ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1410.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1410/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2011 dovolání, které podal obviněný R. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 7 To 45/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 13/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R.F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 T 13/2009, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. F. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 7 To 45/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R.F. uznal vinným že:
dne 22. 5. 2009 v době od 10.30 hod. do 10.40 hod., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., ul. H. na oddíle, na pokoji, po předchozí slovní rozepři se spoluvězněm V. N., v přímém úmyslu usmrtit, tohoto napadl přiostřeným příborovým nožem v délce ostří 8,2 cm, a to několika údery nožem střední až velkou intenzitou do oblasti levé části hrudníku a krku, přičemž mu způsobil 2 bodné rány, jedna směřující do 8. mezižebří vlevo zasahující do hrudníku a druhá směřující 5 cm od páteře vlevo, v úrovni 1. – 2. bederního obratle, zakončená ve svalovině, obě šířky 1,5 cm, s poraněním bránice a sleziny, kdy poškozený byl v přímém ohrožení života v důsledku selhání základních životních funkcí, a v dalším útoku mu bylo zabráněno dalšími spoluvězni, kdy po poskytnutí první lékařské péče byl poškozený transportován RZS do Krajské nemocnice Pardubice, a. s., kde se podrobil operačnímu zákroku, při kterém mu byla mimo jiné odstraněna slezina a sešita bránice, následně byl poškozený hospitalizován od 25. 5. 2009 do 3. 6. 2009 na oddělení chirurgických oborů Nemocnice s poliklinikou Vazební věznice P.– P., kdy tohoto jednání se dopustil, ač byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 5. 2006 pod sp. zn. 27 T 45/2005, a odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře 4 let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, který zčásti vykonal, což podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Takto zjištěným jednáním podle odvolacího soudu obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za uvedený trestný čin obviněného odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 obviněnému uložil zabezpečovací detenci.
Vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (všem výrokům) podal obviněný R.F.(dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce obsáhlejší dovolání, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako pokusu trestného činu vraždy a s aplikací institutu zvlášť nebezpečného recidivisty. Namítl nedostatek podmínek pro provedení důkazu svědeckou výpovědí poškozeného V.N., a to přečtením protokolu z přípravného řízení. Soudy se též nevypořádaly s přítomností duševní poruchy u jeho osoby pro účely rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence, k objektivní a subjektivní stránce trestného činu, ohledně ukládání trestu odnětí svobody a s existencí polehčujících okolností. Napadení poškozeného bylo nesprávně shledáno jako úmyslné.
Dále obviněný vytkl, že oba soudy nevzaly v potaz všechny okolnosti předcházející předmětnému konfliktu (stresové napětí mezi jeho osobou a poškozeným, jeho zdravotní stav, neboť je těžkým diabetikem, vliv vězeňského prostředí), což mělo vliv na posouzení existence subjektivní stránky – zavinění úmyslné či nedbalostní. Přímý úmysl usmrtit poškozeného dovodily z vnějších projevů (z výpovědí svědků ve spojení se zjištěními znalce z oboru soudního lékařství). Na dotaz obhájce však znalec uvedl, že charakter zranění, resp. vedení ran, neumožňuje učinit závěr o jejich cílevědomosti k soudy předjímanému následku smrti. Vedení úderů proti poškozenému soud hodnotil optikou tzv. povědomí laika o uložení životně důležitých orgánů. Závěr soudu, že je všeobecně známo, že útok do břišní krajiny způsobí smrt, obviněný označil za právně nepoužitelný. Namítl, že v rozsudcích absentuje hodnocení provedených důkazů, které může vést k závěru, že u něho šlo o jednání, jehož cílem byla smrt poškozeného, a to ani ve formě nepřímého úmyslu (nebyla zjištěna forma projevu, který by vyjádřil takový záměr či srozumění). Nebylo prokázáno, že by útok, byť krátce, plánoval. I soud konstatoval, že odsouzení měli nůž na cele společně uschován, většina ho používala. Před konfliktem tudíž mohl být na stole, nebo uložen jinde, případně si jej mohl vzít v momentu svého jednání. I když hodnota některých svědeckých výpovědí byla ovlivněna tím, že svědkům od počátku „neseděl“, soud je přijal za pravdivé a neovlivněné.
Jak obviněný uvedl, pokud se měl dopustit jednání, kterým byl uznán vinným, musela by u něj existovat vůle přinejmenším v podobě srozumění s následkem smrti poškozeného, což splněno nebylo (byli kamarádi, přičemž opakovaně vyjádřil lítost nad tím, co se stalo). Případná lhostejnost by musela být zjištěna v podobě kladného stanoviska k možnosti, že poškozený zemře, za současné lhostejnosti, že se tak nestane. Měla-li by být posouzena jako interpretace, že byl konflikt mezi nimi a k eskalaci došlo jeho jednáním, a to i při hypotéze, že to byl poškozený, kdo „chtěl si to s odsouzeným vyřídit“, tak s ohledem na vše shora uvedené nikoli jako útok vedený s úmyslem (eventuálním) poškozeného zabít, nýbrž jen jako jednání v podobě ublížení na zdraví. Celá událost více odpovídá tomu, co lze z obecného pohledu hodnotit jako rvačku ve věznici s nožem. Obviněný tudíž vyslovil názor, že k naplnění pokusu trestného činu vraždy nedošlo, neboť z provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že chtěl poškozeného usmrtit. V úvahu přicházející právní kvalifikace ublížení na zdraví, event. ve formě způsobení těžké újmy na zdraví, nebyla soudem vzata v potaz.
V dovolání obviněný vznesl výhrady i k výroku o trestu, neboť napadený rozsudek pominul skutečnosti vyplývající ze svědeckých výpovědí a z vyjádření znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, že trpí poruchou osobnosti, která ho mimořádně handicapuje ve společenství lidí. Byť nebyla zjištěna duševní porucha v trestně právně relevantním smyslu, bylo prokázáno, že je sociálně vylučovaný a vyloučený, že je úzkostný a v době činu byl ve stavu silného rozrušení. Z jeho strany šlo o jednání neplánované, nepřipravené, provedené v úzkostném stavu, a nikoli se záměrem usmrtit poškozeného. V napadeném rozsudku soud neshledal žádné polehčující okolnosti (osobní poměry hodnotil prizmatem předchozích odsouzení a negativních aspektů dosavadního života). Obviněný namítl, že není možné pominout kontext života pachatele a okolnosti, které při nejlepší vůli nemohl ovlivnit. Připomněl, že z výpovědi znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vyšlo najevo, že porucha osobnosti není něčím, co by si zavinil svým dosavadním živostem, resp. co by mohl vůlí ovlivnit. Vedle toho, co bylo geneticky založeno, znalkyně konstatovala determinaci pozdějšího vývoje jeho osobnosti událostmi v dětství, výchovou (citová deprivace, rozpad rodiny atd., to vše byly elementy, které nastavily jeho životní dráhu). Obviněný konstatoval, že je životní outsider, kterému nikdo nevěnoval žádnou péči, se kterým nebylo ve věznici nijak psychoterapeuticky pracováno, byl ponechán svým problémům s tím, že pokud chce, může kontaktovat vězeňského psychologa či psychiatra. Ačkoliv evidentně trpěl silnými sociálními problémy v kontaktu s okolím, byl na cele s dalšími odsouzenými, předmětného dne se prokazatelně nacházel ve stavu silného rozrušení a svého jednání litoval. Nejméně tyto dvě polehčující okolnosti v průběhu řízení byly zjištěny.
Podle obviněného soudy rovněž pochybily při ukládání trestu, pokud byl uložen jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 tr. zák. Vytkl, že zmíněná kvalifikace byla aplikována formálně s odkazem na výčet předchozích odsouzení a na skutečnost, že spáchání trestné činnosti ve věznici zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/06, podle něhož: „K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je samozřejmě nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Je proto třeba zhodnotit jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod.“ Upozornil, že ve spise jsou založeny podklady (zejména znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie), které osvědčují naprostou nevhodnost umístění dovolatele v kolektivním zařízení vězeňského typu, není-li doprovázeno soustavnou terapeutickou péčí nad jeho závažnou poruchou osobnosti a též z nich vyplývá přítomnost prvku silné úzkosti v momentu jeho jednání. Zdůraznil, že v době výkonu trestu neměl žádné kázeňské problémy, choval se slušně a plnil své povinnosti, v čemž i nadále pokračuje. Obviněný namítl, že soudy pominuly mimořádný charakter institutu zvlášť nebezpečné recidivy a zásady jeho uplatňování, jak plynou z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. V této souvislosti připomněl: „Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát – jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.; uplatní se zde analogicky zákaz dvojího přičítání vyslovený v ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. Odchýlení se od obecné trestní sazby institutem zvlášť nebezpečné recidivy musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. je nutno interpretovat restriktivně.“ Obviněný uvedl, že spáchání trestného činu ve věznici podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
V mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že dovolacím soudem by měla být korigována právní kvalifikace i výměra uloženého trestu. Právní posouzení věci nebylo zákonem konformním způsobem provedeno a existuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé. Nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. U tohoto ochranného opatření absentuje odůvodnění, které by vyloučilo, že péče o odsouzeného, zejména pro diagnostikovaná somatická onemocnění a úspěšnost terapeutické práce, by mohla být lépe zajištěna formou ústavního ochranného léčení.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 7 To 45/2010, a za podmínek §265 l tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby po zrušení rozsudku dovolací soud sám podle §265m tr. ř. ve věci rozhodl, uznal jej vinným ze spáchání trestného činu typově odpovídajícímu ublížení na zdraví a uložil mu nižší trest spolu s ochranným opatřením v podobě ústavního ochranného léčení.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně shrnul dosavadní řízení před soudy obou stupňů a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce připomněl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a ani jiná procesní pochybení. Upozornil, že námitka obviněného, která se týká nedostatku podmínek pro provedení důkazu svědeckou výpovědí poškozeného přečtením protokolu z přípravného řízení, se nachází mimo deklarovaný dovolací důvod. V jeho rámci nelze vznášet ani výhrady týkající se existence podmínek pro uložení ochranného opatření, tj. ani detence; k uplatnění takových námitek je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odpovídající dovolací důvod obviněný neuplatnil, nelze k námitkám ohledně uložení detence přihlížet, byť lze připustit, že vyslovení ochranného opatření soudy odůvodnily stroze až kuse. Podrobné a kvalifikovaně zpracované však nejsou ani dovolací výtky, jež směřují proti tomuto výroku.
Dále státní zástupce uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky, které se týkají absence subjektivní i objektivní stránky pokusu trestného činu vraždy, neboť v tomto směru obviněný uplatňuje spíše vlastní interpretaci provedených důkazů nežli kvalifikované námitky ohledně aplikace §4 písm. a), b) tr. zák. nebo existence objektivních znaků pokusu trestného činu vraždy. Konstatoval, že v případě, kdy pachatel trestného činu vraždy, resp. jeho pokusu, popírá úmysl usmrtit poškozeného, lze na existenci takového úmyslu usuzovat mimo povahy předmětu, kterým byl útok veden, též ze způsobu a intenzity útoku, z místa na těle poškozeného, proti kterému útok směřoval, z pohnutky činu; v případě jednání, které zůstalo nedokonáno ve stadiu pokusu, je nutno přihlížet též k tomu, zda a jaká poškození na těle poškozeného byla útokem způsobena. Zdůraznil, že ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě, jež ocitoval, vyplývá, a to mimo výslovného konstatování přímého úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, jeho úmyslné zavinění. Podtrhl, že šlo o razantní útok, který, byť nevedl k smrti poškozeného, způsobil jeho osobě závažná život ohrožující poranění vnitřních orgánů, která si vyžádala okamžitý chirurgický zákrok. Odvolací soud přiléhavě konstatoval, že útok byl veden do takové lokality na těle, o které i laik ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány, jejichž zasažení nožem bývá spojeno s fatálním následkem. Ani zkoumáním osoby obviněného znalci z odvětví psychiatrie a psychologie nebylo zjištěno, že by jeho inteligenční úroveň byla natolik nízká, aby neměl ani ty nejelementárnější anatomické znalosti. Jelikož trestní zákon č. 140/1961 Sb. neznal kategorii tzv. úmyslu předem uváženého, tak není příliš podstatné, do jaké míry šlo o útok plánovitý. Existence přímého úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného není vyloučena ani v případě, že pachatel úmysl pojme v afektu a okamžitě přistoupí k jeho realizaci. Z okolnosti, že obviněný použil k útoku předmětu, který při sobě běžně nenosil, nicméně vyplývá, že alespoň minimální příprava musela útoku předcházet. Státní zástupce konstatoval, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudního rozhodnutí dostatečně opravňují k závěru o existenci subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Naplněny byly i znaky objektivní stránky, když obviněný opakovaným bodnutím poškozeného již začal uskutečňovat jednání, jež bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podle §219 odst. 1 tr. zák.
Podle státního zástupce lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky obviněného ohledně absence materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 tr. zák. V tomto ustanovení – jako hledisko pro posuzování existence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy – trestní zákon výslovně zmiňuje (příkladmo) délku doby, která uplynula od posledního odsouzení. Je nutno hodnotit délku doby, jež uplynula od skončení posledního výkonu trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel podstatně omezenou možnost páchat další trestnou činnost. Ve vzájemných souvislostech je nutno posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, způsob života mezi jednotlivými tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu atd. Státní zástupce zdůraznil, že i přes omezenou možnost páchat další trestnou činnost ve výkonu trestu odnětí svobody obviněný opakoval spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, resp. jeho pokusu, ještě předtím, než vykonal celý trest uložený za dříve spáchaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Přitom šlo o pokus trestného činu výrazně závažnějšího než jakým byl dříve spáchaný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Nelze přehlédnout, že za pokus jiného zvlášť závažného úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněný odsouzen již v roce 2003 (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 4 T 8/2001). Z formálních důvodů nebylo možno k tomuto odsouzení při právní kvalifikaci skutku přihlížet, neboť výkon trestu odnětí svobody obviněný nastoupil až dne 18. 7. 2009. Toto odsouzení však svědčí o jeho výrazných sklonech k páchání zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti. Opakováním trestné činnosti projevil výrazně negativní postoj k hodnotám, jako jsou lidský život a zdraví; dříve spáchaného trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se rovněž dopustil pohrůžkami usmrcením pronášenými za současného ohrožování poškozeného nožem a v souběhu s jinou násilnou trestnou činností. Státní zástupce proto shledal splněny formální, ale i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to bez ohledu, že některými v obecné rovině naznačenými hledisky se soudy mohly v rozhodnutích podrobněji zabývat.
Další část námitek obviněného, jež směřují proti přílišné přísnosti uloženého trestu, státní zástupce označil za obsahově neodpovídající žádnému z uplatněných důvodů dovolání. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení, které se týkají rozhodování o trestu (např. nesprávnou aplikaci ustanovení o ukládání společného a souhrnného trestu), nelze však vznášet výhrady proti přísnosti trestu v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §31 a násl. tr. zák. Námitky směřující toliko proti nepřiměřené přísnosti trestu, jehož uložení jinak trestní zákon připouští, a který byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť je jinak určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu. Obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v rámci trestní sazby uvedené v §219 odst. 1 tr. zák., přičemž k překročení její horní hranice nedošlo ani při aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě. Nešlo tudíž o trest nepřípustný a ani o trest uložený mimo sazbu, a proto k námitkám týkajícím se přílišné přísnosti trestu nelze při rozhodování o dovolání přihlížet.
Závěrem vyjádření státní zástupce shrnul, že výhrady obviněného zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R.F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného R. F., že soudy náležitě nevyhodnotily výpovědi některých svědků, že nevzaly dostatečně v úvahu skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků (z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie) a že nebyly splněny podmínky pro provedení důkazu svědeckou výpovědí poškozeného V.N., a to přečtením protokolu z přípravného řízení. Současně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s podrobným odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného. Lze akceptovat názor odvolacího soudu vyslovený na str. 4 rozsudku, že byly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečtení svědecké výpovědi poškozeného V. N. u hlavního líčení. Jmenovaný byl v přípravném řízení dne 5. 6. 2009 vyslechnut způsobem odpovídajícím tomuto zákonnému ustanovení a za přítomnosti obhájce obviněného. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se stal osobou nezvěstnou, což si ověřil i vrchní soud. Kromě toho byl obviněný ze spáchání trestné činnosti usvědčován i výpověďmi dalších svědků přítomných na místě činu (M. Ch., R. S.) a těch, kteří se sem dostavili, ještě než útok skončil (D.Č., P.K.).
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nebylo dovolání podáno v souladu se zákonem.
V dovolání obviněný R. F. rovněž v podrobnostech namítá absenci objektivní a subjektivní stránky pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného V.N. usmrtit a že zjištěný skutek měl být posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví (konkrétnější právní kvalifikaci neuvádí). Dále vytýká absenci materiálních podmínek pro aplikaci ustanovení §41 tr. zák., které pojednává o zvlášť nebezpečné recidivě. Tyto námitky uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze a podrobně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů byl správně právně posouzen.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (viz rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
V tzv. skutkové větě, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), se k jednání obviněného R. F. mimo jiné konstatuje: „…po předchozí slovní rozepři se spoluvězněm V.N., v přímém úmyslu usmrtit, tohoto napadl přiostřeným příborovým nožem v délce ostří 8,2 cm, a to několika údery nožem střední až velkou intenzitou do oblasti levé části hrudníku a krku, přičemž mu způsobil 2 bodné rány, jedna směřující do 8. mezižebří vlevo zasahující do hrudníku a druhá směřující 5 cm od páteře vlevo, v úrovni 1. – 2. bederního obratle zakončená ve svalovině, obě šířky 1,5 cm, s poraněním bránice a sleziny, kdy poškozený byl v přímém ohrožení života v důsledku selhání základních životních funkcí, a v dalším útoku mu bylo zabráněno dalšími spoluvězni…“ (str. 1 a 2 rozhodnutí). Podle Nejvyššího soudu je z tohoto skutkového zjištění, které je podrobněji rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, očividné, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit.
Již Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku ke skutkovým zjištěním mimo jiné uvedl: „…útok obžalovaného nekončil jenom těmito dvěma bodnými ranami, ale že měl dále snahu útočit proti krku poškozeného a ve svém útoku tak pokračovat, kdy v tomto obžalovanému zabránil jednak sám poškozený, a dále svědci, kteří mu přišli na pomoc (svědek Č., K.). Z časového odstupu, který byl mezi ranní hádkou obžalovaného a poškozeného, a dobou, kdy došlo k útoku, ze způsobu provedení, kdy obžalovaný napadl poškozeného krátce po jeho vstupu do místnosti předmětným nožem, lze usoudit, že obžalovaný tento útok plánoval a předmětný nůž si na útok připravil. Mezi tím zde byla i snaha obžalovaného vyřídit si to s poškozeným v koupelně, a když na výzvu nereagoval, napadnout ho na chodbě. Počet ran, jejich síla, místo vedení a další snaha útočit po těchto ranách na krk poškozeného, svědčí o tom, že obžalovaný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit“ (vše na str. 13 rozsudku soudu prvního stupně) .
Dále Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku k činu obviněného konstatoval: „…poškozeného napadl nečekaně, přičemž bylo pouze na jeho vůli, kam bude útok směřovat. Jednalo se o dvě bodné rány vedené střední a velkou intenzitou. Již v této fázi bylo způsobeno poranění, které bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě. Obžalovaný však navíc zjevně hodlal v útoku pokračovat.“ Vrchní soud rovněž podtrhl: „To, že poškozený neutrpěl další zranění, bylo výsledkem jeho úspěšné obrany a fyzické pomoci ze strany spoluodsouzených. Útok obžalovaného byl veden do lokality, o které i laik ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány, jejichž zasažení nožem bývá obvykle spojeno s fatálním následkem.“ V návaznosti na tyto skutečnosti soud druhého stupně dodal: „…obžalovaný svůj útok alespoň krátce připravil a naplánoval (nešlo o použití nože v rámci nějakého předchozího potýkání, nýbrž o v danou chvíli cílevědomé napadení); odvolateli přisvědčil v tom, že tato příprava a plán mohly být natolik krátkodobé, že se svým charakterem blížily situačně podmíněnému jednání. To však nic nemění na tom, že obžalovaný nepochybně jednal v přímém úmyslu poškozeného usmrtit. Absence verbálních projevů obžalovaného při činu nemůže tento závěr zviklat – ostatně charakter útoku svědčí o tom, že obžalovaný chtěl poškozeného napadnout nenadále tak, aby poškozený na útok nestačil reagovat, což by případný slovní doprovod zjevně zhatil. Trestní odpovědnost obžalovaného není dotčena ani tím, že ranní konflikt mezi obžalovaným a poškozeným mohl iniciovat poškozený. Tento konflikt dávno skončil a obžalovaného pro další vývoj situace po volní ani vědomostní stránce nijak nehandicapoval“ (vše na str. 6 a 7 rozhodnutí).
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která byla v soudním řízení učiněna, zahrnují všechny skutečnosti pro posouzení jednání obviněného R.F. jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Nutno zdůraznit, že na v dovolání zpochybňovaný obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslné zavinění, a to v daném případě ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., bylo soudy důvodně usuzováno ze zcela konkrétních skutečností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. V tomto směru soudy vycházely z okolností, za nichž k útoku obviněného došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, a že obviněný záměrně útočil proti takové části lidského těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné. K oprávněnosti aplikované právní kvalifikace je nutné připomenout, že trestné činy vraždy se liší od trestných činů ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. jen formou zavinění. Podobně z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, popř. podle §221 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestných činů ublížení na zdraví výrazně rozdílná (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost . Podle §41 odst. 2 tr. zák . zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon (tj. trestní zákon) stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let .
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný R.F. se totiž v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. potrestán. Šlo o odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 27 T 45/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To 410/2006, za uvedený trestný čin a trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, který částečně vykonal. Ostatně v tomto směru ani dovolání napadenému rozsudku nic nevytýká.
Pokud jde o aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., tak Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku na str. 6 konstatoval, že zvlášť nebezpečnou recidivu zaštiťuje odsouzení obviněného z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 27 T 45/2005, které blíže připomněl. Současně zdůraznil: „Jelikož se nyní projednávaného trestného činu obžalovaný dopustil ve výkonu tohoto trestu, není žádného sporu o tom, že tato okolnost, zejména s ohledem na dobu spáchání trestného činu, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.“
Citovanou argumentaci, která se týká naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit.
Již Krajský soud v Hradci Králové, a to z opisu Rejstříku trestů a přílohových trestních spisů, shledal, že obviněný R. F.byl v minulosti uznán vinným ze spáchání rozmanité úmyslné trestné činnosti. Kromě rozhodnutí, jež je výslovně citováno i ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, se jednalo o odsouzení:
- trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 8 T 23/2001, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou roků;
- trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 9 T 169/2002, pro trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu do 22. 7. 2004, v níž se osvědčil;
- rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 4 T 8/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 81/2003, pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, se stanovením zkušební doby v trvání tří roků a s vyslovením dohledu nad obviněným; současně byl zrušen trest uložený trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 8 T 23/2001; usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 4 T 8/2001, byla zkušební doba podmíněného odsouzení prodloužena o osmnáct měsíců, za současného vyslovení dohledu nad obviněným; usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 4 T 8/2001, bylo rozhodnuto, že obviněný trest vykoná, a to ve věznici s ostrahou;
- rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 27 T 42/2003, pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců nepodmíněně, který vykonal vazbou dne 18. 11. 2003;
- rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 27 T 47/2004, pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Dále je potřebné připomenout, že předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 27 T 45/2005) obviněný podle tzv. skutkové věty rozhodnutí (č. l. 299-300 spisu) spáchal tak, že bez zjevného důvodu fyzicky napadl svého otce J.F. Šlo o údery pěstmi do hlavy a obličeje, chytil jej za krk do „kravaty“ a druhou rukou, v níž držel nůž o délce čepele 24 cm, naznačil opakovaně proti břichu otce bodnutí, což doprovázel slovy „teď tě probodnu“ . Poté, co se otci podařilo nůž mu vyrazit, opět jej napadl pěstí do obličeje a na zemi kopanci do žeber. Když otec vytíral krev v kuchyni, přiložil mu nůž pod krk se slovy „víš, jak my muslimové podřezáváme dobytek?“ , naznačil nožem pod krkem otce pohyb podříznutí se slovy „podřezáváme jim krky a tobě ho podříznu taky“ , na to řízl otce nad pravé obočí. Rovněž otci přikázal zvednout vyzvánějící telefon a vyhrožoval mu, že jestli o tom „cekne, má hlavu dole“ a při telefonování držel kuchyňský nůž u krku otce, opakovaně jej udeřil pěstí do hlavy, vyhrožoval mu zapíchnutím. Pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 4 T 8/2001) se podle tzv. skutkové věty rozhodnutí (č. l. 315-316 spisu) obviněný dopustil tak, že nejdříve slovně napadl a vzápětí proti M. K., svědku vystupujícímu v jeho trestní věci, zaútočil nožem tzv. motýlkem, jenž držel v pravé ruce, kterým máchl proti krku jmenovaného. Ten však ráně uhnul a obviněný ho zasáhl pouze v podpaží pravé ruky a způsobil mu povrchní zranění. Z formálních důvodů sice není možno k tomuto rozsudku při aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. přihlédnout, neboť výkon uloženého trestu obviněný nastoupil až dne 18. 7. 2009, avšak je nutno vzít v úvahu, že rozhodnutí svědčí o jeho sklonech k páchání závažné násilné trestné činnosti.
S poukazem na charakter výše zmíněných odsouzení a jejich četnost je zřejmé, že obviněný má jednak výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti včetně násilného charakteru a jednak nelze jeho osobu hodnotit kladně, byť z výkonu trestů nebyly k jeho chování, a to až do předmětné trestné činnosti, závažnější výhrady. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak v případě zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti spáchaného, tak i nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, obviněný jednal ve vyšší formě zavinění – v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. I když byl obviněný za předchozí trestné činy podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., §221 odst. 1 tr. zák. a §197a odst. 1 tr. zák. odsouzen v roce 2006, tak je nutno zdůraznit, že z důvodu následného výkonu trestu odnětí svobody měl značně omezené možnosti další trestnou činnost páchat. Přesto se nyní posuzované trestné činnosti dopustil v době výkonu tohoto trestu na spoluvězni.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek kvalifikoval tak, že obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Shledaná celková závažnost předchozího odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin (rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 27 T 45/2005) i nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, dále vyšší míra úmyslného zavinění v protiprávním jednání, které svým charakterem i škodlivými následky vykazuje výrazně narůstající závažnost, přičemž v pořadí již třetí zvlášť závažný úmyslný trestný čin byl dokonce spáchán ve výkonu trestu odnětí svobody a celkově negativní hodnocení osoby obviněného, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak již bylo řečeno, obviněný R. F. uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Tyto výhrady však uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Navíc i zde obviněný argumentuje zejména skutkovými námitkami (tvrdí, že z jeho strany šlo o jednání neplánované, nepřipravované a bez záměru poškozeného usmrtit).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhrady obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl jako zvlášť nebezpečný recidivista uznán vinným.
Námitky obviněného R.F., že nebyly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence, je možné vznést prostřednictvím dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (tj., že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení ), který ale neuplatnil. Nejvyšší soud však považuje za nutné poznamenat následující skutečnosti.
Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku platí, že soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie včetně jeho dodatku a výpovědi znalkyně u hlavního líčení, s nimiž se soudy obou stupňů ztotožnily, mimo jiné vyplývá (velmi podrobně jsou rozvedeny na str. 9 a 10 rozsudku krajského soudu), že u obviněného R. F. byl prokázán sklon k zneužívání návykových látek a medikamentů. Obviněný je osobou polymorfně závislou na návykových látkách. Polymorfní závislost je nepříznivým faktorem ovlivňujícím negativně osobnost obviněného, která je výrazně anomálně strukturovaná. V kombinaci se smíšenou poruchou osobnosti, a to s rysy dissociálními, histrionskými, narcistickými, paranoidními a agresivními, má tato závislost velmi nepříznivou prognózu. Rozpoznávací schopnosti obviněného byly zcela zachovány, ovládací schopnosti byly nepodstatnou měrou sníženy. Obviněný je osobou vysoce společensky nebezpečnou, s vysokým rizikem recidivy heteroagresivního chování. Důvodem jeho společenské nebezpečnosti je těžká porucha osobnosti. Tato není medicínskými prostředky ovlivnitelná. Konstatovaná polymorfní závislost na návykových látkách se rozvíjí druhotně a pro nepříznivou strukturu osobnosti je zřejmé, že by nebylo možno dosáhnout účelu případně zvažovaného ochranného protitoxikomanického léčení. Z popsaných důvodů znalkyně MUDr. Michaela Málková navrhla umístění obviněného do detenčního ústavu.
S poukazem na tato zjištění Vrchní soud v Praze na str. 7 rozsudku důvodně konstatoval: „Zároveň byla obžalovanému podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložena zabezpečovací detence, neboť obžalovaný spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a ochranné léčení by vzhledem k duševní poruše, která u něho byla shledána a která není medikamentózně léčitelná, nevedlo k odpovídající ochraně společnosti.“
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. F. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á