ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1460.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1460/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 dovolání, které podal obviněný Bc. R. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 33/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. R.T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 4 T 33/2009, byl obviněný Bc. R. T. uznán vinným, že
blíže nezjištěného dne, v měsíci září nebo říjnu 2005, v blíže neurčené restauraci v ulici K. v T., jako komisař Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor T., v úmyslu se obohatit, nabídl při osobní schůzce Ing. M. T., že za částku 250.000,- Kč je možnost ovlivnit průběh trestního řízení, vedeného na SKPV, tehdy OŘP ČR T. pod ČTS: ORTP-2833/KPV-OHK-2004, proti Ing. T. jako podezřelému ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 3 tr. zák. tak, aby toto trestní řízení bylo ukončeno v jeho prospěch.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 96/1999 Sb. účinném do 30. 6. 2008 a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §160 odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 96/1999 Sb. účinném do 30. 6. 2008 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §53 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč; pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v bezpečnostních sborech na území České republiky na dobu tří roků.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu napadl obviněný Bc. R.T. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které směřoval do výroků o vině, trestu a odůvodnění, přičemž je opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Současně shrnul dosavadní průběh soudního řízení.
Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání po stránce jak právní kvalifikace, tak i skutkové a vyjádřil názor, že v něm nelze spatřovat naplnění formálních a materiálních znaků vytýkaného trestného činu. Pokud jde o právní kvalifikaci tohoto jednání namítl, že jestliže byl obviněn z trestného činu přijímání úplatku, musel být nutně Ing. M. T. obviněn spolu s ním ze spáchání stejného trestného činu, neboť jeho skutková podstata vyžaduje oboustranné protiprávní jednání osob jednak úplatek přijímajících a jednak úplatek nabízejících či poskytujících. Konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě, která trpí procesními nedostatky, jež byly přeneseny až do rozhodnutí obou soudů. Podle obviněného není v obžalobě i v rozsudku okresního soudu skutek popsán tak, aby z něho byly zřejmé všechny okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu. S ohledem na tzv. totožnost skutku označil rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný, neboť nelze použít slovních spojení jako „blíže nezjištěného dne“ , „v blíže neurčené restauraci...“ . Dodal, že každý obviněný, má-li být odsouzen, může být potrestán pouze za jednání, které naplňuje všechny znaky trestného činu, jednání musí být přesně i nezaměnitelně popsáno a v rámci trestního řízení též prokázáno důkazy pořízenými v souladu s trestním řádem a dalšími právními předpisy.
Dále obviněný namítl, že v trestním řízení nebyly splněny všechny procesní ani hmotně právní předpoklady pro vydání odsuzujícího rozsudku. Řízení trpí dalšími procesními vadami, a to neprovedením důkazů, které navrhoval, zejména absencí výslechu svědků, kteří mohli prokázat jeho nevinu či vyvrátit důkazy obžaloby a oznamovatele. Soud je přitom povinen provést dokazování v rozsahu, který umožní učinit skutková zjištění, o nichž nebudou důvodné pochybnosti. To se však v průběhu trestního řízení nestalo. Odvolací soud sice zjistil pochybení prvostupňového soudu v popisu právní věty výroku o vině, jež ale ponechal beze změny.
Jak obviněný poznamenal, okresní soud v odůvodnění rozsudku zmiňuje „jistou míru spoluzavinění“ na straně Ing. M. T. a „spekulativní postup“ jmenovaného a JUDr. V. ohledně doby předání audiozáznamu orgánům činným v trestním řízení. Tím do svého rozhodnutí vnáší pochybnosti ohledně nejvýznamnějších svědků, přičemž svědky navržené obhajobou odmítl vyslechnout a posoudit jejich věrohodnost, čímž bylo obviněnému znemožněno právo na řádnou obhajobu. Obviněný poukázal na nezákonnost použitého důkazu – audionahrávky pořízené Ing. M. T., který označil jako důkaz pořízený v rozporu s trestním řádem. Uvedl, že bylo prokázáno, že v rámci své působnosti (u Policie ČR) ani nemohl ovlivnit průběh trestního řízení vedeného proti jmenovanému, neboť v rozhodné době neměl případ přidělen. Naopak nebylo prokázáno, jaká jiná osoba by mohla (či měla) na jeho pokyn průběh trestního řízení ovlivnit.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená soudní rozhodnutí a jeho osobu zprostil obžaloby, případně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné námitky.
Státní zástupce poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně. Konstatoval, že v jeho rámci se nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Při rozhodování v dovolacím řízení je skutkový stav hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se nelze domáhat přezkoumání soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění. Povahu právně relevantních námitek proto nemohou mít výhrady obviněného, které napadají skutková zjištění, hodnocení důkazů či výtky ohledně neúplnosti provedeného dokazování.
Dále státní zástupce zdůraznil, že soudy zjištěný skutkový stav evidentně naplňuje znaky trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Upozornil, že obviněným uplatněná námitka o nezákonně pořízeném důkazu (audionahrávky) míří toliko proti způsobu, jakým soud prvního stupně zjišťoval správnost a úplnost skutkového stavu. Podotkl, že se jedná o výhradu procesní, jejímž prostřednictvím dovolatel namítl nepřípustnost důkazu v trestním řízení, ač soudy dospěly k opačnému názoru, který v odůvodnění rozhodnutí náležitě vysvětlily (zejména na str. 4 usnesení krajského soudu), přičemž ji nelze pod deklarovaný a ani jiný dovolací důvod právně relevantně uplatnit. Ze shodných důvodů není možné uplatňovat námitky, které se týkají požadavku na doplnění dokazování obviněným navržených svědků, hodnotí věrohodnost slyšených svědků, trestní odpovědnost dalších osob a zpochybňují přesnost skutkových zjištění ve vztahu k místu a době spáchání trestných činů.
Za relevantní státní zástupce označil toliko výhradu obviněného, že nebylo prokázáno, že by v rámci své působnosti mohl ovlivnit průběh trestního řízení proti Ing. M. T., neboť v rozhodné době neměl případ přidělen. Připomněl, jak je trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. vymezen v zákoně. Odkázal na platnou judikaturu, z níž vyplývá, že pachatelem zmíněného trestného činu může být jen osoba, která obstarává věci obecného zájmu. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít konkrétní činnost určité osoby, a to její činnost, k níž má úplatek přímý vztah. Vyžaduje se, aby mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla souvislost, přičemž je tomu v případě, pokud žádaný úplatek má vztah k činnosti osoby, jež věci obecného zájmu sama obstarává nebo osoby, která při tom spolupůsobí. Jelikož v předmětné věci resp. při jednání s Ing. M. T. obviněný vystupoval jako příslušník Policie ČR, který se aktivně podílel na šetření údajné trestné činnosti jmenovaného podezřelého (a to jak v době, než si o úplatek řekl, tak i následně) a úplatek ve svém důsledku měl směřovat k ovlivnění trestního řízení, nelze podle státního zástupce posoudit čin obviněného (žádost o úplatek) jinak, než jako jednání osoby, která obstarává věc obecného zájmu. S ohledem na učiněná skutková zjištění shledal předmětnou námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost se státní zástupce vyjádřil i k výtce obviněného, která sice nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod a podle níž mělo v rozsudku okresního soudu dojít k pochybení v popisu právní věty skutku, na což odvolací soud poukázal, avšak toto ponechal bez povšimnutí. Poznamenal, že z odůvodnění usnesení krajského soudu je skutečně zřejmé, že zjistil pochybení v právní větě výroku o vině přezkoumávaného rozsudku, jež byla prvostupňovým soudem citována v celém zákonném znění (ve vztahu k ustanovení §158 tr. zák.), ačkoliv nebylo prokázáno, zda obviněný chtěl předmětnou částku pro svoji osobu či pro jiného, případně pro více osob a v jakém poměru. Upozornil, že se s argumentací krajského soudu nelze ztotožnit, neboť je zřejmé, že okresní soud použil pouze tu část právní věty, která odpovídala skutkovým zjištěním ( „...obviněný jednal v úmyslu se obohatit...“ ), tj. část, že jednal v úmyslu opatřit „sobě“ neoprávněný prospěch. Zdůraznil, že pokud odvolací soud rozhodl podle §256 tr. ř. a zamítl odvolání jako nedůvodné, platí skutkový stav zjištěný okresním soudem, ke kterému je použitá právní věta i právní kvalifikace přiléhavá. Vzhledem k tomu, že dovoláním lze napadnout jen výrok určitého rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.), označil námitku za nepřípustnou.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Rovněž vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Bc. R.T. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným Bc. R. T.vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného Bc. R.T., když zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud označuje audionahrávku jako důkaz, který byl opatřen nezákonným způsobem, zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků Ing. M. T. a JUDr. P. V. a namítá, že byl odmítnut jeho návrh na doplnění dokazování výslechem dalších svědků. Současně z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Teplicích plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S hodnocením důkazů soudem prvního stupně se ztotožnil Krajský soud v Ústí nad Labem, přičemž v napadeném usnesení rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani výtku obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku. Lze však připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Porovnáním příslušných skutků, jak jsou popsány v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 tr. spisu), obžalobě (č. l. 212 tr. spisu) a rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 239 tr. spisu), nelze rozhodně dospět k závěru, že by v dané trestní věci došlo k porušení zásady totožnosti skutku. V trestním řízení se ne vždy podaří zjistit datum i místo spáchání jednání, které je obviněné osobě kladeno za vinu, proto z hlediska znění §120 odst. 3 tr. ř. mohou postačovat i méně konkrétní údaje, což je i případ posuzované trestní věci.
Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že nelze souhlasit s názorem obviněného, že byl v trestním řízení použit nezákonný důkaz, a to audionahrávka pořízená Ing. M. T.
S ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. tr., které odvolací soud důvodně uvedl na str. 4 usnesení).
Lze připomenout, že předmětný zvukový záznam byl pořízen soukromou osobou (svědkem Ing. M.T.) a nikoli státním orgánem, jehož postup by byl upraven zákonnou normou. Obviněný ani neuvedl v rozporu s jakým zákonem měl svědek zvukový záznam pořídit. V rámci své argumentace zmínil pouze trestní řád, jehož ustanovení upravující provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (§88 tr. ř.) se vztahuje na orgány činné v trestním řízení, ne však na občany. Bylo respektováno právo na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak odvolací soud správně uvedl na str. 4 usnesení. Významnou okolností je především zjištění, zda takový důkaz je v konkrétní věci v rámci posouzení otázky viny pachatele osamocen, anebo soud má k dispozici též jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zvukový záznam nebyl osamoceným důkazem, neboť soudy měly k dispozici i další důkazy (svědeckou výpověď zejména Ing. M. T. a rovněž JUDr. P. V.), na nichž založily výrok o vině. Obdobný právní názor byl již dříve vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ze kterého vychází výše citovaný judikát.
V dovolání obviněný rovněž vytýká, že v rozsudku Okresního soudu v Teplicích není skutek, kterého se měl dopustit, popsán tak, aby byly z něho zřejmé všechny okolnosti odpovídající zákonným znakům trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by v rámci své působnosti mohl ovlivnit průběh trestního řízení proti Ing. M. T., neboť neměl v rozhodné době případ přidělen. V jeho jednání nelze spatřovat formální a materiální znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tyto námitky, pokud obviněný vychází z učiněných skutkových zjištění, obsahově odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.
Trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu žádá úplatek a spáchá takový čin jako veřejný činitel .
Podle §89 odst. 9 věty první a třetí tr. zák. platí, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Zákon v §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Z ustanovení §4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2008).
Pojem obstarávání věcí obecného zájmu není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za něj považováno, ponecháno na soudní judikatuře a právní teorii. Jedná se o činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tj. nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 17/1978; č. 16/1988, str. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001). Podle právní teorie je obstaráváním věcí obecného zájmu např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 250).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Teplicích (viz její citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedena v jeho odůvodnění, plyne, že obviněný Bc. R. T. nabídl Ing. M. T., že za částku 250.000,- Kč má možnost ovlivnit průběh trestního řízení, které bylo Okresním ředitelstvím Policie České republiky T. pod ČTS: ORTP-2833/KPV-OHK-2004 proti jmenovanému jako podezřelému ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 3 tr. zák. vedeno, aby bylo ukončeno v jeho prospěch. Tím v souvislosti s obstaráváním konkrétní věci obecného zájmu, když na řádném a nestranném průběhu trestního řízení má nepochybně zájem celá společnost, žádal o úplatek. S poukazem na tehdejší služební zařazení obviněného u Policie České republiky – komisař Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor T., je třeba ho považovat za veřejného činitele ve smyslu znění §89 odst. 9 tr. zák. Jako příslušník bezpečnostního sboru a vzhledem k služebnímu zařazení se obviněný podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně je zjevné, že trestnou činnost spáchal v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností, tj. jako veřejný činitel. Sám obviněný u hlavního líčení mimo jiné uvedl: „Na trestní věci Ing. T. jsem pracoval zhruba třičtvrtě roku, pravdou je, že jsem se s ním stýkal před přidělením této věci i po předání této věci“ (č. l. 224 tr. spisu). Jelikož se podílel na šetření trestné činnosti tehdy podezřelého jmenovaného, což ostatně prokazují i další ve věci provedené důkazy, nelze akceptovat dovolací výtku obviněného, že nemohl průběh tohoto trestního řízení ovlivnit. Svým jednáním obviněný spáchal trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., neboť v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu žádal o úplatek a takový čin spáchal jako veřejný činitel. Tvrzení obviněného, které uplatnil v dovolání, že skutková podstata tohoto trestného činu vyžaduje oboustranné protiprávní jednání osob jednak přijímajících úplatek a jednak jej nabízejících či poskytujících, je v daném případě nepatřičné. Dále naplnil i znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když jako veřejný činitel, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Zde je potřebné uvést, že Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění na str. 6 usnesení, jímž rozhodl o odvolání obviněného, nesprávně vytkl okresnímu soudu pochybení, že právní větu [ohledně ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] citoval ve výroku o vině v celém znění. Z popisu daného skutku, který odvolací soud ponechal beze změny, je totiž evidentní, že obviněný jednal „…v úmyslu se obohatit…“ , čemuž plně koresponduje i příslušná část předmětné tzv. právní věty. Jelikož cíleně porušoval zájmy chráněné trestním zákonem, tak z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění – je nutno v činu obviněného shledat úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., jenž zahrnuje všechny podstatné znaky objektivní stránky zmíněných trestných činů.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně . Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu . Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby při aplikaci trestního zákona šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného Bc. R. T., byť jde o osobu, která před spácháním trestné činnosti žila řádným životem, je nebezpečné pro společnost, jež spočívá ve významu zájmů, které svým činem, a to vyšší formou úmyslného zavinění, porušil. Skutečnosti, jež by stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost snižovaly, aby nešlo o trestné činy, Nejvyšší soud neshledal a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Okolnost, že obviněný čin spáchal jako veřejný činitel zvyšuje ve smyslu znění §88 odst. 1 tr. zák. pro svou závažnost podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty podle §160 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Teplicích postupoval v souladu s trestním zákonem, když předmětný skutek kvalifikoval jako trestné činy, jimiž byl obviněný Bc. R.T. pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i aplikované tzv. právní věty.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Bc. R. T. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k