ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1129.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1129/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. S. a b) M. S. , zastoupených JUDr. Ivanem Hejdukem, advokátem se sídlem v Kladně, O. Peška 343, proti žalované PARAPLE, s.r.o. se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 45/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 26 Co 437/2008-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 26 Co 437/2008-105, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. června 2008, č. j. 5 C 45/2008-72, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům 300.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalované ke skutkovým zjištěním soudů ohledně důvodů zmaření uzavření kupní smlouvy a solventnosti žalobce, resp. jeho „připravenosti“ kupní smlouvu uzavřít, i její výtky, že odvolací soud pominul, že ve smlouvě o zprostředkování nebylo sjednáno, že je povinna vypracovat kupní smlouvu či zajistit její uzavření do 7. 11. 2007 a že dostatečně nezjišťoval, zda záloha podle zprostředkovatelské smlouvy byla skutečně hrazena z prostředků náležejících do společného jmění žalobců. Všechny tyto námitky představují uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., který (jak je výše uvedeno) nelze v dané věci uplatnit. Nesprávným právním posouzením je zde argumentováno pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalované vznikl nárok na smluvní pokutu. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je v tomto ohledu založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky dovolatelky, že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, ani její výhrady vztahující se ke kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně námitka, že odůvodnění je nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé, neboť soud se nevypořádal s citacemi ze soudních rozhodnutí, jejichž závěry bylo možné vztáhnout i na posuzovanou věc). Tyto námitky lze podřadit toliko dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 či ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních norem a nelze jimi přípustnost dovolání založit. Navíc jsou neopodstatněné. Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by nezjišťoval co bylo účastníky sjednáno, příp. kdo zapříčinil, že v dohodnuté době nedošlo k uzavření kupní smlouvy, případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil; postupoval tudíž v intencích §120 o. s. ř. Své skutkové i právní závěry pak odvolací soud v rozhodnutí rovněž náležitě zdůvodnil (tj. vyložil skutkové i právní okolnosti rozhodnuté věci).
Přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihla žalovaná dovolací námitkou zpochybňující právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimovaná.
Při posouzení věcné aktivní legitimace žalobců vycházel odvolací soud ze zjištění (které nelze - jak bylo výše vyloženo - úspěšně zpochybnit), že žalobce složil podle zprostředkovatelské smlouvy na účet žalované zálohu na kupní cenu z prostředků náležejících do společného jmění žalobců a že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena na dobu určitou a jejím marným uplynutím smluvní vztah zanikl. Na složenou zálohu tak pohlížel jako na plnění z právního důvodu, který odpadl (srov. §451 obč. zák.).
Již ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů tehdejší Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, sešit 2 – 3, vyložil, že každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání. K uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil mimo jiné i v rozsudku ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 8, a v poměrech společného jmění manželů se s uvedeným závěrem ztotožnil v rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněném v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým číslem C 1191, v němž dovodil, že ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat i jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý manžel nesouhlasí. Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetí osoby. Uvedený závěr se týká nejen věcí, ale i pohledávek náležejících do společného jmění manželů. O tom není sporu ani v právní teorii, když např. v práci Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I. §1-459, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 869 s., se uvádí, že „každý manžel je oprávněn svým jménem domáhat se vydání předmětu společného jmění na třetí osobě, požadovat zaplacení dlužné pohledávky atd.“ Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že v posuzované věci nebyla žalobkyně stranou zprostředkovatelské smlouvy. Nejednalo se totiž o plnění ze smlouvy, nýbrž o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na úkor společného jmění žalobců.
Dovolatelkou zpochybněná právní otázka je tak v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud ji posoudil v souladu s konstantní judikaturou. Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu tak nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu