ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1510.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1510/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 dovolání, které podal obviněný Š. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 7 To 257/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 32/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 1 T 32/2011, byl obviněný Š. F. uznán vinným, že
v přesně nezjištěné době, nejméně však od léta 2009 do léta 2010, ve společně obývaném bytě č., nacházejícím se ve druhém patře pavlačového domu v B. na ulici D., psychicky a fyzicky týral svoji družku A. V., roz. F., a to tím způsobem, že ji s četností cca 2x za týden držel pod krkem, dusil ji, bil ji pěstí do obličeje a celého těla, čímž jí způsobil podlitiny a přitom jí vulgárně nadával, že vymrdala celé B., že je kurva, že se „chodí kurvit“, že „hulí šulíny“, že je „buzerantka“, obviňoval ji z nevěry a vyhrožoval jí, že jí vyrve z těla přirození a veškeré vnitřnosti a vyhrožoval jí zabitím, neúměrně žárlil, kdy bez něj nesměla sama nikam chodit, dále v blíže nezjištěné době v měsíci březnu 2010 po dobu 14-ti dnů na ubytovně v obci T., okres Ch., C. H., I., ji s denní četností bil fackami i pěstmi do obličeje, nejméně v jednom případě z ní strhal oblečení, kopal ji do rozkroku a do zad a po celém těle, čímž jí způsobil podlitiny, kdy poškozená lékařské ošetření nevyhledala, přičemž v důsledku jeho jednání se u poškozené A. V. vyvinula posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané osoby.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně posoudil jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.
Proti tomuto rozhodnutí obviněný Š. F. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 7 To 257/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že podle §199 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek odvolacího soudu (výroky o vině i trestu) napadl obviněný Š. F. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně připomněl, jak ve věci soudy rozhodly.
V návaznosti na zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že postupem prvostupňového soudu byla porušena ustanovení §202 odst. 4, §209 odst. 1 a §215 odst. 1, 2 tr. ř., jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež upravují práva obviněného a jeho přítomnost u hlavního líčení. K jejich porušení došlo vyloučením jeho osoby z hlavního líčení, když výslech poškozené A. V. nebyl uskutečněn za jeho přítomnosti, aniž by byly splněny podmínky uvedené v §209 tr. ř. Tím bylo porušeno právo obviněného, který je ve vazbě, účasti u celého hlavního líčení, dále právo klást všem vyslýchaným svědkům se souhlasem předsedy senátu otázky, jakož i ústavně zaručené právo na přítomnost u hlavního líčení a možnost se vyjádřit k prováděným důkazům.
S ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v podrobnostech konstatoval, že ho naplňují jen právní nikoli skutkové námitky. S odkazem na tyto skutečnosti vytkl, že skutek, jak jej soudy nižších stupňů zjistily, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ke skutkovým zjištěním obviněný uvedl, že soudy obou stupňů přesto, že navrhoval provádění dalších důkazů, zejména výslechem svědka J. Č. a vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie na poškozenou A. V., tyto neprovedly, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nesprávně vyvodily skutkové i právní závěry, jejichž následkem bylo nesprávné použití právní kvalifikace. Uvedl, že s poškozenou navázal sexuální známost začátkem roku 2009 a u této, pokud pracoval nebo pobýval v B. a nebydlel u sebe na ubytovně, někdy přespal. Po určité době se u poškozené začala projevovat sexuální deviace, začala žít promiskuitním životem, neúměrně na něj žárlila a situace se vyostřila v létě 2010, když zjistila, že měl sexuální styk s jinou ženou. Obviněný zdůraznil, že za celé období od začátku roku 2009 do léta 2010, kdy ji měl denně bít a dopouštět se jednání popsaného ve výrokové části rozsudku, nikdy nevyhledala lékařské ošetření ani ve věci nepodala trestní oznámení a věc neoznámila Policii ČR. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek, pokud dovodily, že se u poškozené měla rozvinout posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané osoby. Upozornil, že pokud by k napadání, byť i jen zčásti, docházelo, nepochybně by trestní oznámení podali její rodinní příslušníci, kteří však žádné oznámení policejnímu orgánu ani lékařskému zařízení neučinili a ani učinit nemohli, neboť k žádnému jednání popsanému ve výrokové části napadeného rozsudku nedošlo. Podotkl, že u hlavního líčení dne 8. 4. 2011, kdy byli jako svědci vyslechnuti dcery poškozené A. V. ml. a H. V., sestry poškozené Z. K. a M. F. a svědek J. M., kteří měli údajně o jeho jednání vědět, však vypověděli, že osobně žádnému fyzickému ataku ani vyhrožování poškozené z jeho strany přítomni nebyli a veškeré informace zpravidla získali zprostředkovaně od svědkyně A. V. ml. Navíc v podstatě konzistentně s výpověďmi u hlavního líčení všichni tito svědci vypovídali i v přípravném řízení.
Podle obviněného byl skutečným důvodem, proč poškozená podala trestní oznámení až dne 13. 7. 2010, ačkoliv k popisovanému jednání mělo docházet již od počátku roku 2009, nátlak rodiny poškozené na její osobu, konkrétně A. V. ml. a jejího přítele J. M.. Jmenovaní nebyli od počátku nakloněni jeho vztahu s poškozenou, zejména však poté, co v létě roku 2010 na poškozenou naléhali, aby prodala svůj byt a požadovali po ní uhradit částku 300.000,- Kč, což on odmítal a vyrozuměl je, že poškozená žádný byt za účelem uspokojení jejich neoprávněných finančních nároků nebude prodávat. Poznamenal, že podpůrnými důvody pro podání trestního oznámení byla skutečnost, že A. V. ml. mu činila sexuální návrhy, o čemž téhož dne vyrozuměl její matku, poškozenou A. V. st., stejně jako skutečnost, že poškozená koncem června 2010 zjistila, že udržuje intimní poměr s jinou ženou. Jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch je svědecká výpověď poškozené A. V. st. Její tvrzení se vztahují ke vzniku neshod obviněného s poškozenou a jejími rodinnými příslušníky v červnu a červenci roku 2010, tj. více jak osmnáct měsíců poté, co z jeho strany mělo docházet k závadovému jednání vůči poškozené.
Za nevěrohodné obviněný označil tvrzení poškozené, pokud s ním i za popsané situace až do srpna 2010 udržovala intimní poměr, v jeho doprovodu se účastnila kulturních akcí a setrvávala tak ve svazku s osobou, která ji údajně bila a ponižovala, a dokonce vyhledávala jeho přítomnost tvrzením, že jí měl sebrat 13.000,- Kč, když následně vzala trestní oznámení zpět s tím, že uvedenou částku našla u sebe v bytě. Rovněž za ním dobrovolně v březnu 2010 odjela do obce T. na ubytovnu, přitom po každodenním více jak jednoletém „bití a urážení“, aby ji mohl na ubytovně od 19 hod. do 6 hod. druhého dne bít, a to takovým způsobem, že poškozená nemohla ani chodit, přičemž hned o hodinu později odešla ráno do práce, a po tomto jednání následně s ním dobrovolně odjela z T. na S., a poté zpět do B.. Podle obviněného se tyto skutečnosti vymykají všem zásadám formální logiky a devalvují věrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Dodal, že je zpochybňována rovněž jejím tvrzením, že z ní měl strhnout oblečení a bít ji před ostatními přítomnými muži, jakož i skutečností, že až dne 11. 8. 2010 podala návrh na vydání předběžného opatření podle §76b o. s. ř., vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 Nc 35/2010, kde popisuje údajný průběh jednání, kterých se měl vůči ní dopouštět, přičemž návrh vzala neprodleně zpět. Proto označil poškozenou A. V. st. za osobu obecně nevěrohodnou.
Dále obviněný vytkl, že k opakovaným návrhům obhajoby nebyli vyslechnuti svědek J. Č. i osoby, které měly být přítomny údajnému incidentu na ubytovně v T., v čemž shledal ze strany soudů porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zopakoval, že pokud poškozená po dobu více jak osmnácti měsíců, kdy mělo dle jejího tvrzení docházet k jednání popsanému ve výrokové části rozsudku, nepodala žádné trestní oznámení ani nevyhledala v příčinné souvislosti s tímto jednáním lékařské vyšetření, snižují tyto skutečnosti její věrohodnost na minimum a jejím tvrzením nelze přisvědčit. Ohledně audionahrávky, kde se měl vůči poškozené i její dceři A. V. ml. vyjadřovat vulgárním způsobem, uvedl, že žádná taková nahrávka, která měla být poškozenou předána policejnímu orgánu, neexistuje ani není součástí spisu. K listinným důkazům založeným na č. l. 204 - 207 spisu, ze kterých má vyplývat, že měl poškozené v období od 5. 8. 2010 až do 27. 9. 2010 téměř dvěstěkrát volat, ačkoliv měl tvrdit, že v tomto období s ní hovořil dvakrát, konstatoval, že poškozenou na její mobilní telefon toliko prozváněl z důvodu jednak nedostatku volacího limitu a jednak, že ji nemohl zastihnout. O tom svědčí počet i krátké období opakovaných volání, když v těchto případech k žádnému uskutečněnému hovoru mezi nimi nedošlo.
Jak obviněný poznamenal, ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky, a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na jeho osobu a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie ohledně poškozené, v němž znalkyně dospěla k závěru, že se mimo jiné jedná o osobu s intelektem v pásmu širší normy, která je simplexnější, snáze ovlivnitelná, s rysy závislosti. Z posudku však nevyplývá, na jaké osobě má být poškozená závislá, jestli na obviněném či spíše na svých rodinných příslušnících, jejichž zájmům se podřídila, když byla donucena k uvedení nepravdivých tvrzení a obvinění jeho osoby. Za této situace měli být soudní znalci vyslechnuti a v uvedeném směru znalecký posudek dopracován. Přestože ze znaleckého posudku, který byl vypracován na jeho osobu, vyplývá, že není osobou s agresivními sklony, agresivně se neprojevuje a ani se za osobu s násilnickými sklony nepovažuje, tak tento podstatný závěr absentuje v podané obžalobě i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Podle obviněného je pro správné právní posouzení skutku podstatné, že s poškozenou nikdy nesdílel společnou domácnost ani s ní trvale nežil ve společném obydlí, jakož i skutečnost, že k žádnému závadovému chování z jeho strany vůči poškozené nedošlo a ani to nebylo prokázáno. Upozornil, že pro absenci trvalosti žití ve společném obydlí a sdílení společné domácnosti s poškozenou nemohlo dojít k naplnění zločinu podle §199 tr. zákoníku, neboť zmíněné skutečnosti jsou zákonným znakem této skutkové podstaty. Zdůraznil, že k naplnění pojmu týrání, který blíže rozvedl, nedošlo. Proto nemohla být naplněna objektivní i subjektivní stránka přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, a tím méně skutková podstata zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Namítl, že u objektivní stránky naposledy uvedeného zločinu nelze dovodit kauzální nexus mezi jednáním a následkem a u subjektivní stánky absentuje její obligatorní znak, a to zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 269/2000. Shrnul, že nebyly naplněny zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, a tudíž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Rovněž došlo k porušení práva jeho účasti u hlavního líčení.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 7 To 257/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 1 T 32/2011. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně shrnul, jak soudy ve věci rozhodly a obsah obviněným uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného (mimo jiné) v hlavním líčení, přičemž ke vzniku existence tohoto důvodu může dojít (ve vztahu k hlavnímu líčení) i v případě postupu odporujícímu ustanovení §209 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř., které ocitoval. Konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 3. 2011 vyplývá, že na jeho počátku se dostavila k podání svědecké výpovědi poškozená a sdělila předsedovi senátu, že by psychicky nezvládla přítomnost obviněného při své výpovědi. Vzhledem k tomu, že podstatou projednávaného skutku bylo napadání a vyhrožování poškozené obviněným, Městský soud v Brně dovodil naplnění citovaných podmínek ve smyslu §209 odst. 1 tr. ř. a následný její výslech byl učiněn v nepřítomnosti obviněného. Popsaný procesní postup prvostupňového soudu státní zástupce shledal zcela řádným a odpovídající existujícím okolnostem, neboť jednoznačně vyvstala obava zejména o pravdivé svědectví poškozené. Dodal, že obviněný nijak přesněji nekonkretizoval, která podmínka ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. měla být porušena. Rovněž není možné přehlédnout, že výslechu poškozené byl přítomen obhájce obviněného, že po provedení výslechu byl obviněný řádně seznámen s její výpovědí, vyjádřil se k ní, k tomuto vyjádření byla poškozená opětovně vyslechnuta, a s touto její reakcí byl obviněný seznámen. K naplnění zmíněného důvodu dovolání tudíž nedošlo.
Dále státní zástupce uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Připomněl, že z dikce tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Podle státního zástupce však taková situace v dané věci nenastala. Jestliže obviněný vytýká, že nebylo provedeno dostatečné dokazování, důkazy nebyly řádně hodnoceny a byly dovozeny nesprávné skutkové závěry, nelze k tomu přihlížet, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Za relevantní ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce označil pouze tvrzení obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a to znaky společného obydlí, týrání, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a zavinění. Doplnil, že s výjimkou odkazu na soudní praxi stran výkladu znaku týrání, resp. zavinění, svá tvrzení obviněný v zásadě nerozvádí ani blíže neodůvodňuje. Uvedl, že obviněný, jak v podstatě potvrzuje i v obsahu svého dovolání, sdílel s poškozenou společné obydlí (§133 tr. zákoníku), čímž je míněn faktický stav společného soužití, bez nutnosti vedení společné domácnosti apod. Po dobu cca jednoho roku poškozenou fyzicky napadal, vyhrožoval jí a vulgárně nadával způsobem, který je nepochybně hrubostí vyššího stupně, což poškozená pociťovala jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Mezi jednáním a následkem, kterým je porušení zájmu na ochraně osob před domácím násilím, zjevně existuje příčinná souvislost, neboť porušení zmíněného objektu bylo relevantním efektem právě (a pouze) jednání obviněného. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný se svého jednání musel dopouštět zcela cíleně a záměrně, neboť zejména k realizovaným opakovaným fyzickým a verbálním útokům ani jiný vnitřní psychický vztah (např. toliko nedbalostní) mít nemohl. Proto byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V návaznosti na to uvedl, že není namístě akceptovat návrh obviněného na odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Š. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Obviněný Š. F. vytkl, že u hlavního líčení proběhl výslech poškozené A. V. v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomuto postupu nebyl dán zákonný důvod.
Podle §209 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř. platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Z protokolu o hlavním líčení, jež bylo Městským soudem v Brně ve věci konáno dne 29. 3. 2011, plyne, že před zahájením hlavního líčení se dostavila do jednací síně svědkyně A. V., která uvedla, že by psychicky nezvládla přítomnost obviněného při své výpovědi a chce vypovídat bez jeho přítomnosti. Rovněž konstatovala, že žádnou náhradu škody po obviněném nežádá. Předseda senátu poté, co byl vyslechnut obviněný, tomuto sdělil obsah toho, co poškozená uvedla před začátkem hlavního líčení, k čemuž se nevyjádřil. Následně předseda senátu rozhodl, že podle §209 odst. 1 tr. ř. nebude po dobu výpovědi poškozené A. V. obviněný přítomen v jednací síni (vše na č. l. 196 až 198 spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze prvostupňovému soudu vytknout, že konal výslech svědkyně poškozené A. V. u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Z výše popsané rekapitulace je zřejmé, že byly splněny podmínky ustanovení §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. pro konání svědeckého výslechu v nepřítomnosti obviněného Š. F.. S ohledem na charakter trestné činnosti, psychický stav a žádost jmenované svědkyně, která měla být podle obžaloby trestnou činností poškozena, mohl předseda senátu oprávněně shledat důvodnou obavu, že v přítomnosti obviněného nebude schopna vůbec vypovídat či nevypoví pravdu, např. v důsledku silného rozrušení, strachu nebo jiného duševního rozpoložení. Bylo rovněž dodrženo i ustanovení §209 odst. 1 věty třetí tr. ř. Po předvedení obviněného do jednací síně byl seznámen s výpovědí svědkyně A. V., k níž se ve smyslu §214 tr. ř. vyjádřil. Poté opustil jednací síň, do které byla jmenovaná přivolána, na kterou byl předsedou senátu učiněn dotaz (v protokolu popsaný), přičemž obhájce a státní zástupce žádné dotazy na poškozenou nevznesli. Když poškozená následně opustila jednací síň, byl opětovně předveden obviněný, který byl s výpovědí poškozené seznámen, přičemž se k ní vyjádřil způsobem, že trvá na své výpovědi a ke čtenému nechce nic uvádět. Lze podotknout, že po celou dobu výslechu svědkyně byl přítomen obhájce obviněného, který svého práva klást svědkyni otázky nevyužil (vše na č. l. 199 - 200 spisu). Dovolací námitku obviněného, která spočívala v tvrzení, že byl zkrácen na svých právech tím, že nebyl přítomen u hlavního líčení svědeckému výslechu poškozené, čímž mu mělo být upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, tudíž nelze akceptovat.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného Š. F. , pokud v podstatné části dovolání v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení pravomocně učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) dovozuje vadu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O zmíněný rozpor se avšak v předmětné trestní věci nejedná.
Z podrobného odůvodnění příslušné části rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se prvostupňový soud vypořádal s obhajobou obviněného Š. F. . S učiněnými skutkovými zjištěními se ztotožnil i Krajský soud v Brně, jak je zřejmé z argumentace na str. 3 rozhodnutí. Rovněž blíže zdůvodnil, proč nebylo vyhověno návrhům obviněného na provádění dalších důkazů.
V dovolání obviněný Š. F. rovněž namítl nesprávné právní posouzení skutku, když podle jeho názoru svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, a to znaky společného obydlí a týrání, dále nelze dovodit příčinnou souvislosti mezi jednáním a následkem a rovněž zavinění. Tato námitka uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá-li takový čin po delší dobu.
Ustanovení §133 tr. zákoníku zakotvuje, že obydlím se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející .
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Městský soud v Brně (následně v dovoláním napadeném rozsudku Krajský soud v Brně) v souladu s trestním zákoníkem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Z tzv. právní věty rozsudečného výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného zločinu spočívající v tom, že obviněný „týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchal po delší dobu“ .
Ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění, je zřejmé, že obviněný Š. F. uvedený čin páchal v době nejméně od léta 2009 do léta 2010 ve společně obývaném bytě. Tohoto činu se dopustil jak útoky verbálními, tak i fyzickými, přičemž slovní útoky spočívaly v hrubých a velmi vulgárních nadávkách a urážkách poškozené A. V.. Rovněž ji obviňoval z nevěry, neúměrně žárlil, kdy bez něho nesměla sama nikam chodit, vyhrožoval jí ublížením na těle a zabitím. Fyzické útoky byly s četností cca dvakrát za týden realizovány způsobem, že poškozenou držel pod krkem, dusil ji, bil ji pěstí do obličeje a celého těla, čímž jí způsobil podlitiny. Kromě toho ji v měsíci březnu 2010, a to po dobu 14 dnů na ubytovně v obci T., denně bil fackami i pěstí do obličeje, nejméně v jednom případě z ní strhal oblečení, kopal ji do rozkroku, zad i po celém těle. Obviněný tedy na poškozenou působil různými způsoby verbálního i fyzického násilí, přičemž se tyto formy střídaly. V důsledku jednání obviněného se u poškozené vyvinula posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané osoby. Mezi těmito osobami vznikla vzájemná závislost tvořená vazbami jednoho na druhého (např. obviněný považoval A. V. za svou přítelkyni). U poškozené byla očividně ztížena možnost se z vlivu obviněného vymanit. Na základě těchto prokázaných skutečností Městský soud v Brně oprávněně posoudil jednání obviněného vůči A. V. – osobě blízké, s níž v inkriminované době žil ve společném obydlí (§133 tr. zákoníku), čímž je míněn faktický stav jejich společného bydlení (soud prvního stupně důvodně na str. 8 rozsudku uvedl, že na této skutečnosti nic nemění ani to, že obviněný občas dojížděl za svým zaměstnáním), jako týrání. Z jeho strany evidentně šlo o zlé nakládání s poškozenou, jež se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které pociťovala jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Tohoto jednání se obviněný dopouštěl nejméně po období jednoho roku. Se zřetelem k celkové době, po kterou týrání trvalo, jakož i k povaze zlého zacházení obviněného s poškozenou, kdy se uchyloval i k razantnímu fyzickému násilí (facky, údery pěstí, kopání), je namístě závěr prvostupňového soudu o tom, že poškozenou týral „po delší dobu“ (srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). V důsledku jednání obviněného došlo k následku, kterým bylo porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem na ochraně osob před domácím násilím, a tudíž mezi jeho jednáním a následkem je zjevná příčinná souvislost.
Soud prvního stupně na str. 8 rozsudku důvodně shledal, že z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného zločinu - úmyslného zavinění - obviněný čin spáchal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Zavinění je vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zde je nutno uvést, že se jednání vůči poškozené A. V., které spočívalo ve výše zmíněných opakovaných verbálních i fyzických útocích, obviněný dopouštěl evidentně cíleně a zcela záměrně, jak na tyto skutečnosti právem upozornil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný skutek vykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl obviněný Š. F. pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení tohoto skutku, s nímž se důvodně ztotožnil též Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně i tzv. právní věta. Právní námitky obviněného, které byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl dovolání obviněného Š. F. , neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného Š. F. na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (srov. znění §265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Jiří Horák
předseda senátu