ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1130.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1130/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný R. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 189/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 19 T 189/2010, byl obviněný R. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 28. 7. 2010 v době okolo 15:31 hodin v katastru obce V., okr. S., na pozemku parcelní číslo 19/19, jehož je majitelem, přinesenou sekerou, kladivem a majzlíkem poškodil betonový sloup vysokého napětí 22 kW o výšce 10,5 m v majetku společnosti ČEZ Distribuce, a.s., který následně spadl a zůstal zavěšen na vodičích, které poté přerušil tak, že přes ně na třech místech přehodil ocelové dráty, čímž je zkratoval, a přerušil tak dodávku elektrické energie do obcí Ch., S. Ch., V., H., H.R., J. a V., vše okr. S., kde byla celkově přerušena dodávka elektrické energie nejméně do 7200 odběrných míst“. Za tento zločin byl obviněný podle §276 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, podle §258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §276 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nalézací soud se dopustil pochybení, když se nezabýval motivací jeho jednání, kterou odvolací soud zhodnotil v jeho prospěch. Poznamenal, že z katastru nemovitostí bylo zcela zřejmé, že pozemek, na kterém došlo ke spáchání trestné činnosti, je v jeho výlučném vlastnictví a není zde jakékoliv omezení jeho vlastnických práv ve prospěch poškozeného. Připomněl, že odvolací soud si vyžádal od společnosti ČEZ Distribuce, a.s. sdělení, zda je umístnění vysokého napětí na jeho pozemku v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb. a vyhláškou č. 540/2005 Sb. Poškozená společnost však ve zprávě pro odvolací soud toliko konstatovala, že žádné doklady ke stavbě, především pak kolaudační rozhodnutí, k dispozici nemá s tím, že ke stavbě došlo již před dávnou dobou, patrně v roce 1961. Kolaudační rozhodnutí nebylo nalezeno ani v archivu Městského úřadu Chodov. Je tak třeba vycházet z výpisu katastru nemovitostí založeného ve spise, z něhož vyplývá, že neexistuje věcné břemeno, smlouva o užívání pozemku a ani žádný jiný právní institut, na základě kterého by poškozená společnost byla oprávněna užívat jeho pozemek. Podle názoru odvolacího soudu má tato skutečnost podstatný vliv při úvahách o druhu a výši trestu, a proto také došlo na základě jeho odvolání ke zrušení výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Následně se obviněný ohradil proti právní kvalifikaci skutku podle §276 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jež byla určující též při vyměřování druhu a výše trestu a dále vyslovil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, že problém zásahu poškozené společnosti do jeho majetku nemůže mít vliv na užití právní kvalifikace podle §276 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Dodal, že jelikož poškozený stran vedení vysokého napětí na jeho pozemku nepředložil kolaudační rozhodnutí, musí se jednat o nepovolenou stavbu. Poškozený, byť nepředložil žádný doklad o oprávnění užívání jeho pozemku, v době předcházející výše popsanému skutku bez jeho vědomí a svolení vnikl na jeho pozemek a způsobil mu likvidací dřevin tam rostoucích škodu v řádu několik set tisíc korun českých. Za takových okolností potom přistoupil k odstranění energetického zařízení z jeho pozemku s cílem, aby poškozený v budoucnu již neměl důvod jeho pozemek devastovat. Uzavřel, že má za to, že energetická zařízení, která nejsou řádně zkolaudována a jsou provozována na místech bez užívacího práva ve prospěch provozovatele, nemohou požívat ochrany §276 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že uplatněné námitky lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, ovšem že je nepovažuje za důvodné. Konstatoval, že trestný čin podle §276 tr. zákoníku je trestným činem obecně nebezpečným a jeho objektem je zájem na ochraně provozu, řádného fungování a využívání obecně prospěšných zařízení, a to i před poškozováním, ničením, odstraňováním či učiněním jich neupotřebitelnými. Ze znění §276 tr. zákoníku podle něho nevyplývá, že trestnost pachatele, který se dopustil jednání v něm popsaného, by byla bez dalšího vyloučena skutečností, že veřejně prospěšné zařízení nebylo řádně zkolaudováno ve smyslu stavebně správních předpisů nebo bylo zřízeno na cizím pozemku bez vyřešení občanskoprávních vztahů s jeho vlastníkem. I takovéto zařízení totiž může fakticky sloužit veřejně prospěšným účelům a jeho svévolná likvidace může být obecně nebezpečná, neboť může mít rozsáhlé důsledky ekonomické, popř. i důsledky pro životy a zdraví lidí. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 824/2010, podle kterého vlastník pozemku není oprávněn „černou stavbu“ nacházející se na jeho pozemku odstraňovat nebo ji s cílem dosáhnout jejího odstranění poškozovat, a takovéto jeho jednání může být posouzeno jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zákona (nyní §228 tr. zákoníku). Výlučně příslušný stavební úřad je totiž oprávněn řešit otázku, zda byla stavba zhotovena v souladu se správními předpisy či nikoli a popř. zahájit podle §129 odst. 3 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. řízení o jejím odstranění a podle §129 odst. 1 citovaného zákona nařídit odstranění stavby jejímu vlastníkovi nebo s jeho souhlasem jiné osobě. Citované rozhodnutí se přitom po skutkové stránce rovněž týkalo poškozování elektrického vedení, které ovšem sloužilo jako přípojka pro jediného odběratele. Jestliže tedy ani v takovémto případě nebyl vlastník pozemku v rámci prosazování svých vlastnických práv oprávněn stavbu o své újmě odstranit, tím spíše nemůže být vlastník pozemku oprávněn svévolně zlikvidovat zařízení pro rozvod elektrické energie zajišťující její dodávku několika tisícům odběratelů. Dodal, že situace v trestní věci obviněného navíc byla značně specifická a otázka zásahu do jeho majetkových práv není tak jednoznačná, jak je prezentováno v dovolání. Ke stavbě předmětného vedení došlo patrně již v roce 1961. V tehdejší době evidence právních vztahů k nemovitostem v dnešním slova smyslu nefungovala a ze skutečnosti, že se po téměř padesáti letech nepodařilo dohledat příslušné listinné materiály, nelze podle státního zástupce bez dalšího činit závěr, že stavba byla zřízena neoprávněně. Tehdy platný zákon č. 79/1957 Sb. (elektrisační zákon) přitom poskytoval v §22 energetickým podnikům rozsáhlá oprávnění k cizím nemovitostem, která vznikala již vydáním povolení ke stavbě vedení. Podle §98 odst. 4 nyní platného zákona č. 458/2000 Sb. v platném znění oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. S touto problematikou pak souvisí též otázka údajné likvidace dřevin na pozemku, kdy zřejmě šlo o realizaci opatření, ke kterým je provozovatel přenosové soustavy oprávněn v tzv. ochranných pásmech. Navíc vzhledem k uvedenému stáří stavby nelze vyloučit, že poškozenému, popř. jeho právním předchůdcům, mohlo příslušné právo k pozemku obviněného vzniknout vydržením (§134 občanského zákoníku). Ani s přihlédnutím k zásadě pomocné úlohy trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákona) tedy nelze dospět k závěru, že obviněný by byl oprávněn na údajný zásah do svých vlastnických práv reagovat jednáním vykazujícím všechny formální znaky obecně nebezpečného trestného činu a zasahujícím zájmy několika tisíc subjektů na konfliktních vztazích obviněného s poškozeným ČEZ Distribuce a.s. nijak nezúčastněných.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obsažené v dovolání obviněného byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny ve své podstatě formálně právně relevantně.
Obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že z pohledu jeho viny i trestu náležitě nezhodnotily skutkové zjištění, že obecně prospěšné zařízení poškozeného, stojící na jeho (obviněného) pozemku, je nepovolenou stavbou, resp. že poškozený v době předcházející jednání, které je mu (obviněnému) kladeno za vinu, bez jeho vědomí vnikl na jeho pozemek a způsobil mu likvidací dřevin tam rostoucích škodu v řádu několika set tisíc korun, aniž by mu svědčilo věcné břemeno či jiný právní titul k takovému zásahu ho opravňující, a že on (obviněný) učinil tak, jak popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně proto, aby poškozený v budoucnu již neměl důvod jeho pozemek devastovat. Taková dovolací argumentace obviněného se svým způsobem dotýká otázky naplnění okolnosti vylučující protiprávnost a trestnost činu v zákoně neuvedené, a to výkonu práva a plnění povinnosti. Činem škodlivým pro společnost totiž nemůže být řádný výkon práv a povinností (k tomu viz např. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 397 a násl.).
Trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. ř. se dopustí, kdo úmyslně poškodí obecně prospěšné zařízení nebo ohrozí jeho provoz nebo využívání. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. a), b) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který zničí, odstraní nebo učiní neupotřebitelným obecně prospěšné zařízení a způsobí činem uvedeným v odstavci 1 poruchu provozu obecně prospěšného zařízení.
Objektem trestného činu podle §276 tr. zákoníku je zájem na ochraně provozu, řádného fungování a využívání obecně prospěšných zařízení, a to i před poškozováním, ničením, odstraňováním či učiněním jich neupotřebitelnými.
Podle §132 tr. zákoníku se obecně prospěšnými zařízeními rozumí veřejné ochranné zařízení proti požáru, povodni nebo jiné živelní pohromě, obranné nebo ochranné zařízení proti leteckým a jiným podobným útokům nebo jejich následkům, ochranné zařízení proti úniku znečišťujících látek, zařízení energetické nebo vodárenské, podmořský kabel nebo podmořské potrubí, zařízení a sítě elektronických komunikací a koncová telekomunikační a rádiová zařízení, zařízení držitele poštovní licence, zařízení pro veřejnou dopravu, včetně součástí dráhy a drážních vozidel ve veřejné drážní dopravě a svislých zákazových nebo příkazových dopravních značek a dopravních značek upravujících přednost.
Obecně prospěšnými zařízeními jsou zařízení taxativně vymezená v ustanovení §132 tr. zákoníku, která představují buď technicky složitější veřejná zařízení, která podle své povahy slouží potřebám velkého okruhu osob, a využívá je tak neomezená část veřejnosti, anebo slouží omezenému množství osob, za předpokladu, že jsou technicky složitější nebo mají velký význam z hlediska společnosti a mají veřejnou povahu.
Lze přisvědčit státnímu zástupci, že z formulace skutkové podstaty trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 tr. zákoníku nevyplývá, že by trestnost poškození zařízení uvedeného ve výčtu §132 tr. zákoníku vylučovala ta skutková okolnost, že toto nebylo řádně zkolaudováno ve smyslu stavebně správních předpisů, resp. že bylo zřízeno na cizím pozemku bez vyřešení občanskoprávních vztahů s jeho vlastníkem. I takovéto zařízení totiž může fakticky sloužit veřejně prospěšným účelům a jeho svévolná likvidace může být obecně nebezpečná, neboť může mít důsledky pro životy a zdraví lidí i rozsáhlé důsledky ekonomické.
V tomto směru na místě (jak na to správně upozornil státní zástupce) poukázat na argumentaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 4 Tdo 824/2010. Ve shodě se závěry tohoto rozhodnutí potom Nejvyšší soud poznamenává následující.
Předně je třeba upozornit, že na situace, kdy osoba zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, dopadá ustanovení §135c obč. zák., které stanoví, že zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (odstavec 1). Podle odst. 2 stejného ustanovení, pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí, přičemž podle odst. 3 téhož ustanovení soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Z ustanovení §135c obč. zák. je tedy zřejmé, že vlastník pozemku, na němž se nachází tzv. černá stavba, není bez dalšího oprávněn sám tuto odstranit, ale musí se v této věci nejprve obrátit na soud.
Dále je nutno konstatovat, že výlučně příslušný stavební úřad je kompetentní řešit otázku, zda byla stavba zhotovena v souladu se správním právem, resp. se stavebními zákony, či nikoliv. Pokud stavební úřad dospěje k závěru, že stavba je prováděna nebo provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, zahájí ve smyslu §129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) řízení o jejím odstranění, v rámci něhož může za určitých podmínek stavebník nebo vlastník stavby požádat o její dodatečné povolení. Odstranění stavby pak stavební úřad nařizuje podle ustanovení §129 odst. 1 citovaného zákona vždy jejímu vlastníkovi či s jeho souhlasem i jiné osobě. O vlastníku pozemku, na němž se tzv. černá stavba nachází, jako o osobě oprávněné takovou stavbu odstranit stavební zákon č. 183/2006 Sb. nehovoří.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud shledává, že i pokud by se ukázalo pravdivým tvrzení obviněného, že předmětné obecně prospěšné zařízení nebylo na jeho pozemku zřízeno v souladu se zákonem, tento neměl právo je svémocně ze svého pozemku odstraňovat či je v souvislosti s docílením jeho odstranění jakkoli poškozovat. Takové právo mu totiž žádný právní předpis (ať už z oblasti práva občanského či správního) nepřiznává. Z těchto důvodů nemohla být v posuzované trestní věci naplněna okolnost vylučující protiprávnost v podobě výkonu práva a plnění povinnosti.
Nejvyšší soud uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami, když oba soudy v souladu se zákonem v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, 2 písm. a), b)
tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý