ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4428.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4428/2009-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Horizont marketing – finance – logistika, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou (dříve Smetanovou), advokátkou, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalované OPOP spol. s r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 750, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 47674105, zastoupené JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, o zaplacení částky 883.456,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 54/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 419/2007-98, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 419/2007-98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č. j. 37 Cm 54/2006-63, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 883.456,- Kč s úrokem z prodlení ve výši odpovídající ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou a zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v něž trvá prodlení dlužníka, a to od 5. října 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III). Doplňujícím usnesením ze dne 27. ledna 2009, č. j. 37 Cm 54/2006-89, pak (výroky označenými jako IV a V) rozhodl nákladech vynaložených v řízení státem.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako nájemce uzavřela dne 4. května 2000 se společností První finanční a leasingová a. s. jako pronajímatelem leasingovou smlouvu č. 1120, jejímž předmětem bylo robotizované pracoviště a jíž se žalovaná zavázala zaplatit pronajímateli celkem 36 měsíčních leasingových splátek ve výši 73.943,- Kč, přičemž část splátky ve výši 55.216,- Kč bude hrazena na jeden účet a zbytek na jiný účet. První finanční a leasingová a. s. dne 6. června 2000 postoupila pohledávku na zaplacení 36 leasingových splátek po 55.216,- Kč společnosti IPB, a. s., a dne 15. června 2000 tuto skutečnost oznámila žalované. Na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi IPB, a. s., a Československou obchodní bankou, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.“) přešla pohledávka vůči žalované s účinností od 19. června 2000 na ČSOB, a. s. Smlouvou o prodeji části podniku získala práva a povinnosti pronajímatele z leasingové smlouvy č. 1120 společnost BONETT CZ s. r. o., což bylo žalované oznámeno dne 12. června 2001. Společnost BONETT CZ s. r. o. dopisem ze dne 25. září 2001 od této leasingové smlouvy odstoupila pro prodlení žalované s placením leasingových splátek a vyzvala žalovanou k neprodlenému vydání předmětu leasingu a současně k jednání za účelem smírného řešení. Poté, co ČSOB, a. s., nabyla od IPB, a. s., pohledávky z leasingových smluv, snažily se leasingové společnosti s ohledem na změnu jejich vztahů s nástupnickou bankou přinutit leasingové nájemce k ukončení leasingových smluv, k čemuž došlo i v tomto případě. ČSOB, a. s., si nechala vypracovat právní rozbor, na jehož základě zaujala stanovisko, že pohledávky z leasingových smluv zrušených dohodou, které jsou splatné do dne zrušení, je nutno vymáhat, zatímco pohledávky, jejichž splatnost by nastala až po datu zrušení leasingové smlouvy, zanikají. Toto stanovisko sdělila i žalované, mimo jiné též e-mailem ze dne 18. prosince 2001, v němž uvedla, že po uhrazení veškerých dlužných a již dospělých leasingových splátek a vypořádání úroků z prodlení budou žalované vráceny veškeré zajišťovací instrumenty, přičemž zbylou část neuhrazených pohledávek bude ČSOB, a. s., vymáhat po leasingovém pronajímateli. Písemnou smlouvu s žalovanou obsahující ujednání, že pohledávka z leasingové smlouvy č. 1120 vůči ní zaniká, ČSOB, a. s., neuzavřela. Společnost BONETT CZ s. r. o. uzavřela dne 20. prosince 2001 s žalovanou dohodu o zrušení leasingové smlouvy č. 1120 s tím, že ke dni účinnosti této dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy č. 1120, a to zejména veškeré finanční nároky. K témuž dni žalovaná vydala předmět leasingu společnosti BONETT CZ s. r. o. ČSOB, a. s., smlouvou ze dne 26. března 2004 postoupila předmětné pohledávky žalobkyni, což oznámila žalované dopisem ze dne 5. října 2005. Žalovaná dosud neuhradila 16 leasingových splátek od 10. ledna 2002.
Soud prvního stupně dovodil, že postoupením pohledávky na úhradu splátek nájemného, které v době postoupení ještě nebyly dospělé, došlo ke změně leasingové smlouvy co do počtu účastníků; vznik nároku na jednotlivé splátky je totiž závislý i na průběhu pronájmu, neboť plnění povinností pronajímatele má důsledky i na povinnost nájemce na úhradu nájemného, k čemuž však již právo přísluší nikoliv pronajímateli, nýbrž postupníkovi. S ohledem na trojstrannou povahu právního vztahu není možné, aby ujednáním pouze dvou stran byla bez dalšího dotčena práva strany třetí. Jakékoliv dohody mezi pronajímatelem a nájemcem, které obsahují i ujednání o zániku nároku na dosud nedospělé nájemné, jsou pak neplatné, neboť pronajímatel nemůže disponovat pohledávkou, k níž mu již nesvědčí právo. Totéž se týká jednostranného úkonu výpovědi leasingové smlouvy, neboť i její právní účinky se dotýkají věřitele nájemného. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že leasingová smlouva je dosud v platnosti a povinnost k úhradě nájemného trvá. Z tohoto důvodu neshledal důvodnou ani námitku promlčení. Jako neopodstatněnou posoudil též námitku, že výkon práva žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Zdůraznil, že účelem jednání ČSOB, a. s., nebylo zneužívání práva na úhradu pohledávky, ale snaha přispět k vyřešení sporné situace mezi společností BONETT CZ s. r. o. a žalovanou, a pokud ČSOB, a. s., posléze disponovala pohledávkou, která nezanikla, jednala v souladu s požadavkem chování řádného hospodáře. Bylo především věcí +žalované, aby odstranila veškeré právní pochybnosti o existenci předmětné pohledávky a navrhla právnímu předchůdci žalobkyně učinit takové právní kroky, v jejichž důsledku by nárok na tuto pohledávku zanikl. .
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 419/2007-98, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I potvrdil „ve správném znění“, neboť upřesnil specifikaci úroku z prodlení přiznaného soudem prvního stupně, změnil tento rozsudek ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se v zásadě i s jeho právními závěry. Dovodil, že závazek žalované zaplatit zbytek ceny leasingu (předmětné leasingové splátky) dohodou o zrušení leasingové smlouvy nezanikl, neboť společnost BONETT CZ s. r. o. nebyla věřitelem předmětné pohledávky a dohoda o zrušení práv a povinností z leasingové smlouvy, kterou uzavřela s žalovanou, se těchto leasingových splátek nemohla týkat. Vyjádřil názor, že dohoda o zrušení závazku k úhradě leasingových splátek podle ustanovení §572 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) mohla být platně uzavřena jen mezi subjekty závazkového vztahu, o nějž se jedná, tedy mezi žalobkyní (jejími právními předchůdci) a žalovanou. Se soudem prvního stupně se shodl též v posouzení námitky žalované týkající se porušení zásad poctivého obchodního styku a k odůvodnění jeho rozsudku dodal, že uplatnění nároku u soudu nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy ani v případě, že žalobce (jeho právní předchůdce) v průběhu obchodního případu své právní stanovisko k pohledávce změní .
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení §572 odst. 2 obč. zák. a zpochybnila jeho závěr, že dohoda o zrušení leasingové smlouvy, kterou uzavřela se společností BONETT CZ s. r. o., nemohla zrušit její závazek k zaplacení leasingových splátek. Podle jejího mínění bylo prokázáno, že ČSOB, a. s., od ní obdržela návrh na zrušení leasingové smlouvy a kladla si podmínky, za nichž má být tato smlouva uzavřena, načež jí dovolatelka uhradila dlužné leasingové splátky ve výši 270.399,- Kč a ČSOB, a. s., jí vrátila všechny zajišťující instrumenty – směnky. Z toho dovolatelka dovozuje, že stanoviskem ze dne 18. prosince 2001 ČSOB, a. s., jako majitel pohledávky dohodu o ukončení leasingové smlouvy písemně akceptovala, s podmínkami, které dovolatelka splnila. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že tato dohoda je třístranným právním úkonem uzavřeným mezi majitelem pohledávky, leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem.
Dovolatelka podrobila kritice též závěry odvolacího soudu v otázce rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Argumentovala, že leasingovou smlouvu byla nucena předčasně ukončit a předmět leasingu vrátit pod tlakem ze strany První finanční a leasingové a. s., později BONETT CZ s. r. o., a též ČSOB, a. s., které chtěly obchodní případ ukončit. BONETT CZ s. r. o. odstoupila od leasingové smlouvy a chtěla vrátit předmět leasingu a jak tato společnost, tak ČSOB, a. s., požadovaly dlužné splátky. ČSOB, a. s., nadto jednoznačně deklarovala, že zůstatek pohledávky bude vymáhat po společnosti BONETT CZ s. r. o., po třech letech je však pohledávka vymáhána po dovolatelce v situaci, kdy byla nucena ukončit leasingovou smlouvu, vrátila předmět leasingu a doplatila ČSOB, a. s., požadované splátky včetně příslušenství.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je zamítl. Ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu, k nimž dodala, že námitka žalované, že ČSOB, a. s., jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nemůže vůči ní obstát, neboť nebyla účastníkem jednání, na která žalovaná odkazuje.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 451/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Otázka, zda dohoda o zrušení leasingové smlouvy v režimu obchodního zákoníku, uzavřená mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem, může přivodit zánik pohledávky z titulu práva na zaplacení v budoucnu splatných leasingových splátek, jež byla postoupena třetí osobě, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže, neboť byla vyřešena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněným pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je shodné se závěry, které Nejvyšší soud v této otázce přijal.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí tedy nemůže vést ani argumentace, že dohoda o zrušení leasingové smlouvy je třístranným právním úkonem, jehož účastníkem byl též postupník (jeho právní nástupce), neboť odvolací soud tuto otázku neřešil a její řešení tedy není pro napadené rozhodnutí určující. Pro úplnost lze dodat, že dopis ČSOB, a. s., ze dne 18. prosince 2001 rozhodně nelze posoudit jako právní úkon ve smyslu ustanovení §34 obč. zák., jímž tato banka projevila vůli přistoupit k dohodě o zrušení leasingové smlouvy a o vypořádání vzájemných nároků (v té době ostatně ještě neuzavřené) jako její další účastník.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však zakládá dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu v otázce souladu postupu žalobkyně a jejího právního předchůdce se zásadami poctivého obchodního styku, neboť odvolací soud při řešení této otázky nerespektoval účel ustanovení §265 obch. zák., jak je vykládán v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), svazek CD-2/2006, pod č. C 3243, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (obdobně též např. rozhodnutí ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, uveřejněné v Souboru, svazek CD-2/2006, pod č. C 3249, a rozhodnutí ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, in www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 359/2007, uveřejněném v Souboru, svazek CD-9/2009, pod č. C 6969, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, in www.nsoud.cz , pak dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalovaná dohodu o zrušení leasingové smlouvy uzavřela na základě ujištění tehdejšího věřitele postoupené pohledávky, že v případě uzavření takové dohody a po úhradě dlužných leasingových splátek a úroků z prodlení bude zbylou neuhrazenou část postoupené pohledávky (tj. předmětné v budoucnu splatné leasingové splátky) vymáhat po leasingovém pronajímateli. Žalovaná tedy přistoupila k uzavření dohody o zrušení leasingové smlouvy v dobré víře, že jí bude leasingový vztah co se týče její osoby vypořádán ve všem všudy. Jestliže - za těchto okolností - tento věřitel poté v rozporu se svým ujištěním pohledávku postoupil žalobkyni a ta ji vůči žalované uplatnila, jeví se postup žalobkyně a jejího právního předchůdce, byť z hlediska formálního je po právu, i z pohledu specifické etiky podnikatelského prostředí jako do té míry nekorektní a z hlediska zásad poctivého obchodního styku nepřijatelný, že si – z pohledu požadavku na prosazování principu ekvity v rozhodování soudů - poskytnutí soudní ochrany nezaslouží.
Nemůže obstát argument, že bylo věcí žalované jednat tak, aby její úkony směřující k zániku jejích závazků vedly k zamýšleným právním účinkům; naopak právě od právního předchůdce žalobkyně, od banky, lze vyžadovat vysokou míru profesionality při jejím postupu v právních vztazích. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že účelem jednání ČSOB, a. s., bylo přispět k vyřešení sporné situace mezi společností BONETT CZ s. r. o. a žalovanou, se logicky pojí pouze k postoji, který ČSOB, a. s., zaujala v e-mailu ze dne 18. prosince 2001, nikoliv k jejímu následnému jednání. I kdyby byl tento postoj založen na chybné orientaci v otázce právního postavení ČSOB, a. s., pro případ uskutečnění zamýšleného právního úkonu, pak změnu tohoto postoje poté, co se podle něho žalovaná v dobré víře zařídila a právní úkon po splnění požadavků ČSOB, a. s., učinila, nemůže změna v právním pohledu na věc sama o sobě ospravedlnit. Je zřejmé, že oproti tomu, jak postup ČSOB, a. s., vnímal odvolací soud, se tu zdaleka nejedná jen o to, že ČSOB, a. s., dodatečně změnila právní názor v otázce existence své pohledávky a podle toho se zachovala. Nejvyššímu soudu se jeví jako krajně nespravedlivé, kdyby nepříznivé důsledky skutečnosti, že ČSOB, a. s., při zaujetí stanoviska k zamýšlené dohodě vycházela z nesprávného právního názoru, měla nést nikoliv tato banka (její právní nástupce), nýbrž žalovaná. Argumentace soudů nižších stupňů, že ČSOB, a. s., jednala v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, disponovala-li s pohledávkou, která nezanikla, pomíjí účel (smysl) ustanovení §265 obch. zák., jak byl vyložen v citované judikatuře. Protože v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku může být pouze výkon práva, tedy výkon subjektivního oprávnění, které existuje (které vzniklo a které nezaniklo), nelze posouzení souladu jeho výkonu s pravidly poctivého obchodního styku zakládat na argumentu, že toto právo existuje, neboť nezaniklo.
Argument žalobkyně, že vůči ní nelze uplatnit námitky založené na jednání její právní předchůdkyně, akceptovat nelze. Podle ustanovení §529 odst. 1 obč. zák. totiž námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky. Dlužník má tedy vůči postupníkovi všechny námitky, které měl vůči postupiteli, a může proto vznášet i námitky týkající se uplatnění postoupené pohledávky, včetně námitky rozporu takového výkonu práva s pravidly poctivého obchodního styku, založené (zcela či zčásti) na důvodech pocházejících z původního právního vztahu. Jde o výraz zásady, vyplývající z ustanovení §525 odst. 1 věty druhé obč. zák., že postoupení pohledávky nemůže vést ke zhoršení dlužníkova právního postavení.
Neřešil-li odvolací soud otázku souladu postupu žalobkyně (jejího právního předchůdce) se zásadami poctivého obchodního styku správně, je dovolání nejen přípustné, nýbrž též důvodné, neboť – byť jen z pohledu jedné z dovolacích námitek - byl dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu