ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Quality Season Product s. r. o., se sídlem v Králově Dvoře, Plzeňská 216, PSČ 267 01, identifikační číslo osoby 26489295, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované K & D – KOTING & DOUBRAVA, spol. s r. o., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Gen. Svatoně 726/IV., PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 15029557, zastoupené Mgr. Petrem Horákem, advokátem, se sídlem v Praze – Dolních Chabrech, Žďárská 422/18, o zaplacení částky 1,220.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 205/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co 36/2007-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co 36/2007-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 5 C 205/2006-78, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,220.940,- Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným, v rozsahu částky 135.660,- Kč s úrokem z prodlení řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 19. ledna 2005 se společností Bio Organic Star, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Michalská 432/12, identifikační číslo osoby 26307600 (dále též jen „Bio Organic Star“) smlouvu o podnájmu nebytových prostor a smlouvu o nájmu věcí movitých; ve smlouvách se Bio Organic Star zavázala platit nájemné za nebytové prostory ve výši 100.000,- Kč bez DPH a za movité věci ve výši 185.000,- Kč bez DPH, splatné vždy do konce příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná v obou smlouvách prohlásila, že žalobkyni uspokojí v případě, že Bio Organic Star nesplní své závazky vyplývající ze smluv. Žalobkyně vystavila společnosti Bio Organic Star postupně čtyři faktury na částku 339.150,- Kč (100.000,- Kč + 185.000,- Kč + DPH 54.150,- Kč) jako nájemné za měsíce leden až duben 2006, celkem v částce 1,356.600,- Kč. Bio Organic Star tyto faktury nezaplatila. Žalobkyně dopisem ze dne 15. května 2006 vyzvala k zaplacení z titulu ručení žalovanou.
Protože nebylo sporu o tom, že Bio Organic Star přestala předmět smluv užívat od 18. dubna 2006, žalobkyně vzala žalobu v rozsahu 135.660,- Kč s úrokem z prodlení zpět. Soud prvního stupně posoudil smlouvy jako platně uzavřené a dovodil, že platně vznikl též ručitelský vztah mezi žalobkyní a žalovanou, žalobkyně má proto podle ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) právo domáhat se splnění závazku po ručiteli. Skutečnosti umožňující závěr, že závazky společnosti Bio Organic Star vůči žalobkyni zanikly započtením, ať již dohodou či jednostranným právním úkonem, žalovaná podle jeho závěru neprokázala; neprokázala především, že zápočet byl vůbec proveden, tj. že dohoda o započtení (ve skutečnosti návrh na její uzavření) byla žalobkyni předána. I kdyby pak došlo k jednostrannému zápočtu, jak tvrdí žalovaná, šlo by o zápočet pohledávek nesplatných, které podle ustanovení §359 obch. zák. proti pohledávkám splatným započíst nelze. uzavřel, že požadavek žalobkyně na splnění závazku ručitelem je v souladu s ustanovením §306 obch. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co 36/2007-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1,220.940,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala zánik žalobou uplatněných pohledávek započtením. Vytkl však soudu prvního stupně, že se nezabýval tvrzením žalobkyně uplatněným při jednání dne 11. dubna 2007, že dne 18. dubna 2006 od předmětných smluv odstoupila. Po doplnění dokazování zjistil, že žalobkyně od smluv po předchozích písemných výzvách pro nezaplacení nájemného za období leden a únor 2006 odstoupila; její tvrzení, že odstoupení posléze odvolala, Bio Organic Star s tím vyslovila souhlas a následně došlo k ukončení vztahu dohodou, podle závěru odvolacího soudu z provedených důkazů nevyplynulo. Své rozhodnutí neprovést důkazy navržené dovolatelkou odvolací soud odůvodnil jejich nadbytečností; podle vyjádření žalobkyně její zaměstnanec M. N. nebyl jednání při odstoupení od smlouvy přítomen, její jednatel se vyjadřoval v rámci vyjádření žalobkyně a jeho výpověď není s to vyvrátit zjištění učiněná z výpovědí svědků a listinných důkazů, které podporují odstoupení od smlouvy. Odvolací soud dovodil, že v důsledku odstoupení, jež shledal v souladu s ustanovením §346 odst. 1 obch. zák., zanikl právní vztah z předmětných nájemních smluv, přičemž je nerozhodné, jaké úkony strany učinily následně. Podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. se právní důvod nesplněného závazku společnosti Bio Organic Star zaplatit nájemné změnil na závazek vrátit žalobkyni poskytnuté plnění, za takový závazek se však žalovaná nezaručila; podle ustanovení §311 odst. 1 obch. zák. zaniká ručení zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Odvolací soud uzavřel, že závazek společnosti Bio Organic Star zanikl odstoupením žalobkyně od nájemních smluv a tím zaniklo i ručení žalované, žalobkyně tedy nemá vůči žalované pohledávku z důvodu jejího ručitelského závazku.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že řízení bylo postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označila tedy všechny dovolací důvody, jak jsou stanoveny v §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Vadou měl odvolací soud zatížit řízení tak, že v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. připustil důkaz listinou ze dne 18. dubna 2006, z níž žalovaná dovozovala odstoupení od předmětných smluv a kterou předložila až v odvolacím řízení. V řízení před soudem prvního stupně přitom – podle argumentace dovolatelky - strany učinily nesporným, že ke dni 18. dubna 2006 došlo k ukončení spolupráce. Na takovou situaci se podle mínění dovolatelky ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nevztahuje.
Nesprávné právní posouzení shledala dovolatelka v tom, že „z provedených důkazů nevyplynulo, že by ručení žalované za závazky společnosti Bio Organic Star zaniklo odstoupením žalobkyně od nájemních smluv“. Argumentovala, že k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo, neboť strany došly k závěru, že ukončí spolupráci dohodou, což stvrdily předáním areálu. Odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že protokoly o předání věcí nemohou svědčit o písemné dohodě o ukončení spolupráce.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz výslechem jejího jednatele D. K. a někdejšího zaměstnance společnosti Bio Organic Star M. N., kteří byli přítomni ukončování spolupráce mezi žalobkyní a společností Bio Organic Star, a vycházel pouze z neúplných tvrzení žalované, které byly v rozporu s tvrzeními dovolatelky. Dovolatelka trvá na tom, že k ukončení spolupráce došlo po vzájemné dohodě, k čemž mají být oba jmenovaní vyslechnuti.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Podle ustanovení §349 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.
Podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.
Podle ustanovení §311 odst. 1 obch. zák. zaniká ručení zánikem závazku, který ručení zajišťuje.
Podle ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s ustanovením §205a nebo §211a.
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ze spisu vyplývá, že žalobkyně (tak jak na to poukázal odvolací soud) při jednání soudu prvního stupně konaném dne 11. dubna 2007 doplnila žalobní tvrzení v tom ohledu, že od obou smluv dne 18. dubna 2006 odstoupila. Z této skutečnosti lze dovodit dva závěry. Především z ní vyplývá, že tvrzení žalované uplatněné v odvolání, že žalobkyně od smluv odstoupila, nebylo novotou ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. (srov. v bližším např. závěry Nejvyššího soudu vyložené v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, in www.nsoud.cz , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 4582/2007, uveřejněné pod č. C 7034 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-9).
Jestliže pak žalobkyně zároveň netvrdila (a podle obsahu spisu se tak v řízení před soudem prvního stupně nestalo) skutečnosti umožňující závěr, že poté účinky odstoupení od smlouvy se souhlasem druhé strany odvolala, popřípadě změnila (srov. §349 odst. 1, část věty za středníkem, obch. zák.), nastala tu procesní situace, v níž měl soud prvního stupně bez dalšího, aniž cokoliv dokazoval, žalobu zamítnout, vzhledem k důsledkům, jaké má odstoupení od smlouvy vůči ručení, jímž je zajištěn závazek (§349 odst. 1, §351 odst. 1 a §311 odst. 1 obch. zák.). V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není totiž třeba dokazování provádět (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za těchto okolností nelze shledat ani důkazní návrhy uplatněné žalovanou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež význam uvedeného tvrzení žalobkyně pro posouzení existence uplatněného nároku z hlediska hmotného práva pominulo (srov. §132 o. s. ř. ukládající soudu přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo), za nepřípustné novoty.
Žalobkyně své tvrzení o odstoupení od obou smluv dodatečně, až v odvolacím řízení, relativizovala; k odstoupení od smluv prý nedošlo, šlo jen o „navržení odstoupení od smlouvy uzavřené se společností Bio Organic Star“, která tento postup odmítla, načež „došlo po vzájemné shodě k ukončení spolupráce, což bylo následně deklarováno převzetím areálu žalobkyní“ (srov. přednes žalobkyně při odvolacím jednání dne 24. dubna 2008), resp. smluvní vztah byl ukončen dohodou (srov. její písemné podání z 30. května 2005 na č. l. 127 spisu). Jestliže odvolací soud za těchto okolností provedl navržené důkazy k tomu, zda, kdy, z jakých důvodů a za jakých okolností došlo k odstoupení od smlouvy, neučinil tak v rozporu s účelem ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. a vytýkanou vadou odvolací řízení nezatížil.
Odvolací soud si shora citovaná tvrzení žalobkyně zjevně vyložil jako tvrzení, že odstoupení od smluv se souhlasem druhé strany odvolala, tedy jako tvrzení odpovídající skutkové podstatě ustanovení §349 odst. 1, věty druhé, obch. zák. Protože správnost tohoto posouzení dovoláním zpochybněna není, nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něho ve svých dalších úvahách vychází.
Toto tvrzení sice žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení, z protokolu o jednání konaného dne 13. června 2007, jehož se - na rozdíl od žalované – zúčastnila, je však zřejmé, že soud prvního stupně nesplnil povinnost poskytnout účastníkům přítomným při jednání poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. Z toho pak vzhledem k ustanovení §211a ve spojení s §205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. plyne, že žalobkyně nebyla v uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení jakkoliv omezena. Ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. tedy odvolacímu soudu nebránilo, aby při zjišťování skutečného stavu věci vzal zřetel též na zmíněné nové tvrzení žalobkyně a aby k němu provedl nově navržené důkazy. Je přitom nesprávný jeho dovoláním zpochybněný právní názor, že je nerozhodné, jaké úkony strany učinily následně, tj. poté, co bylo společnosti Bio Organic Star (k rukám jejího provozního ředitele) doručeno odstoupení od předmětných smluv, je v rozporu s hmotným právem. Dikce ustanovení §349 odst. 1 obch. zák. neskýtá prostor k pochybnostem o tom, že i poté, co byl projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy doručen druhé straně a nastaly tak účinky odstoupení, tj. především zánik smlouvy, může oprávněná strana účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit, za předpokladu souhlasu druhé strany.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost skutkových závěrů odvolacího soudu o tomto jejím novém tvrzení na základě argumentace, že soud neprovedl důkazy, které k tomuto tvrzení navrhla, a rozhodl na základě výsledků kusého dokazování, pak namítá, že odvolací soud nepostupoval při dokazování podle ustanovení §120 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou při zjišťování skutkového stavu věci, podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod je uplatněn opodstatněně.
Skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož z provedených důkazů nevyplynulo tvrzení dovolatelky, že odstoupení od smluv posléze odvolala, Bio Organic Star s tím vyslovila souhlas a následně došlo k ukončení předmětných závazkových vztahů dohodou, není ničím jiným než závěrem o tom, že dovolatelka stran tvrzených, vzhledem k ustanovení §349 odst. 1, větě druhé, obch. zák. právně významných skutečností neunesla důkazní břemeno.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za výsledek dokazování v tom smyslu, že nebudou-li prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li důkazní povinnost vyplývající z ustanovení §120 odst. 1, věty první, o. s. ř., bude rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v situaci, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1995, str. 54, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003 či – v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž odvolací soud v projednávané věci odmítl provést navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad nesplňují, neboť se vztahují k samotnému odstoupení od smlouvy, nikoliv k těm dovolatelkou tvrzeným skutečnostem, k nimž mělo dojít následně a jež by mohly (tak jak je vyložil odvolací soud) být posouzeny jako odvolání účinků odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §349 odst. 1, části věty za středníkem, obch. zák.). Již z těchto důvodů (tedy pro předčasnost) závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene neobstojí.
Založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může ostatně soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Tento požadavek platí rovněž pro rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.); vzhledem k absenci poučení dovolatelky podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. tu přitom vůči ní omezení vyplývající z principu neúplné apelace (srov. §213b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.) nepůsobí. Odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, aniž jí, jak vyplývá z obsahu spisu (srov. protokol o odvolacím jednání ze dne 5. června 2008), poskytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a dal jí tak příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy. Tím zatížil řízení vadou, jež nebyla v dovolání uplatněna, Nejvyšší soud k ní však přihlédl z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Obě zjištěné vady odvolacího řízení jsou takovými vadami, které již ze své povahy mohou vždy mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dlužno podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi hodnotí takováto procesní pochybení za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 236/1998, nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 43, roč. 2006, na str. 31, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, uveřejněný v téže Sbírce, svazku 36, roč. 2005, na str. 469).
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu