ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1290.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1290/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2011 o dovolání obviněného Ing. P. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 130/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 237/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 1 T 237/2010 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
v době od měsíce dubna 2008 do měsíce července 2010 včetně, v P., okres P., ani jinde záměrně ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna J. T., ač mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině a ačkoli dle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 5. 2006, č. j. P 213/97-221, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2006, měl platit 1 000,-- Kč měsíčně, takže z tohoto titulu dluží matce dítěte V. B. 28 000,-- Kč,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl v minulosti rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 8. 2009, č. j. 2 T 98/2002-568, který nabyl právní moci dne 7. 8. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a uložen mu trest odnětí svobody ve výši 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku, která byla usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 7. 2010 č. j. 2 T 98/2002-610 ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2010 č. j. 8 To 387/2010 prodloužena o další rok a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 1. 2010 č. j. 80 T 125/2009-105, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2010 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2010 č. j. 7 To 49/2010-119 pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání a ve věci poté rozhodoval Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 130/2011 toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení Krajského soudu v Brně následně obviněný prostřednictvím obhájkyně napadl dovoláním, přičemž je opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že spáchané jednání nemá znaky trestného činu, když především není dána jeho subjektivní stránka. Nesouhlasí se závěry soudů, že neplnil řádně svoji vyživovací povinnost na syna J. O tohoto se stará, když jsou pravidelně spolu každých 14 dní od pátku do neděle. Pokud potřebuje věci, tak mu je koupí. Chodili společně sportovat, učil se s ním a připravoval do školy a snažil se mu po všech stránkách věnovat. Tyto skutečnosti soudy sice braly do jisté míry v úvahu, ale nepřihlédly, že se synovi v tomto období věnoval nad rámec svých povinností. Rovněž synovi přispíval na mimoškolní aktivity, vedl ho ke sportu a kupoval mu potřebné věci. Snažil se synovi podle svých možností přispívat a pomáhat, takže jeho starostlivost určitě převyšovala podstatně několikanásobně určené měsíční výživné. Domníval se, že všechny tyto okolnosti budou zohledněny při posuzování společenské nebezpečnosti skutku. Dovolatel taktéž poukázal na svoji situaci invalidního důchodce a s tím spojené finanční možnosti.
V další části dovolání vyjádřil názor, že uložený trest je příliš přísný a zasáhne nejenom jeho osobu, ale i jeho syna. Opětovně poukázal na nutnost zohlednit společenskou nebezpečnost činu a to i při ukládání trestu. Podle něj by k objasnění celé situace přispěl výslech syna J., který nebyl soudem proveden.
Matka nezletilého syna potvrdila, že jí předával peníze osobně. To, že peníze nepřevzala bylo na její vůli, a nemůže mu to být připisováno k jeho tíži. Bylo prokázáno, že měl snahu platit výživné, takže nelze říci, že záměrně ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna a nebylo mu prokázáno, že by tuto povinnost neplnil úmyslně. Prokázán byl ve skutečnosti pravý opak. Tím, že mu kupoval oblečení a částečně hradil jeho náklady bylo potvrzeno, že mu předával finanční hotovost ve formě věcí. Je ochoten přistoupit na jakékoli opatření, jen aby mohl být se svým synem.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak ten je dán i tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm.g) tr. ř. byl dán již v řízení předcházejícím, a rovněž nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí podaného odvolání podle §256 tr. ř.
V závěru podaného dovolání bylo navrženo, aby Nevyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i vadná řízení, která jim předcházela, a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k věci a k podanému dovolání obviněného nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v prvé řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 130/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musel taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být uplatněno tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tak spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Pokud v dovolání obviněného byl označen i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je třeba připomenout, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který naplnil dvěma právními námitkami, a to tvrzenou absencí úmyslného zavinění a argumentem, že výživu svého nezletilého syna zabezpečoval jinými formami než placením určeného výživného ve výši 1000,- Kč. Jak je však níže rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §256b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud jde o přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, tak toho se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Z výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že obviněný neplatil na svého nezletilého syna J. soudem stanovené výživné ve výši 1000,- Kč, splatné měsíčně k rukám matky, v období od dubna 2008 do července 2010 včetně, tedy po dobu mnohonásobně delší, než pro postih podle výše citovaného ustanovení vyžaduje trestní zákoník.
Z tohoto skutkového stavu je dovolací soud povinen vycházet. To znamená, že pokud v dovolání obviněný vznáší jakékoli námitky zpochybňující soudy zjištěný skutkový stav, hodnocení důkazů, či dokonce požaduje, aby byl před soudem dodatečně osobně vyslechnut jeho nezletilý syn v postavení svědka, což v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání, v němž bylo jeho odvolání projednáno, nenavrhoval, jedná se ve svém souhrnu o námitky či požadavky, které v žádném případě nelze podřadit nejenom pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů upravených trestním řádem.
Námitku, resp. požadavek na výraznější zohlednění soudy zjištěných okolností, za nichž byl čin obviněného spáchán, a to při hodnocení společenské nebezpečnosti, nelze akceptovat již z pouhého důvodu, že trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010) pojem „společenská nebezpečnost“ nezná.
Za relevantní námitku lze z pohledu zmíněného dovolacího důvodu naopak označit, pokud se obviněný v podaném dovolání brání, že synovi v této době poskytoval potřebné náklady na výživu jiným a to naturálním způsobem a to především o víkendech (jednou za dva týdny), kdy jej měl ve své péči. Dále pak, že se z jeho strany nejednalo o úmyslné jednání, jak konstatoval nalézací soud.
Pokud jde o výhradu, kterou je napadána soudy zjištěná forma zavinění obviněného, lze k tomu uvést následující. Součástí skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku je i pasáž, z níž vyplývá, že obviněný byl v minulosti soudy odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, což dokládá i opatřený opis rejstříku trestů na obviněného. Je tudíž zcela vyloučeno, aby si obviněný nebyl vědom své povinnosti řádně platit soudem určené měsíční výživné na svého nezletilého syna J. k rukám jeho matky. Pokud tak přesto vědomě nečinil, byl minimálně srozuměn s tím, že porušuje tuto svoji povinnost stanovenou jednak zákonem o rodině a jednak rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. P 213/97. Z toho co bude uvedeno níže je též vyloučeno, aby se obviněný mohl důvodně domnívat, že byť pravidelná, ale pouze občasná péče o syna, je způsobilá kompenzovat v plném rozsahu jeho oprávněné potřeby a nahradit stanovené výživné v peněžní podobě. Z toho pak plyne, že obviněný se svého jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Dalším hlediskem, kterým se zabýval již okresní soud, byla otázka rozsahu, resp. povinnosti obviněného vyživovat nezletilé dítě. Nejvyšší soud připomíná, že neplnění vyživovací povinnosti podle §196 odst. 1 tr. zákoníku znamená, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Samotný pojem výživného není zákonem definován, ale podle soudní praxe se pojmem výživného pro dítě rozumí uspokojování všech životních potřeb pro všestranný rozvoj dítěte po stránce fyzické a duševní, jenž může být poskytováno naturálně v poskytování bydlení, v osobní péči o oprávněnou osobu, apod., nebo může být plněno placením pravidelných měsíčních částek.
S obecnou námitkou dovolatele spočívající v tom, že sice obviněný k rukám matky předmětné částky výživného neplnil, ale tuto povinnost dostatečně kompenzoval jiným způsobem tak, že v konečném důsledku požadavky vyplývající z ustanovení §85 odst. 1 zák. o rodině naplňoval, se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Zde je třeba říci, že tato povinnost obviněného spočívala nejen v poskytování peněžitého plnění, ale rovněž v povinnosti zaopatřovat syna v naturální formě, tedy ve fakticky poskytované péči nebo jiném opatřování dalších prostředků potřebných pro jeho všestranný rozvoj. Pokud bylo obviněnému soudně stanoveno platit měsíčně výživné na syna k rukám matky, nezbavovalo jej to povinnosti nezletilé dítě dále i jinak zaopatřovat. Jestliže se obviněný hájil tím, že se o syna jednou za dva týdny staral, financoval jeho aktivity, poskytl mu oblečení apod., či jej vzal na dovolenou, sportovní akce, které platil, soud se s tímto tvrzením do jisté míry ztotožnil, současně však opodstatněně dodal, že uvedeným jednáním obviněného veškeré potřeby dítěte zcela jistě vyčerpány nebyly. Syn obviněného měl bezpochyby potřeby, které bylo nutné průběžně uspokojovat, zejména pokud jde o stravování a oblečení, ale i další. Lze konstatovat, že za neplnění vyživovací povinnosti se považuje i takové jednání pachatele, kdy se oprávněné osobě nedostane vše, co je obsahem vyživovací povinnosti. Stejně tak půjde o neplnění vyživovací povinnosti, pokud není tato povinnost plněna v rozsahu určeném podle §96 odst. 1 zák. o rodině. Vzhledem k tomuto zákonnému ustanovení a ke zjištěným skutečnostem ohledně možností a majetkových poměrů obviněného bylo nepochybné, že pouze ta plnění, která obviněný svému nezletilému synovi poskytl, rozsah jeho povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněnou osobu nevyčerpávaly. Financováním některých aktivit svého syna obviněný nesplnil tu část svých povinností, jež mu byla stanovena soudem, a to platit výživné k rukám matky, která měla oprávněnou osobu svěřenu do péče a jež byla oprávněna s těmito finančními prostředky disponovat v zájmu uspokojení odůvodněných potřeb dítěte. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí č. 17/1997 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze považovat za výživné příležitostná plnění v době styku dětí s otcem, jenž mají povahu dárků či jiných obdobných plnění nesměřujících k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilých dětí.
Lze prohlásit, že při rozhodování o vině obviněného se okresní soud též podrobně zabýval finanční, rodinou a sociální situací obviněného včetně skutečností, na něž obviněný poukázal i ve svém dovolání, a po jejím komplexním zhodnocení dospěl k oprávněnému závěru, že obviněný vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi ve sledovaném období řádně neplnil a tudíž naplnil zákonné znaky základní skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy. Jestliže bylo zároveň prokázáno, že obviněný byl v období předchozích tří let odsouzen za totožný trestný čin, resp. činy, bylo v souladu se zákonem rozhodnuto, že obviněný naplnil i zákonné znaky uvedeného přečinu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud se pak odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně skutkových zjištění a na ně navazujícího právního posouzení jednání obviněného a jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, nelze jeho rozhodnutí označit za rozporné se zákonem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč s veškerými závěry soudu prvního stupně souhlasí a nemá vůči nim výhrady. Rovněž Nejvyšší soud se ztotožnil s názory soudů nižších stupňů a pokládá z výše uvedených důvodů námitky vznesené dovolatelem za zcela zjevně neopodstatněné. Na tomto místě je pak potřebné zdůraznit, že zplození dítěte není sport ani zábava, byť to tak některým jedincům na počátku může připadat. Ve skutečnosti tím ale budoucí rodič na sebe bere povinnosti a odpovědnost, která jej provází po celý další život, namnoze až do jeho vlastní smrti. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát.
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl rovněž argumenty, jejichž prostřednictvím se domáhá uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, nelze než konstatovat, že takovéto námitky nejsou souladné s tímto uplatněným důvodem dovolání a dovolací soud k nim není oprávněn přihlížet.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. P. T., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec