ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.15.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 15/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 3 To 291/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 224/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 15 T 224/2009, byl obviněný P. Š. uznán vinným, že
ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, č. j. 1 T 104/2009, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2009, uznán vinným ze spáchání tr. činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, za což mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let, přesto dne 2. 10. 2009 v době kolem 11:30 hod. v O. – Z. po ul. V. řídil osobní motorové vozidlo zn. Audi A6, tmavě modré barvy, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění ve smyslu §3 odst. 3 a §81 zákona č. 361/2000 Sb. (zákona o silničním provozu).
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §171 odst. 1, §53 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let (poznámka: byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 3 To 291/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to výrok o zamítnutí odvolání, napadl obviněný P. Š. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá „na nesprávném posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení“ .
Obviněný připomněl, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly. Současně na str. 3 a 4 podání v podrobnostech reprodukoval obsah svého odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Zejména zdůraznil, že „ věděl o existenci rozhodnutí i o tom, že nabylo právní moci, nevěděl však, že jeho oprávnění řídit zaniká právní mocí trestního příkazu“ . Dále poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a v němž se mimo jiné konstatuje, že „obhajobu obžalovaného, v níž tvrdil, že nevěděl, že trest zákazu činnosti počíná po právní moci trestního příkazu, vyhodnotil soud jako účelovou, vedenou snahou se z jednání vyvinit, zejména když se obžalovaný sám iniciativně o počátek doby trestu zákazu činnosti neinformoval, např. u soudu, který trestní příkaz vydal, ač mu v tom žádná skutečnost nebránila“. Podle obviněného toto odůvodnění nedokládá, že se dopustil úmyslného trestného činu, ale jde evidentně o zdůvodnění nedbalosti. Rovněž ocitoval argumentaci z napadeného usnesení, v němž odvolací soud na str. 3 uvedl, na základě jakých skutečností svůj závěr učinil.
V dovolání obviněný namítl, že krajský soud nijak nereagoval na jeho obhajobu, že v době, kdy řídil vozidlo, nevěděl, že tak činit nesmí a že tedy nemohl spáchat úmyslný trestný čin. Naopak se zaměřil výhradně na to, že obecně by nebylo logické, aby zákaz řízení nebyl účinný již v okamžiku právní moci rozhodnutí. Obviněný uvedl, že toto nepopřel, avšak zdůraznil, že v konkrétním případě o účinnosti zákazu nevěděl. Vyslovil sice souhlas s tvrzením odvolacího soudu, že jeho obhajoba je účelová, ale poznamenal, že neúčelová obhajoba ve své podstatě neexistuje. Konstatoval, že i v doznání je často zahrnuta kalkulace s nižším trestem, důležité je však pouze to, zda obviněná osoba mluví pravdu nebo lže, případně, zda byla obhajoba vyvrácena či nikoli. Vytkl, že v tomto případě evidentně vyvrácena nebyla, protože soudy obou stupňů odkazují na to, že se měl o začátku trestu informovat. Přehlédly ale skutečnost, že jde o úmyslný trestný čin a nelze jej spáchat nedbalostním jednáním, což je nepochybně opomenutí dotázat se na počátek běhu doby zákazu činnosti. Soudy obou stupňů nezdůvodnily, z čeho plyne jejich přesvědčení, že věděl (nikoli zanedbal údajnou povinnost si opatřit informaci) odkdy plyne běh doby zákazu činnosti.
Dále obviněný poznamenal, že si je vědom toho, že dovolacím důvodem není nesprávnost skutkových zjištění a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže právní konsekvence plynoucí ze skutkové věty jsou v rozporu se zákonem a dovolací soud má především přezkoumávat shodu skutkové věty vyjádřené v rozsudku a právních závěrů ze skutkové věty vycházejících. Zdůraznil, že v souladu s nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 265/05, sp. zn. IV. ÚS 565/02) je často nezbytné, aby se Nejvyšší soud zabýval i samotným zněním skutkové věty.
Podle mínění obviněného nedefinuje skutková věta v rozsudku okresního soudu všechny znaky trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Musí být totiž prokázáno, že věděl, že není držitelem řidičského oprávnění, a tato skutečnost musí najít i odraz ve skutkové větě. Nepostačuje, že objektivně jím nebyl. Skutek, jímž byl soudem prvního stupně uznán vinným a jehož znění ocitoval, proto není trestným činem. Soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle §265 l tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně shrnul dosavadní průběh soudního řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce konstatoval, že obviněný v dovolání v zásadě opakuje výhrady tvořící jeho dosavadní obhajobu i zásadní argumentaci odvolání. Nepřisvědčil jeho námitce, že se soud druhého stupně těmito argumenty nezabýval, zejména když obviněný z citace odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vynechal druhý odstavec na str. 3, v němž se soud zabývá právě subjektivní stránkou trestného činu i příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, přičemž zcela důvodně vychází z ustanovení o nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.].
Jak státní zástupce zdůraznil, u obviněného jako osoby s vysokoškolským vzděláním a s přihlédnutím k jeho věku lze předpokládat takovou úroveň právního vědomí, aby byl srozuměn s tím, že obecně nezměnitelným (pravomocným) výrokem soudu zakázanou činnost vykonávat nesmí, a to bez ohledu na to, zda má či nemá v držení řidičský průkaz, a že pokud navzdory soudnímu zákazu takovou činnost vykonávat bude, vystavuje se dalšímu trestnímu postihu. Obhajobu, že čekal na nějaké úřední odnětí řidičského průkazu, tudíž označil za lichou. Upozornil, že trest zákazu činnosti nevyžaduje ke svému výkonu už žádný další úřední úkon (na rozdíl od obviněným zmiňovaných jiných druhů trestu, kdy je další úkon nezbytný – zejména v podobě nařízení výkonu trestu). V tomto směru se automaticky nastupující výkon trestu zákazu činnosti podobá např. výkonu trestu zákazu pobytu, k němuž se rovněž nečiní žádné další úřední opatření. Obviněný si proto byl vědom, že řízení motorového vozidla má zakázáno pravomocným rozhodnutím soudu a že tedy řídit nesmí, bez ohledu na to, zda u sebe má či nemá řidičský průkaz.
Dále státní zástupce poznamenal, že si lze sice představit pregnantněji formulovanou skutkovou větu, než jaká je uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nicméně všechny rozhodné skutečnosti, interpretované jako znaky skutkové podstaty trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jsou v ní popsány, takže nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že obsah skutkové věty nekoresponduje větě právní.
Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně neshledal žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný P. Š. v podrobnostech vytýká, že skutková věta v rozsudku Okresního soudu v Ostravě neobsahuje všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tato námitka obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval opodstatněnost podaného dovolání.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Lze připomenout, že objektem trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů, a to na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána . Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. K trestnosti se vyžaduje úmyslné zavinění.
Problematiky výkonu zákazu činnosti, který spočívá v zákazu řízení motorových vozidel, se také dotýká i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Podle §94a odst. 1 tohoto zákona platí, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Ustanovení §94a odst. 2 citovaného zákona zakotvuje, že řidičský průkaz je povinen odevzdat držitel řidičského průkazu příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí podle odst. 1.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ze skutkového zjištění předně plyne, že trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 1 T 104/2009, byl obviněnému P. Š. mimo jiné uložen trest zákazu činnosti, jenž spočíval v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 27. 6. 2009. Při kontrole hlídka Policie České republiky zjistila, že toto rozhodnutí obviněný nerespektoval, neboť dne 2. 10. 2009 v Ostravě řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění ve smyslu §3 odst. 3 a §81 zákona č. 361/2000 Sb. V soudním řízení bylo rovněž zjištěno, že obviněný jednal úmyslně.
Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku připomněl, že v případě obviněného P. Š. jde o vysokoškolsky vzdělanou osobou, a byť vystudoval pedagogickou fakultu, tak si musel být vědom účinků právní moci soudního rozhodnutí. V této souvislosti upozornil, že právní moc je institut, který je vlastní nejen trestnímu řízení, nýbrž všem dalším právním oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Důležitou vlastností takového rozhodnutí je jeho nezměnitelnost a závaznost. Trestní příkaz vydaný soudem se stává vykonatelným ve stejnou dobu, kdy se stane pravomocným. Vykonatelností se rozumí skutečnost, že obsah trestního příkazu (rozsudku) může být vynucen proti tomu, komu rozhodnutí ukládá nějakou povinnost. Dále okresní soud konstatoval: „Toto jsou okolnosti, které jsou známy jak laické veřejnosti, tak zejména i osobám s nižším vzděláním, než jakého dosáhl obžalovaný.“ Dodal, že obviněný se sám nikterak nezajímal o to, jaké konkrétní účinky jsou s právní mocí předmětného trestního příkazu spojeny, nezajímal se o běh a počátek uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. V návaznosti na to prvostupňový soud k činu obviněného zdůraznil: „…při jízdě osobním vozidlem dne 2. 10. 2009 za situace, kdy věděl, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 104/2009 ze dne 28. 5. 2009 pravomocně uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, jednal v úmyslu nejméně nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., když věděl, že svým jednáním může porušení tohoto zákazu způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“ (vše na str. 5 rozsudku). Následně Krajský soud v Ostravě v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl: „Trest zákazu činnosti patří ke druhům trestu, které mají pachateli přímo zabránit v dalším páchání trestné činnosti… Smyslem tohoto trestu je dočasně vyřadit pachatele z možnosti vykonávat činnosti, jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Tento trest je typickou trestně právní sankcí za porušení pravidel v silniční dopravě, tedy za trestné činy spáchané v dopravě. Proto je zcela logické, že rozhodnutím soudu, který tento trest uložil a nabytím právní moci tohoto rozhodnutí, je tento trest současně i vykonatelný, a že pokud tento trest pachatel nerespektuje, dopouští se protiprávního jednání, které lze kvalifikovat podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.…“ . Odvolací soud též konstatoval: „Mezi jednáním obžalovaného a vzniklým následkem bylo možno dovodit příčinnou souvislost, kterou bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu nepřímého, tak jak to má na mysli ustanovení §4 písm. b) tr. zák.“ (vše na str. 3 usnesení soudu druhého stupně) . Nejvyšší soud pouze dodává, že na úmyslné zavinění a jeho konkrétní formu bylo v soudním řízení důvodně usuzováno ze zcela konkrétních okolností objektivní povahy (srov. např. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Současně připomíná, že i vzhledem k výše citovanému ustanovení §94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by mělo být řidičům motorových vozidel známo, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě a podrobněji rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného P. Š. jako trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nebylo sice prokázáno, že obviněný chtěl porušit zájem společnosti, kterým byl řádný výkon předmětného soudního rozhodnutí, avšak věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, odpovídá v rozsudečném výroku rozhodnutí prvostupňového soudu i aplikovaná tzv. právní věta. Námitky obviněného, jež byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k