ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.7.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 7/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2011 o dovolání obviněné K. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 7 To 72/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 16/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná K. H. byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 2 T 16/2010 uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 18. ledna 2010 mezi 17.00 hod. až 17.30 hod. v rekreační chatě v osadě na K. v obci V. n. V., okres P. – z., po požití alkoholických nápojů a po vzájemné rozepři v úmyslu usmrtit napadla svého přítele J. B., tak, že mu zasadila jednu bodnou ránu do levé poloviny hrudníku pronikající do dutiny hrudní a jednu bodnou ránu do zadní strany levé paže a způsobila mu tak zranění, které vedlo k zakrvácení dutiny hrudní vlevo a dutiny osrdečníkové a následkem těchto zranění poškozený během převozu do nemocnice zemřel.
Za to byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §92 odst. 2 písm. b), odst. 4, 6 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem P., O. škodu ve výši 7 736,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 7 To 72/2010 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uložení ochranného léčení. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněné uložil ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 7 To 72/2010 podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Konkrétně bylo v dovolání namítnuto, že vina obviněné ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku nebyla během trestního stíhání bezpečně prokázána a odsuzující rozsudky byly vyneseny za přetrvávajících pochybností ve skutkových zjištěních. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná usmrtila poškozeného v důsledku strachu, který v ní vyvolávaly opakované útoky poškozeného spojené se značnou agresivitou. Z pitevního protokolu je podle dovolatelky zřejmé, že poškozený měl v krvi 1,83 g/kg alkoholu, což je další údaj potvrzující výpověď obviněné o alkoholickém opojení poškozeného a útoky s tím spojené. Poškozený byl závislý i na psychotropních látkách a denně požíval alkohol, pod jehož vlivem se choval vůči okolí značně útočně. Toto zavrženíhodné jednání poškozeného je potvrzeno svědeckými výpověďmi a odůvodňuje posouzení skutku jako trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Na uvedenou skutečnost obviněná prostřednictvím svého obhájce upozorňovala během celého trestního stíhání, nicméně bez náležité odezvy.
Pochybnosti o správnosti závěrů Krajského soudu v Praze jsou patrné už ze samotného znění výroku o vině, kde krajský soud sám na jednu stranu pokládá za prokázané útoky poškozeného směrem k obviněné vzhledem k „vzájemné rozepři“, ale na druhou stranu pochybuje o jejich intenzitě. Soud ve svém odůvodnění bagatelizuje razantní útoky poškozeného J. B. proti obviněné. Přitom z provedeného dokazování vyplývá, že k těmto razantním útokům skutečně došlo a měly podobu vytržení chuchvalců vlasů z hlavy obviněné a spočívaly i v tom, že poškozený hodil obviněnou opakovaně na skříň. O tom svědčí nalezené chuchvalce vlasů a zranění obviněné na zádech a pravém předloktí.
U poškozeného J. B. nešlo o jediný útok, ale naopak o opakující se jednání, kdy byl agresivní vůči svému okolí v souvislosti s alkoholem. Tato skutečnost je potvrzena výpovědí řady svědků, zejména M. H., býv. manželky poškozeného, která potvrdila agresivní sklony poškozeného, a dále Ch. B. a Z. Z., kteří byli přítomni fyzickému útoku poškozeného vůči obviněné.
Z rozhodnutí soudů pak není zřejmé, na základě jaké skutečnosti dospěl soud k závěru o agresivním chování obviněné vůči poškozenému nebo jiné osobě. Toto nepotvrdil ani v přípravném řízení žádný ze svědků a navíc se možnost takového útoku jeví jako nemožná vzhledem k fyzickým dispozicím poškozeného a obviněné. Pokud některý ze svědků tvrdil, že něco takového viděl, pak se odvolával na to, co slyšel, ale sám nebyl takovému jednání nikdy přítomen.
K samotnému útoku poškozeného J. B. vůči obviněné spočívajícímu v opakovaném vytržení vlasů lze dále namítnout, že tyto útoky musely být provedeny s velkým stupněm agresivity a použitím značné síly a způsobily obviněné traumatický zážitek v podobě velké a opakované bolesti, která zákonitě musela u obviněné způsobit silné rozrušení ze strachu a bolesti, přičemž tento stav mohl být s ohledem na vyhrocení situace i déle trvající.
Obviněná v přípravném řízení i u hlavního líčení setrvala na tom, že poškozeného B. nenapadla v úmyslu usmrtit, o čemž svědčí i její jednání bezprostředně po činu, kdy veškeré její jednání směřovalo k tomu, aby i přes ztížené podmínky zajistila poškozenému pomoc.
Dovolatelka se proto domnívá, že soud prvního stupně se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí a tyto okolnosti zůstávají i nadále sporné. Pochybnosti o útocích poškozeného vůči obviněné a jejich intenzita tak zůstávají nadále sporným momentem, a proto soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo přihlédnout k trvajícím pochybnostem a použít ustanovení o nutné obraně nebo skutek kvalifikovat jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze tak nejsou v souladu s ustanovením §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., protože soudy rozhodly bez toho, že by se vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí a pochybnosti ve skutkovém zjištění i nadále přetrvávají.
V závěru tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 7 To 72/2010 i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí podle §265l tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten uvedl, že námitku tvořící podstatu obhajoby obviněné, tj. tvrzení, že skutek měl být posouzen jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, posuzoval již v řízení před soudem soud prvního i druhého stupně. Soud druhého stupně na str. 3–6 svého rozhodnutí podrobně reaguje na všechny věcné námitky obviněné a uvádí přesvědčivé argumenty, jež svědčí pro závěr o existenci úmyslného usmrcení poškozeného obviněnou H., ovšem nikoli za splnění zákonných podmínek vyslovených v ustanovení §141 tr. zákoníku. S argumenty vyjádřenými v rozhodnutí odvolacího soudu nelze než bez výhrad souhlasit a stěží je možno je dále rozvíjet nebo doplňovat.
V této souvislosti státní zástupce poznamenal, že námitky, na něž detailně, věcně správně a v souladu s výsledky dokazování odpověděl již soud druhého stupně, nyní obviněná vznáší znovu v rámci dovolání. Tento mimořádný opravný prostředek, svou povahou značně formalizovaný, však nelze zaměňovat za nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či za možnost obviněné opakovaně dosáhnout přezkoumání rozhodnutí na podkladě identických výhrad, jaké již vznášela v rámci dosavadní obhajoby a především v řádném opravném prostředku. Pokud odvolací soud provede přezkumné řízení v souladu se zákonnými požadavky, jak tomu bylo i v tomto případě, není Nejvyšší soud, jako soud dovolací, povinen napadené rozhodnutí znovu přezkoumávat na základě identických námitek, které obviněná vznáší pouze proto, že není spokojena s výsledkem odvolacího řízení. Nelze proto dovolání obviněné označit za opodstatněné.
Další konkrétní námitky dovolatelky směřují nikoli vůči aplikaci hmotného práva soudem, nýbrž vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními, jež v této věci učinily soudy a které se staly základem jejich rozhodnutí. Takové námitky se ovšem podle státního zástupce vymykají z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nevyhovují ani žádnému dalšímu ze zákonem definovaných důvodů dovolání.
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné K. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , protože je zjevně neopodstatněné. Státní zástupce pak vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž část argumentace uplatněné v dovolání neodpovídá žádnému z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům .
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 7 To 72/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou právní relevantnosti a opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu. Toto zjištění je pak základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem ( §265i odst. 3 tr. ř. ).
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné K. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Dovolací námitky obviněné, které se týkají správnosti učiněných skutkových zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Konkrétně se pak jedná o ty námitky obviněné, jimiž zpochybňovala, že ze strany poškozeného šlo o ojedinělý útok, když naopak tvrdila, že se jednalo o opakující jednání, kdy poškozený byl po požití alkoholu pravidelně agresivní vůči svému okolí včetně obviněné, což má vyplývat z výpovědí svědkyň H., B. a svědka Z. Dále obviněná zpochybňovala závěry soudu o tom, že se měla sama po požití alkoholu pravidelně chovat agresivně vůči poškozenému nebo jiné osobě. Pokud by uvedené dovolání bylo podáno pouze z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než uvádí ustanovení 265b tr. ř.
S ohledem na výše uvedené konstatování je pak ale zřejmé, že dovolatelkou namítané vady lze částečně podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Konkrétně se jedná o ty námitky, které se týkaly výkladu a aplikace ustanovení §141 tr. zákoníku na případ obviněné a problematiky absence jejího zavinění v rámci učiněných skutkových zjištění. Právní námitku představuje rovněž tvrzení obviněné, že soudy měly na její případ aplikovat ustanovení o nutné obraně. Nejvyšší soud se tudíž zaměřil na posouzení námitek obviněné, v jejichž rámci tvrdila, že svým jednáním nenaplnila požadovanou objektivní a subjektivní stránku zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku, a že na její jednání je třeba aplikovat ustanovení §141 tr. zákoníku, jenž se týká zločinu zabití, popř. ustanovení o nutné obraně.
Konkrétně obviněná namítala, že byla traumatizována, a tedy z právního hlediska silně rozrušena předchozím jednáním poškozeného, který ji podle skutkových zjištění vytrhl vlasy a způsobil ji tak velkou bolest útokem proveditelným pouze za použití značné síly s velkým stupněm agresivity. Toto skutkové zjištění podle obviněné naplňuje znak silného rozrušení, jenž nastalo v důsledku jednání poškozeného. Podle obviněné tak byla naplněna skutková podstata zločinu zabití podle ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve svém znaku silného rozrušení a ve znaku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze Nejvyšší soud zjistil, že v řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z něhož vyplynulo, že u obviněné byly v době činu ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou a schopnosti rozpoznávací pak byly hodnoceny jako částečně snížené. Tento stav si obviněná způsobila podle znalců z nedbalosti požitím alkoholu, i když byla schopna abstinovat, aniž by pociťovala abstinenční potíže. Pokud jde o emocionální prožívání obviněné v době útoku na poškozeného, to bylo znalci hodnoceno jako afekt vzteku vzniklý v reakci na urážku, který obviněná nedostatečně tlumila v důsledku opilosti. Znalci pak vyloučili patický afekt, afekt strachu i kvalitativní poruchu vědomí. Osobnost obviněné byla hodnocena jako sociálně degradovaná vlivem alkoholismu, nezdrženlivá a po liberaci alkoholem agresivní, což je jí známo.
Dále se podle skutkových zjištění soudu poškozený a obviněná k sobě chovali pod vlivem alkoholu agresivně. Pokud jde o detaily jiných jejich konfliktů než konfliktu právě projednávaného, soud se jimi nezabýval, neboť nejsou předmětem tohoto řízení. Poškozený sice vytrhl krátce před útokem obviněné z hlavy chomáč vlasů a provokoval ji hovorem o své bývalé manželce, nicméně tento fyzický útok poškozeného na obviněnou nebyl natolik intenzivní, aby mohl být důvodem k jednání, kterého se obviněná dopustila. Navíc ke vzájemnému napadání mezi nimi docházelo zcela běžně. Poškozený mohl obviněnou smýknout či do ní strčit, případně ji chytit za vlasy, avšak jeho útok byl jednorázový a nepokračoval ve chvíli, kdy na něj obviněná zaútočila. Poprvé totiž obviněná napadla poškozeného v momentě, kdy se přesouval z křesla do postele, a podruhé jej bodla, když ležel na posteli. Proto se v žádném případě nemohlo jednat o obranu obviněné před napadáním ze strany poškozeného.
Nalézací soud se na podkladě zjištěného skutkového stavu též zabýval otázkou, zda jednání obviněné nenaplňuje znaky trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ale nebylo zjištěno, že by u obviněné došlo k silnému rozrušení v důsledku strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, protože obviněná neměla důvod se poškozeného bát, neboť se vzájemným napadáním měli oba zkušenost. Podle nalézacího soudu v projednávaném případě nedošlo ani k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného. Bylo naopak zjištěno, že u obviněné šlo o afekt vzteku způsobený hádkou a opilostí.
V této souvislosti nalézací soud též zcela vyloučil, že by obviněná jednala v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku, neboť obviněná svým útokem neodvracela hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a vzhledem k uvedeným okolnostem by nebyla splněna ani podmínka přiměřenosti obrany předmětnému útoku.
Pokud obviněná bodla poškozeného nožem zjištěné velikosti, musela vědět, že pokud jej použije proti poškozenému, může tím způsobit vážné zranění, jenž může vést až ke smrti napadeného. Zvláště to pak platí tehdy, když obviněná mířila na hrudník poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, o čemž obviněná musela vzhledem ke svým životním zkušenostem a věku vědět. Proto je podle nalézacího soudu nepochybné, že obviněná jednala úmyslně, a to v úmyslu nepřímém.
K problematice skutkové podstaty zločinu zabití se vyjádřil i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, že obviněná se nemůže účinně dovolávat ustanovení §141 tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny znaky tohoto trestného činu. Její jednání vůči poškozenému evidentně nemělo obranný nebo zjevně zmatečný charakter a nebylo ani důsledkem jakési vysoce zátěžové zcela zjevně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené a obviněnou ohrožující situace, a proto nebylo vyvoláno strachem, úlekem, nebo zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli. Při existujících skutkových zjištěních je podle odvolacího soudu možné rovněž spolehlivě vyloučit požadovanou kvalifikovanou formu viktimologického zavinění poškozeného v podobě provokace, nutné k takovému mimořádnému činu obviněné.
Odvolací soud v této souvislosti konkretizoval, že je zřejmé, že se z hlediska obecné morálky ze strany poškozeného jednalo o zavrženíhodné jednání, pokud poškozený jako muž vztáhl ruku na ženu. V životě obviněné a poškozeného se však nejednalo o nic mimořádného a v jejich životě vzájemné osočování a napadání v žádném případě nepředstavovalo mimořádnou situaci, ale bylo zjevně na denním pořádku. Navíc i v situaci, kdy by takové vzájemné chování obviněné a poškozeného bylo zcela výjimečné, by byla následná reakce obviněné, když pobodala poškozeného nožem, velmi nepřiměřená. To proto, že obviněná výraznější zranění neutrpěla, poškozený ji po fyzickém napadení již nechal být a k jeho bodnutí pak došlo až když ležel a do poškozené pouze slovně „rýpal“. Proto nebylo podle odvolacího soudu na místě posoudit jednání obviněné jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se dovolacími námitkami obviněné zabýval a dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky k tomu, aby byla obviněná uznána vinnou zločinem zabití podle ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se dopustí zločinu zabití ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že skutková podstata zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zák. v sobě obsahuje dva druhy tohoto trestného činu, přičemž první je spáchán v případě silného rozrušení pachatele, které vzniklo v důsledku strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, a druhý je spáchán v případě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Silným rozrušením se obecně rozumí duševní stav pachatele, při němž pachatel jak vnitřně tak i navenek vykazuje značné emoční vzrušení, resp. psychomotorický neklid, ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele pak může vzniknout postupně, ale také náhle a prudce. Může se tedy jednat o prudkou náhle vzniklou afektivní reakci na strach, úlek, zmatek. Pokud jde o délku jeho trvání, zpravidla se jedná o krátce trvající stav, nicméně známy jsou i případy delšího trvání, a to u protahovaného, kumulovaného či chronického afektu. Stav vzrušení se pak projevuje změnou v chování, jenž je zpravidla doprovázena i fyziologickými změnami organismu. Takový stav nemusí mít vliv na příčetnost jako takovou, nicméně vždy vede ke značnému zúžení vědomí a k oslabení psychických zábran pachatele a ovlivňuje schopnost racionálně uvažovat. Přitom se musí jednat o omluvitelné hnutí mysli, což ale neznamená ospravedlnění činu, ale pouze jeho mírnější trestnost.
Předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, tzv. provokací je pak třeba rozumět takové chování, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Pravidelně může jít o tyrana či osobu, která pachatele pravidelně a dlouhodobě sexuálně nebo i jinak zneužívala. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, přičemž na vlastním stavu mysli pachatele v tomto případě z hlediska jeho rozrušení v době činu nezáleží. Jako zabití tedy bude posuzováno i jednání pachatele, který nebude v rozhodné době silně rozrušen a dokonce bude v důsledku předchozího jednání pachatele jednat s rozmyslem a po předchozím uvážení. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Proto je třeba ustanovení §141 tr. zákoníku ve formě tzv. provokace vykládat restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je proto třeba rozumět vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek mimořádně zlé, zraňující a ponižující nebo hrozící způsobit vážnou újmu na právech. Může se tedy jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost ve formě fyzického napadání, mučení, domácího násilí, psychického týrání, šikanu, útisk, vydírání, sex. zneužívání, porušování domovní svobody, sousedský teror, úporné pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací. Velmi obezřetně je však třeba posuzovat zavrženíhodné útoky vůči majetku, kdy lze považovat za zavrženíhodné jednání jen mimořádně závažné útoky mající za následek ohrožení existenční jistoty postiženého ve formě ožebračení, ztráty soc. jistoty, domova, úplné demolice vybavení domácnosti či zabití domácích zvířat, pokud k nim má postižený osobní vztah. Naopak pouhé verbální napadání ve formě nadávek, spílání a zneuctění a ani obvyklé fyzické napadání a spory jako políčky, strkanice, povalení na zem, atd. nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku považovat. Mezi jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána příčinná souvislost, protože provokace poškozeného musí být podle znění zákona podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Zavrženíhodné jednání poškozeného pak nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele. ( Srov. Šámal P., a kol. Trestní zákoník II §140 – 421 Komentář 1. vydání, C. H. Beck Praha 2010, str. 1328 -1329 ).
Otázka silného rozrušení v kontextu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku je pak bezesporu otázkou právního hodnocení zjištěného skutkového stavu, a to duševního stavu, resp. rozpoložení pachatele v době spáchání posuzovaného trestného činu. Otázka posouzení psychického stavu pachatele v době činu vyžaduje odborné znalosti z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a proto musí být tato skutková okolnost zjišťována znaleckým posudkem z těchto oborů. Teprve závěry znaleckého zkoumání duševního stavu, resp. rozpoložení obviněného v době činu jsou pak předmětem právního hodnocení stran toho, zda obviněný jednal ve stavu „silného rozrušení“ a zda toto silné rozrušení nastalo z přesně definovaných příčin, a to ze strachu, zmatku, úleku či jiného omluvitelného hnutí mysli, jak o tom hovoří ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku.
V projednávaném případě byl opatřen znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněné v době činu, z něhož vyplynulo, že obviněná jednala ve zlobném afektu, který v důsledku opilosti nekontrolovala. Z okolností předchozího soužití obviněné a poškozeného bylo zjištěno, že agresivní chování obdobného charakteru mezi obviněnou a poškozeným bylo v zásadě po požití alkoholu na denním pořádku. Na základě tohoto skutkového zjištění pak soudy dovodily, že obviněná neměla důvod se poškozeného obávat v tom smyslu, že by ji ublížil na životě či ji vážněji ohrozil na zdraví. Tato dvě skutková zjištění, a to existenci zlobného afektu obviněné a absenci strachu obviněné z poškozeného, soudy ve svém souhrnu právně kvalifikovaly tak, že tyto skutkové okolnosti vylučují naplnění znaku „silného rozrušení“ ve smyslu ustanovení §141 tr. zák. a Nejvyšší soud neshledal v tomto ohledu důvod k výtkám vůči takto formulovaným závěrům.
Pokud jde o to, zda poškozený před útokem jednal vůči obviněné zavrženíhodným způsobem, podle skutkových zjištění, rozvedených na str. 9 rozsudku nalézacího soudu, bylo sice opravdu zjištěno, že poškozený obviněnou napadl a vytrhl ji z hlavy chomáč vlasů, o čemž svědčí vlasy nalezené na místě činu, nicméně poté poškozený se svým útokem vůči obviněné ustal a přemisťoval se z křesla na postel, když ho obviněná bodla poprvé, a následně ležel na posteli, když ho obviněná bodla podruhé. Obviněná byla podle skutkových zjištění v době útoku silně ovlivněna alkoholem, v důsledku čehož ztratila zábrany a zaútočila na obviněného dlouhým nožem. Takto obviněná jednala v situaci, kdy ji poškozený sice krátce předtím nemorálně fyzicky ublížil, nicméně nikoliv takovým způsobem, že by ji způsobil újmu na zdraví. V momentě útoku obviněné na poškozeného již poškozený obviněnou bezprostředně ničím neohrožoval a jenom do ní slovně „rýpal“, a to způsobem, který zjevně nepřekračoval rámec úrovně běžné komunikace mezi nimi v situacích, kdy byli oba ovlivněni alkoholem.
Podle skutkových zjištění soudů by tedy nebylo takové jednání poškozeného vůči obviněné ničím až tak výjimečným, ale i kdyby se jednalo o čistě jednorázový exces v chování z jeho strany, pak tato situace pro obviněnou rozhodně neznamenala omezení možnosti rozhodování a ani tíseň jakéhokoli druhu, kterou by měla řešit spáchaným činem. Lze bezesporu konstatovat, že předchozí útok poškozeného na obviněnou byl nemorální, odsouzeníhodný, pro obviněnou zraňující a nepříjemný, nicméně jednání poškozeného, se kterým poškozený před útokem obviněné ustal, bylo zcela zanedbatelné ve srovnání ke zcela mimořádnému významu lidského života, jako předmětu ochrany trestního zákoníku, který obviněná svým jednáním zmařila. Z tohoto důvodu nenaplnilo jednání poškozeného znaky „předchozího zavrženíhodného jednání“, což by umožňovalo kvalifikovat jednání obviněné jako zločin zabití podle ustanovení §141 tr. zákoníku.
Pokud jde o námitku obviněné, že na její jednání mělo být použito ustanovení trestního zákoníku o nutné obraně, nemohl se Nejvyšší soud ani s touto námitkou obviněné, byť se jednalo bezesporu o námitku právní, ztotožnit.
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejde nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Uvedené ustanovení o nutné obraně ale na případ obviněné nebylo možné aplikovat. Je tomu proto, že obviněná započala útočit na poškozeného až poté, kdy on sám již se svým útokem proti obviněné ustal a přesouval se z křesla na postel a vzápětí na posteli ležel. Obviněná tedy neodvracela hrozící ani trvající útok, ale naopak zaútočila na poškozeného až v momentě, kdy on již s fyzickým násilím proti ní skončil, což dal jasně najevo přesunem na postel a polohou vleže. Jednání obviněné tudíž nenaplnilo potřebné znaky, aby jej bylo z právního hlediska možné posuzovat jako jednání v nutné obraně a Nejvyšší soud proto tuto dovolací námitku pokládá za zcela zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak obviněná namítala, že byla nesprávně vyhodnocena subjektivní stránka jejího jednání, když u ní nebylo možné dovodit úmysl, pak ani tuto námitku nepovažoval Nejvyšší soud za důvodnou. Z výroku o vině je z hlediska subjektivní stránky jednání obviněné totiž významné, že obviněná kuchyňským nožem o délce čepele 15 cm bodla poškozeného do oblasti hrudníku. Již samotná lokalita těla poškozeného, kam obviněná poškozeného zasáhla, a druh použité zbraně – kuchyňského nože střední až větší velikosti svědčí o tom, že bodnutí takovým nožem jako zbraní do míst, kam obviněná mířila, může způsobit poškozenému vážné zranění nebo i smrt. Těchto skutečností si musela být obviněná vzhledem ke svému věku a životním zkušenostem dobře vědoma. Soud prvního stupně proto v tomto směru učinil správný závěr, jak je odůvodněn na str. 9 - 10 jeho rozsudku. Správně také podle Nejvyššího soudu odůvodnil nalézací soud existenci nepřímého úmyslu tím, že vzhledem k dlouhodobému partnerskému vztahu mezi obviněnou a poškozeným a opilosti obviněné nelze bezpečně prokázat, že by šlo o jednání spáchané v přímém úmyslu, tedy že obviněná svým jednáním chtěla poškozeného usmrtit. Proto se muselo zákonitě jednat o úmysl nepřímý, přičemž tento závěr nemůže ovlivnit ani tvrzení obviněné, že jednala neúmyslně.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obviněné nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně, ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněné zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů ( viz ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. ) pak Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2011
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c