ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1374.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1374/2010-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2011 o dovolání obviněné P. E. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 9 To 336/2010 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 332/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné P. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 32 T 332/2009, byla obviněná P. E. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jehož se dopustila tím, že dne 7. 4. 2009 od 7. 30 hod. do 9. 55 hodin ve V., okr. P. – v. v ulici S. v místě svého bydliště bez vědomí a souhlasu svého manžela P. E., za použití jeho mobilního telefonu, který ten den zde zapomněl, a z jeho osobní složky získaných kódů I PIN, T PIN a mobilního elektronického klíče se přihlásila na stránky internetového bankovnictví přes webové stránky Raiffeisen bank, a. s., prostřednictvím PIN kódu a autorizovaného kódu se dostala na účet, jehož jediným disponentem je manžel, a zadala si z něj příkaz k úhradě platby v částce 290 000,- Kč na svůj účet, z kterého poté dne 8. 4. 2009 uvedenou hotovost vybrala a použila na úhradu svých dluhů, tímto jednáním způsobila škodu P. E., ve výši 290 000,- Kč, neboť smlouvou ze dne 26. 7. 2001 byl po vzájemné dohodě zúžen rozsah společného jmění manželů a to tak, že veškerý majetek, který za trvání manželství nabude v budoucnu pan P. E., bude pouze v jeho výlučném vlastnictví a nebude tvořit předmět společného jmění manželů.
Za to byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněné uloženo, aby zaplatila P. E., částku 290 000,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podala P. E. odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 9 To 336/2010 odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 9 To 336/2010 napadla obviněná prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) , g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněná uvedla, že soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že obviněná i poškozený uzavřeli dne 26. 7. 2001 jako manželé formou notářského zápisu smlouvu ve smyslu ustanovení §143a obč. zák. o zúžení rozsahu společného jmění manželů tak, že veškerý majetek, který za trvání manželství nabude v budoucnu poškozený, bude v jeho výlučném vlastnictví a nebude tvořit předmět společného jmění manželů. Obdobné ustanovení se týkalo i v budoucnu vzniklých závazků. Z toho pak soudy dovodily, že veškeré peněžní prostředky na účtu poškozeného byly v jeho výlučném vlastnictví, a to i s ohledem na ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2006.
Z obsahu notářského zápisu je pak podle dovolatelky zřejmé, že obviněná a poškozený jako manželé využili pouze možnosti zúžit rozsah společného jmění manželů za trvání manželství do budoucna, aniž by současně změnili ( zúžili) rozsah majetku a závazků, které již ke dni uzavření smlouvy tvořily jejich společné jmění manželů. To znamená, že okruh věcí, práv a závazků tvořících společné jmění manželů podle ustanovení §143 obč. zák., který existoval přede dnem uzavření smlouvy tj. do 26. 7. 2001, nebyl touto smlouvou nikterak dotčen, tj. nebyl zúžen ani vypořádán a ani nezanikl, a trval tudíž v nezměněném rozsahu.
Pokud byl účet poškozeného vedený u Raiffeisenbank, a. s. založen před datem 26. 7. 2001, pak přinejmenším do výše zůstatku ke dni 26. 7. 2001 se jednalo o peněžní prostředky ve společném jmění manželů.
I kdyby byl předmětný účet poškozeného založen až po datu 26. 7. 2001, pak bez zkoumání jednotlivých příjmových položek od data založení účtu nelze učinit závěr, že peněžní prostředky na tomto účtu jsou výlučně ve vlastnictví poškozeného. Věci nabyté do společného jmění manželů před datem 26. 7. 2001 mohly být později poškozeným prodány a výnos z jejich prodeje mohl být vložen na účet poškozeného. Rovněž peněžní prostředky v hotovosti či na účtech nabyté do společného jmění manželů před datem 26. 7. 2001 mohly být později poškozeným vloženy na jeho účet. V obou případech by tak na účtu poškozeného mohly být peněžní prostředky, které pocházejí ze společného jmění manželů vzniklého před datem 26. 7. 2001. Soudy ovšem tuto otázku vůbec neřešily a omezily se na konstatování smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů.
Ke dni 26. 7. 2001, tedy ještě v rámci společného jmění manželů, měli poškozený a obviněná jako manželé u České spořitelny na účtu částku cca 1 mil. Kč, kterou v průběhu roku 2001 vybrali a v hotovosti uložili v místě svého společného bydliště, přičemž v následujících letech s touto částkou každý z nich hospodařil. Je tedy pravděpodobné, že poškozený část těchto peněz vložil na předmětný účet vedený u Raiffeisenbank, a. s.
Pokud nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že takto získané peněžní prostředky nemohly být vloženy na předmětný účet poškozeného vedený u Raiffeisenbank, a. s., pak lze jednoznačně konstatovat, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že peněžní prostředky na účtu poškozeného, které byly dne 7. 4. 2009 obviněnou převedeny, náležely do společného jmění manželů. To ovšem znamená, že nebylo najisto postaveno, že peněžní prostředky na účtu byly ve vztahu k obviněné „cizí věcí“, a proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. č. 140/1961 Sb.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 9 To 336/2010 zrušil a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 32 T 332/2009. Poté pak aby Nejvyšší soud věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že o odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle §256 tr. ř. tak, že odvolání bylo zamítnuto, lze se prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolávat odstranění vad, které naplňují ostatní dovolací důvody, a kterými bylo zatíženo předchozí řízení. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto případě lze dovolání podat tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto podaným dovoláním lze vytýkat jednak výlučně vady právní, tedy vady, které se týkají právního posouzení skutku, a jednak vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu (ani jiného) se nelze domáhat změn či nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení, stejně tak jako namítat neúplnost provedeného dokazování.
Dovolací námitce obviněné pak podle státního zástupce nelze přisvědčit. Přestože obviněná poukazuje na nenaplnění znaků objektivní stránky trestného činu, tedy že nemohlo dojít k přisvojení si „cizí“ věci, je třeba její námitku považovat za námitku směřující proti skutkovým zjištěním soudů, ze kterých je zřejmé, že peněžní prostředky nacházející se na účtu poškozeného byly v jeho výlučném vlastnictví. Původem peněz resp. jejich vlastnictvím se zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, jak soud prvního stupně, tak zejména i odvolací soud, který se ve svém usnesení vypořádal s touto námitkou, která již byla předmětem odvolání obviněné. Krajský soud podle státního zástupce poukázal na to, že ani obviněná původně nezpochybňovala skutečnost, že převedené peníze jsou náhradou finanční částky, kterou ona v roce 1997 investovala do bytu matky poškozeného v P., o kterém bylo spolehlivě prokázáno, že byl následně prodán a výtěžek z prodeje ve výši 2 750 000,- Kč byl posléze matkou darován výlučně poškozenému. Krajský soud dále uvedl, že pokud obviněná vyslovila pochybnosti o vlastnictví peněz, jde z její strany o účelové tvrzení, nehledě již na rozpor s dosavadní obhajobou. Z uvedeného je zřejmé, že se soudy náležitě vypořádaly s otázkou vlastnictví peněz na účtu poškozeného a skutkovou námitku obviněné je tak třeba odmítnout, neboť tato nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod.
Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 9 To 336/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Podstatou námitek dovolatelky bylo především to, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že finanční prostředky, které byly předmětem posuzovaného převodu, poškozený nabyl jako majetek po datu uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, tedy po datu 26. 7. 2001. K tomu dovolatelka navíc uvedla, že není vyloučena ani verze, že obviněný získal předmětné prostředky prodejem majetku, jenž byl součástí společného jmění manželů. Proto nelze mít podle obviněné za prokázané, že finanční prostředky na účtu manžela pro ni byly cizí věcí, což má za následek to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. účinného 31. 12. 2009.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku zřejmé, že dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatelka formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, její dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání nepředkládá žádnou konkrétní námitku směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu, když vůči rozhodnutí soudů fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, ( „když není jisté, kdy přesně poškozený předmětných 290 000,- Kč nabyl“ ), k němuž údajně došlo v důsledku absence provedení důkazů. Lze tudíž uzavřít, že obviněná v dovolání pouze uplatnila svoji verzi skutkového děje, kterou se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Ve skutečnosti ale v dovolání neuplatnila jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jejích námitek je evidentní, že jí vytýkané vady mají povahu vad skutkových, které jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
Z obsahu spisu je zřejmé, že se nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Pokud obviněná v dovolání označila i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřela i o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud neshledal tento dovolací důvod za řádně uplatněný. Proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §256b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněné odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tento odkazuje na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c