ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1203.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1203/2011 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 dovolání, které podal obviněný L. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 5/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 371/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 2 T 371/2009, byl obviněný L. F. uznán vinným, že:
dne 14. 7. 2008 kolem 21.30 hodin, v katastru obce P., na okrese P.–v., jako řidič osobního automobilu C. B., RZ, jedoucí po silnici č., ve směru na obec K., úmyslně pravou přední částí jím řízeného vozidla narazil do levé zadní části osobního automobilu BMW, SPZ, řízeného K. L., a to ve snaze vytlačit ho z vozovky, v důsledku čehož došlo k bočnímu levotočivě přetáčivému smyku vozidla BMW s následným jeho vyjetím mimo komunikaci a bočnímu střetu se stromem, při kterém utrpěli spolujezdci z osobního automobilu BMW J. D., otřes mozku, zlomeninu stydké kosti a tržnězhmožděné rány na pravém spánku s nutností hospitalizace do 17. 7. 2008 a omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 10 týdnů, M. H., zlomeninu holenní kosti v koleni vlevo, zlomeninu lýtkové kosti vlevo, tržnou ránu bérce a zhmoždění hlezna vlevo s nutností hospitalizace do 21. 7. 2008 a omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 8 týdnů a M. K., pohmoždění stěny hrudníku s nutností ambulantního léčení spojeného s pracovní neschopností do 12. 8. 2008, a čímž majiteli osobního automobilu BMW L. K. způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu v trvání pěti let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. z. p. ČR, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, L. K., M. K. a J. D. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku obviněný L. F. podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 5/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Podle §131 odst. 1 tr. ř. byla nařízena oprava písemného vyhotovení rozsudku ve výroku o trestu v uvedení paragrafového znění trestného činu, za který je trest ukládán.
Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 3. 2011, č. j. 2 T 371/2009-479, byl podle §131 odst. 1 tr. ř. opraven rozsudek téhož soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 2 T 371/2009-443, a to ve výroku o trestu ve znění: „a za to se odsuzuje podle §221 odst. 1 tr. zákona“ , s tím, že správný výrok zní: „a za to se odsuzuje podle §222 odst. 1 tr. zákona“ .
Citované usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině, trestu i náhradě škody) obviněný L. F. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť v řízení rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný oběma soudům vytkl, že nebyly vzaty v úvahu jím namítané skutečnosti a nedůvodně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž by se odvolací soud vypořádal se všemi rozporuplnými skutečnostmi. Současně podtrhl, že se jednání nedopustil a je nevinen. Taktéž namítl, že se krajský soud nevypořádal s námitkou, jíž vznesl v odvolání ohledně podjatosti soudce i celého senátu okresního soudu, kterou ocitoval. V návaznosti na to zdůraznil, že okresní soud nevydal žádné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §31 tr. ř. o tom, že se necítí být podjatým, přičemž na námitku nereagoval v usnesení ani odvolací soud. Tím došlo k zásahu do spravedlivého procesu, neboť se soudy zabývaly toliko usvědčujícími a nikoli exkulpujícími důkazy. Nelze přisvědčit tomu, že zásada volného hodnocení důkazů má větší váhu než presumpce neviny a řádný trestní fair proces se základním institutem „in dubio pro reo“. Přestože bylo odvoláním prakticky zpochybněno celé dokazování a byla navržena řada nových důkazů, tak je odvolací soud zcela ignoroval.
Jestliže se soudy nepokusily zmíněná pochybení zhojit, byly podle názoru obviněného vůči němu zcela zjevně zaujaty, což neodpovídá soudcovským povinnostem ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb. V tomto směru odkázal na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, kde v návaznosti na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva bylo vysloveno, že nestrannost soudu je dána tehdy, jestliže se soudce necítí být subjektivně podjatý ve vztahu k účastníkům řízení ani k věci, ale současně jsou objektivně vyloučeny též oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. V této spojitosti shledal existenci pochybnosti o nestrannosti soudů v tom, že jeho základní práva a nejvýznamnější zásady trestního řízení byly přehlíženy.
Pokud jde o výrok o vině, obviněný připomněl skutkovou větu, podle níž: „úmyslně pravou přední částí jím řízeného vozidla Citroën narazil do levé zadní části vozidla BMW ve snaze jej vytlačit, v důsledku čehož došlo k bočnímu levotočivě přetáčivému smyku vozidla BMW s jeho následným vyjetím mimo komunikaci“ , a ze které soudy dovodily právní kvalifikaci trestných činů ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a následně i právní větu. Namítl, že pro takovýto závěr nebyl shromážděn dostatek důkazních prostředků, neboť jednotlivé důkazy (zejména znalecké posudky) byly vzájemně vyvráceny. Upozornil, že revizní posudek znaleckého ústavu pouze dovodil, že došlo k nehodě, avšak „nikoliv již nezaujatě potvrdil, že se tak nestalo předmětným vozidlem, které nikdo ze znalců, vyjma Ing. T., osobně neprozkoumal“ . Navíc byl obviněn až po cca devíti měsících po celé události. Jednotlivé svědecké výpovědi obviněný označil za rozporuplné a některé za nevěrohodné, vzájemně se vyvracející, z nichž nelze žádné skutkové zjištění učinit. Skutková zjištění ve vztahu ke skutkové větě jsou neúplná a prakticky neexistují, neboť podle Nejvyššího soudu i Ústavního soudu musejí mít svůj neochvějný odraz v objektivním důkazním prostředku. Nelze uvěřit tvrzení svědků, kteří si od samého počátku nebyli jisti tím, kdo předmětný vůz, jenž do nich měl najíždět, řídil. Každý popisoval vznik a průběh, jakož i motiv a účast na události zcela rozdílně. Až u hlavního líčení (cca po dvou letech), a to nikoliv svorně, tvrdili, že to měl být obviněný, ačkoliv měl „stoprocentní alibi“. Rovněž není možno přehlédnout, že dva z poškozených jsou osoby se závadovou trestní minulostí, ostatní se velmi dobře znají, někteří jsou i příbuzní a dokonce na místě samém byl označen za řidiče někdo úplně jiný, než jím nakonec byl. Znalec ustanovený orgány činnými v trestním řízení vycházel z fotografií, jež do spisu nepřípustně dodal svědek (právě prvotně označený řidič, jenž jel zcela náhodou kolem), který byl následně vyslýchán a není zřejmé, o jaké se jedná vozidlo. Obviněný namítl, že poškozené vozidlo BMW nebylo nikým fakticky prohlédnuto - žádným ze znalců nebo znaleckým ústavem. Nelze přehlédnout, že toto vozidlo bylo trvale vyřazeno z provozu, nemělo platnou STK a jeho řidič měl uložen platný zákaz řízení všech motorových vozidel. I z videozáznamu z parkoviště - v porovnání s výslechy svědků - je zřejmé, že ani jeden nepopisoval událost tak, jak se stala. Skutečný řidič, jenž byl svědky až ex-post potvrzen, nebyl nikdy podroben testům, zda neřídil pod vlivem alkoholu či návykových látek.
Podle obviněného nelze ze shromážděných důkazů učinit závěr o naplnění skutkové podstaty úmyslného ublížení na zdraví a především, že se jej dopustil on. Nelze totiž dospět k závěru, že se skutek stal tak, jak je ve skutkové větě popsán, neboť skutečný průběh nehody nemohl být řádně zadokumentován, a to zejména pochybením Policie ČR, jež nezajistila pro budoucí trestní řízení vozidlo BMW a stopy, když vyhodnotila jiného řidiče. Obviněný konstatoval, že jako nevinný člověk byl prakticky po třech letech odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ač se nikdy ničeho nedopustil. Za stěžejní označil to, zda a jakým způsobem mohl řidič vozidla BMW předvídat úmysly údajně vozidla jedoucího za ním, kdy jel situaci naprosto nepřiměřeným způsobem, a zda se v tomto případě - bez ohledu na osobu řidiče - ono úmyslné naražení přední částí vozidla Citroën do zadní části vozidla BMW nestalo kupř. z důvodu nevhodného manévru při předjíždění či v rámci jakýchsi zakázaných závodů nedošlo ke vzájemné kolizi. K těmto domněnkám lze dojít po seznámení se spisovým materiálem, a to stejně jako ke skutkové větě v rozsudku okresního soudu.
Dále obviněný vyslovil názor, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu se skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku prvostupňového soudu a není tedy možné učinit právní závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, za něž byl odsouzen. Jestliže se nehoda vůbec stala, tak jeho jednání mohlo být maximálně posouzeno jako nedbalostní ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 tr. zák., neboť subjektivní stránku ve formě úmyslu nelze ve vztahu k řidiči vozidla Citroën a následku v rámci příčinné souvislosti v daném případě dovodit. Současně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, a opětovně shrnul uplatněné dovolací námitky, z nichž dovodil důvodnost dovolání. Z popsaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 5/2011, a podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, respektive jinému senátu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně uvedl, jak soudy obou stupňů ve věci rozhodly a shrnul obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce připomněl vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v zákoně. Konstatoval, že o námitce podjatosti, kterou obviněný v rámci odvolání vznesl, bylo rozhodnuto až po pravomocném skončení řízení, kdy příslušnými usneseními soudů obou stupňů bylo vysloveno, že předseda senátu a přísedící Okresního soudu Praha - východ nejsou vyloučeni z rozhodování ve věci obviněného L. F.. Zdůraznil, že z hlediska existence výše popsaného důvodu dovolání je však rozhodující, zda důvody pro vyloučení soudce a přísedících skutečně existovaly. S odkazem na znění §30 odst. 1 tr. ř. zdůraznil, že z obsahu předmětných rozhodnutí o námitkách podjatosti, jakož i z textu samotného dovolání vyplývá, že obviněný nevznesl, a ani v původním řízení nevznášel žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nějakého osobního vztahu soudce nebo přísedících k projednávané věci, k obviněnému nebo k jiným osobám ve věci figurujícím. Podjatost senátu prvostupňového soudu obviněný dovozuje z toho, jakým způsobem prováděl dokazování a jakým způsobem důkazy hodnotil; v případě soudců odvolacího soudu rovněž ze skutečnosti, že neakceptovali jeho odvolací námitky. Podle státního zástupce však takovéto subjektivní negativní hodnocení rozhodovací činnosti soudců a přísedících obviněným nemůže založit důvod vyloučení soudce nebo přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tudíž označil za zjevně nedůvodné.
Dále státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). V návaznosti na to konstatoval, že naprostá většina dovolacích námitek spočívá v polemice obviněného s hodnocením důkazů soudy, na jejímž podkladě prakticky odmítá všechna skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Přitom obviněný neuvádí takové okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, ale domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Proto jde o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Podle státního zástupce lze se značnou dávkou tolerance, když obviněný i v tomto směru vychází především z vlastních skutkových hodnocení, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku, podle níž mohl být skutek posouzen maximálně jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když není dán úmysl pachatele ve vztahu k příčinné souvislosti a následku. Současně zdůraznil, že při posuzování její důvodnosti je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Ve světle skutkových zjištění neshledal tuto námitku důvodnou. Z popisu tzv. skutkové věty jednoznačně vyplývá, že obviněný vyvolal dopravní nehodu úmyslně. Státní zástupce konstatoval, že za obecně známou lze považovat skutečnost, že v případě dopravní nehody, jež spočívá ve vyjetí vozidla mimo vozovku, je další průběh nehodového děje do značné míry nekontrolovatelný. Je v podstatě věcí náhody, zda dojde či nedojde např. k převrácení vozidla, k jeho nárazu na pevný předmět apod. Častým a pravidelným následkem, byť nikoli nutným a nevyhnutelným, jsou těžká zranění osob nacházejících se v havarovaném vozidle. Jestliže obviněný úmyslně vyvolal předmětnou dopravní nehodu, tak současně musel být minimálně srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s tím, že osoby nacházející se ve vozidle utrpí tělesné poškození charakteru těžké újmy na zdraví. Státní zástupce poznamenal, že tzv. skutková věta neobsahuje v dostatečném rozsahu skutkové okolnosti odpovídající znakům trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., když není popsáno žádné konkrétní fyzické poškození vozidla BMW. V tomto směru však dovolání žádné námitky neobsahuje.
Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o výhrady zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, neboť je zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného L. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného L. F. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku – odvolání – rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat .
Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti např. soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Obviněný L. F. shledává dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jednak v postupu Krajského soudu v Praze, který se nevypořádal s jeho námitkou podjatosti celého senátu Okresního soudu Praha – východ a s podaným odvoláním, jednak vznáší námitky ohledně v soudním řízení provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Dále soudu prvního stupně vytýká, že nevydal rozhodnutí ve smyslu ustanovení §31 tr. ř.
Z trestního spisu vyplývá, že Okresní soud Praha - východ, který projednával obžalobu podanou na obviněného L. F. rozhodoval v hlavním líčení dne 12. 2. 2010 ve složení předseda senátu Mgr. Martin Dostál a přísedící B. K. a J. J. a jako náhradní přísedící byla jednání přítomna Mgr. V. Ž. (č. l. 339 a násl. spisu), dne 15. 3. 2010 ve složení předseda senátu Mgr. Martin Dostál a přísedící B. K. a Mgr. V. Ž. (č. l. 360 a násl. spisu) a dne 29. 9. 2010 ve složení předseda senátu Mgr. Martin Dostál a přísedící B. K. a J. J. (č. l. 436 a násl. spisu). Dále ze spisového materiálu plyne, že Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2011 rozhodoval o odvolání obviněného ve složení předsedkyně senátu JUDr. Helena Rudá a soudci JUDr. Jitka Sochorová a JUDr. Aleš Kublák (č. l. 473 a násl. spisu).
O námitce podjatosti, kterou vznesl obviněný L. F., bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 5. 2011, č. j. 2 T 371/2009-523, tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou z rozhodování předmětné trestní věci vyloučeni předseda senátu Mgr. Martin Dostál a přísedící B. K. a J. J.. V odůvodnění usnesení bylo mimo jiné konstatováno, že jmenovaní obviněného blíže neznají, nemají k němu jakýkoli vztah a setkali se s ním výhradně v projednávané trestní věci. Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, č. j. 11 To 336/2011-532, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze oprávněně konstatovat, že výše jmenovaní jednak předseda senátu a přísedící Okresního soudu Praha - východ, jednak předsedkyně senátu a soudci Krajského soudu v Praze nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného L. F. , neboť nevznikly pochybnosti o jejich nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. V dovolání není ani tvrzeno, že by některá z těchto osob měla k projednávané věci nebo k osobám v zákoně uvedeným, jichž se úkony trestního řízení přímo dotýkaly, a to včetně obviněného a jeho obhájců, nějaký bližší či výslovně osobní vztah. V této souvislosti je nutno konstatovat, že podjatost jmenovaných osob nelze dovozovat z obviněným namítaných okolností; ohledně zpochybňovaného dokazování a hodnocení důkazů lze odkázat na argumentaci, jak je níže uvedena na str. 8 tohoto usnesení. Dovolání je možno přisvědčit pouze v tom směru, že o námitce obviněného, týkající se podjatosti senátu Okresního soudu Praha – východ, bylo rozhodnuto až po pravomocném skončení trestního řízení ve věci. Pro posouzení relevance námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, je však podstatné, že důvody vyloučení shora jmenovaných soudců a přísedících nebyly Nejvyšším soudem zjištěny. V této části je podaný mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněný.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného L. F. , pokud v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z primárně tvrzených procesních nedostatků dovozuje vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo shora uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný L. F. sice zmíněný rozpor vytýká, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha - východ plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného L. F., a proč nevyhověl návrhu na provádění dalších důkazů. S učiněnými skutkovými zjištěními se v dovoláním napadeném usnesení na str. 3 ztotožnil Krajský soud v Praze a argumentačně je doplnil.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Obviněný rovněž namítá, že zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zejména tvrdí, že absentuje úmyslné zavinění. Proto vytýká, že skutek mohl být maximálně posouzen jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. zakotvuje, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění . Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví .
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. v trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
K naplnění trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno, a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.
Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněného L. F., které se týkají právního posouzení jeho jednání, nemohou obstát.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud Praha - východ (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když předmětný skutek ve výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace popsaná v úvodu tohoto usnesení), jenž je blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně kvalifikoval, a to kromě trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (ohledně něhož nebyly v dovolání vzneseny žádné právní námitky), jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
V tzv. skutkové větě rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně se k jednání obviněného L. F. jako řidiče osobního automobilu Citroën B. mimo jiné konstatuje: „…úmyslně pravou přední částí jím řízeného vozidla narazil do levé zadní části osobního automobilu BMW, SPZ, řízeného K. L., a to ve snaze vytlačit ho z vozovky, v důsledku čehož došlo k bočnímu levotočivě přetáčivému smyku vozidla BMW s následným jeho vyjetím mimo komunikaci a bočnímu střetu se stromem…“ . Je tudíž evidentní, že obviněný narazil do motorového vozidla tov. zn. BMW zcela záměrně. V důsledku takto vyvolané dopravní nehody byla poškozeným J. D. a M. H., kteří se společně s dalšími osobami v tomto automobilu přepravovali, způsobena poranění, jež jsou vážnou poruchou zdraví, přičemž s ohledem na délku léčení a s tím související omezení poškozených v obvyklém způsobu života jde o těžkou újmu na zdraví ve smyslu znění §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Ostatně v tomto směru již okresní soud správně argumentoval na str. 10 rozsudku. Nebylo prokázáno, že obviněný měl záměr právě takováto závažná poranění poškozeným způsobit. S poukazem na způsob jeho útoku, který byl motorovým vozidlem učiněn ve vysoké rychlosti, ovšem ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. věděl, že může svým jednáním způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem (těžkou újmu na zdraví osádce atakovaného automobilu), a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Toto úmyslné zavinění zahrnuje všechny obligatorní znaky objektivní stránky předmětného trestného činu (jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Jak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání oprávněně připomněl, je obecně známou skutečností, že v případě dopravní nehody spočívající ve vyjetí vozidla mimo vozovku, je další průběh nehodového děje do značné míry nekontrolovatelný (např. zda se vozidlo převrátí, narazí na pevnou překážku nebo dokonce nezačne i hořet apod.). Těžká poranění osob, které se v takových případech v havarovaném vozidle nacházejí, jsou proto častým a lze říci i pravidelným následkem.
Jednání obviněného L. F., jinak osoby, která doposud žila řádným životem, je nebezpečné pro společnost, jejíž stupeň spočívá zejména ve významu zájmu chráněného trestní zákonem, jímž je lidské zdraví, který úmyslně porušil.
Nejvyšší soud konstatuje, že právní námitku, kterou obviněný L.F. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat. Správnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Praze, odpovídá ve výroku rozsudku Okresního soudu Praha - východ též příslušná tzv. právní věta.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného L. F., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Z tohoto důvodu nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k