ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.595.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 595/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2011 o dovolání, které podal obviněný J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 5 To 483/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 29/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 5. 2008 sp. zn. 4 T 29/2006 uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., v platném znění ( dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že s obviněným E. M. a obviněným J. Z. společně dne 15. 9. 2005 kolem 17.30 hod. v K. L., okr. D., N. ulici u panelového domu chytili poškozeného J. Č., který již předtím byl zadržován obviněným Z., avšak utekl mu, obviněný E. M. po něm požadoval úhradu škody jako kompenzaci za poškození čelního skla u osobního vozidla majitele K. M., následně jej bili pěstmi a kopali a proti jeho vůli vzali do osobního vozidla a odvezli do restaurace S. v K. L.
Za to byl obviněný J. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 5 To 483/2008 toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
Dovolatel v dovolání uvedl, že se skutku, pro který byl uznán vinným, nedopustil, na čemž trval i v předchozích řízení před oběma soudy. Dne 15. 9. 2005 jel pouze jako řidič osobního automobilu společně s obviněným J. Z. a zcela náhodně v K. L. potkali poškozeného J. Č. Jelikož chtěl J. Z. s poškozeným mluvit, vystoupil z auta a řekl dovolateli, aby dovezl obviněného E. M., který chtěl s poškozeným taktéž mluvit. Dovolateli proto není známo, co se mezitím událo mezi obviněným Z. a poškozeným Č. Když poté dovezl obviněného M., poškozený na místě již nebyl. Obvinění Z. s M. ho podle jeho tvrzení měli vyzvat, aby je zavezl do ul. N. v K. L., kde bydlel poškozený J. Č., což učinil. Oba zde z auta vystoupili, avšak dovolatel zůstal v autě. Po chvíli se vrátili i s poškozeným J. Č. a požádali ho, aby je dovezl k restauraci S. v K. L. Jelikož do této restaurace vešel s poškozeným pouze obviněný E. M., neví, co se mezitím v restauraci stalo. Podle dovolatele spočívá jeho vina jen v tom, že byl v „nepravý čas na nepravém místě“.
Dovolatel dále poukázal na výpověď poškozeného J. Č., který před soudem prvního stupně vypověděl, že se domnívá, že byl napaden dvěma osobami, ale nemůže přesně uvést kým. V této souvislosti taktéž upozorňuje na handicap poškozeného, který je osobou téměř neslyšící a rozumí jedině v případě, kdy může odezírat ze rtů mluvícího. Poškozený je navíc podle jeho názoru značně problematickou osobností. Sám si totiž domýšlí a spojuje okolnosti, které s řešeným případem nesouvisejí. Č. se měl několik měsíců po „jejich“ události dopustit spáchání trestného činu vraždy, za což měl být poté odsouzen. Z těchto důvodů podle dovolatele vyvstávají značné pochybnosti o jeho věrohodnosti. I když jak soud prvního stupně, tak soud odvolací učinily výpověď poškozeného základem svých skutkových zjištění, jde o důkaz „osamocený a nepoužitelný“. Z toho podle něj vyplývá, že řetězec jak přímých, tak nepřímých důkazů má v jeho případě mnoho mezer a netvoří uzavřený kruh, který je třeba pro uznání jeho viny a uložení trestu. Tyto důvodné pochybnosti o skutkové otázce nebyly podle názoru dovolatele před soudem prvého a druhého stupně rozptýleny, a proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo . V každém případě se v řízení vyskytla řada pochybností a už z toho důvodu měl soud prvního stupně, popřípadě odvolací soud rozhodnout v jeho prospěch. Při hodnocení provedených důkazů nepostupoval odvolací soud podle §2 odst. 6 tr. ř., když se dostatečně nezabýval věrohodností výpovědí osob, které ho údajně usvědčují. V daném případě neexistuje jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině a celá věc je ,,v rovině tvrzení proti tvrzení“. Poukazuje na ustálenou judikaturu, podle níž je třeba v těchto případech klást zvýšené požadavky na vyvozování závěrů soudu o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková tvrzení, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a v případě jakýchkoli pochybností důsledně uplatňovat zásadu in dubio pro reo .
Ze shora uvedených důvodů má dovolatel za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavou zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Taktéž byla podle něj porušena zásada presumpce neviny v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásada in dubio pro reo .
V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 5 To 483/2008 a zprostil jej obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného nevyužil svého práva a k věci se věcně nevyjádřil. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 5 To 483/2008 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily mezi nimi vzniklé rozpory. Výhrady dovolatele se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti. Konkrétně pak napadá závěr soudů zejména v tom, že se jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vůbec nedopustil. Svou účast na spáchaném trestném činu bagatelizuje, když tvrdí, že v předmětný den jel jako řidič auta spolu s obviněným Z. a náhodně uviděli poškozeného Č. Jelikož obviněný Z. po dovolateli požadoval, aby dovezl i obviněného M., učinil tak a poté opět jen dovezl spoluobviněné a poškozeného před restauraci S. v K. L. Z toho vyplývá, že v daném případě vystupoval jen jako řidič vozidla, nevěděl, co se událo mezi obviněnými M., Z. a poškozeným a útokům na poškozeného nebyl přítomen.
Druhým stěžejním nedostatkem, ve kterém spatřuje nesprávné hodnocení důkazů, je hodnocení výpovědi poškozeného, když podle jeho názoru soud nevzal v potaz to, že sám poškozený nemohl dostatečně určit osoby, kterými byl napaden, když uvedl, že byl napaden dvěma osobami a nemůže přesně uvést kým. Dále uvedl, že poškozený je téměř neslyšící osobou a rozumí jedině v případě odezírání ze rtů. Taktéž upozorňuje na fakt, že se měl poškozený dopustit trestného činu vraždy, za nějž měl být posléze odsouzen. V průběhu trestního řízení před soudem prvního a druhého stupně se tak podle jeho názoru vyskytla řada pochybností, provedené důkazy nedostatečně prokázaly jeho zavinění a soud měl proto v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů a neúplně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
Z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněný jej ve svém dovolání uvedl pouze formálně, aniž by jej dále obsahově vymezil námitkami či výhradami, a proto se jím Nejvyšší soud nezabýval.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. O dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. sice formálně opřel své dovolání, avšak obsahově tento dovolací důvod nijak nevymezuje konkrétními námitkami či výhradami.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c