ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.4.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 4/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2011 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 61 To 224/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 113/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 38 T 113/2009 byli obviněný M. B. společně s obviněnou M. N. uznáni vinnými trestnými činy podvodu a poškozování cizích práv podle §250 odst. 1, 2 a §209 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Za to byli odsouzeni k souhrnným trestům odnětí svobody a k trestům zákazu činnosti, konkrétně obviněný M. B. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu zprostředkování prodeje a koupě motorových vozidel všeho druhu na dobu v trvání pěti let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2006 sp. zn. 2 T 148/2006. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku si podali oba obvinění odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 61 To 224/2010 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že M. N. a M. B. jsou vinni, že dne 11. 1. 2006 v P. – U., F. D., po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem vylákat od společnosti ŠkoFIN s. r. o. finanční prostředky, vyhotovila obviněná M. N. jako obchodní zástupce společnosti ŠkoFIN s. r. o. smlouvu o finančním leasingu, mezi společností ŠkoFIN s. r. o. jako leasingovým pronajímatelem a údajným V. D. jako leasingovým nájemcem s předmětem leasingu vozidlem zn. Opel Vectra 1, 8 16 V Elegance, v údajné hodnotě 280 000,- Kč, ačkoliv si byli spolu s obviněným M. B. vědomi skutečnosti, že předmět leasingu neodpovídá popisu ve smlouvě, jelikož vozidlo bylo po dopravní nehodě, v jejímž důsledku došlo na vozidle k tzv. totální škodě, a dále si byli vědomi toho, že poškozený D. smlouvu neuzavřel, jelikož jeho osobní údaje a kopie dokladů byly obviněné N. předány ze strany obviněného B., načež smlouvu zaslala obviněná společnosti ŠkoFIN s. r. o. jako pravou, a na jejím základě došlo k proplacení částky 242 244,24 Kč na účet obviněné jako části kupní ceny za výše uvedené vozidlo, kterou obvinění použili neznámým způsobem, kdy následně splátky leasingu byly společností ŠkoFIN s. r. o. vymáhány po poškozeném V. D., čímž společnosti ŠkoFIN, s. r. o. se sídlem P., P., způsobili škodu v celkové výši 238 046,- Kč.
V tomto jednání obviněných byly spatřovány trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. č 140/1961 Sb. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., za což byly obviněným uloženy následující tresty.
Obviněné N. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků a trest zákazu činnosti na pět let. Obviněný B. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu zprostředkování prodeje a koupě motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2006 sp. zn. 2 T 148/2006, dále z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 16 T 206/2005 a dále z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 3 T 85/2008.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obviněným uloženo uhradit společně a nerozdílně podle svých sil a možností poškozené společnosti ŠkoFIN s. r. o. se sídlem P., P., škodu ve výši 238 046,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 61 To 224/2010 podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájce dovolání z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Konkrétně dovolatel namítal, že zjištěný skutkový stav zavdává předpoklady proto, aby nesouhlasil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze v otázce viny, tedy že soudy zjištěný skutkový stav naplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. Obviněný je přesvědčen, že zjištěný skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozsudku není v jeho případě trestným činem, resp. trestnými činy, jak je uvedeno v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, neboť uvedený skutek nevykazuje znaky jednání, jako složky objektivní stránky trestného činu.
Obviněný totiž se smlouvou o finančním leasingu vypracovanou obviněnou N. nemá nic společného, stejně tak jako s údajným předáváním dokladů svědka D. obviněné N. Obviněný se od prosince roku 2005 s obviněnou N. nesetkal a ani s ní nejednal. Pokud se měl skutek stát dne 11. 1. 1006, jak je uvedeno v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, nemohl to být obviněný B., kdo poskytl obviněné N. podklady k uzavření smlouvy o finančním leasingu a uzavřel s ní dohodu s úmyslem vylákat finanční prostředky od společnosti ŠkoFIN.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky, tj. podvodné jednání v některé z jeho možných forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Za uvedení v omyl ve smyslu citovaného ustanovení zákona se pak považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Ze zjištěného skutkového stavu věci, jak jej učinil Obvodní soud pro Prahu 5 a rovněž Městský soud v Praze, totiž jednoznačně nevyplývá, že by to byl právě obviněný B., kdo předstíral okolnosti vedoucí k uzavření smlouvy o finančním leasingu, kterou sepsala obviněná N. Stejně tak si obviněný nebyl vědom skutečnosti, že předmět leasingu neodpovídá popisu ve smlouvě, neboť tuto smlouvu obviněný nikdy neviděl a ani se nepodílel žádným způsobem na jejím zpracování a podepsání. Z rozhodnutí soudů tedy jednoznačně nevyplývá jednání obviněného, v němž lze spatřovat uvedení někoho, konkrétně leasingové společnosti, v omyl.
Ze všech uvedených důvodů je dovolatel přesvědčen, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 61 To 224/2010 v celém rozsahu zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila svého práva a k dovolání obviněného se nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 61 To 224/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl zabývat těmi námitkami dovolatele směřujícími do hodnocení důkazů, jimiž namítal, že obviněný B. se smlouvou o leasingu nemá nic společného, že žádné doklady V. D. obviněné N. nepředal, protože se s ní od prosince 2005 nesetkal a ani s ní jinak nejednal. Takové námitky jsou pouze skutkového charakteru a domáhají se odlišného zjištění skutkového stavu, který teprve následně právně kvalifikují. Nejvyšší soud se ovšem takovými námitkami v rámci dovolacího řízení nemůže zabývat, a pokud by dovolání obviněného obsahovalo pouze tyto skutkové námitky, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplynula jedna právně relevantní námitka směřující do nesprávného právního posouzení skutku spočívající konkrétně v tom, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, v jakém jednání obviněného lze spatřovat uvedení někoho, resp. leasingové společnosti v omyl. To proto, že ze skutkové věty není zřejmé, že obviněný B. předstíral okolnosti vedoucí k uzavření smlouvy o finančním leasingu. Tuto smlouvu totiž podle skutkových zjištění soudů obou stupňů sepsala spoluobviněná M. N.
Podle §250 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou.
Ze skutkové věty tak, jak ji vyslovil odvolací soud, vyplývá ohledně obviněného B. v podstatě pouze to, že po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat finanční prostředky od společnosti ŠkoFIN, vyhotovila M. N. smlouvu o finančním leasingu, ačkoliv si byli s obviněným B. vědomi, že předmět leasingu neodpovídá popisu ve smlouvě a dále si byli vědomi, že poškozený D. smlouvu neuzavřel, jelikož osobní údaje a kopie dokladů byly obviněné N. předány ze strany obviněného B., a obviněná N. zaslala společnosti ŠkoFIN smlouvu jako pravou, na jejímž základě došlo k vyplacení částky na účet obviněné N., kterou obvinění použili neznámým způsobem, s tím, že splátky leasingu byly následně vymáhány po poškozeném D., čímž byla společnosti ŠkoFIN způsobena škoda. V uvedeném skutkovém ději nalézací i odvolací soud spatřoval trestné činy podvodu a poškozování cizích práv, jichž se dopustili obvinění B. a N., jako spolupachatelé.
Z takto formulované skutkové věty lze ovšem podle Nejvyššího soudu dovozovat pouze to, že obviněný B. měl obviněné N. poskytnout osobní údaje poškozeného D. včetně kopie dokladů (myšleno zjevně od předmětného vozidla) s tím, že tak činil s úmyslem vylákat od společnosti ŠkoFIN finanční prostředky a zároveň si byl vědom, že předmět leasingu neodpovídá popisu ve smlouvě, a že poškozený D. smlouvu neuzavřel.
Takto vyjádřený skutkový děj podle názoru Nejvyššího soudu nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve formě pachatelství, resp. spolupachatelství, a proto jej nebylo možné právně kvalifikovat tak, že obviněný B. je ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. spolupachatelem uvedeného trestného činu podvodu, spočívajícím v uvedení společnosti ŠkoFIN v omyl. Je tomu tak proto, že jednáním obviněného B., popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí, nebyl zjevně naplněn znak „uvedení v omyl, popř. využití něčího omylu či zamlčení podstatné skutečnosti“.
Z popsaných skutkových okolností zjištěných soudy obou stupňů lze ovšem dovodit, že obviněný přispěl svou činností ke spáchání trestného činu podvodu hlavní pachatelky obviněné N., když „osobní údaje a kopie dokladů V. D. jím byly této obviněné předány“ v úmyslu vylákat finanční prostředky. Proto jednání obviněného B. mělo být kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. Pokud totiž obviněný B. poskytl vědomě osobní údaje poškozeného D. a kopie dokladů (pozn. zjevně od vozidla) obviněné N. s cílem vylákat finanční prostředky od společnosti ŠkoFIN, přičemž zároveň věděl, že tak učiní obviněná N., usnadnil tak této obviněné spáchání výše uvedeného trestného činu podvodu.
Nejvyšší soud tak konstatoval, že Městský soud v Praze nepostupoval správně, jestliže posoudil shora citovaný skutek obviněného B., jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství s obviněnou N. podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť takový závěr popsané skutkové zjištění neumožňuje. Dovolání obviněného tudíž bylo v rozsahu, v němž napadal nesprávné právní posouzení skutku, podáno důvodně.
Současně je ale Nejvyšší soud názoru, že vzhledem k ustanovením §10 odst. 2 a §89 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. by náprava zmíněného pochybení Městského soudu v Praze a před ním Obvodního soudu pro Prahu 5 stran právního posouzení skutku nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, ani mít judikatorní význam. Podle výše citovaných zákonných ustanovení trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný a mj. též pomoc k trestnému činu. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka, jímž je v daném případě obviněný M. B., se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele. Lze tedy prohlásit, že účastenství na trestném činu ( též ve formě pomoci ) je postihováno stejným trestem, jako v případě pachatelství (spolupachatelství) trestného činu. Zákon zde žádnou odchylku nestanoví. To pak mj. znamená, že i při správné právní kvalifikaci předmětného skutku, jako účastenství ve formě pomoci, by obviněnému hrozil stejný druh trestu a ve stejné trestní sazbě, z jaké vycházel obvodní soud a po něm i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Přitom otázka, která by byla z podnětu dovolání obviněného B. řešena, není po právní stránce zásadního významu, protože již byla dostatečně osvětlena a ustálena soudní praxí. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 115/2003).
Nejvyšší soud se pak nemohl podrobně zabývat tou námitkou dovolatele, že zjištěný skutek není ani trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. Dovolatel totiž tuto námitku vznesl pouze v takto uvedené podobě a nevyargumentoval ji konkrétními skutečnostmi brojícími proti této právní kvalifikaci. Zpochybnění přiléhavosti této právní kvalifikace na zjištěný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, tedy sice odpovídalo deklarovanému důvodu dovolání, avšak výtky hmotně právního posouzení skutku dovolatel uplatnil pouhým výše uvedeným obecným konstatováním. Dovolací soud tak neměl možnost blíže posoudit relevanci případné argumentace a s touto se ztotožnit, či ji naopak vyvrátit. Nejvyšší soud tak posoudil skutkové zjištění soudů nižších stupňů pouze z obecného hlediska, tedy zda obsahují veškeré okolnosti nezbytné pro naplnění zákonných znaků trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo b) využije něčího omylu.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na to, co již výše uvedl k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podvodu, a to pokud jde o skutečnost, že jednání obviněného nenaplnilo znak „uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu“. Znak způsobí jinému vážnou újmu na právech je jako následek uvedení v omyl či využití něčího omylu naplněn tou částí popisu skutku, kde je uvedeno, že „následné splátky leasingu byly společností ŠkoFIN vymáhány po poškozeném V. D.“.
Lze uzavřít, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. ve formě pachatelství či spolupachatelství. Jeho jednání ovšem výrazně usnadnilo tento trestný čin hlavní pachatelce obviněné N. Proto je třeba popsané jednání vyjádřené tak, že „osobní údaje poškozeného D. a kopie dokladů byly předány obviněné N. ze strany obviněného B. ( k sepisu leasingové smlouvy s nepravdivými údaji ), aby splátky leasingu byly společností ŠkoFIN vymáhány právě po poškozeném V. D., ačkoli tento smlouvu neuzavřel“, právně kvalifikovat jako účastenství, resp. pomoc k trestnému činu poškozování cizích práv podle 10 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb.
Náprava uvedeného pochybení, stejně jako v případě již zmíněného trestného činu podvodu, nemůže, a to ze zcela shodných důvodů, zásadně ovlivnit postavení obviněného, a nemá ani judikatorní význam.
Na tomto základě Nejvyšší soud po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Jedná se totiž o závěr, který je zřejmý a lze ho učinit pouze na podkladě napadeného rozhodnutí, trestního spisu a obsahu dovolání, když není třeba provádět úkony k objasnění věci nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout o podaném dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c