, ale skutečnost, že žalovaný při citaci předmětného textu měl dostatek podkladů, z nichž dovozoval pravdivost svého tvrzení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), které je v rozporu s konstantní rozhodovací praxí soudů. Dovolatel nepopíral fyzický kontakt s B. K., odmítal však, že by mu způsobil zranění popsané v knize žalovaného. Závěr odvolacího soudu - že pro rozhodnutí ve věci nebylo významné jednoznačné prokázání příčinné souvislosti mezi fyzickým kontaktem žalobce a B. K. a zraněním, které mělo být B. K. způsobeno, ale skutečnost, že žalovaný při citaci předmětného textu měl dostatek podkladů, z nichž dovozoval pravdivost svého tvrzení – považuje dovolatel za excesivní jednak proto, že činí prakticky irelevantním, z jakých podkladů žalovaný při difamačním jednání vycházel a též proto, že prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce a zraněním způsobeným B. K. je pro právní hodnocení difamačního tvrzení naprosto klíčové; není-li takové souvislosti, nelze zranění B. K. přičítat žalobci a nelze o něm proto ani bez rizika občanskoprávní sankce unést, že zranění B. K. způsobil. Dovolatel má rovněž za to, že soudy obou stupňů nerespektovaly závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.4.1999, sp.zn. 21 Cdo 2368/98, když bez dostatečné opory ve vlastním dokazování dospěly ke zcela opačnému závěru než přestupkový orgán a sice, že skutek kladený žalobci za vinu se stal a žalobce je za zranění B. K. odpovědný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že se bez významnějších výhrad ztotožňuje s názory soudů obou stupňů a odkazuje zejména na skutečnost, že předmětná citace z knihy žalovaného byla plně převzata z webových stránek žalobce, uváděli ji jeho právní zástupci a jiné subjekty a že žalobci tak nemohl žalovaný předmětným citátem způsobit újmu na jeho pověsti. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť dovolatel jednak otázku zásadního právního významu nevymezil a nejde rovněž o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázku výkladu ustanovení §11 obč. zák. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k oprávněnosti kritiky veřejně činné osoby a k celkovému vyznění skutkového tvrzení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2007, sp.zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, číslo 29, nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp.zn. I. ÚS 156/99, nebo též rozsudek ESLP, č. 29032/95, ve věci Feldek proti Slovensku). Uplatňuje-li dále dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c ) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 4.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu