ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.843.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 843/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. J. H. , zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovaným 1/ J. Č. a 2/ M. Č. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 392/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 20 Co 215/2008-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 3.840,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta se sídlem Praha 5, Štefánikova 48.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 20 Co 251/2008-215, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. února 2008, č. j. 3 C 392/2006-140, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou proto výhrady žalobce proti závěru odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že mu cokoli bránilo v obstarání si dokladů potřebných k podání žádosti o vydání územního rozhodnutí, popř. v podání samotné žádosti. V této souvislosti totiž žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu údaje vyplývající z jím předloženého znaleckého posudku J. H., konkrétně údaj, že časové období od června 2004 do září 2005 bylo přiměřené pro přípravu stavby na pozemku, k němuž nebyl zajištěn řádný přístup z veřejné komunikace, a že zcela pominul, že v tomto období činil řadu úkonů potřebných pro vydání územního rozhodnutí. Irelevantní je rovněž výtka žalobce, že oporu v provedeném dokazování nemá zjištění soudů, že měl vědomost o tom, že žalovaní naléhavě potřebovali peníze na opravu svého domku, a proto jim přislíbil, že žádost o vydání územního rozhodnutí podá bezprostředně po uzavření smlouvy o budoucí smlouvě. Všechny tyto námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), a představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak bylo výše vyloženo - není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady žalobce vůči úplnosti a přesvědčivosti (tj. kvalitě) odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně výtky, že rozsudek obsahuje řadu logických rozporů a nevyplývá z něho, jakými úvahami se odvolací soud při rozhodování řídil. Tyto výhrady lze podřadit toliko dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 či ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci námitky dovolatele k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních norem a nelze jimi přípustnost dovolání založit.
Přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) vystihl žalobce námitkou, že odvolací soud ve věci nesprávně aplikoval ustanovení §36 odst. 3 obč. zák., resp. nesprávně vyložil ujednání obsažené v článku I. bod 4 smlouvy o budoucí smlouvě jako odkládací podmínku. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že obsah ujednání nelze vyložit jako (odkládací) podmínku ve smyslu ustanovení §36 obč. zák., nýbrž jako sjednaný předpoklad pro uzavření kupní smlouvy.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - založil své rozhodnutí na závěru, že právo žalobce domáhat se u soudu, aby prohlášení vůle žalovaných uzavřít s ním podle smlouvy o budoucí smlouvě realizační (kupní) smlouvu, bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, je promlčeno. Zatímco soud prvního stupně dospěl k tomuto závěru na základě úvahy, že počátek doby k uzavření kupní smlouvy byl smluvními stranami v článku I. bodu 4 sjednán neurčitě a je tudíž namístě dovozovat, že nebyl určen (a lhůtu proto odvíjet od vzniku smlouvy o smlouvě budoucí), odvolací soud posoudil obsah článku I, bodu 4 jako sjednání podmínky podle §36 obč. zák., jejíž splnění žalobce zmařil, čímž se smlouva o budoucí smlouvě stala ve smyslu §36 odst. 3 obč. zák. nepodmíněnou
Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky (§36 odst. 1 věta první obč. zák.). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou (§36 odst. 2 věta první obč. zák). Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (§36 odst. 3 obč. zák.).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že ujednání účastníků v článku I. bodu 4 smlouvy o budoucí smlouvě není podmínkou ve smyslu ustanovení §36 obč. zák. (tedy vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se jeho účinnost, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá), nelze však přisvědčit jeho názoru, že jde o podmínku ve smyslu smluvního ujednání (konkrétně o sjednaný předpoklad pro uzavření realizační smlouvy). Článek I. bod 4. smlouvy o budoucí smlouvě totiž nevypovídá nic o vůli účastníků uzavřít realizační (v daném případě kupní) smlouvu pouze tehdy, bude-li žalobci příslušným stavebním úřadem vydáno územní rozhodnutí o umístění jím zamýšlené stavby. Jde pouze o úmluvu obdobnou doložení času, o ujednání smluvních stran ohledně doby k uzavření kupní smlouvy. Na rozdíl od doložení času, které je úmluvou, že účinky právního úkonu po určité době buď nastanou (dies a quo), anebo zaniknou (dies ad quem), přičemž doba je určena buď přesně nebo tak, že je sice jisté, že nastane, neví se však kdy, si účastníci v dané věci spojují počátek doby, do které uzavřou kupní smlouvu, s něčím, co může, ale také nemusí vůbec nastat, tj. s vydáním územního rozhodnutí, resp. s právní mocí takového rozhodnutí. Konkrétně si sjednávají, že kupní smlouvu „uzavřou do sedmi dnů od doručení písemné výzvy budoucího kupujícího adresované budoucím prodávajícím s tím, že budoucí kupující může tuto výzvu učinit nejpozději do devíti měsíců ode dne, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí vydané příslušným stavebním úřadem na základě návrhu budoucího kupujícího“. Protože doba k uzavření kupní smlouvy je podstatnou náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě a byla účastníky sjednána tak, že nelze najisto postavit, kdy začne plynout, resp. že vůbec začne plynout (nejen, že je ponecháno na vůli žalobce, kdy – a zda vůbec – podá příslušnému stavebnímu úřadu žádost o vydání územního rozhodnutí, vyloučit nelze ani situaci, kdy podané žádosti nebude vyhověno), nelze než dovozovat, že její počátek nebyl určen. Není-li určen počátek doby, do které má být budoucí smlouva uzavřena, je tímto počátkem vznik smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že závěr, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. závěr, že došlo k promlčení práva žalobce domáhat se u soudu, aby prohlášení žalovaných bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, je správný (neodporuje hmotnému právu), nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání žalobce přípustným.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k výsledku řízení uložil dovolací soud žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.600,- Kč (§7 písm. e/, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 640,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. ledna 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu