ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1302.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1302/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 dovolání, které podal obviněný R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 9 To 222/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 200/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 14 T 200/2010, byl obviněný R. N. uznán vinným, že
dne 17. 2. 2010 v době od 15.00 hod. do 15.10 hod vytáhl z kapsy bundy, která byla volně pověšena na věšáku v čekárně gynekologické ordinace v obci R. v ul. R. na okr. P. – z., klíč od osobního motorového vozidla značky VW Golf, RZ, v hodnotě 18.000,-Kč, které bylo zaparkované před domem č. v ulici R. též v obci R., uvedené vozidlo pomocí klíčů bez poškození otevřel, nastartoval a s vozidlem z místa odjel a následně z vozidla odcizil notebook zn. A. v hodnotě 5.000,- Kč, rádio s MC přehrávačem blíže nezjištěné značky v hodnotě 1.000,- Kč, 20 ks CD nosičů v hodnotě 600,-Kč, čímž způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 24.600,- Kč ke škodě M. O., přičemž uvedeného jednání řízení motorového vozidla se dopustil, přestože byl odsouzen trestním příkazem OS pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2009, sp. zn 9T 397/2008, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2009 a byl mu uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Trest byl uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 3 T 91/2010 (právní moc 24. 9. 2010), jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. O. náhradu škody ve výši 15.000,- Kč.
Vůči tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 9 To 222/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu obviněný R. N. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení“ .
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a v podrobnostech poukázal na obsah odvolání, které podal proti rozsudku prvostupňového soudu. Současně konstatoval, jak odvolací soud usnesení odůvodnil. Vytkl, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou s ním v příkrém rozporu. Podotkl, že z jeho výpovědi je zřejmé, že po několik dní užíval vozidlo zn. VW Golf stříbrné barvy, a to ode dne jeho návštěvy v gynekologické ordinaci v R. a vozidlo ovládal pomocí klíčů, které vzal ve zmíněné čekárně. Zdůraznil, že neměl v úmyslu si vozidlo ponechat, a když se dozvěděl, že toto je někoho z P., kde se v době užívání vozidla zdržoval, nechal je, po vyjetí benzínu, odstavené na parkovišti u hlavní silnice ve V. P.. Z jeho výpovědi ze dne 23. 8. 2010 nelze usuzovat, že by ve V. P. bydlel i v době odstavení vozidla, jak nesprávně dedukuje soud. Jeho sdělení o tom, že „v tu dobu bydlel kousek od toho vozidla také v P.“ není namístě vztahovat k odstavení vozidla, nýbrž jako informaci o místě jeho pobytu v době užívání automobilu, kdy místo odstavení vozidla bylo uvedeno pro zjednodušení. Ve své výpovědi u hlavního líčení dne 15. 11. 2010 upřesnil, že v době odstavení vozidla již ve V. P. nebydlel.
Podle obviněného nevyplývá ani z výpovědi svědkyně K. K., že v době odstavení vozidla bydlel ve V. P., když jmenovaná ho nezná a neví, zda se zdržoval s její sestrou v označené obci. Jestliže tedy soud konstatoval, že bydlel poblíže místa zaparkovaného automobilu, je toto tvrzení pravdivé, a to pokud jde o jeho pobyt v době užívání vozidla, nikoli pokud jde o moment jeho odstavení, aby mohlo být nalezeno a vráceno; v této době již ve V. P. nebydlel a z místa odjel autobusem. Není tudíž pravdou, že tvrzená skutečnost vyplývá z výpovědi svědkyně K. K. při hlavním líčení.
Dále obviněný konstatoval, že poprvé použil dané vozidlo proto, aby se mohl snáz dostat z R. do V. P., a poté je užíval do doby, než vyjel benzín, a než se dozvěděl o skutečnosti, že majitelem by mohl být někdo z P.. Namítl, že pokud by si chtěl automobil ponechat, tak by jej neumisťoval vedle rušné hlavní cesty ve V. P., doplňoval by do vozidla benzín, aby jej mohl dále užívat po jeho „vyjetí“, neumisťoval by do něj jako omluvu dětskou autosedačku po své dceři, ze které již vyrostla, a která v autě zbytečně zabírá místo. Proto již při hlavním líčení navrhoval, aby jeho jednání bylo posouzeno jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Zopakoval, že neměl úmysl si vozidlo ponechat či zpeněžit, pouze je přechodně užíval a následně je odstavil, čímž naplnil znaky uvedeného trestného činu, nikoli krádeže. Pokud vědomě užíval cizí věc, avšak s úmyslem ji užívat pouze po přechodnou dobu a následně ji při vhodné příležitosti vrátit, tj. nikoli s úmyslem si věc ponechat pro sebe či pro jiného, tedy věc ukrást, nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže jako zákonného znaku skutkové podstaty. Dodal, že není zřejmé, z čeho soudy obou stupňů vycházely při kvalifikaci předmětného skutku. Ohledně svých tvrzení odkázal na protokol o výslechu obviněného ze dne 23. 8. 2010 a na protokol z hlavního líčení ze dne 15. 11. 2010.
Jak obviněný namítl, v napadeném rozhodnutí chybí důkaz o tom, že by se ve vozidle měl nacházet notebook či CD nosiče, které odcizil. Upozornil, že v řízení nebyla vyslechnuta M. O., která podávala pouze vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., které nelze jako důkaz v řízení před soudem použít. V případě protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací poznamenal, že tyto listiny toliko dokumentují stav vozidla v době jeho nalezení, a pokud z nich vyplývá, že ve vozidle nebyl notebook, CD nosiče či autorádio, nelze z této skutečnosti dovozovat, že tam uvedené věci měly být. Navíc u cennějších věcí jako je notebook lze předpokládat, že je majitel bude nosit u sebe a nebude je ponechávat ve vozidle, které lze poměrně snadno otevřít i bez klíčů. Podle obviněného není možno zmíněnými důkazy prokázat, že se konstatované věci ve vozidle skutečně nacházely, a že byly z něho odcizeny. Skutečnost, že se v automobilu nacházelo autorádio s MC přehrávačem lze prokázat toliko z jeho výpovědi, což nepopřel. Uvedl, že rádio vyměnil za jiné, a to lepší kvality, přičemž obě rádia ve vozidle ponechal. Popřel však, že by tuto věc odcizil. Pokud ve vozidle nebylo žádné autorádio nalezeno, tak je neodcizil on, nýbrž jiný pachatel, což dokládá i fakt, že vozidlo bylo nalezeno poničené. Současně podotkl, že disponoval klíčky od vozidla, a proto neměl žádný důvod je ničit. Obviněný vytkl, že jako důkaz nelze použít ani formulář k odcizenému vozidlu vyplněný poškozenou při podání trestního oznámení dne 17. 2. 2010, jenž slouží pouze jako počáteční orientační informace, která je následně orgány činnými v trestním řízení prověřována a prokazována; samotný formulář nemá žádnou právní relevanci. Rovněž zpochybnil, že by poškozená v autě vozila CD nosiče, když zde měla rádio s MC přehrávačem, na němž nelze CD nosiče přehrávat. Pokud jde o výměnu rádia jeho osobou, nelze z tohoto faktu usuzovat, že zde poslouchal právě záznamy na CD nosičích poškozené, které následně – před navrácením vozidla – odcizil. Obviněný shrnul, že o existenci notebooku a CD přehrávačů, které se měly ve vozidle, jež neoprávněně užíval, nacházet, neexistuje jediný důkaz a soud měl aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. Připomněl, že se již v přípravném řízení ke skutku de facto doznal, jeho výpověď je však jediným důkazem, ze kterého lze danou trestnou činnost zákonným způsobem prokázat. Odmítl však obvinění z krádeže notebooku či CD nosičů, které nikdo neviděl a jejichž existence včetně toho, že se měly nacházet v inkriminovanou dobu ve vozidle, nebyla prokázána, což platí i ohledně autorádia s MC přehrávačem.
S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný označil rozhodnutí soudů obou stupňů za nezákonná a v rozporu s principy trestního řízení, neboť při absenci právně relevantních důkazů rozhodly v jeho neprospěch. Důkazy nehodnotily nestranně, vycházely pouze z důkazů v jeho neprospěch a přiznaly účinek důkazu i dokumentům, které ho mít nemohou. Závěr o vině je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a s provedenými důkazy. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozhodnutí, které mu předcházelo a sám ve věci rozhodl a uznal jej vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Dále navrhl, aby byl zproštěn obžaloby v části, ve které byl obžalován z trestného činu krádeže notebooku zn. Acer 17 v hodnotě 5.000,- Kč, autorádia s MC přehrávačem nezjištěné značky v hodnotě 1.000,- Kč a 20 ks CD nosičů v hodnotě 600,- Kč. Rovněž navrhl, aby podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 3 T 91/2010, se jeví jako dostačující.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání ze dne 5. 9. 2011, č. j. 1 NZO 898/2011-18, konstatoval, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. N. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. N. uplatňuje v podstatné části mimořádného opravného prostředku námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání totiž v podrobnostech primárně zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně soudy provedeného hodnocení důkazů a vytýká použitelnost důkazů pro rozhodnutí, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost dovolacího soudu.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha – západ, a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného R. N., a proč nemohlo být doplněno dokazování výslechem poškozené M. O. (vše v podrobnostech na str. 2 až 4 rozsudku prvostupňového soudu a na str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že poškozenou vyplněný formulář ohledně údajů, které se týkaly odcizeného vozidla tov. zn. VW Golf, RZ , bylo možno u hlavního líčení provést jako listinný důkaz.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky připomenuté na str. 4 tohoto usnesení, muselo by být dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný R. N. rovněž blíže vytýká, že zjištěným jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchá vloupáním .
Z ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč .
Podle §121 tr. zákoníku platí, že vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly .
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Praha – západ (následně v napadeném usnesení Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákoníkem, když skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů posoudil, a to kromě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady), jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný R. N. si přisvojil cizí věc (v rozsudečném výroku specifikované věci, které nenáležely jeho osobě, čímž vyloučil dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s nimi) tím, že se jí zmocnil (zmíněné věci odňal z dispozice vlastníka M. O. a sjednal si tak možnost s nimi trvale nakládat podle své vůle sám) a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (na majetku jmenované poškozené v celkové výši 24.600,- Kč) a čin spáchal vloupáním (nedovoleným překonáním uzamčení za pomoci odcizených klíčů). Pokud jde o předmětný automobil, tak ze skutkových zjištění evidentně plyne, že byl nalezen za několik dnů po 17. 2. 2010 zaparkovaný na parkovišti poblíže tehdejšího místa, kde obviněný pobýval, a to i s jeho rodinnými i osobními písemnostmi a s autosedačkou dcery obviněného. Rovněž bylo zjištěno, že obviněný dokonce v motorovém vozidle měnil autorádio s přehrávačem, aby mohl poslouchat CD. Při rozhodování soudy nemohly pominout ani obdobný způsob spáchání trestné činnosti při porovnání s trestnou činností, za kterou byl obviněný odsouzen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 3 T 91/2010, a ohledně níž byl ukládán souhrnný trest. Za těchto skutkových okolností soudy učinily důvodný závěr, že tuto cizí věc – automobil – nikoli jen přechodně užíval, ale si ji přisvojil, včetně obsahu motorového vozidla. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu krádeže jde v činu obviněného o úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť jeho jednání porušující zájem chráněný trestním zákonem, kterým je vlastnictví věci, bylo zjevně chtěné.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný R. N. byl důvodně uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Tomuto správnému právnímu posouzení skutku, s nímž se v napadeném usnesení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Praha – západ rovněž příslušná tzv. právní věta. Napadené rozhodnutí není zatíženo právní vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. N., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k