ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1608.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1608/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 4 To 541/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 99/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 1 T 99/2009, byl obviněný M. H. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři roky.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným, a to VZP ČR částku ve výši 35.452,- Kč a ZP MV ve výši 88.106,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. H. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 4 To 541/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M.H. uznal vinným, že
dne 26. července 2008 v 18:25 hodin v obci Č. B. jako řidič osobního automobilu Audi 80, jedoucího po silnici I/20 ve směru od Č. V. do centra Č. B., při vjíždění na kruhový objezd u obchodního domu G., označený dopravními značkami „Kruhový objezd“ společně se značkou „Dej přednost v jízdě!“ nedal přednost v jízdě motocyklu BMW F6, řízenému J.F., který jel po tomto kruhovém objezdu, následkem čehož došlo ke střetu přední části osobního automobilu Audi a pravé strany motocyklu BMW, přičemž v důsledku tohoto střetu a následného pádu utrpěl řidič motocyklu J. F. zhmoždění dolního rtu, podvrtnutí krční páteře, otevřenou tříštivou zlomeninu pravé stehenní kosti uprostřed, zhmoždění pravého bérce a oděrky na nártu pravé nohy, tedy zranění ze soudně lékařského hlediska považované za těžké s obvyklou dobou léčení kolem 4 – 6 měsíců a jeho spolujezdkyně D. F., utrpěla oděrky palce pravé ruky, zlomeninu baze 1. záprstní kůstky pravé ruky, oděrky na pravém koleni, oděrky hřbetu pravé nohy, zlomeninu zevního kotníku pravého hlezna, zlomeninu baze 1. nártní kůstky pravé nohy a zlomeninu hlavičky základního článku malíku pravé nohy, tedy ze soudně lékařského hlediska zranění těžké s obvyklou dobou léčení kolem 3 měsíců, když následně po střetu M. H. vystoupil z automobilu a z místa dopravní nehody utekl, aniž by očividně zraněným motocyklistům poskytl pomoc, či tuto alespoň přivolal.
Takto zjištěný skutek odvolací soud kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným, a to VZP ČR částku 35.452,- Kč a Zdravotní pojišťovně MV ČR částku 88.106,- Kč.
Vůči citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, a to výrokům o vině i trestu, podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nedává dostatečný podklad pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci ve smyslu §208 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009; jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin.
Obviněný vytkl, že soud měl zjistit, zda skutek vůbec spáchal a zda je trestným činem. Současně připomněl, jaké podmínky musí být naplněny, aby se jednalo o trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Konstatoval, že pachatelem tohoto trestného činu se může stát jedině řidič, který v důsledku dopravní nehody neposkytne osobě, která utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc; povaha újmy na zdraví musí vyžadovat poskytnutí pomoci ze strany tohoto řidiče. V návaznosti na to namítl, že se nemohl takového skutku dopustit, když po nehodě zraněným poskytly první pomoc jiné osoby, které se na místě nehody vyskytovaly, a které následně zavolaly rychlou záchrannou službu. Jelikož byl v šoku, který bezprostředně po střetu utrpěl, nebyl schopen okamžitě zjistit stávající situaci a ihned na ni reagovat. Když si rozsah následků – zejména rozsah zranění poškozených – uvědomil, nebylo třeba již jakoukoli pomoc, která by svou povahou byla v danou chvíli potřebná, poskytovat, neboť poškozeným okamžitě pomohli přihlížející. Taktéž uvedl, že nebylo naplněno úmyslné zavinění, když nebyl schopen více pomoci v situaci, kdy o stabilizaci zdravotního stavu poškozených bylo již dalšími zúčastněnými osobami postaráno. V tomto směru odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.
Podle obviněného mu nelze trestný čin podle §208 tr. zák. klást za vinu z důvodů spočívajících v nesprávném posouzení věci:
- tohoto trestného činu se nedopustil, když jeho chování nelze kvalifikovat jako omisivní vzhledem k povinnosti poskytnout potřebnou pomoc, jelikož při výkladu pojmu „potřebná pomoc“ byla vyloučena její potřebnost v případě, že je tato pomoc poskytována již jinými osobami; není prokázáno, že v důsledku poskytnutí potřebné pomoci jinými osobami došlo ke zhoršení zdravotního stavu poškozených více, než kdyby tuto pomoc poskytl právě on; naopak bylo zabráněno tomu, aby se zvýšilo nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněných osob, a proto pomoc těchto osob byla potřebná ve smyslu pojmu „potřebná pomoc“ podle §208 tr. zák.; důležitý je zejména výsledek nastalé situace, a sice že jeho zdánlivou nečinností nedošlo ke zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněných osob, neboť o stabilizaci stavu se dříve postaraly jiné osoby; nelze předpokládat, aby se všechny osoby jakkoli účastněné na dopravní nehodě měly vzájemně předhánět, kdo stihne poskytnout pomoc zraněným dříve a vyhnuly se tak případnému trestnímu stíhání za neposkytnutí této pomoci; sám byl zraněn a ochromen šokem, proto nemohl reagovat na situaci okamžitě a tak rychle jako přihlížející osoby;
- pokud jde o naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu – úmyslu, tak neměl k poškozeným žádný vztah, neznal je, nehoda se stala nešťastnou náhodou a jednání nebylo pácháno v úmyslu způsobit poškozeným nějaký škodlivý následek; naopak jednal v přesvědčení, že o jejich zdravotní stav bylo již postaráno jinými osobami, což se skutečně stalo a jeho jakékoli přičinění ve smyslu postarat se o stabilizaci zdravotního stavu poškozených nemělo žádný smysl; nejednal v úmyslu vyhnout se povinnosti poskytnout potřebnou pomoc zraněným osobám; v důsledku jeho šoku a zranění bylo poskytnutí pomoci jinými osobami rychlejší, než mohlo být jeho; prioritním veřejným zájmem je poskytnutí pomoci v co nejkratší době a nikoli poskytnutí pomoci určitou osobou, tj. např. jeho osobou; nelze sankcionovat účastníka nehody, při které byl sám zraněn, a to jen proto, že pomoc, kterou mohl sám poskytnout, neposkytl v případě, kdy této pomoci již nebylo potřeba;
- nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu, neboť čin nevykazuje známky společenské škodlivosti, která by byla natolik vysoká, že by jí bylo nutno potrestat v rámci použití trestněprávní represe jako ultima ratio, jako trestný čin; spáchaný skutek není dostatečně způsobilý ohrozit nebo porušit společenské zájmy chráněné trestněprávními předpisy; hlavním zájmem společnosti je zájem na ochraně života a zdraví osob, nikoli zájem na poskytnutí pomoci tou kterou konkrétní osobou; v daném případě bylo o stabilizaci zdravotního stavu a života zraněných osob postaráno jinými osobami tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu zraněných osob, a tudíž společenský zájem nebyl porušen; společenská škodlivost spáchaného jednání je nedostatečná, neboť hlavním zájmem společnosti je ochrana zdraví a života jedince, když v daném případě nedošlo nemožností, již více přispět k zachování zdravotního stavu zraněných, k ohrožení tohoto zájmu.
Závěrem dovolání obviněný uvedl, že svým jednáním nenaplnil objektivní, subjektivní a materiální stránku skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Nelze jej tedy za spáchaný čin volat k trestní odpovědnosti, když s ohledem na vzniklé pochybnosti měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 4 To 541/2010, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 1 T 99/2009.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným vznesené dovolací námitky.
Státní zástupce konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, které jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje zmíněný důvod dovolání, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, jež ve věci soudy obou stupňů učinily.
Jak státní zástupce uvedl, při posouzení, zda bylo správně jednání obviněného vyhodnoceno, bude proto namístě vycházet z ustáleného skutkového stavu věci, přiblíženého zejména ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, resp. v odůvodnění jeho rozhodnutí. Z něj se mimo jiné podává, že obviněný jako řidič vozidla způsobil dopravní nehodu, při níž byli zcela evidentně těžce zraněni poškození J. F. a D.F., jedoucí na motocyklu. Obviněný ihned po nehodě opustil své vozidlo a utekl do nedalekého obchodního střediska G. Byl sice zraněn, nicméně odvolací soud důvodně poukázal na skutečnost, že nebyl nucen vyhledat žádné lékařské ošetření. Zraněným potom obviněný neposkytl žádnou pomoc, tu jim zajistili další svědci. Soud rovněž konstatoval, že mohl poškozeným pomoc poskytnout, neboť mu v tom nic nebránilo.
Dále státní zástupce připomněl, jak je trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. vymezen v zákoně. Dodal, že se jedná o omisivní delikt spáchaný opomenutím povinnosti konat. Trestní odpovědnost je zde vztahována pouze ke zmíněnému nekonání, nikoli ke vzniklé újmě na zdraví poškozeného. S ohledem na popsané závěry dovodil, že obviněný byl řidičem vozidla a účastnil se dopravní nehody (resp. ji dokonce způsobil). Při této nehodě zcela zjevně utrpěli poškození těžkou újmu na zdraví a v souladu se základními principy občanského soužití bylo namístě jim poskytnout pomoc. Obviněný jim však tuto pomoc neposkytl a z místa nehody utekl. Mohl přitom poskytnout potřebnou pomoc zjevně bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, když mu v tom nebránila ani jiná okolnost (např. zranění, které bylo jen méně závažné).
Ke konkrétním dovolacím námitkám státní zástupce uvedl, že obviněný utekl od nehody ihned poté, co se stala, tj. současně v době, kdy ještě další osoby nijak ve prospěch poškozených nezasahovaly. Zdůraznil, že byť se tudíž na místě či v okolí další lidé nacházeli, obviněný měl jako účastník (viník) nehody primární povinnost zajistit pomoc a s ohledem na judikatorní závěry, na které v dovolání odkazuje (rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr.), by byl své povinnosti zbaven pouze v případě, když by již jiný reálně takovou pomoc poskytoval či poskytl a obdobná aktivita obviněného by postrádala význam. Podtrhl, že k takové situaci však nedošlo. Poznamenal, že podstatný význam potom nemá tvrzení obviněného, že jeho nečinností nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu nebo ke zvýšení nebezpečí smrti poškozených, kterým pomoc posléze zajistily jiné osoby. Trestní odpovědnost za neposkytnutí pomoci ve smyslu §208 tr. zák. totiž vzniká již tím, že povinná osoba nekoná (neposkytne pomoc), bez ohledu na újmu na zdraví poškozených, která v důsledku toho vznikla či mohla vzniknout.
Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný jednal úmyslně podle §4 písm. b) tr. zák. (když jeho primárním cílem bylo opustit místo nehody), neboť musel být srozuměn s tím, že pokud ihned po nehodě uteče, poškozeným pomoc neposkytne. Bez hlubšího významu shledal tvrzení obviněného, že poškozené neznal, a tudíž jim nechtěl způsobit škodlivý následek, neboť podstatou jednání pachatele trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. není úmyslné způsobení újmy, ale úmyslné nekonání ve formě neposkytnutí pomoci. Taktéž vyjádřil názor, že není důvodu v posuzovaném jednání shledávat zvlášť nízkou míru společenské nebezpečnosti. Je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Posuzovaný skutek je nepochybně právě takovým běžným případem, neposkytující podklad pro zvláštní, odlišené posouzení.
Ve vyjádření státní zástupce zdůraznil, že pokud obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, dopustil se (mimo jiné) trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., jak správně dovodily oba soudy dříve činné ve věci, a tudíž dovolacím námitkám nelze přisvědčit. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M. H. vznáší v podrobnostech námitku, která obsahově deklarovaný dovolací důvod naplňuje, neboť vytýká, že zjištěným jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
Z ustanovení §4 písm. b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Lze připomenout, že objektem předmětného trestného činu je život a zdraví lidí. Jeho pachatelem může být jen řidič dopravního prostředku, který měl na nehodě účast. Neposkytnutí pomoci člověku, který utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě, na níž měl pachatel účast, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Poskytnutím potřebné pomoci ve smyslu §208 tr. zák. je třeba rozumět takovou pomoc, která je potřebná k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby (srov. rozhodnutí č. 9/1967 Sb. rozh. tr.). Potřebná pomoc může záležet podle okolností případu i v přivolání sanitního vozu nebo policisty (srov. rozhodnutí č. 4/1969 Sb. rozh. tr.). Poskytnutím potřebné pomoci se rozumí taková pomoc, která je potřebná k ochraně života a zdraví poškozené osoby; není-li poskytnutí takové pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné (např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami), nedopouští se řidič trestného činu podle §208 tr. zák., ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl (srov. rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). Povinnost poskytnout potřebnou pomoc ve smyslu tohoto ustanovení nemá ten, kdo by jejím splněním vystavoval sebe nebo jiného v nebezpečí. Trestný čin podle §208 tr. zák. je dokonán již tím, že řidič dopravního prostředku neposkytne po dopravní nehodě, na níž měl účast, potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, pokud tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Pro spáchání tohoto trestného činu není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný (srov. rozhodnutí č. 4/1969 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobněji rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval (mimo přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku – vůči tomuto posouzení nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady) jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný jako řidič dopravního prostředku po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobám, které při dopravní nehodě utrpěly újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný M. H. jako řidič osobního automobilu způsobil dopravní nehodu, při níž řidič motocyklu J.F. a jeho spolujezdkyně D. F. utrpěli těžká zranění, jež jsou v rozhodnutí blíže specifikována, přičemž následně po střetu „vystoupil z automobilu a z místa dopravní nehody utekl, aniž by očividně zraněným motocyklistům poskytl pomoc, či tuto alespoň přivolal“ (viz tzv. skutková věta na str. 1 a 2 napadeného rozsudku). Odvolací soud k činu obviněného v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval: „…přestože tvrdil, jak byl vážně zraněn, vůbec nevyhledal lékařské ošetření…“ . Rovněž zdůraznil: „…útěk obžalovaného od místa nehody bez jakéhokoli zájmu o zraněné osoby, kterým neposkytl žádnou pomoc, ač mu v tom nic nebránilo, byl motivován jeho snahou o to, aby nebyl jako řidič zjištěn…“ (vše na str. 4 a 5 rozhodnutí soudu druhého stupně). Podle dovolacího soudu je sice zřejmé, že obviněný byl sám zraněn, avšak nikoliv vážně. Současně ze skutkových zjištění nevyplývá, že po dopravní nehodě byl v šoku, aby nemohl adekvátně jednat. Mohl tudíž zraněným osobám poskytnout v souladu se základními principy občanského soužití potřebnou pomoc evidentně bez nebezpečí pro sebe a jiného, což ale neučinil, ačkoliv v takovémto postupu mu nebránila ani jiná okolnost. Zde je nutno uvést, že obviněný utekl ihned po dopravní nehodě, tj. v době, kdy ještě žádné další osoby zjevně ve prospěch zraněných poškozených nikterak nezasahovaly. V daném případě proto není akceptovatelný odkaz na rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr., který obviněný v dovolání vyslovil. Nepodstatné je tvrzení obviněného, že jeho nečinností nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu poškozených nebo ke zvýšení nebezpečí jejich smrti, když pomoc jim následně zajistily jiné osoby. Trestní odpovědnost za neposkytnutí pomoci ve smyslu §208 tr. zák. totiž vzniká již tím, že povinná osoba nekoná (neposkytne pomoc), bez ohledu na újmu na zdraví poškozených, která v důsledku toho vznikla.
Pokud jde o obligatorní znak subjektivní stránky daného trestného činu – zavinění, tak obviněný M. H. jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., který se vztahuje na všechny znaky objektivní stránky trestného činu. Útěk obviněného z místa dopravní nehody, při níž došlo k závažným zraněním osob jedoucích na motocyklu, byl motivován snahou o to, aby nebyl jako řidič zjištěn. Proto musel obviněný vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §208 tr. zák, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. V této souvislosti je nutno označit za irelevantní jeho tvrzení, že zraněné poškozené neznal, neměl k nim žádný vztah, nehoda se stala nešťastnou náhodou a že jednání nebylo pácháno v úmyslu způsobit jim nějaký škodlivý následek.
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda je naplněna i materiální stránka v dovolání vytýkaného trestného činu.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně . Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu . Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněným M. H. spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §208 tr. zák., tj. že by byl ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. pouze nepatrný. V rámci posouzení celkového stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, jinak osoby v minulosti soudně trestané pro úmyslnou trestnou činnost, nelze pominout, že pomoc nebyla poskytnuta dvěma evidentně zraněným osobám.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný M.H. byl důvodně uznán vinným i trestným činem, vůči kterému v mimořádném opravném prostředku vznesl námitky. V tomto směru koresponduje správnému právnímu posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích i příslušná tzv. právní věta. Námitky obviněného, jež v dovolání formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. H.odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k