ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1329.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1329/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, proti žalovaným 1) JUDr. Z. D. , zastoupenému JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, PSČ 256 01 a 2) Z. S. , o zaplacení částky 305.171,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 198/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 58 Co 141/2007-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. září 2004, č. j. 21 C 198/2003-57, uložil původně třetí žalované, B.R.B. LIBEREC, společnosti s ručením omezeným, identifikační číslo osoby 49 90 34 46 (dále jen „třetí žalovaná“) zaplatit žalobkyni částku 305.171,63 Kč s úrokem z prodlení z částek a ve výši uvedené ve výroku (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Toto rozhodnutí nabylo právní moci 6. listopadu 2004.
Rozsudkem ze dne 8. prosince 2006, č. j. 21 C 198/2003-182, soud prvního stupně uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 305.171,63 Kč s úrokem z prodlení z částek a ve výši uvedených ve výroku s tím, že v rozsahu plnění třetí žalované z exekučního titulu, tj. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. září 2004, č. j. 21 C 198/2003-57, zaniká povinnost prvního žalovaného (výrok I.), žalobu proti druhému žalovanému zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi Českou spořitelnou (dále jen „spořitelna“) a prvním žalovaným, podnikajícím pod jménem JUDr. Z. D., byla uzavřena 7. října 1996 smlouva o úvěru č. 558-034-96 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), ve znění dodatků č. 1 až 4, na základě které poskytla spořitelna prvnímu žalovanému úvěr ve výši 8,661.432,- Kč. Pohledávka ze smlouvy přešla na právní předchůdkyni žalobkyně, Konsolidační banku Praha, s. p. ú, na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 30. listopadu 1999. Převod pohledávky byl prvnímu žalovanému oznámen dopisem ze 14. prosince 1999, doručeným 27. ledna 2000. Dne 11. listopadu 1999 uzavřel první žalovaný s druhým žalovaným smlouvu o prodeji podniku podle ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a následně (17. listopadu 1999) smlouvu stejného obsahu uzavřel druhý žalovaný se třetí žalovanou (dále jen „smlouvy o prodeji podniku“). Mezi převáděnými závazky byl i závazek ze smlouvy o úvěru. Z obsahu vyšetřovacího spisu Policie České republiky, sp. zn. ČVS: OVTU 1033/1999, zjistil, že podle sdělení Finančního úřadu v Liberci byl druhý žalovaný „bílým koněm“, přičemž cílem jednání prvního žalovaného bylo vyvázat se ze všech závazků.
Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti obou smluv o prodeji podniku podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť cílem těchto právních úkonů bylo obcházení zákona v podobě oddlužení podniku prvního žalovaného prostřednictvím druhého žalovaného. Zřejmá snaha prvního žalovaného vyvázat se ze svých závazků, zejména z úvěrů poskytnutých spořitelnou, plyne mimo jiné jak z okolností uzavření smluv, tak z jednání prvního žalovaného s následnými nabyvateli aktiv. Proto považoval prvního žalovaného za pasivně věcně legitimovaného ve sporu. Na tom nic nemění skutečnost, že o žalobě bylo proti třetí žalované rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Pro neplatnost smluv o prodeji podniku žádné závazky na druhého žalovaného nepřešly, proto žalobu ve vztahu k němu zamítl.
Zabývaje se výší nároku ze smlouvy o úvěru uzavřel, že žalovaná jistina 48.224,75 Kč vznikla v procesu restrukturalizace nespláceného úvěru kapitalizací pohledávky při současném uznání závazku prvním žalovaným z 19. února 1999 ve výši 96.301,45 Kč, přičemž tuto částku se první žalovaný zavázal zaplatit do 31. března 1999. Od 1. dubna 1999 bylo započato po splatnosti úvěru s úročením podle sazeb dohodnutých ve smlouvě, taktéž začala běžet promlčecí doba. Žaloba byla podána 26. března 2003, právo tak bylo uplatněno ve čtyřleté promlčecí době. V dodatku č. 4 ke smlouvě bylo dohodnuto, že závazek je rozdělen na dvě části, druhou část představoval závazek do splatnosti ve výši 7,841.000,- Kč (není předmětem sporu). Pro nesplnění dohodnutých podmínek žalobkyně oprávněně požaduje vedle nezaplacené jistiny 48.224,75 Kč také smluvní pokutu ve výši 216.535,- Kč a 21.658,65 Kč, úrok z jistiny 16.339,43 Kč a poplatky spojené s vedením účtu ve výši 2.413,80 Kč, celkem tedy 305.171,63 Kč.
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve třetím nákladovém výroku jen tak, že povinnost prvního žalovaného nezaniká v rozsahu plnění třetí žalované z exekučního titulu uvedeného ve výroku, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr o neplatnosti smluv o prodeji podniku. Zdůraznil, že v daném případě právní úkon uzavřený mezi prvním a druhým žalovaným nebyl v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho smyslu a účelu odporoval. První žalovaný použil sice „prostředek“, který není sám o sobě zakázaný, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledku, který není právní normou předvídán a který není žádoucí. K tomuto závěru získal soud prvního stupně v rámci provedeného dokazování dostatek podkladů, jež potvrdily nestandardní obchodní operaci prvního žalovaného, který se za pomoci dalších spřízněných osob rozhodl zbavit závazku ze smluv o úvěru jejich převodem na druhého žalovaného, jenž však vůbec nebyl schopen kvalifikovaně posoudit dosah svého jednání. Ze strany druhého žalovaného se nemohlo ani jednat o vážný projev vůle, podepisoval-li různé smlouvy předkládané mu k podpisu, aniž by se seznámil s jejich obsahem. Skutečnost, že první žalovaný nebyl v trestním řízení za své jednání shledán trestně odpovědným, nebrání soudu v občanskoprávním řízení hodnotit platnost jednotlivých právních úkonů z hlediska splnění jak jejich základních náležitostí, tak i z hlediska faktických účinků v návaznosti na obsah vůle jednajících osob.
Odvolací soud neakceptoval výhradu, podle níž soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost o změně právní kvalifikace, když soud prvního stupně postupoval správně s ohledem na obsah zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 15. června 2005 (jde o usnesení č. j. 58 Co 152/2005-105, jímž Městský soud v Praze zrušil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
K námitce věci rozhodnuté odvolací soud konstatoval, že s ohledem na konečné rozhodnutí ve věci nebylo vydání rozsudku pro zmeškání ve vztahu ke třetí žalované správné, avšak to nebránilo po provedeném dokazování ve stejném řízení rozhodnout o platební povinnosti prvního žalovaného. Rozsudek pro zmeškání netvoří překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když tímto rozsudkem bylo rozhodováno ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou, tedy mezi odlišnými osobami. Soud není ani vázán skutkovými důvody v odůvodnění rozsudku pro zmeškání, neboť ty nepatří mezi náležitosti odůvodnění této formy rozhodnutí. Současně však měl za nepochybné, že při neplatnosti smluv o prodeji podniku nejsou první žalovaný a třetí žalovaná v postavení solidárně zavázaných dlužníků, a proto považoval odvolání v této části za důvodné; tuto věcnou nesprávnost zohlednil v částečné změně napadeného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), případně b) či c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel v obecné rovině tvrdí, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací posoudily věc po skutkové i právní stránce naprosto nesprávně, postup soudu prvního stupně byl v rozporu s procesními předpisy a v kontextu celého řízení jsou rozhodnutí soudů obou stupňů zmatečná. Vadu řízení spatřuje konkrétně v tom, že soud po celou dobu řízení nezpochybnil platnost smlouvy o úvěru ani smluv o převodu podniku, a proto nepoučil účastníky, že „celou věc je možno posuzovat jinak, než účastníci tvrdí“. Soudu prvního stupně vytýká, že znění prvního výroku nekoresponduje s tím, jak žalobkyně formulovala žalobní petit.
Za zásadní pochybení považuje to, že soud prvního stupně nerespektoval překážku věci rozhodnuté. Rozhodl-li soud prvního stupně nejprve o povinnosti třetí žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku a rozsudek nabyl právní moci, nemůže následně vyslovit, že smlouvy jsou neplatné a zároveň v prvním výroku „kalkulovat“ s třetí žalovanou jako dlužníkem, jejímž plněním by zanikla povinnost prvního žalovaného. Následně odvolací soud svým rozhodnutím kontumační rozsudek nezohlednil vůbec. První žalovaný je nově postaven do role dlužníka, kterým však byla již dle předchozího pravomocného rozhodnutí třetí žalovaná. Jak věcně „vznikli“ tito dva dlužníci a jaký je jejich vzájemný vztah a čím je založen, soudy neřešily. Takový postup je podle názoru dovolatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005 nebo usnesením ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly samy dokazování výpověďmi svědků, jejichž výpovědi pouze citovaly z vyšetřovacího spisu. Považovaly-li je za významné, měla být dána možnost účastníkům řízení, aby se k takovým důkazům vyjádřili, kladli svědkům dotazy atd. Zdůrazňuje, že z důkazů provedených soudem nevyplývá, že by měl jiné úmysly než prodat svůj podnik druhému žalovanému. Následné dispozice s majetkem byly výlučně věcí nového vlastníka podniku. Dovozuje-li soud, že smlouvy byly uzavírány v blízké časové souslednosti, pak z toho jistě nelze dovodit jejich neplatnost. Jestliže prodal svůj majetek, jde o jednání dovolené a jiné aspekty jeho jednání neexistovaly a nebyly ani soudem konstatovány, až na spekulace, kdy soud učinil závěry, ke kterým neměl důkazy. Závěr odvolacího soudu ohledně nevážnosti vůle druhého žalovaného při podpisu smlouvy o prodeji podniku považuje za závěr, který je mimo realitu obchodního práva i jeho principy.
Za nesprávný považuje též závěr o promlčecí době. Proti třetí žalované byla podána žaloba 12. června 2003, resp. snad 20. června 2003, a nárok je tedy promlčen. S námitkou promlčení se soud prvního stupně ani soud odvolací nevypořádaly, resp. se s ní vypořádaly špatně. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost závěru o doručení výzvy k plnění skutečnému dlužníku, tedy třetí žalované, resp. prokázaní doručení této výzvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně věděla nejméně od 15. listopadu 2000, že došlo k uzavření smluv o prodeji podniku, přesto třetí žalovanou nevyzvala k plnění. Žalobkyně nikdy neprokázala ani doručení výzvy prvnímu žalovanému, přesto měl soud za to, že doručeno bylo. Z toho dovozuje, že pouhá tato skutečnost sama o sobě postačovala k tomu, aby žaloba byla vůči ručiteli zamítnuta, a to přinejmenším pro předčasnost.
Dovolatel zdůrazňuje, že ačkoli žalobkyně věděla o prodeji podniku, svým laxním jednáním zavinila, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Ačkoli žalobkyně má nyní vykonatelný rozsudek vůči třetí žalované, tento dluh exekučně nevymáhá. Za této situace dovolatel odmítá věřitelce plnit.
Soudům oběma stupňů dále vytýká, že se nezabývaly otázkou oznámení postoupení pohledávky dlužníku či ručiteli. Podle ustanovení §526 obč. zák., není-li postoupení pohledávky oznámeno, není účinné. Zaujímá stanovisko, že první žalovaný nemůže být ručitelem za smluvní pokutu, když nejde o postoupení pohledávky a smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávky došlo pouze k postoupení pohledávky, nikoli smlouvy, není možné tedy požadovat další úroky či pokuty. Žalobkyní požadované úroky z prodlení považuje za nestoudné a za ještě nestoudnější smluvní pokutu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř., podle jehož prvního odstavce je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není oproti mínění dovolatele přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože z výroků rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo, shodně jako soud prvního stupně - oba soudy dospěly při stejném skutkovém a právním základu k závěru, že nárok žalobkyně vůči prvnímu žalovanému na zaplacení částky 305.171,63 Kč s příslušenstvím je důvodný. Odvolací soud odlišně posoudil vnitřní poměr mezi prvním žalovaným a třetí žalovanou jako dlužníky, nikoliv právo žalobkyně proti prvnímu žalovanému.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud sice dřívější rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 3. prosince 2004, č. j. 21 C 198/2003-78) zrušil (usnesením ze dne 15. června 2005, č. j. 58 Co 152/2005-105) a soud prvního stupně posléze rozhodl jinak, odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, ale uložil mu vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby a provést další důkazy, vyjde-li potřeba jejich provedení ke zjištění skutkovému stavu najevo.
Důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3).
Dovolací námitky, kterými dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., provedl-li důkazy k objasnění skutkového stavu při prodeji podniku též čtením výpovědí osob slyšených v trestním řízení a založených ve vyšetřovacím spise, a nikoli výslechem svědků, či že mu nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Dovolatel přehlíží, že druhý žalovaný a svědek Ing. M. J. byli slyšeni soudem prvního stupně při jednání konaném 30. listopadu 2005. Přečetl-li soud prvního stupně výpovědi dalších osob z vyšetřovacího spisu, nejde o důkaz výslechem svědků podle ustanovení §126 o. s. ř., ale o důkaz listinou. K tvrzenému nedostatku poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. lze dodat, že odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 15. června 2005, kterým zrušil první rozsudek soudu prvního stupně, uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou (ne)platnosti smluv o prodeji podniku. Skutečnosti, že soud prvního stupně může dospět k závěru o (ne)platnosti těchto smluv, si tak dovolatel musel být vědom.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že znění výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá petitu žaloby, příp. odůvodnění rozhodnutí, když tato námitka se vztahuje k rozhodnutí soudu prvního stupně, které však není předmětem dovolacího přezkumu. Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že návrhem výroku rozhodnutí není soud vázán, protože pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007 - in www.nsoud.cz).
Nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o (ne)platnosti smluv o prodeji podniku a o závazku dovolatele jako dlužníka ze smlouvy o úvěru zaplatit žalovanou částku staví dovolatel na kritice skutkových zjištění, na nichž odvolací založil svůj závěr o okolnostech uzavření smluv (vážnost vůle druhého žalovaného, doručení výzvy k plnění třetí žalované a dovolateli a doručení oznámení o postoupení pohledávky). Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky zpochybňující závěr, podle něhož postoupením pohledávky nedošlo k postoupení úroků, úroků z prodlení či smluvní pokuty, neboť je-li zákonná úprava naprosto jednoznačná (§524 odst. 2 obč. zák.) a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99).
Dovolatel se mýlí, má-li za to, že v daném případě bránila projednání nároku žalobkyně překážka věci rozhodnuté. Jeho odkazy na judikaturu zabývající se danou problematikou jsou sice na místě, nicméně opomněl, že kritériem pro posuzování překážky rei iudicatae kromě totožnosti předmětu řízení je též totožnost jeho účastníků, a ta by v tomto případě byla dána tehdy, pokud by se žalobkyně domáhala znovu plnění po třetí žalované. Odvolací soud tedy při aplikaci a výkladu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. nepochybil.
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti ujednání o výši úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanoveními §502, §369 obch. zák. a §544 obč. zák.), ani judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006 nebo rozsudek ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, jež jsou uveřejněny na webových stránkách Nejvyššího soudu). Rovněž závěr odvolacího soudu o nepromlčení pohledávky žalobkyně s ohledem na uznání závazku dovolatelem 19. února 1999 není v rozporu s hmotným právem (ustanoveními §323, §397 a §407 odst. 1 obch. zák.). Navíc dovolatel tuto námitku připíná k datu, kdy byla podána žaloba proti třetí žalované. Ve vztahu ke třetí žalované však běžela promlčecí doba samostatně, nezávisle na promlčecí době práva žalobkyně vůči dovolateli.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu