ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.585.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 585/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L.H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 55 To 542/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 5 T 9/2010, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině i celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad, přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. H. (dále jen „obviněný“) byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od jarních měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N.B. a S. poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu následujícím osobám:
a) v době od června 2006 do července 2006 v N.B. nejméně v 5ti případech prodal pervitin prostřednictvím nezjištěné osoby J. Š., za celkovou částku 2.000,- Kč, který pervitin s nezjištěnou osobou užil nitrožilně,
b) v době od jara 2006 do poloviny března 2007 ve S. a v N. B. nejméně ve 20 případech prodal pervitin za částku nejméně 15.000,- Kč K. T., který drogu užil šňupáním,
c) v době od konce června 2006 do 27. 7. 2007 v P. a na různých místech okresu Č.L. zčásti zdarma a zčásti za protislužbu nejméně v 15 případech poskytl pervitin J. H., který drogu užil nitrožilně“. Za tento přečin byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to digitálních vah zn. Salter.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 55 To 542/2010, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro jednání spočívající v tom, že „v době od jarních měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N. B. a S. poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu následujícím osobám:
a. v době od června 2006 do července 2006 v N. B. nejméně v 5ti případech prodal pervitin prostřednictvím nezjištěné osoby J. Š., za celkovou částku 2.000,- Kč, který pervitin s nezjištěnou osobou užil nitrožilně,
b. v době od konce června 2006 do 27. 7. 2007 v P. a na různých místech okresu Č.L. zčásti zdarma a zčásti za protislužbu nejméně v 15 případech poskytl pervitin J.H., , který drogu užil nitrožilně,“ zastavil.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přitom uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud dospěl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, k závěru, že prodej drog Š. a H. nebyl dílčími útoky pokračující trestné činnosti, nýbrž součástí skutku, pro nějž už byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007. Jeho odsouzení proto bránila překážka věci rozsouzené. Následně konstatoval, že tento závěr odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení otázky pokračování v trestném činu, s čímž je logicky spjata i nesprávnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro toto jednání. Prohlásil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, řeší problematiku jen zdánlivě obdobnou a na dovolávanou věc je nelze použít. Tímto usnesením totiž byla řešena otázka, zda jsou samostatnými útoky pokračujícího trestného činu prodeje drog na témže místě a v tutéž dobu každému jednotlivému odběrateli, jejichž totožnost byla upřesněna až v průběhu trestního řízení, a zda je tudíž třeba ve vztahu ke každému z těchto odběratelů zahajovat trestní stíhání podle §160 odst. 5 tr. ř. pro další skutek se závěrem, že nikoliv. V dovolávané věci však jde podle jeho názoru o situaci jinou. V této souvislosti zdůraznil, že totožnost všech osob, jimž obviněný drogy prodával (či z jiného titulu přenechával), byla od samého počátku známa a pro tyto konkrétní prodeje bylo trestní stíhání postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno. Této trestné činnosti se obviněný dopouštěl na různých místech a v době, která se ve vztahu k jednotlivým odběratelům sice zčásti prolínala, nicméně nelze učinit závěr, že by byla ve vztahu ke každému z nich zcela shodná. Shledal, že jelikož byl obviněný od počátku veden jednotným záměrem vyrábět a distribuovat drogy a tento záměr svým jednáním také realizoval, je prodej (či jiné přenechání) drog každému z odběratelů dílčím útokem pokračujícího přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak byl uznán vinným soudem prvního stupně a jak mu za to byl uložen společný trest. Uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 55 To 542/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu a aby poté věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí o podaném odvolání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Uvedl, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci je věcně správné. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, je nutno aplikovat na posuzovaný případ a jeho jednání je nutno posuzovat jako jediný skutek a nikoli jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Pro tento skutek již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 5 T 177/2007-141, proto podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nelze v jeho trestním stíhání pokračovat pro překážku věci rozsouzené. Zdůraznil přitom, že skutečnost, že Nejvyšší soud řeší v citovaném rozhodnutí otázku týkající se upřesnění okruhu osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, až po zahájení trestního stíhání, nemůže mít vliv na aplikaci závěrů citovaného rozhodnutí o totožnosti skutku na jeho jednání. V citovaném rozhodnutí je soudem řešeno více otázek, v právní větě citovaného rozhodnutí však Nejvyšší soud právně vymezuje problematiku totožnosti jediného skutku ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu. Pojem pokračujícího trestného činu je zde přitom vymezen negativně, když Nejvyšší soud konstatuje, co pokračujícím trestným činem není. Shledal, že skutek, který byl posuzován Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, se ve svém popisu shoduje se skutkem, kterého se měl dopustit on a pro který proti němu byla v tomto trestním řízení podána obžaloba.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento dovolací důvod spatřovat v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného obligatorního důvodu (§11 odst. 1 tr. ř.), než jaký byl použit. Tento dovolací důvod by však mohl být naplněn, jestliže soud zastavil trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř., přestože správně měl obžalovaného zprostit obžaloby podle některého z ustanovení §226 písm. a) až e) tr. ř. Stejně tak lze spatřovat dovolací důvod v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů podle §172 odst. 2 tr. ř., ačkoliv žádný z nich nebyl dán. Dovolací důvod spočívající v zastavení trestního stíhání bez splnění zákonných podmínek byl shledán rovněž v případě, když soud zastavil trestní stíhání, které bylo podmíněno souhlasem poškozeného podle §163 tr. ř., aniž by měl k dispozici vyjádření poškozeného, zda souhlasí s trestním stíháním či nikoli.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na to je možno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů uplatněny relevantně, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky (a tím dovolání) zjevně neopodstatněné.
Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) spáchá, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., neboť : „v době od jara 2006 do poloviny března 2007 ve S. a v N.B. nejméně ve 20 případech prodal psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, za částku nejméně 15.000,- Kč K.T., který drogu užil šňupáním“ .
V posuzované trestní věci potom soud prvního stupně shledal, že obviněný : „v době od jarních měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N.B. a S. poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu následujícím osobám:
a) v době od června 2006 do července 2006 v N. B. nejméně v 5ti případech prodal pervitin prostřednictvím nezjištěné osoby J. Š., za celkovou částku 2.000,- Kč, který pervitin s nezjištěnou osobu užil nitrožilně,
b) v době od jara 2006 do poloviny března 2007 ve S. a v N. B. nejméně ve 20 případech prodal pervitin za částku nejméně 15.000,- Kč K. T., , který drogu užil šňupáním,
c) v době od konce června 2006 do 27. 7. 2007 v P. a na různých místech okresu Č.L. zčásti zdarma a zčásti za protislužbu nejméně v 15 případech poskytl pervitin J. H., který drogu užil nitrožilně“.“
Soud druhého stupně ale posléze rozhodl tak, jak je uvedeno shora, když v odůvodnění svého usnesení mj. poznamenal : „Krajský soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, podle kterého jestliže ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě podával omamné či psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona a §12 odst. 12 tr. řádu. … S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 však v případech uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku pod body a/ a c/ nejde o dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona a §12 odst. 12 tr. řádu. Proto nebylo možné ve věci postupovat podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 je nutné dojít k závěru, že jednání pod body a/ a c/ napadeného rozsudku je součástí skutku, jímž byl již pravomocně obžalovaný L. H. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008 č.j. 5 T 17712007-141.“
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikovaného pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr. či v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 32/2007, pod č. 961, se podává, že byl-li trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. spáchán jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám je součástí jediného skutku a nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř. Proto není v rozporu s povinností dodržet totožnost skutku, pokud v průběhu trestního stíhání se v popisu skutku změní (upřesní) okruh osob, jimž pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§177 písm. c) tr.ř.]. Případná změna v okruhu uvedených osob není důvodem k postupu podle §160 odst. 5 tr. ř., tj. k zahájení trestního stíhání pro další skutek.
Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené seznal, že nelze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že relevantní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, není možno na posuzovanou trestní věc aplikovat.
V posuzované trestní věci byla sice totožnost osob, jimž obviněný v inkriminované době prodával či z jiného titulu přenechával psychotropní látku metamfetamin (zvanou pervitin), od počátku trestního stíhání známa, obviněný se však dopouštěl trestné činnosti na místech a v době, která se ve vztahu k jednotlivým odběratelům pervitinu zčásti překrývala (viz zjištění, že K.T. drogu prodával „ve S. a v N. B.“ , J. Š. „v N. B.“ a J. H.
„v P. a na různých místech okresu Č. L.“ a časové údaje podle nichž se tak stalo „v době od jara 2006 do poloviny března 2007“ z rozsudku Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 5 T 177/2007 a „v době od června 2006 do července 2006“ , resp. „od konce června 2006 do 27. 7. 2007“ z rozsudku téhož soudu sp. zn. 5 T 9/2010). Přitom přesná data a místa jednotlivých prodejů či přenechání uvedené látky nebyla zjištěna.
Ze skutkových zjištění Okresního soudu v České Lípě vyjádřených v jeho rozsudcích ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, a ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 5 T 9/2010, je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že zde popsané jednání obviněného spočívající v distribuci drogy zvané pervitin v období od jara 2006 do konce července roku 2007 se prolínalo do té míry, že z něho není možno vydělit jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku). Přitom v duchu výše citovaného judikátu nelze v dané situaci za moment zakládající (tvořící) jednotlivé dílčí útoky považovat prodej pervitinu ve vztahu k jednotlivým osobám.
Zejména je však nutno zdůraznit, že v předložené trestní věci nebyl obviněnému kladen za vinu toliko prodej pervitinu, ale že podle skutkových zjištění soudu prvního vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině (odpovídajících podané obžalobě) obviněný též na nezjištěných místech metamfetamin vyráběl. Především a právě výroba drogy obviněným byla v posuzovaném případě spojujícím faktorem (viz zjištění, podle něhož „v době od jarních měsíců roku 2006 do konce července roku 2007 na nezjištěných místech vyráběl psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a poté ji v P., N. B. a S. poskytoval zčásti za úplatu, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu“ ). Ta byla primární a na ni přímo navazovala (od ní se odvíjela) ve stejném období další protiprávní (trestná) aktivita obviněného (nakládání s pervitinem). Přitom je evidentní, že stran výroby skutkové zjištění již vůbec neumožňuje specifikovat jednotlivé relativně samostatné dílčí akty, jež by tvořily dílčí skutky pokračujícího trestného činu. Celé jednání obviněného tak je třeba posuzovat z hlediska hmotně právního i procesně právního jako jediný skutek.
Odvolací soud proto nepochybil, pokud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, uzavřel, že v případech uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku pod body a/ a c/ nejde o dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona (resp. §116 tr. zákoníku) a §12 odst. 12 tr. ř. a nebylo proto možné ve věci postupovat podle §45 odst 1 tr. zákoníku, přičemž je nutné dojít k závěru, že jednání pod body a/ a c/ napadeného rozsudku je součástí skutku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, čímž byla vytvořena překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení §11 odst. 1
písm. f) tr. ř.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý