ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3483.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3483/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně O. K. D. C. mont s. r. o. se sídlem Ostrava-Jih, Pavlovova 3059/40, zastoupené Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Na Hradbách 2632/18, proti žalovaným 1) Ing. A. M. , 2) M. M. a 3) Ing. P. M. , o zaplacení částky 571.165,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 190/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2010, č. j. 11 Co 98/2010-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18. září 2009, č. j. 18 C 190/2007-190, zamítl žalobu o zaplacení částky 115.302,60 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným 582.292,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a vzájemnou žalobu o zaplacení dalších 1,112.018,50 Kč zamítl (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o soudním poplatku (výroky IV. - VII.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. dubna 2010, č. j. 11 Co 98/2010-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II., jakož i v akcesorických výrocích IV. - VII., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Každé podání, tedy i dovolání, posuzuje soud podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Ač žalobkyně v dovolání uvádí, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, z obsahového vylíčení dovolacích námitek je jednoznačné, že její dovolání směřuje jen proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ukládající žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na smluvních pokutách 571.165,50 Kč (částka 11.127,- Kč, která je součástí celkové přiznané částky 582.292,50 Kč, představuje bezdůvodné obohacení získané žalobkyní na úkor žalovaných; proti této části rozhodnutí žalobkyně žádné konkrétní námitky nevznáší, a i kdyby tomu tak bylo, přípustnost dovolání by byla podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena).
Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v rozsahu částky 571.165,50 Kč potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tak bez významu námitka žalobkyně, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nezabýval jejími návrhy na doplnění dokazování za účelem zjištění „hodnoty jednotlivých vad díla“, které považovala za rozhodující pro posouzení, zda výkon práva na zaplacení smluvních pokut je či není v souladu s dobrými mravy. Tato výhrada vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Vady řízení však samy o sobě - i kdyby byly dány - přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo; a tak tomu v dané věci nebylo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemohou založit ani výtky žalobkyně, že soudy hodnotily platnost ujednání o smluvních pokutách paušálním způsobem a že se nezabývaly tím, zda jednotlivé ujednání o smluvní pokutě je či není v rozporu s dobrými mravy z hlediska její výše ve vztahu ke konkrétní zajišťované povinnosti a z hlediska závažnosti porušení smluvní povinnosti včetně tím vzniklých následků. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkázal, otázku platnosti sjednaných smluvních pokut soud prvního stupně posuzoval přiléhavě podle §39 obč. zák. ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák., podrobně se jí zabýval a jeho rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na niž ostatně i odkázal.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. července 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu