ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.888.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 888/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2011 o dovolání obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 8 To 90/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 2 T 117/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 2 T 117/2010, byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného přečinu se podle skutkové věty rozsudku dopustím tím, že v P. dne 17. 8. 2010 po 01.15 hod. vnikl do objektu ubytovny v E. ulici, kde v prvním patře vyrazil uzamčené dveře bytu užívaného M. K., do bytu vstoupil a následně jej, již za souhlasu poškozené, prohledal.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Plzni. Odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání dne 21. 3. 2011 usnesením pod sp. zn. 8 To 90/2011, tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zatímco zákonná dikce v dovolání výslovně citované ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje dovolací důvod ve skutečnosti, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, výslovný odkaz dovolání na nesprávné právní posouzení skutku je naopak obsažen v jiném než citovaném ustanovení, a to §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde tedy o zřejmý nesoulad citace zákonného dovolacího důvodu s následnou argumentací dovolatele. Nejvyšší soud však abstrahoval od formalistického náhledu na tuto vadu a s ohledem na níže uvedené důvody vycházel při hodnocení věci z předpokladu, že dovolání bylo míněno jako mimořádný opravný prostředek opírající se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jako k takovému k němu přistupoval.
Dovolatel především namítal, že soudy obou stupňů se nevyrovnaly ve svých rozhodnutích s obhajobou obviněného, že svým údajným útokem odvracel hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, a že tudíž šlo o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Útok, který odvracel, spočíval v zadržování přítelkyně obviněného – M. G. v bytě svědka F. Ta v procesním postavení svědkyně potvrdila, že se bála byt F. opustit, neboť se obávala, že jím bude fyzicky napadena.
Dovolatel také zpochybňuje násilný způsob, jímž měl do bytu poškozené K. vniknout, tedy vyražením či vykopnutím dveří. Podle jeho názoru soudy obou stupňů pominuly, že dveře se otevírají ven, tedy do chodby, ze které obviněný přišel, a nelze je tudíž vyrazit nebo vykopnout. Ze zjištěného naopak vyplývá, že dveře byly v takovém stavu, že neplnily funkci překážky, kterou bylo nutno překonat, aby vůbec mohl být naplněn formální znak přečinu podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, to jednak vzhledem k jejich opotřebení a předchozímu poškození. Podle dovolatele tak nebyl náležitě objasněn mechanismus vniknutí do obydlí poškozené K.
Za předpokladu, že vstoupil obviněný do bytu neuzamčenými dveřmi a poté se souhlasem poškozené byt prohledal, je užití právní kvalifikace činu podle §178 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení §30 tr. zákoníku vadné.
Dovolatel poukázal na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, ale především právní závěry, které z něj byly vyvozeny, přičemž nebyly vysvětleny rozpory mezi jednotlivými důkazy. Byla zcela pominuta zásada „in dubio pro reo“, takže soudy mělo být jeho jednání právně kvalifikováno jinak (bez uvedení konkrétní normy), případně toto jednání vůbec neposuzovat jako trestné.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby „dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal k novému projednání“.
K dovolání zaslala ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po seznámení se s obsahem dovolání uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud České republiky rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání, a dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 8 To 90/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání (byť s vadou, o níž se Nejvyšší soud zmiňuje výše) podle §265f odst. 1 tr. řádu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. řádu ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. řádu a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušným ustanovením hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně bylo v rozhodnutích Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popřípadě blíže rozvedený a doplněný v odůvodnění rozhodnutí), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo že měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. řádu, tzn., že v obžalobě označený skutek není trestným činem.
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité nebo určitá ustanovení trestního zákona (trestního zákoníku) a právě tím vymezit rozsah svého dovolání, proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit s obecným tvrzením odvolatele, že skutek není trestným činem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Především je třeba konstatovat, že obviněný zčásti založil svůj mimořádný opravný prostředek na tvrzeních, že soudy obou stupňů neprovedly úplná a dostačující skutková zjištění, důsledkem čehož je i nesprávné hodnocení provedených důkazů a neodstranily rozpory, které mezi důkazy dle názoru dovolatele existovaly. Výhrady dovolatele se tak soustředily jen proti správnosti skutkových zjištění. Pokud by byly dovolací námitky založeny jen na těchto tvrzeních, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to s ohledem na premisy, jež jsou výše podrobně rozvedeny.
Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do bytu jiného a při činu použil násilí.
Ochrana se vztahuje na prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jímž je zasahováno do domovní svobody jiného. Násilím se rozumí použití fyzické síly, které může směřovat jak proti osobě, tak i proti věci, např. vypáčení dveří, rozbití okna apod.
Dovolatel svými ostatními dovolacími námitkami zpochybňoval i existenci těchto podstatných znaků nutných pro naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu, tyto námitky však neshledal Nejvyšší soud důvodnými.
Svědkyně K. i svědek V. shodně uvedli, že obviněný se do bytu poškozené dostal násilně po předchozím bouchání na uzamčené dveře místnosti, na což majitelka bytu nereagovala, a posléze po výrazné ráně do dveří, kterou dveře nevydržely, se otevřely. Soud prvního stupně se náležitě zabýval a vypořádal s věrohodností obou svědků, přičemž neshledal nic, co by jejich výpověď zpochybňovalo. Jejich svědectví má podporu i v listinném důkazu, který byl pořízen po ohledání dveří dne 17. 8. 2010. Vyplývá z něj, že jednokřídlové dřevěné dveře v prvním patře domu byly opatřeny zámkem s cylindrickou vložkou FAB, závora zámku je v poloze zamčeno a je vyhnuta směrem do chodby. Dveře jsou v prostoru pod zámkovým mechanismem poškozeny prasknutím dřevěné výplně o délce 10 cm a zapadací plech pro závadu zámku je uvolněn. Nadto je konstatováno, že dveře a zárubně nesou další (v záznamu nepopsaná a blíže nespecifikovaná) poškození, která však policista provádějící ohledání označil jako poškození staršího data. Z této výslovně učiněné formulace logicky vyplývá, že poškození zámku dveří naopak staršího data nebylo. Je tak mimo pochybnost, že místnost sloužící paní K. jako obydlí, byla na noc zamčena a obviněný do ní vstoupil poté, co dveře vyrazil. Nelze přisvědčit ani důvodnosti námitky obviněného, že dveře se otevíraly do chodby, kde stál, takže je nemohl „vyrazit“, protože to by se musely otevírat do místnosti. Pokud poškozená hovořila o vyražení, není pochyb o tom, že mínila násilné otevření dveří, přičemž způsob vytržení dveří do chodby byl technicky možný, o čemž svědčí výše zmíněný výsledek ohledání místa činu, a také k němu ze strany obviněného došlo. Ostatně v tomto směru je třeba plně odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se způsobem vniknutí obviněného do bytu podrobně zabýval. Mimo pochybnost tak mechanismus vniknutí obviněného do bytu byl zjištěn a prokázán a v tomto směru obviněným avizované nejasnosti Nejvyšší soud neshledal.
Skutečnost, že po násilném vniknutí obviněného do místnosti poškozená přivolila k tomu, aby byt prohledal, není okolností, která by násilný způsob vniknutí obviněného do bytu dodatečně konvalidovala a legalizovala jako oprávněný.
Nelze přisvědčit ani té dovolací námitce, v níž obviněný poukazuje na to, že jednal ve stavu nutné obrany. Útok, který obviněný odvracel, měl spočívat v zadržování svědkyně M. G. v bytě svědka F. Obviněný je toho názoru, že svědek F. omezoval osobní svobodu G.
Z výpovědi svědkyně G. (čl. 73 – 77 spisu) učiněné v hlavním líčení vyplývá, že kritického dne šla kolem 19.00 hod. navštívit svou známou K. a když ji nezastihla doma, šla do bytu, který obývá L. F., s nímž předtím nějakou dobu žila. Společně s ní do tohoto bytu přišel její bratr, švagrová M. H., sestry I. G. a L. G., přítel I. G. M. P., dvouletá neteř, její třináctiletá dcera N. M., pan A. a posléze i paní K. a L. F. Stejné složení návštěvy potvrdili svědkové L. G., I. G. a M. A., kteří však shodně uvedli, že všichni přišli na návštěvu za F., šli rovnou k němu a v jeho bytě se všichni společně bavili. Protože se návštěva protáhla, rozhodli se, že u F. přespí, což se událo asi ve 23. 00 hod. Nikdo z těchto svědků nepotvrdil, že by F. M. G. v bytě násilně zadržoval, naopak svědkyně I. G. potvrdila, že sestra M. mohla z bytu odejít, ale z vlastního rozhodnutí zůstala s odůvodněním „aby tam sestry nebyly samy“.
Pokud z těchto svědectví vyvodily soudy obou stupňů závěr, že M. G. se mohla svobodně rozhodnout, zda ve F. bytě zůstane či odejde, šlo o projev vůle dospělého člověka, nikterak ve svém rozhodování ničím neomezovaného, když nelze z ničeho dovozovat, že byla v bytě násilně zadržována a L. F. jejím zadržováním a omezováním osobní svobody páchal trestný čin.
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Zákonné podmínky předvídané tímto zákonným ustanovením nebyly v posuzovaném případě dány a nebylo zjištěno nic, co by obviněného mohlo utvrzovat v přesvědčení, že je oprávněn odvracet hrozící či trvající útok, mimo jeho vlastní zjevné rozčílení, podnapilost a nelibost, že svou přítelkyni nenašel doma, ale v bytě jejího předchozího partnera.
Pokud jde o dovoláním vytýkané porušení zásady „in dubio pro reo“, ani v tomto směru nelze námitce přisvědčit. Uvedená právní zásada velí soudu, aby v pochybnostech postupoval ve prospěch obviněného. V daném případě nevznikly pochybnosti ani ve skutkových zjištěních, ani ve zvolené právní kvalifikaci činu, proto pro aplikaci uvedené zásady nebyly dány žádné předpoklady.
Z obsahu předloženého trestního spisu je zřejmé, že soudy obou stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal nic, co by ho opravňovalo k výtkám. V podrobnostech je třeba odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že neshledal ničeho, co by odůvodňovalo závěr o existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy, případně že z nich v žádné možné interpretaci nemohou odůvodnění citovaných soudních rozhodnutí vyplývat. Nejde tudíž o rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož ani s čl. 90 Ústavy České republiky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky v části, která byla opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal opodstatněnými a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu