ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.499.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 499/2010-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, v edené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 183/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č.j. 1 Co 259/2008-98, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 7. října 2008, č.j. 1 Co 259/2008-98, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2008, č.j. 36 C 183/2007-67, kterým byla zamítnuta výrokem I. žaloba, aby se žalovaná písemně omluvila žalobci dvěma omluvami ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná uhradila žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 800.000,- Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č.j. 37 C 168/2005-15, a č.j. 37 C 169/2005-10, jimiž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s právními předpisy. I když soudu v řízení o ochranu osobnosti zásadně nepřísluší hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení, ztotožnil se odvolací soud s právním závěrem soudu prvního stupně, že tímto hodnocením nedošlo z objektivního pohledu k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, přičemž nebyl zjištěn (ani tvrzen) exces. Z výše uvedených důvodů není dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení §13 obč. zák.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 7. října 2008 dovolání, doplněné podáními ze dne 3. února 2009 a 7. prosince 2009. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce má za to, že postupem soudkyně JUDr. D. S. došlo při rozhodování ve věci vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 168/2008, a sp. zn. 37 C 169/2005, k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť její konstatování, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s právními předpisy, bylo nepravdivé. Takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, k čemuž žalobce navrhl provedení celé řady důkazů, které však soudem nebyly provedeny. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požaduje současně náhradu nákladů řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (analogicky lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č. j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže dovolatel uplatňuje současně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. prosince 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu