ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4948.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4948/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. N. , identifikační číslo 13042262, zastoupeného Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7, proti žalovanému R. G. , zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zaplacení 39.923,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 2/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 168/2006-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 3.830,- Kč k rukám Mgr. Vladimíra Štekla, advokáta se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 37 C 2/2000-145, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného ohledně částky 1.303,74 Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. 12. 1999 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.923,36 Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 6. 1999 do zaplacení (výrok II.) a zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný po žalobci domáhal zaplacení 39.923,36 Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. 12. 1999 do zaplacení (výrok III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 168/2006-169, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích o věci samé (tj. ve výrocích II. a III.) potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se navíc vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Žalovaný s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že vztah účastníků neposuzoval jako obchodně právní a nepoměřoval jej tudíž příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, jeho výtka je založena na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Je totiž přesvědčen, že v řízení provedenými důkazy prokázal, že rekonstruovaný rodinný dům měl sloužit k provozování jeho živnosti a že žalobce měl vědomost jak o tom, že podniká v oboru ubytování v soukromí, tak i o tom, k čemu hodlá rekonstruovanou nemovitost využívat. Tyto výhrady směřují proti skutkovým závěrům, nikoli proti právnímu posouzením věci. Tím je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Z dovolací argumentace je však zřejmé, že žalovaný formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a uvěřil jeho skutkové verzi, že „rekonstruovaný dům koupil právě se záměrem, že bude sloužit k provozování jeho živnosti a že o všech těchto záměrech byl žalobce informován“), musel by nutně vztah účastníků posoudit jako „relativní obchod“ a závazky ze smlouvy o dílo poměřovat příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jak bylo výše vyloženo - není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Bez významu je rovněž námitka žalovaného, že vady žalobcem provedeného díla byly neodstranitelné. I touto námitkou uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.530,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1/ bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu