ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1456.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1456/2011-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2011 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 26/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 61 T 7/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil společně s dalšími obviněnými skutky konkretizovanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedený zločin byl obviněný M. K. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev a funkce prokuristy na dobu 7 let. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných R. V. a R. N.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. K. a R. V. a v jejich neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 26/2011. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obviněnému M. K. při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil kromě stejných trestů odnětí svobody a zákazu činnosti, jaké uložil i soud prvního stupně, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 300 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500,- Kč, tedy v celkové výši 150 000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil soud obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněných M. K. a R. V.
Obviněný M. K. podal dne 26. 9. 2011 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v jeho trestní věci byly opomenuty některé důkazy, a to zejména když nebyl vyžádán znalecký posudek z oboru stavebnictví a ekonomiky, jehož vypracováním měla být prokázána jeho nevina. Dále obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly výslechy navržených svědků, jejichž výpovědi jsou pro objasnění věci „zcela zásadního významu“. Jak dále obviněný zdůraznil, nebylo prokázáno, že by materiál fakturovaný spoluobviněným R. V. nebyl dodán a práce fakturovaná dalším spoluobviněným R. N. nebyla vykonána. Podle obviněného se mělo dokazování zaměřit na posouzení otázky, zda předmětné náklady musely být vynaloženy, a teprve následně mělo být zjišťováno, kdo je vynaložil. Obviněný také namítl existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěnými a provedenými důkazy a zpochybnil nestrannost rozhodování soudů, což se podle jeho názoru promítlo do hodnocení některých důkazů. Přitom obviněný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu k otázce fiktivnosti vystavených faktur, stavu účetnictví obchodní společnosti Energo Trading Zlín, s. r. o., či hodnocení spolupráce se spoluobviněným R. N. Obviněný je přesvědčen, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a s pravidlem „in dubio pro reo“ a porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Závěrem svého dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 26/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 61 T 7/2010, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu soudu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění napadených rozhodnutí se zákonnými znaky posuzovaného zločinu. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, odvolací soud podle státního zástupce dostatečným způsobem vysvětlil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné, resp. v případě znaleckého posudku za neproveditelné. Státní zástupce dospěl ve svém vyjádření k dovolání obviněného k závěru, že uplatnil výlučně takové námitky, které neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a z nichž ani nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.
Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. K. však nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, resp. vytýká neprovedení tzv. opomenutých důkazů. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a vytýkajících neúplné dokazování, resp. neprovedení dalších navrhovaných důkazů, přičemž vycházel z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný M. K. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil hmotně právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani námitka obviněného M. K., v níž soudům obou stupňů vytkl, že použily právní kvalifikaci skutků podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by provedly některé stěžejní důkazy ve věci. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z důkazů.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k těm dovolacím námitkám obviněného M. K., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v těchto případech jde o instituty trestního práva procesního, takže jejich případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Pokud jde o tvrzení obviněného M. K., podle něhož mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněná námitka obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci uplatněného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
K námitce tzv. opomenutého důkazu Nejvyšší soud uvádí, že Vrchní soud v Olomouci odůvodnil (viz str. 18 a 19 jeho rozsudku), proč považoval zpracování znaleckého posudku ke zjištění dodávky stavebního materiálu za neproveditelný důkaz. Podle vyjádření odvolacího soudu byly totiž některé skutečně dodané součásti již pevně zabudovány v provedených stavebních dílech. Z tohoto důvodu tak nebylo možné blíže specifikovat, které věci byly fakticky dodány spoluobviněným R. V. Jak je tedy zřejmé z uvedeného vyjádření odvolacího soudu, zabýval se i otázkou nutnosti opatření navrhovaného důkazu k prokázání zmíněné okolnosti, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu dospěl ke správnému závěru o neproveditelnosti tohoto důkazu. Proto i tvrzení obviněného, podle něhož by zpracováním znaleckého posudku byly prokázány dodávky předmětného materiálu, je v kontextu s dalšími důkazy (zejména pokud jde o výpovědi některých svědků, zajištěné fiktivní faktury a zprávy příslušného správce daně) bez významu. Přitom za stavu, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru o fiktivnosti faktur vystavených spoluobviněnými R. V. a R. N., by vypracování navrhovaného znaleckého posudku nemělo potřebnou vypovídací hodnotu, neboť by musel být posouzen celý dodaný materiál v rámci všech zakázek provedených obchodní společností Energo Trading Zlín, a. s. Z hlediska podané obžaloby by však takové dokazování již překročilo rozsah potřebný pro rozhodnutí soudu v této věci, protože obviněnému M. K. nebylo kladeno za vinu zkrácení daně u všech zakázek, které provedla jmenovaná obchodní společnost, ale byl uznán vinným zločinem podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku jen ve vztahu k některým z nich. Ostatně již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 20) uvedl, že zde není podstatný rozsah veškerého materiálu u všech stavebních prací, ale rozhodující je zjištění, podle něhož spoluobvinění R. V. a R. N. vůbec nedodali předmětný materiál. Požadavek obviněného na zpracování příslušného znaleckého posudku tedy není důvodný, neboť opatřením zmíněného důkazu by nemohla být ověřena ani vyvrácená tvrzená skutečnost, takže v tomto směru rozhodně nešlo o tzv. opomenutý důkaz.
Navíc tvrzení o opomenutých důkazech není důvodné v případě procesního postupu soudů nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci, neboť v trestním řízení, podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z napadeného rozsudku (viz č. l. 4189 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 7/2010), s návrhem obviněného ohledně provedení důkazu znaleckým posudkem se odvolací soud vypořádal a uvedl, z jakých důvodů ho neshledal opodstatněným. Pokud jde o návrh obhajoby učiněný při veřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2011 ohledně výslechu některých dalších svědků, odvolací soud se ve svém rozsudku (viz jeho str. 19) k tomuto návrhu obviněného rovněž vyjádřil a Nejvyšší soud považuje tento závěr pro posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování za dostatečný, neboť z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, proč odvolací soud považoval vinu obviněného za prokázanou na základě jiných důkazů. V posuzované věci tak nenastal případ, že by se soud k návrhu na doplnění dokazování vůbec nevyjádřil, čímž by zcela opomněl některé důkazy.
Nad rámec výše uvedené argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k námitkám obviněného M. K., jimiž zpochybňuje spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, doplňuje následující. Z příslušných výroků o vině v rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně patrné, jak soudy nižších stupňů dospěly k výsledné výši zkrácení daně z příjmů právnických osob, daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na této dani, jejímž plátcem byla obchodní společnost Energo Trading Zlín, a. s., jménem které jednal obviněný M. K., a to na podkladě závěrů o tom, jakou výši daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty měl zmíněný subjekt zaplatit, jakou výši daně příjmů právnických osob skutečně přiznal, v jaké výši obviněný v přiznáních k dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil tuto daň na vstupu a v jakém rozsahu požadoval vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Přitom soudy nižších stupňů popsaly i mechanizmus, jímž došlo ke zkrácení daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty a k vylákání výhody na této dani, a jak dospěly k rozsahu zkrácené daně a vylákané výhody na dani. Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající zákonu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného M. K., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Púry
\