ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1358.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1358/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný Ing. M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 55 To 574/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 85/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 2 T 85/2005, byl obviněný Ing. M. L. uznán vinným, že:
v L. ul. H., se kolem 20.00 hodin dne 25. 9. 2004 zamkl v prodejním stánku s M. M., začal jí vybízet k pohlavnímu styku, osahávat na prsou a snažil se jí svléknout kalhoty, protože to odmítala, odstrkávala ho od sebe, udeřil jí rukou sevřenou v pěst do obličeje, až upadla na zem, kde jí zalehl a stáhl přitom kalhoty ke kolenům; k souloži však pro aktivní odpor poškozené nedošlo.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 55 To 574/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Ing. M. L. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, ochranu práv a při rozhodování o nich respektovat zákon, a to čl. 95 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na spravedlivý proces, domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a právo, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Konstatoval, že uvedené právní normy jsou normami hmotného práva a jejich porušení shledal dovolacím důvodem, byť současně došlo k porušení procesního ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto nedostatky měly za následek, že celé soudní řízení nebylo vedeno objektivně a nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu. V důsledku toho byl uznán vinným jednáním, kterého se nedopustil.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces obviněný připomněl oprávnění Nejvyššího soudu zasáhnout zcela výjimečně do skutkového základu rozhodnutí, pokud to odůvodňují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, což nastalo. Namítl, že skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou souvislost s provedenými důkazy ani nevyplývají z jejich hodnocení, naopak jsou jejich pravým opakem. Rovněž nemají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozené M. M., která nebyla věrohodná a neměnná. Soudy ji tak měly hodnotit obezřetně, neboť i podle jmenované nebyl na místě samém nikdo přítomen, a proti její výpovědi stojí jeho výpověď. Pro její zhodnocení byl vytvořen potřebný podklad v dalších důkazech, které vyvracejí skutečnosti jí uváděné, jsou s její výpovědí v přímém rozporu, a to nejen důkazy o souzeném skutku, ale i důkazy o dalším jednání poškozené, kdy vytvářela na obviněného s pomocí svědkyně PhDr. J.Ch. nátlak. Pravdivost tvrzení poškozené byla provedenými důkazy a objektivními zjištěními vyvrácena. V návaznosti na to obviněný namítl, že pokud soudy považovaly její výpověď za věrohodnou a vybudovaly na jejím základě svá skutková zjištění, vybočily tím extrémně z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud se rovněž nedržel ani právních a skutkových závěrů učiněných v odvolacím řízení a vyslovených v usnesení ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 30/2009-155, které potvrzovaly jeho obhajobu. Situaci, kdy výpověď poškozené tvoří jediný základ pro skutková zjištění, o něž se opírá rozhodnutí o vině, obviněný označil za rozpornou s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03. Takový jediný usvědčující důkaz musí soud mimořádně důkladně a pozorně prověřit a mimořádně pečlivě hodnotit.
Dále obviněný uvedl, že od počátku popíral, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Důkazy, o které je rozsudek opřen, nejsou důvěryhodné a nevyvracející jeho obranu. Především výpověď M. M. ve spojení s fotodokumentací a prověrkou výpovědi na místě samém není věrohodná. Samotná prověrka výpovědi odhalila vážné rozpory v tvrzení poškozené, která opakovaně hovořila při popisu události o zdi. Teprve při prověrce bylo zjištěno, že se nemohla dostat do kontaktu se zdí a začala uvádět pult. Obviněný vytkl soudu, že se za této situace spokojil s doplňující výpovědí poškozené a nedovodil, že tento rozpor zpochybňuje věrohodnost její výpovědi, a to při jejím hodnocení jako celku. Zmínil i značný fyzický nepoměr mezi jeho postavou a poškozenou, když s ohledem na váhový rozdíl a stavbu postavy poškozené je vyloučeno, že by ji mohl přemoci a jednat proti její vůli. Soud prvního stupně pochybil, pokud výpověď poškozené vyhodnotil jako věrohodnou. Jeho obhajobu nevyvrací ani potvrzení od lékaře o zranění poškozené, kam šla až za dva dny. U jeho osoby naopak žádná zranění zjištěna nebyla, což není možné, pokud by došlo k tak dlouhodobému zápasu, který poškozená popsala jako boj o přežití, kdy jej údajně musela škrábnout, přičemž nebylo poškozeno ani žádné zařízení prodejny. Skutek se nemohl stát tak, jak M. M. tvrdí, když prostor k takovému boji v prodejně není.
Rovněž následná jednání, jež poškozená vedla se svědkyní PhDr. J. Ch., zpochybňují jejich věrohodnost i skutečný zájem na jeho potrestání. Obviněný poukázal na skutečnost, že se poškozená s ním setkala v jeho prodejním stánku asi půl roku po tvrzeném napadení. Upozornil, že svědci I. F. a J. H., kteří poškozenou při rekognici označili, potvrdili, že sama opakovaně nakupovala v prodejním stánku, kde mělo k útoku dojít, a to krátkou dobu před zahájením hlavního líčení, přesto, že tvrdila, že po skutku tam nebyla. Vyslovil nesouhlas rovněž s tím, pokud soudy shledaly tvrzení jmenovaných svědků za nepřesvědčivé s odůvodněním, že jsou to jeho dlouholetí přátelé a byli vedeni snahou mu pomoci. Namítl, že řádně neobjasnily i otázku, zda podnět k tzv. mimosoudnímu vyrovnání vyšel od něho nebo od poškozené či svědkyně PhDr. J.Ch. Zdůraznil, že toto jednání nevyvolal. První popud k jednání o odškodnění dala jmenovaná svědkyně a další vedl on, a to již pod dozorem policie. Obviněný označil svědkyni PhDr. J. Ch. za osobu nevěrohodnou a její tvrzení za účelová a nepravdivá. Zmínil, že s poškozenou žije v partnerském vztahu a mimo to pracovala nějaký čas ve vězeňství jako psycholožka. Za nepřesvědčivou označil její výpověď ohledně líčení důvodů a snahy vylákat od něj částku 300.000,- Kč, přičemž svědkyně odmítala na dotaz soudu sdělit jméno státního zástupce, který ji informoval a údajně dal poučení o možnosti dohody o narovnání. Rovněž zlehčovala společné jednání s poškozenou vylákat z něho peníze a vysvětlovala to jako ne vážně míněnou snahu o dohodu, přičemž celou problematiku ještě více zamlžila. Jednání této svědkyně, která odmítala zcela bezdůvodně vypovídat i po poučení a udělení pokuty, tak činí nejen její svědeckou výpověď jako celek, ale i výpověď poškozené nevěrohodnou. Obviněný setrval na tom, že se ho obě pokoušely vydírat, neboť věděly, že chce stavět dům a má tedy peníze. Vyslovil nesouhlas s tím, že jej soud označil za násilníka. Toto označení použila jeho bývalá manželka v návrhu na rozvod manželství, kdy oba usilovali o svěření svých dětí do péče. Jejich manželství bylo rozvedeno, neboť je soud shledal za trvale a hluboce rozvrácené, tj. nikoliv proto, že by jako násilník ohrožoval rodinu a manželku.
Závěrem dovolání obviněný opětovně namítl nevěrohodnost svědeckých výpovědí poškozené M.M. a PhDr. J. Ch. Upozornil, že od počátku spolupracoval s Policií ČR a byl nápomocen podrobnému vyšetření obvinění. Podle jeho názoru soud stranil poškozené, a proto podal námitku podjatosti soudkyně Mgr. T. B., o níž nebyl během 30 dnů vyrozuměn.
Z popsaných skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zopakoval provedené důkazy a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 1. 2010, č. j. 55 To 574/2009-200, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 7. 2009, č. j. 2 T 85/2005-179, a zprostil jeho osobu obžaloby, eventuálně přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Liberci nechala ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. M.L.je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. M. L. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Obviněný namítá nevěrohodnost svědeckých výpovědí poškozené M.M. a PhDr. J.Ch. Vytýká, že soudy neuvěřily výpovědím svědků I.F. a J. H. Současně poukazuje na svoji obhajobu a odmítá, že by se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Upozorňuje, že jeho předchozí manželství bylo rozvedeno z důvodu, že bylo hluboce a trvale rozvrácené a nikoli, že by byl násilníkem. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro výtku obviněného, že nebyl během 30 dnů vyrozuměn ohledně námitky o podjatosti předsedkyně senátu Mgr. T. B.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V dovolání obviněný sice namítá extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry s tím, že postupem soudů byla porušena jím citovaná ústavní práva, avšak v posuzované trestní věci se o takový případ nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 2 T 85/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 55 To 574/2009, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného Ing. M. L. a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odvolací soud rovněž v usnesení na str. 5 konstatoval, proč se neztotožnil s námitkou obviněného, která se týkala podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný Ing. M.L. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Liberci (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. M. L. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k