ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3385.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3385/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ASSET PARK s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 27 92 46 61, proti žalovaným 1) Ing. P. B. , 2) Ing. M. P. , 3) J. P. a 4) Ing. P. P. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 7-Letné, Dobrovského 10, PSČ 170 00, o zaplacení částky 31,556.401,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 218/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. 21 Co 176/2008-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. prosince 2006, č. j. 11 C 218/2004-164, jímž Okresní soud v Mělníku uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 31,556.401,70 Kč s 2% úrokem z prodlení od 8. května 2004 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, podle kterých se prohlášením ručitele č. 049/96 ze dne 17. prosince 1996 všichni žalovaní podle ustanovení §303 a §307 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zaručili za závazek společnosti SUBEKO, spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) ze smluv o úvěru
č. 318-9277553-178 z 25. listopadu 1996, ve znění dodatků č. 1 a č. 2, do výše 13,000.000, Kč, č. 24504-9277553-178, z téhož dne, ve znění dodatků č. 1 a č. 2, do výše 4,900.000,- Kč a ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. 6/96 z 20. prosince 1996, ve znění dodatků č. 1 a č. 2, do výše 10,000.000,- Kč a 5,000.000,- Kč, uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. a dlužníkem. Žalovaným tak vznikla
povinnost uspokojit pohledávku věřitelky v uvedené výši, jestliže tak neučiní dlužník. Na dlužníka byl prohlášen konkurs, právní předchůdkyně žalobkyně (Konsolidační banka Praha, s. p. ú.), přihlásila pohledávky do konkursu, a tyto byly poměrně uspokojeny v celkové výši 1,970.952,- Kč.
Odvolací soud neakceptoval výhradu žalovaných, podle níž Okresní soud v Mělníku nebyl k projednání sporu věcně příslušný. Předmětem řízení není nárok věřitele ze smlouvy o úvěru, nýbrž nárok věřitele ze zajištění závazku, jež sice má povahu absolutního obchodu, ale ani komplexní úprava v obchodním zákoníku není pro posouzení věcné soudní příslušnosti determinující. Soudní praxe se ustálila v názoru, že při vymezení pojmu obchodní věc pro potřeby občanského soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 obch. zák., ale též z ustanovení §9 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle tohoto ustanovení (v rozhodném znění) krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně … s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6., přičemž výjimka z věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně je pak v bodě 1. vymezena tak, že jde o spory ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění.
K námitce žalovaných, že za původní žalobkyni (Českou konsolidační agenturu, dále též jen „agentura“) v rozporu s ustanovením §21 odst. 5 o. s. ř. podaly žalobu dvě osoby, odvolací soud uzavřel, že podepsáním žaloby pověření zaměstnanci žalobkyně nijak nevybočili z rámce obsahu udělené „plné moci“, žaloba byla podepsána v souladu se způsobem jednání a podepisování za agenturu zapsaným v obchodním rejstříku. Poukaz žalovaných na ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř. není případný, neboť „jednatelské oprávnění“ obou zaměstnanců se zcela vyčerpalo podpisem žaloby v souladu se způsobem podepisování zapsaným v obchodním rejstříku.
K výhradě neúplně zjištěného skutkového stavu v důsledku neprovedení navržených důkazů k prokázání skutečnosti, zda ručitelská prohlášení zanikla, odvolací soud uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku ručení nedošlo pro absenci písemného úkonu, ale pro absenci dohody jako takové. Ani žalovaní v odvolání netvrdili existenci takové dohody a sami v řízení před soudem prvního stupně uvedli, že z ručitelských závazků věřitelkou uvolněni nebyli (srov. č. l. 159). Toliko k prokázání svého tvrzení o splnění podmínek o zproštění ručitelského závazku navrhli před soudem prvního stupně provedení důkazů. Tomu odpovídá i stanovisko věřitelky, která byla ochotna zprostit žalované ručitelských závazků za určitých věcně navazujících podmínek, které nakonec naplněny nebyly. Nelze zaměňovat uzavření dohody o podmínkách, při jejichž splnění dojde ke zproštění ručitelských závazků, s uzavřením vlastní dohody o zániku ručení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že nepřipustily dokazování ohledně zániku jejich ručitelských prohlášení, což považují za porušení práva na spravedlivý proces. Dovozují, že pokud byla mezi nimi a původní věřitelkou uzavřena dohoda o podmínkách, při jejichž splnění dojde ke zproštění ručitelských závazků, a tyto podmínky byly splněny, dochází k zániku ručitelských závazků, aniž by bylo třeba toto samostatně deklarovat.
Za nesprávný považují též závěr o řádném podání žaloby, majíce za to, že žalobu podaly za původní žalobkyni v rozporu s ustanovením §21 odst. 5 o. s. ř. dvě osoby.
Odvolacímu soudu rovněž vytýkají nesprávnost závěru o věcné příslušnosti soudu. Tvrdí, že k projednání předmětného sporu je věcně příslušný jako soud prvního stupně Krajský soud v Praze, když smlouva o úvěru je absolutním obchodem a ručení je akcesorickým vztahem z ní vyplývajícím.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3).
Dovolací námitky, kterými dovolatelé odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neprovedl-li navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení o zániku ručitelských závazků, nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že žaloba nebyla podána řádně, podepsaly-li ji za původní žalobkyni dva její zaměstnanci na základě pověření, neboť pověřenkyně České konsolidační agentury při prvním jednání před soudem prvního stupně konaném 12. prosince 2006 do protokolu o jednání prohlásila, že jde o úkon žalobkyně, čímž se s podanou žalobou ztotožnila.
Konečně žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá ani dovolateli zpochybněný závěr, podle něhož věcná příslušnost soudu prvního stupně k projednání věci se řídí ustanovením §9 odst. 3 písm. r) bodu 1. o. s. ř., neboť je-li zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu