ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1538.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný D.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 9 To 302/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 54/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D.V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 31 T 54/2009, byl obviněný D. V.uznán vinným, že
dne 15. 3. 2007 uzavřel na pobočce České pošty P., s Home Credit a. s. úvěrovou smlouvu na částku 15.000,- Kč, a za účelem poskytnutí úvěru uvedl, že trvale bydlí a podniká s příjmem 20.000,- Kč měsíčně čistého na adrese P., M., zdržuje se na adrese P.– K., H., aniž by měl v době uzavření smlouvy v úmyslu úvěr splácet po částkách 899 Kč měsíčně po dobu 24 měsíců, neboť ani nezapočal se splácením úvěru, na kontaktní adrese P.– K., H., nepřevzal žádnou z výzev a oznámení věřitele Home Credit a. s., kterému neoznámil změnu doručovací adresy ani jej od té doby jinak nekontaktoval, a o splácení úvěru se nezajímal, čímž poškozené Home Credit a. s. způsobil škodu ve výši 15.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 a obviněného odsoudil podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 9 To 302/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl obviněný D. V. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v podrobnostech připomněl, jak po podání obžaloby soudy obou stupňů ve věci rozhodly. V návaznosti na to poukázal na vymezení skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. v trestním zákoně. Zdůraznil, že složka jednání – uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatné skutečnosti, musí být naplněna v době jednání (tj. 15. 3. 2007), musí být prokázána a zahrnuta zaviněním alespoň ve formě úmyslu nepřímého. Současně namítl, že svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu nenaplnil.
Podle obviněného nebylo v řízení prokázáno uvedení nepravdivých údajů o jeho bydlišti, ale pouze to, že se následně z místa bydliště odstěhoval, stal se pro poškozeného nekontaktním, nepřevzal žádnou z výzev zaslanou mu poškozeným doporučenou poštou a nezapočal úvěr splácet. Všechny tyto důkazy totiž prokazují stav teprve následující po jednání, které je mu kladeno za vinu, tj. obojí spadá do doby po uzavření úvěrové smlouvy. Žádným důkazem nebylo v průběhu trestního řízení s jistotou prokázáno, že by na uvedených adresách v době uzavření úvěrové smlouvy nebydlel či se na nich nezdržoval, že by nedisponoval příjmem ve výši 20.000,- Kč měsíčně, nebo že by měl v úmyslu v době uzavření úvěrové smlouvy úvěr nesplácet.
Dále obviněný konstatoval, že první výzvy k zaplacení (24. 4. 2007, 25. 6. 2007, 18. 7. 2007) mu byly poškozeným zasílány na adresu P., H., obyčejnou poštou, která se nevracela, z čehož lze usuzovat, že se na uvedené adrese zdržoval. Dopisy se z uvedené adresy začaly vracet až v listopadu 2007 s poznámkou „adresát odstěhován“. Z této skutečnosti však nelze vyvozovat, že by na uvedené adrese v době poskytnutí úvěru nebydlel, na kontaktní adrese u sestry se občas nezdržoval či měl v úmyslu v době poskytnutí úvěru následně úvěr nesplácet.
Jak obviněný vytkl, subjektivní stránka daného trestného činu byla vyvozována pouze z okolností případu a nebyla prokázána žádným důkazem. Jednalo se o stav důkazní nouze, a proto bylo namístě jej v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit obžaloby. Po uzavření smlouvy nebyl povinen sdělovat poškozenému změnu údajů. Obviněný nezpochybnil fakt, že následně úvěr nesplácel, nicméně žádným důkazem nebylo prokázáno, že by v době jeho poskytnutí měl úmysl jej nesplácet a že by úmyslně uvedl poškozeného v omyl uvedením nepravdivých údajů nebo předstíráním úmyslu splácení. Věc by měla být řešena spíše v civilním řízení a nikoli v trestním řízení, neboť nebyly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, kterým byl uznán vinným, a to i s ohledem na účel trestního řízení.
Z popsaných skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby, eventuálně, aby podle §265 l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 nechala ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného D. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný D.V. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. V podrobnostech vytýká, že nebylo prokázáno, že by uvedl nepravdivé údaje o svém bydlišti, kontaktní adrese a finančním příjmu. Tvrdí, že na uvedených adresách bydlel či se na nich zdržoval. Konstatuje, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu v době uzavření úvěrové smlouvy úvěr nesplácet. Nutno zdůraznit, že těmito námitkami je primárně zpochybňován v soudním řízení zjištěný skutkový stav včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vadu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. I v tomto případě však obviněný prioritně nesouhlasí se skutkovým zjištěním. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na některé níže popsané skutečnosti a z nich vyplývající právní závěry.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývají skutečnosti, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Proto nelze souhlasit s dovoláním, že věc měla být řešena v civilním řízení. Obviněný D.V. ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (ve smyslu znění §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 5 000 Kč). Ze skutkových zjištění je evidentní příčinná souvislost mezi omylem poškozené právnické osoby – Home Credit a. s. (konkrétně pracovníka, který byl oprávněn za poškozenou společnost jednat a uzavřít smlouvu o úvěru, v níž se obviněný zavázal k povinnosti, že úvěr bude splácet, ačkoliv to nechtěl učinit) a jí učiněnou majetkovou dispozicí (v důsledku uzavřené smlouvy o úvěru byl obviněnému poskytnut úvěr 15.000,- Kč). Dále je zjevná příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku (společnosti Home Credit a. s. ve výši 15.000,- Kč) a obohacením obviněného (v téže výši) na straně druhé. V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to úmyslné zavinění, jež zahrnuje všechny podstatné znaky objektivní stránky tohoto trestného činu a které je v tzv. skutkové větě jednoznačně vyjádřeno slovy: „… aniž by měl v době uzavření smlouvy v úmyslu úvěr splácet po částkách 899 Kč měsíčně po dobu 24 měsíců…“ .
Dále je potřebné zdůraznit, že v jednání obviněného D. V. bylo úmyslné zavinění v době uzavíraní úvěrové smlouvy Obvodním soudem pro Prahu 4 důvodně vyvozováno ze skutečností objektivní povahy (srov. např. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.), neboť se splácením úvěru ani nezačal, na jeho osobou uvedené adrese nepřevzal žádnou z výzev a oznámení věřitele Home Credit a. s., rovněž této společnosti neoznámil změnu doručovací adresy a ani jinak ji nekontaktoval a o splácení úvěru se vůbec nezajímal. Jde tedy o řadu zcela konkrétních okolností, byť spadají do období po způsobení škodlivého následku.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného D. V., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k