ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.752.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 752/2011 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2011 o dovolání, které podala obviněná H. T. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 98/2009, takto:
Z podnětu dovolání obviněné H. T. L. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná H. T. L. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009, uznána vinnou přečinem porušování práv k ochranné známce a jiným označení podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustila tím, že nejméně dne 22. 9. 2009 v P. v prostorách Pražské tržnice ve stáncích v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, měla uloženo a připraveno k prodeji a nabízela k prodeji celkem 30 kusů zboží popsaného ve výroku o vině v citovaném rozsudku, které bylo neoprávněně opatřeno ochrannými známkami zde uvedených vlastníků ochranných známek.
Za tento přečin byla obviněná H. T. L. odsouzena podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále byl obviněné uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná H. T. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněná H. T. L. podala dne 19. 5. 2011 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především vytkla nesprávné posouzení společenské škodlivosti spáchaného činu, jakož i to, že se soudy nižších stupňů podle jejího názoru dostatečně nevypořádaly ani se zásadou subsidiarity trestní represe. V této souvislosti obviněná poukázala na menší počet kusů nabízeného zboží a na neobjektivní a nadhodnocené vyčíslení škody samotnými poškozenými. Přitom obviněná s odkazem na respektovanou teorii a soudní praxi zdůraznila, že při stanovení rozsahu protiprávního jednání je třeba přihlédnout též k dalším okolnostem, které mají význam pro naplnění materiální stránky trestného činu. Jak dále obviněná připomněla, nebyla vlastníkem nabízeného zboží a neměla žádný prospěch z posuzovaného jednání. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí podle závazných pokynů Nejvyššího soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné H. T. L. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná H. T. L. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná H. T. L. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněné H. T. L. částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je zčásti důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovaný dovolací důvod přitom naplňují ty námitky obviněné H. T. L. , v nichž vytkla nesprávné posouzení otázky společenské škodlivosti spáchaného činu a vyslovila nesouhlas s tím, pokud v jejím případě nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uplatněnému dovolacím důvodu odpovídá též tvrzení obviněné, podle něhož s ohledem na dobu spáchání skutku měl být její čin posouzen i z toho hlediska, zda naplňuje materiální stránku trestného činu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“).
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posouzen čin obviněné H. T. L. , je obecně trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378. v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažnějšího porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Jak je přitom patrné z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, obviněná H. T. L. neoprávněně zasáhla do chráněných práv vlastníků ochranných známek, pokud bez jejich souhlasu nabízela k prodeji zboží označené určitými ochrannými známkami.
Soudy nižších stupňů ovšem vůbec nezdůvodnily, proč kvalifikovaly skutek spáchaný obviněnou jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, tj. z jakého důvodu posoudily jeho trestnost podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2010, ačkoli obviněná se dopustila skutku již dne 22. 9. 2009, tj. ještě za účinnosti dřívějšího trestního zákona. Tím spíše pak v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí jakékoli jejich úvahy, v čem je nová trestněprávní úprava pro obviněnou příznivější ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák. než úprava platná v době spáchání posuzovaného činu. Soud prvního stupně se omezil na pouhé konstatování, že „... trestnou činnost je nezbytné posoudit podle zákona příznivějšího pro obžalovanou, kterým je nový trestní zákoník ...“. Odvolací soud pak otázku časové působnosti zákona v napadeném rozhodnutí vůbec nezmínil.
Přitom skutek, za nějž byla obviněná H. T. L. odsouzena, by mohl podle trestního zákona platného v době jeho spáchání, vykazovat znaky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., za který byl stanoven stejný trest odnětí svobody (až na 2 roky) a stejný počet ostatních alternativních trestů (peněžitý trest a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), jako je tomu nyní v případě přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku (trest odnětí svobody až na 2 roky, resp. trest zákazu činnosti a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Podstatný rozdíl ovšem spočívá v tom, že použití skutkové podstaty podle §150 odst. 1 tr. zák. bylo podmíněno naplněním nejen jejích formálních znaků, ale též materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., jak správně ve svém dovolání zdůraznila obviněná. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při řešení otázky časové působnosti trestních zákonů nelze vycházet jen ze srovnání trestních sazeb stanovených za trestné činy, které přicházejí v úvahu, ale použití dřívějšího nebo nového zákona je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek nebyl pro pachatele méně příznivý, resp. aby pozdější právní úprava byla použita jen tehdy, je-li to skutečně pro pachatele příznivější. Vždy se tedy musí hodnotit dřívější a pozdější zákon nejen z hlediska příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ale též se zřetelem k ustanovením jejich obecné části.
V případě činu spáchaného obviněnou H. T. L. proto bylo nezbytné přihlédnout především ke skutečnosti, že dřívější právní úprava, za jejíž platnosti byl skutek spáchán, obsahovala ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., v kterém byl formulován tzv. materiální znak trestného činu, tedy podmínka, aby čin dosahoval potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost určovaného podle demonstrativně vypočtených kritérií. Jak již byl shora uvedeno, pozdější právní úprava už neobsahuje takový materiální znak trestného činu, protože vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku), takže v uvedeném směru je pro obviněnou méně příznivá, protože nedovoluje zohlednit některé okolnosti, které mohou odůvodnit závěr, že i při formálním naplnění znaků trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., o němž nelze mít pochybnosti, není naplněn jeho materiální znak požadovaný ustanovením §3 odst. 2 tr. zák. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněná za popsaných časových a místních okolností v jediný den nabízela k prodeji celkem 30 kusů zboží, které bylo opatřeno ochrannými známkami různých vlastníků. Takový velmi malý rozsah dotčených chráněných práv a krátká doba spáchání činu ovšem zcela neodpovídají nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto druhu trestné činnosti (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Přitom z podkladů obsažených v trestním spise nevyplývá, že by snad obviněná měla k dispozici ještě další zboží neoprávněně opatřené ochrannými známkami jiných vlastníků, které by bylo připraveno k nabídce spotřebitelům, ani to, že by nešlo jen o její ojedinělý prodej zboží a že by se obviněná této nezákonné činnosti věnovala po delší období. Podle soudu prvního stupně se totiž obviněná dopustila posuzované trestné činnosti „nejméně dne 22. 9. 2009“. Takové zjištění by sice mohlo postačovat k závěru o potřebném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, ale jen za předpokladu, kdyby obviněná nabízela podstatně větší množství zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami jejich vlastníků. Jinak je třeba věc řešit za použití mimotrestních prostředků [např. podle §33 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů].
V uvedených souvislostech pak bylo třeba posuzovat i otázku subsidiarity trestní represe, o které se Nejvyšší soud zmínil již výše. Zejména v případě skutkových podstat s tzv. kvalitativními formálními znaky je totiž třeba pečlivě zvažovat nutnost použití prostředků trestního práva v konkrétním případě. S ohledem na dobu a rozsah spáchání posuzovaného skutku obviněné H. T. L. nelze konstatovat, že by nějak výrazně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů v takové míře, aby bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestního práva.
Naopak závěr o společenské škodlivosti činu, resp. o naplnění materiální stránky trestného činu nemohou zpochybnit námitky obviněné H. T. L. , v nichž poukázala na skutečnost, že nebyla vlastníkem nabízeného zboží, a na neobjektivní stanovení výše škody. Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí následující.
Pro naplnění formálních znaků trestného činu podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §150 odst. 1 tr. zák., není rozhodující, kdo je vlastníkem zboží nebo služby neoprávněně označených ochrannou známkou jiného, ani se zde nevyžaduje existence konkrétního nebo speciálního subjektu ve smyslu §114 tr. zákoníku, resp. §90 tr. zák. Postačí proto, když pachatel takové zboží nebo služby jen nabízí zájemcům ke koupi, a tím je uvádí do oběhu. Jestliže tedy obviněná byla toliko prodavačkou předmětného zboží, nemá to vliv na její případnou trestní odpovědnost ani na závažnost spáchaného činu, resp. na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud jde o námitku obviněné k vyčíslení škody, soudy nižších stupňů nezaložily vinu obviněné na výši způsobené škody, neboť škoda není znakem skutkových podstat podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §150 odst. 1 tr. zák. Vyjádření poškozených a jejich vyčíslení škody by tak mohlo mít význam pouze z hlediska výroku o náhradě škody, ovšem všichni poškození byli stejně se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout ani další nedostatek, kterým je zatížen rozsudek soudu prvního stupně. V popisu skutku v jeho výroku o vině je mimo jiné uvedeno, že obviněná H. T. L. se dopustila jednání „v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů“. Citované ustanovení přitom obsahuje v §8 odst. 2 písm. a) až c), odst. 3 písm. a) až d) různé alternativy protiprávního jednání a navíc v §8 odst. 1 a 4 práva vlastníka ochranné známky. Proto odkaz na celé ustanovení §8 zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nejen nepřesný, ale rovněž z něj není zřejmé, jakým způsobem a do jakých práv zasáhl pachatel trestného činu.
Protože Obvodní soud pro Prahu 7 učinil v napadeném rozsudku nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byla obviněná H. T. L. uznána vinnou, a to ohledně posouzení časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud tuto vadu neodstranil, ač tak mohl a měl učinit z podnětu odvolání obviněné, byl naplněn jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněné je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Praha 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněné H. T. L. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně se především důsledně vypořádá s použitím ustanovení o časové působnosti zákona podle §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák. a v souladu s tím učiní závěry o vině obviněné, popřípadě o řešení jejího činu jinými, mimotrestními prostředky.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné H. T. L. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y