ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1153.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1153/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2011 o dovolání, která podal obviněný M. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 102/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 18/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 51 T 18/2008, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný M. B.odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem.
Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného M. B. obžaloby státního zástupce Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 1 Zt 277/2006, neboť skutek označený v této obžalobě a popsaný ve zprošťujícím výroku o vině není trestným činem.
Z podnětu odvolání obviněného M. B. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 102/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu obviněného, jehož uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za to byl obviněný odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný M. B. podal prostřednictvím svého obhájce dne 20. 6. 2011 proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného za situace, pokud byla smlouva o prodeji části podniku uzavřená mezi obchodními společnostmi WAYBORN CZ, a. s., a Intercasa CZ, a. s., neplatná, nepřešly závazky druhé jmenované společnosti na první z nich, takže obchodní společnost WAYBORN CZ, a. s., se neocitla ve stavu úpadku, resp. v neschopnosti hradit splatné závazky vůči svým věřitelům. Proto podle obviněného nemohlo dojít ani ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Obviněný dále zdůraznil, že on sám byl věřitelem obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., a jestliže si vyplatil finanční prostředky k uspokojení závazku, který vůči němu měla tato obchodní společnost, nemohl naplnit žádnou z variant popsaných v ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť soudy nižších stupňů údajně nepřihlédly k jeho „psychiatrickému stavu“. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný jen opakuje argumentaci, kterou již uplatnil před soudy nižších stupňů a s níž se tyto soudy náležitě vypořádaly. Přitom námitky obviněného k ekonomickému stavu obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., v době spáchání trestného činu a k jeho psychickému stavu považuje státní zástupce za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který obviněný odkázal ve svém dovolání. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněnému nebylo kladeno za vinu to, že by si snad přisvojil poskytnutou zálohu bez odpovídajícího plnění, nýbrž to, že z této zálohy – s výjimkou jednoho věřitele, k němuž měl osobní vazby – neuspokojil poměrně i pohledávky určených věřitelů obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., a svým jednáním dosáhl odstranění majetku, z něhož mohly být uspokojeny nároky těchto věřitelů. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr.řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. B. opírá jeho existenci ve svém dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K němu Nejvyšší soud připomíná, že uplatněný dovolací důvod je naplněn především tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Tomuto dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněného M. B., jimiž zpochybňuje některá skutková zjištění soudů nižších stupňů a správnost jimi provedeného dokazování, popřípadě se domáhá takového odchylného skutkového zjištění, které soudy nižších stupňů neučinily a které by bylo ve prospěch obviněného, tj. zejména že smlouva o převodu části podniku byla neplatná a že výběr finančních prostředků z účtu představoval jen splacení části dluhu obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., vůči obviněnému Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka zpochybňující způsob hodnocení důkazů a výsledky provedeného dokazování, však nespadají pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (k tomu viz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou např. ve zprávě publikované pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného M. B., v níž zpochybnil opodstatněnost použité právní kvalifikace v posuzované věci. Přestože i tyto námitky jsou z větší části založeny především na výhradách obviněného proti správnosti skutkových zjištění, která vzešla z dokazování provedeného soudy nižších stupňů a z nichž soudy vycházely při rozhodování o vině, lze je formálně považovat za částečně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení pohledávky svého věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel tohoto trestného činu zmařil, byť jen částečně, uspokojení pohledávky svého věřitele mimo jiné odstraněním části svého majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá v jednání pachatele, který vyvolá takový stav, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi ustálený skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se zde přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný M. B. v postavení člena představenstva obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., uzavřel dne 10. 10. 2004 s obchodní společností BC Media, s. r. o., smlouvu o zprostředkování reklamy, podle které byla obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., bezhotovostními převody postupně a na podkladě tzv. zálohové faktury zaplacena peněžní částka ve výši 609 042,- Kč. Z této částky pak obviněný dne 15. 11. 2004 uhradil na účet obchodní společnosti Cartman Travels, s. r. o., částku ve výši 62 070,- Kč za umístění reklamy a zbývající částku ve výši 546 972,- Kč následně vybral z účtu a naložil s ní blíže nezjištěným způsobem, ačkoli obchodní společnost WAYBORN CZ, a. s., měla nesplacené dluhy vůči obchodním společnostem Globnet, spol. s r. o., Reton systém, spol. s r. o., Eurotel Praha, spol. s r. o., a Data & computer services, s. r. o., v celkové výši 96 363,60 Kč. Obviněný si počínal uvedeným způsobem i přesto, že obchodní společnost WAYBORN, a. s., se k uvedenému datu nacházela ve stavu úpadku a dne 21. 3. 2005 byl na její majetek prohlášen konkurs.
Jak je tedy z těchto skutkových zjištění zřejmé, obviněný M. B. si musel být vědom alespoň toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek spočívající ve zmaření uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., jejímž jménem jako člen statutárního orgánu jednal (§90 odst. 2 tr. zák.), a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Jednal tedy přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl k takovému následku, jenž zakládá trestní odpovědnost (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze na srozumění se způsobením následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, s nímž je alespoň smířen. Byl-li tedy obviněný povinen uhradit splatné pohledávky vůči poškozeným věřitelům ve výši uvedené v popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu a odstranil-li za této situace většinu peněz, které obchodní společnost WAYBORN CZ, a. s., získala do svého majetku jako platbu za zprostředkování reklamy od obchodní společnosti BC Media, s. r. o., přičemž prvně jmenovaná společnost již neměla žádný jiný majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky jejích věřitelů, obviněný nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si nepochybně představoval jako možné. Obviněný byl totiž zkušeným podnikatelem, který obchodoval s řadou jiných podnikatelských subjektů, takže určitě věděl o způsobech, jimiž by mohl zajistit splnění svých povinností. Jestliže obviněný v podstatě sám svévolně rozhodl o tom, že neuspokojí pohledávky uvedených věřitelů, ačkoli k tomu neměl žádný právní důvod, a za stavu nedostatku jiného majetku uskutečnil majetkovou dispozici, kterou porušil zmíněné právo věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, jde o takové jednání ze strany obviněného, které svědčí též o jeho alespoň nepřímém úmyslu poškodit jmenované věřitele. Všechny zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného M. B. popsaného ve skutkové větě v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě poškození majetkových práv věřitelů, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Soudy nižších stupňů tedy posoudily skutek spáchaný obviněným M. B. ve výše uvedených směrech správně a bez vad. Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil své úmyslné zavinění, za neopodstatněnou. Na správnosti tohoto závěru tedy nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o jeho údajně nepříznivém psychickém stavu v době spáchání činu, neboť příslušným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bylo prokázáno, že obviněný nebyl v uvedené době nepříčetný ve smyslu §12 tr. zák.
Nejvyšší soud však nemohl akceptovat ani námitku obviněného M. B., v níž poukázal na neplatnost smlouvy o prodeji části podniku uzavřené podle §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, což podle jeho názoru rovněž vylučovalo stav úpadku obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., resp. možnost zmaření pohledávek vyjmenovaných věřitelů. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předpokladem spáchání (dokonání) trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. nebyl úpadkový stav dlužníka, proto v posuzované věci není podstatné, zda se jmenovaná obchodní společnost nacházela ve stavu úpadku či nikoli. Soudy nižších stupňů ostatně nezaložily trestní odpovědnost obviněného za zmíněný trestný čin na tom, že by způsobil stav úpadku obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., nebo za tohoto stavu činil úkony poškozující majetková práva jejích věřitelů, anebo že by za stavu úpadku zvýhodňoval některé věřitele. Na taková jednání totiž dopadaly jiné skutkové podstaty tzv. úpadkových trestných činů (zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. a předlužení podle §256c tr. zák.), které však nebyly u obviněného použity. Pro posouzení skutku spáchaného obviněným jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. zde bylo podstatné především zjištění, podle něhož jmenovaná obchodní společnost měla – po platbách došlých od obchodní společnosti BC Media, s. r. o. – dostatek peněžních prostředků k uspokojení existujících a splatných pohledávek svých věřitelů, ale obviněný po uhrazení pohledávky jednoho z věřitelů vybral z bankovního účtu obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s. zbylou peněžní částku ve výši 546 972,- Kč a naložil s ní blíže nezjištěným způsobem, nepoužil ji však k úhradě pohledávek věřitelů. Přitom obchodní společnost, jejímž jménem obviněný jednal, již neměla žádný další majetek použitelný k uspokojení pohledávek svých věřitelů. Takové zjištění pak soudy nižších stupňů opřely mimo jiné o závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jana Žiačika (viz č. l. 86 trestního spisu). V uvedených souvislostech tedy neobstojí ani námitka obviněného o neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku podle §476 a násl. obchodního zákoníku. Jak totiž vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l. 176 až 222 a č. l. 226 až 236 a 242 až 244 trestního spisu), závazky obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., vznikly až po podpisu smlouvy o prodeji části podniku (tedy po dni 6. 8. 2004). Nešlo o přechod závazků z původní obchodní společnosti Intercasa CZ, a. s., na obchodní společnost WAYBORN CZ, a. s., na který by se vztahoval prodej části podniku, ale o samostatné závazky posledně jmenované obchodní společnosti. Proto je v posuzované věci zcela bez významu, pokud později soud v občanskoprávním řízení rozhodl o neplatnosti zmíněné smlouvy o prodeji části podniku. Za popsaného stavu tato skutečnost nemůže zpochybnit ani trestní odpovědnost obviněného za posuzovaný trestný čin.
Ze všech výše vyjádřených důvodů proto Nejvyšší soud shledal námitku, kterou obviněný zpochybnil zmaření pohledávek poškozených věřitelů v celkové výši 93 363,60 Kč, jako neopodstatněnou.
S ohledem na shora vyslovené argumenty tedy ani okolnost, že obchodní společnost BC Media, s. r. o., nevymáhala zálohu od obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., podle Nejvyššího soudu není významná z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je zde podstatná jen skutečnost, že existující a splatné pohledávky jednotlivých dotčených věřitelů nebyly – a po jednání obviněného již ani nemohly být – alespoň částečně uspokojeny z majetku jmenované obchodní společnosti.
Uvedený závěr nemůže být zpochybněn ani dalším tvrzením obviněného M. B., podle něhož byl on sám rovněž věřitelem obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., jejíž provoz podle svého vyjádření „dotoval“, takže přijetím splátky tohoto existujícího dluhu údajně nemohl naplnit žádnou z alternativ uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů neučinily žádné takové skutkové zjištění, které by odpovídalo zmíněné námitce obviněného, proto údaj o existenci jeho pohledávky vůči jmenované obchodní společnosti je založen jen na jiné skutkové verzi prosazované obviněným a na jeho odlišném hodnocení výsledků provedeného dokazování, což jsou námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc i kdyby obviněný měl skutečně pohledávku vůči obchodní společnosti WAYBORN CZ, a. s., kterou by uspokojil skutkem kladeným mu za vinu, nebyla by vyloučena jeho trestní odpovědnost, a to za srovnatelný trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. (viz k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007, publikované pod č. T 1013. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).
Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. B. podal proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání částečně jen opakoval námitky, s kterými se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 9. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y