ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4969.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4969/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. P. W., Ph.D., správce konkurzní podstaty úpadce B. K., zastoupeného Mgr. Vítem Biolkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, proti žalované I. K., zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zaplacení částky 90.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 270/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2009, č.j. 24 Co 21/2009-101, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. června 2009, č.j. 7 C 270/2005-79 se zastavuje.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. června 2009, č.j. 24 Co 21/2009-101, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. září 2008, č.j. 7 C 270/2005-79, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 36.900,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, které je povinna uhradit žalovaná. Výrokem II. změnil rozhodnutí o nákladech řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úpadce, B. K., v roce 1996 na základě ústní dohody přenechal žalované, své manželce, dům s přilehlým pozemkem v Přepychách v jeho výlučném vlastnictví k bezplatnému užívání na předem neurčenou dobu za účelem provozování pohostinství. Šlo tedy o výpůjčku ve smyslu §659násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dne 1. března 2004 byl na majetek B. K. prohlášen konkurz. Dopisem ze dne 28. listopadu 2004, doručeným žalované dne 1. prosince 2004 žalobce vyzval žalovanou, aby počala platit úhradu za užívání předmětných nemovitostí, což žalovaná fakticky neakceptovala a z tohoto titulu ničeho nezaplatila. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná ode dne následujícího po doručení výzvy užívala předmětné nemovitosti bez právního důvodu, takže je povinna platit žalobci peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájmu v daném místě a čase.
Proti části výroku I. tohoto rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dne 29. června 2009 dovolání (doplněné podáním jejího zástupce ze dne 20. prosince 2010, v němž precizuje předchozí podání potvrzením toho, že dovoláním napadá i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. června 2009, sp.zn. 7 C 270/2005), jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. a podává je z důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, když podle jejího názoru správci konkursní podstaty náležejí jen majetková práva vážící se k majetku konkursní podstaty, ale nemůže vstupovat svými úkony do osobní sféry manželů, do níž patří v tomto případě i vztah z výpůjčky. Je také toho názoru, že žalobce ve své výzvě ze dne 1. prosince 2004 neprojevil vůli směřující k určitému cíli, tedy, platbám peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení nebo vrácení nemovitostí. Nesouhlasí ani s určením povinnosti žalované ve výši obvyklého nájemného, neboť mezi manželi tuto úplatu nelze poměřovat obvyklým nájemným. Závěrem poukazuje na to, že vztah z výpůjčky mohl být zrušen pouze výpovědí, která by se v daném případě řídila ustanovením §14 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, včetně ustanovení o výpovědní lhůtě. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
K dovolání se žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání, jímž je napaden rozsudek odvolacího soudu není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatelka namítala použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil. Pokud z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Pokud žalovaná podala „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, pak je třeba uvést, že podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis v tomto případě nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalovaná v označené věci přesto výslovně napadla dovoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominula tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nemá nárok na jejich náhradu, přičemž však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu