ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.889.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 889/2011-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2011 o dovolání, které podala obviněná býv. prap. PČR L. L. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 10 To 40/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 149/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. L. byla rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 1 T 149/2010 uznána vinnou přečinem urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toho se dopustila tím, že jako policistka ve služebním poměru příslušníka Policie ČR v hodnosti praporčíka dne 26. 1. 2010 kolem 17.00 hodin v obci V. u D. K. n. L., v té době mimo výkon služby, poté co se dostavila na místo řešení dopravního přestupku, kterého se měl dopustit M. Ř. překročením povolené rychlosti v obci, začala ihned po příjezdu za přítomnosti M. Ř. zasahovat do výkonu služby uniformované hlídky Policie ČR, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor, Dopravní inspektorát Trutnov ve složení nstržm. I. K. a nstržm. L. Z. tak, že verbálně vulgárním způsobem tuto hlídku napadala s tím, že jednají protiprávně, že jsou „hloupé nány, policejní potěr a blbý krávy, jejich šéf je asi taky blbej a je zhnusená tím, co policie bere“ a snažila se nstržm. I. K. vytrhnout z ruky desky s dokumenty souvisejícími s projednávaným přestupkem, což se jí nepodařilo.
Za to byla obviněná odsouzena k peněžitému trestu v částce 8.000,- Kč (tj. 20 denních sazeb po 400,- Kč) a k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Proti uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 10 To 40/2011 toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše cit. rozsudku okresního soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu podala obviněná L. L. prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V obsáhlém odůvodnění mimořádného opravného prostředku se uvádí, že zjištěný skutek, jak je popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí o vině, a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění, neskýtají dostatečný podklad pro to, aby obviněná mohla být uznána vinnou přečinem podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná byla v napadeném rozsudku označena jako pprap. PČR (ve skutečnosti byla označena jako prap. PČR) se služebním zařazením ve funkci inspektora u Policie ČR, Krajského ředitelství ...atd. Naproti takto formulovanému označení obviněné ve výroku rozsudku je podle skutkové věty výrokové části pouze uvedeno, že citovaného skutkového jednání se obviněná dopustila jako policistka ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, v hodnosti praporčíka. Podle dovolatelky takto provedený výrok o „hodnosti“ je v rozporu se služebním zákonem, v jehož důsledku je postrádáno hmotně právní posouzení služebního zákona a ustanovení §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu.
Služební zákon (č. 361/2003 Sb.) v ustanovení §7 zavedl v rámci služebních poměrů příslušníků bezpečnostních sborů nový systém služebních hodností, nikoli tedy hodností vojenských, jak je dovozováno v napadených rozhodnutích. Ten je výrazem náročnosti a odpovědnosti služebního místa (funkce) zastávaného příslušníkem. Tímto zákonem tak byl zrušen systém hodností vojenských, který v rámci systemizace postavení vojáků, ale i příslušníků Policie ČR (do účinnosti zák. č. 186/1992 Sb.) vycházel z tzv. hodností vyšších a hodností nižších, což ve své podstatě představovalo postavení vojáka a jeho hierarchii v armádě či Policii ČR. Tento systém vojenských hodností ve své podstatě převzalo ustanovení trestního zákoníku u vojenských trestných činů, u kterých se předpokládá naplnění obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu tedy protiprávního jednání mezi vojákem s nižší hodností a vojákem s vyšší hodností a naopak. Ustanovení §8 odst. 1 písm. a) až k) služebního zákona nově zavedlo hodnostní označení příslušníků, které je vázáno na stanovenou služební hodnost, tedy služební místo, do kterého byl příslušník bezpečnostního sboru zařazen. Obviněná byla podle výroku rozsudku služebně zařazena ve služební hodnosti inspektora s hodnostním označením praporčík. Tato skutečnost podle dovolatelky s sebou nutně přináší zcela odlišný způsob právního posuzování služební hodnosti příslušníků bezpečnostních sborů z hlediska vymezení hodnosti u vojenských trestných činů, které ve své podstatě předpokládají hodnosti vojenské, nikoli hodnosti služební podle pracovního zařazení podle služebního zákona. Postavení vojáka (příslušníka Policie ČR) je tedy podle služebního zákona odvislé od jeho služebního postavení ve služebním místě, které bývá odlišné od každého služebního místa. Aplikační problém právního hodnocení služební hodnosti vyšší a služební hodnosti nižší u Policie ČR podle služebního zákona přináší vymezené skutkové jednání, kterým byla obviněná uznána vinnou a to v rozsahu popisu skutkové věty napadeného rozsudku. Ze skutkové věty vyplývá, že ke skutkovému jednání nedošlo v rámci téhož teritoriálního útvaru Policie ČR, kde by obviněná a poškozené společně vykonávaly služební činnosti, navzájem se znaly a byla jim známa služební hodnost vyplývající z jejich zařazení. Ze skutkové věty lze dovodit, že hmotně právní posouzení se váže pouze na hodnostní označení obviněné a poškozených, aniž by byla konstatována znalost obviněné o hodnostním označení poškozených.
Dovolatelka z toho pak dovozuje nedostatek hmotně právního posouzení v aplikaci formálního znaku citovaného trestného činu – právního pojmu „hodnost“ v rozsahu dikce ustanovení §378 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení §7 a §8 služebního zákona dovozující právní pojem „služební hodnost“ a „hodnostní označení“. S ohledem na tyto právní pojmy vykazující zastávanou funkci příslušníka bezpečnostních sborů podle služebního zákona, nikoli tedy „hodnost“, která by v rámci hierarchie u Policie ČR vymezovala postavení příslušníka v hodnosti vyšší či v hodnosti nižší, vyžadovalo nutnost v rámci hmotně právního posouzení správně aplikovat služební zákon a poté dovozovat formální znaky trestného činu tak, aby byly výrazem skutkové věty. Za daného stavu nelze obecně dovozovat naplnění formálních znaků trestného činu a vinu obviněné tím, že se dopustila skutkového jednání v hodnosti praporčíka, když její jednání mělo být směřováno k poškozeným, u kterých je pouze stroze uvedeno, ... ve složení nstržm. I. K. a nstržm. L. Z., aniž by odpovídajícím způsobem byla služební hodnost a hodnostní označení, včetně vztahu vyšší a nižší hodnosti vojáka, podle dikce ustanovení §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve skutkové větě náležitým způsobem definováno tak, aby z textu skutkové věty jasně vycházel formální znak trestného činu, tj. hodnost vyšší a hodnost nižší a to v souladu se služebním zákonem.
Dále pak dovolatelka zpochybňuje řádné hodnocení důkazů nalézacím soudem podle §2 odst. 6 tr. ř. a to ve vztahu k hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněné, pokud jde o narušení zájmu na ochraně vážnosti vojenské hodnosti a vzápětí napadá i právní názor odvolacího soudu ohledně podstatnosti znaku urážky podřízeného nebo vojáka s nižší hodností, když podle stejného ustanovení zákona se stejným způsobem postihuje i urážka nadřízeného nebo vojáka s vyšší hodností a urážka vojáka stejné hodnosti v době, kdy pachatel nebo uražený vykonává službu. Citované výroky a vyslovené právní názory soudů obou stupňů zpochybňují podle dovolatelky princip právní jistoty, včetně zásady zákonnosti a zásady subsidiarity trestní represe, neboť aniž se soudy náležitým způsobem vypořádaly s formálními znaky trestného činu urážka mezi vojáky, podle vymezeného skutkového jednání správně provedly hmotně právní posouzení služebního zákona, zatížily skutkovou větu a na ni navazující právní kvalifikaci skutku a vinu obviněné pochybnostmi výlučně v její neprospěch.
V dovolání je též vytýkáno, že ze skutkové věty nelze dovodit, zda se obviněná na místo dostavila ve služebním stejnokroji (uniformě) či civilním oděvu, zda prokázala svou příslušnost k policii tak, aby bylo zřejmé, že vůči poškozeným jedná jako policistka s příslušným označením podle služebního zákona. Podle zjištěného skutkového stavu ale vyplývá, že obviněná se nenacházela na jejím služebním místě, byla v civilním oděvu a neprokázala se příslušností k Policii ČR. Obě poškozené vykonávaly službu ve služebním stejnokroji (uniformě) příslušníka Policie ČR a při výkonu hlídkové činnosti měly na služebním stejnokroji navléknuty bezpečnostní reflexní vesty s nápisem POLICIE, která není opatřena hodnostním označením, přičemž hodnostní označení na služebním stejnokroji poškozených bylo zakryto. Obviněné tak nemohlo být známo jejich hodnostní označení, což zpochybňuje naplnění formálních znaků trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, tedy tím, že „urazí podřízeného nebo vojáka s nižší hodností“. Pokud byla neznalost hodnostního označení ve vymezeném skutkovém stavu nahrazena obecnou formulací hodnostního označení podle zjištěného zařazení obviněné a poškozených v době skutku, nelze dovodit, že by obviněná naplnila subjektivní stránku trestného činu urážka mezi vojáky, tedy že by jednala v úmyslu urazit poškozené jako policistky s nižší hodností. Dovozovat tuto vědomost obviněné z jiných skutečností je pak v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ze skutkové věty napadeného rozsudku navíc vyplývá, že obviněná měla zasahovat do výkonu služební činnosti policejní hlídky, nikoli že její jednání směřovalo k urážce vojáka s nižší hodností. Pokud by obviněná jednala v přímém úmyslu urazit vojáka s nižší hodností, muselo by to ze skutkové věty výrokové části rozsudku vyplynout, což ale podle dovolatelky dovodit nelze.
Dovolatelka se taktéž domáhá důsledného právního posouzení skutku pokud jde o otázku společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Odůvodnění rozhodnutí v tomto směru pokládá za strohé a nedostatečné, zejména pokud jde o možnost posoudit celou věc podle služebního zákona jako kázeňský přestupek. Příslušná ustanovení právních norem, na něž se soudy ve svých rozhodnutích odvolávají (služební zákon, Závazný pokyn policejního prezidenta), pak postrádá ve skutkové větě rozsudku. V závěru vyjadřuje názor, že soudy obou stupňů zásadu zákonnosti a subsidiarity trestní represe vykládaly opačně, tedy že upřednostnily trestní represi, místo postupu opačného. Dále pak na to, že vůči ní bylo pro předmětné jednání původně zahájeno řízení v kázeňských věcech, které bylo následně z neznámých důvodů zastaveno a věc byla postoupena k trestnímu stíhání.
Vzhledem k uvedenému pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím soudu odvolacího, jakož i rozhodnutí obsahově navazující. Poté aby věc přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněné se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K argumentaci obviněné uvádí, že je obsahově stejná s již dříve podaným odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s tou změnou, že dovolání již neobsahuje výslovně výhrady vůči skutkovým zjištěním a procesnímu postupu nalézacího soudu. Je toho názoru, že uvedené námitky jsou z formálního hlediska způsobilé k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jedná se o dovolání neopodstatněné. Vydaná rozhodnutí soudů v této věci považuje ze všech zákonných hledisek za bezvadná, přičemž poukazuje na jejich konkrétní části, v nichž se soudy zabývaly právním hodnocením skutku z pohledu naplnění zákonných znaků trestného činu urážka mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, případně posouzením věci z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal, že zákonným znakem trestného činu není společenská škodlivost činu. Ta má význam, jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, což čin obviněné v žádném smyslu není. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné bylo sice primárně podáno proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Trutnově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo odvolání obviněné zamítnuto, ačkoli tento mimořádný opravný prostředek má vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ale protože se v daném případě jedná o pochybení ryze formální povahy, učinil Nejvyšší soud závěr, že podané dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí zároveň posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předchozího trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být uplatněno tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
V tomto projednávaném případě byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn formálně relevantně, pokud obviněná namítla, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje zákonné znaky přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Konkrétně v tom, že soudy nebylo vycházeno z nového systému služebních hodností zavedeného zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Dále pak že obviněná poškozené ze služby u policie a tudíž ani jejich služební hodnost včetně zařazení neznala, přičemž si nebyla vědoma jejich hodnostního označení, a tudíž je jako hodnostně nižší vojáky (příslušnice Policie ČR) nemohla urazit, což ani nebylo jejím úmyslem. Jednání za něž byla odsouzena nepokládá za natolik společensky škodlivé, aby je nešlo posoudit jako kázeňský přestupek, takže nebylo odpovídajícím způsobem aplikováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo urazí podřízeného nebo vojáka s nižší hodností. (Jedná se o trestný čin vojenský, zařazený do hlavy XII, dílu 1 trestního zákoníku).
Podle §114 odst. 1 tr. zákoníku pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu vojenského podle hlavy dvanácté zvláštní části tohoto zákona může být jen voják.
Podle §114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kde se v tomto zákoně mluví o vojáku, rozumí se jím příslušník bezpečnostního sboru u trestných činů ..., (mj.) urážka mezi vojáky (§378).
Podle §399 tr. zákoníku se na příslušníky bezpečnostního sboru vztahují i ustanovení o trestných činech ..., (mj.) urážka mezi vojáky (§378).
Podle §1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je Policie České republiky jednotný ozbrojený sbor.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, bezpečnostním sborem se rozumí Policie České republiky, .... (a další).
Z výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá, že obviněná se skutku dopustila jako příslušnice Policie ČR v hodnosti praporčíka a to mimo výkon služby,vůči poškozeným příslušnicím téhož bezpečnostního sboru (Policie ČR) v hodnostech nadstrážmistr, vykonávajících službu, přičemž je zde uvedenými výroky verbálně, vulgárně napadala.
S výhradami dovolatelky, že v rozhodnutí nebyla dostatečně zohledněna nová právní úprava hodností v policejním sboru České republiky, nelze souhlasit. Nalézací soud při posouzení věci vycházel ze zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen služební zákon), konkrétně z jeho ustanovení §7 a §8, v nichž jsou upraveny služební hodnosti a jim odpovídající hodnostní označení včetně názvů těchto hodností. Pokud okresní soud obviněnou poněkud nepřesně označil, že je služebně zařazena ve funkci inspektora , namísto toho, že je zařazena ve služební hodnosti inspektora , nemá to pro konečné právní posouzení věci podstatného významu. Je tomu mj. i proto, že od služební hodnosti každého příslušníka Policie ČR se odvíjí i jeho hodnost odpovídající jeho hodnostnímu označení. V případě obviněné její služební hodnosti inspektor odpovídalo hodnostní označení praporčík . Pokud pak poškozené byly nositelkami hodnostního označení nadstrážmistr , odpovídala tomu jejich služební hodnost asistent . Obviněná, jako dlouholetá příslušnice policejního sboru, si tedy bezpochyby musela být vědoma, že je oproti poškozeným nositelkou vyšší hodnosti , a to hodnosti služební i v přeneseném slova smyslu hodnosti „vojenské“, která jediná je zjevná z hodnostního označení nacházejícího se na služebním stejnokroji příslušníků Policie ČR.
Tvrzení obviněné, že si nebyla vědoma hodnostního označení poškozených, jelikož bylo zakryto reflexními vestami, které měly na sobě, a tudíž nelze ani dovodit její úmysl poškozené urazit, není možné akceptovat. Z vlastního chování a vystupování obviněné na místě činu je zřejmé, že obviněná věděla, že poškozené mají nižší hodnost než ona, (vůči hodnostně vyšším příslušnicím by si za daných okolností takovýmto způsobem vystupovat nedovolila). O této její vědomosti nižších hodností poškozených, jakož o jejím úmyslu poškozené urazit, respektive snížit jejich vážnost a dotknout se jejich cti, pak jednoznačně svědčí výrazy, kterých na adresu poškozených použila, a které jsou ve skutkové větě výrokové části rozsudku rovněž obsaženy. V této souvislosti neobstojí tvrzení dovolatelky, že jejím záměrem mělo být zasahování do výkonu služby poškozených policistek. K tomu bezpochyby došlo také, ale nic to nemění na závěrech o tom, že přitom současně vyslovila i urážlivé výroky vůči poškozeným. Rozhodující rovněž nebylo, že samotná obviněná nebyla oblečena ve služebním stejnokroji a nebyla ve výkonu služby. Zcela totiž postačovalo, že v kritické době byla ve služebním poměru policistky (viz §9 a násl. zák. č. 361/2003 Sb. a §114 odst. 5 tr. zákoníku), což také dávala poškozeným svými výroky jednoznačně najevo.
Pokud se dovolatelka domáhá kázeňského vyřízení jejího jednání a zpochybňuje postup soudů s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze než souhlasit s písemným vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. Zásada subsidiarity trestního práva odvíjející se od pojmu společenská škodlivost (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku), není součástí kategorie trestného činu podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), jako tomu bylo v případě materiální stránky trestného činu podle trestního zákona ( zák. č. 140/1961 Sb.), jíž byla společenská nebezpečnost činu (viz §3 odst. 2 tr. zák.). Z hlediska formálního pojetí nyní účinného trestního zákoníku nelze než konstatovat, že skutek obviněné, popsaný ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně, byl tomuto zákonu zcela odpovídajícím způsobem právně posouzen a to i ve vztahu k zák. č. 361/2003 Sb. (služební zákon), ohledně něhož byly příslušné závěry podrobně vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněná svým jednáním naplnila zákonné znaky přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Okolnosti případu pak neumožňovaly označit jednání obviněné za nikoli společensky škodlivé. Obviněná byla přestupcem, svým známým M. Ř. telefonicky informována o tom, co se stalo. Poté, co se službukonající policistky odmítly s obviněnou o věci bavit prostřednictvím telefonu přestupce, dostavila se obviněná na místo činu s určitým časovým odstupem. Přesto neváhala a ihned po příjezdu v přítomnosti přestupce začala vystupovat naprosto nepřijatelným způsobem vůči službukonajícím policistkám. Právě okolnost, že se kromě vyslovených urážek snažila zasahovat a ovlivnit služební postup policistek ve prospěch přestupce, činí její jednání společensky škodlivějším. Obviněná ani později nezaujala k celé události sebekritický přístup, poškozeným se neomluvila, naopak se rozhodla vše popřít. Takový postoj k celé věci jí zákon bezpochyby umožňuje, ale nemůže se pak domáhat shovívavého přístupu orgánů projednávajících spáchané jednání a jeho vyřízení jako pouhého kázeňského přestupku.
Všemi zmíněnými otázkami se navíc zabývaly již soudy nižších stupňů, přičemž na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí lze v plném rozsahu odkázat, a není potřebné jejich správné a zákonu odpovídající závěry opakovat. Pouze nad rámec je vhodné prohlásit, že pokud odvolací soud označil za nepodstatný rozlišovací znak, že ze strany obviněné došlo k urážce vojáka s nižší hodností, jelikož stejně trestné podle téhož ustanovení trestního zákoníku [§378 odst. 1 písm. a)] je i urážka nadřízeného nebo vojáka s vyšší hodností, resp. vojáka stejné hodnosti, pokud je pachatel nebo uražený ve službě [§378 odst. 1 písm. c)], nelze toto vyjádření chápat tak, že by tím odvolací soud chtěl relativizovat skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že obviněná verbálně urazila poškozené, jako nositelky nižších policejních hodností. Odvolací soud zde chtěl pouze poukázat na hmotně právní neúčinnost obhajoby obviněné ohledně jejího tvrzení, že si nebyla vědoma hodnostního označení poškozených. V konkrétní situaci by se totiž přečinu urážky mezi vojáky tak jako tak dopustila, jelikož by každopádně jednu z alternativ vyplývajících z ustanovení §378 odst. 1 tr. zákoníku svým jednáním naplnila.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dospěl v rámci dovolacího řízení ke zjištění, že napadené (resp. napadená) rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí, a proto dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. O dovolání pak rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c