ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.753.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 753/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 dovolání, která podali obviněný D. H. , a obviněná K. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 6 To 42/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 12/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. H. a K. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 10 T 12/2009, byli obvinění D. H. a K. P. uznáni vinnými, že
dne 5. 6. 2009 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách v rekreační chatové oblasti P. v B., K. P., poté, co ovlivněni alkoholem přišli do zděné chaty postavené na parc., kterou společně obývali poškozený J. B., K. Š., L. L., D. N., vyvolala obžalovaná K. P. nejprve slovní, a poté fyzický konflikt s poškozeným J. B., kterého napadla údery pěstmi i otevřenou dlaní do obličeje a hlavy, kdy k tomuto fyzickému útoku se přidal obžalovaný D.H., který poškozeného několikráte udeřil pěstí do oblasti hlavy, přičemž ve fyzickém útoku, a to za použití úderů pěstí a kopů, směřujících převážně do obličejové a vlasaté části hlavy, pokračovali i poté, co poškozeného obžalovaný D. H. a obžalovaná K. P. vytlačili před chatu, když společným jednáním způsobili poškozenému vyjma značného množství krevních výronů a oděrek v obličejové části hlavy, krku, horní polovině hrudníku, horních končetinách, v oblasti zad, také vážné poranění hlavy, a to prokrvácení měkkých pokrývek lebních, krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou, výrazný otok mozku, zejména levé mozkové hemisféry, ložiskové krvácení pod měkké pleny mozkové, zhmoždění bílé hmoty ve Varolově mostu o průměru 1,5 cm s příměsí krve v postranních mozkových komorách a v důsledku poranění poškozený zemřel, když bezprostřední příčinou smrti poškozeného J. B. bylo zhmoždění a otok mozku, krvácení do mozkových obalů a komor, přičemž věděli, že s ohledem na místo těla poškozeného, kam jejich útok značné intenzity směřoval, mohou poškozenému způsobit smrt a pro případ takového následku s ním byli srozuměni.
Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně oba obvinění spáchali trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obviněný D.H. podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků;
obviněná K.P. podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku;
podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit poškozeným P. Š., škodu ve výši 16.970,- Kč, L. T. T., škodu ve výši 240.000,- Kč a E.P. (dříve Š.), škodu ve výši 175.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. P. (dříve Š.), odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný M. R. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný na str. 3 a 4 rozsudku, v němž obžaloba spatřovala trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Do konstatovaného rozhodnutí podali odvolání obvinění D. H. a K.P., poškozená E.P. a v neprospěch obviněného M.R.státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 6 To 42/2010, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání poškozené E.P. napadený rozsudek částečně zrušen, a to jednak ve výroku, jímž byla obviněným D.H. a K. P. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené E.P. (dříve Š.), škodu ve výši 175.000,- Kč, a dále ve výroku, jímž byla podle §229 odst. 2 tr. ř. jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným D. H. a K. P. povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené E. P. (dříve Š.), škodu ve výši 240.000,- Kč.
III. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a obviněných D.H. a K. P. zamítnuta.
Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všem výrokům) podali obvinění D. H. a K. P. prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně připomněli, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Obviněný D. H. namítl, že popis skutku odpovídá skutkové podstatě trestného činu podle §222 odst. 3 tr. zák., ale nepostačuje pro naplnění skutkové podstaty vraždy podle §219 tr. zák. Konstatoval, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že když fyzicky napadal poškozeného také do oblasti hlavy, tak proto věděl, že tímto může způsobit smrt. Zdůraznil, že při posouzení právní kvalifikace jsou důležité i ostatní okolnosti případu, a to skutečnosti, za kterých ke konfliktu došlo, proč vznikl, jak došlo k fyzickému napadení, proč a co bylo důvodem, kdo a jakým způsobem zaútočil, případně čím a co útoku předcházelo. V návaznosti na to podotkl, že konflikt vyvolala spoluobviněná K. P., která se domnívala, že poškozený ji a její přátele kdysi označil jako pachatele trestného činu a ona a další byli za toto odsouzeni. Uvedl, že tyto okolnosti nemohou přisvědčit úmyslu vraždy, neboť jde o malicherný důvod a je nelogické vztahovat jej k úmyslu vraždy, byť nepřímému. Podle obviněného bylo rovněž třeba zvážit i další skutečnosti, např. co bylo užito k bití – fyzickému napadení poškozeného. Zdůraznil, že se nejednalo o žádný nástroj či zbraň, ale byla to pěst, dlaň a nohy u kopů, přičemž bylo prokázáno, že měl na nohou obyčejné botasky, nikoli těžkou obuv. Nebylo prokázáno, že útočil záměrně na hlavu poškozeného, čemuž svědčí také údery do končetin, zad atd., ke kterým dochází při velkém množství konfliktů a následně by převážně vždy muselo jít o právní kvalifikaci podle §219 tr. zák. (§140 tr. zákoníku). Aby byla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu musí být prokázáno, že všechny okolnosti prokazují úmysl vraždy a nepostačuje, že soud dospěl k závěru, že popsané okolnosti nasvědčují úmyslu vraždy, resp. že z takovýchto okolností soud při hodnocení vycházel. Obviněný upozornil i na možnost posouzení jednání spoluobviněné jako vybočující alespoň v určité části ze společného jednání. Právní posouzení skutku proto označil za chybné. Taktéž shledal nesprávným tvrzení odvolacího soudu na str. 10 rozhodnutí, že obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a že byla zachována i totožnost skutku. Vytkl, že totožnost skutku nebyla zachována, neboť trestní stíhání bylo zahájeno a po celé přípravné řízení i vedeno pro trestný čin podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Dodal, že krajský soud provedl skutková zjištění, která nesprávně hmotně právně posoudil.
Podle mínění obviněného neodpovídá posouzení skutku ani zjištěným důkazům, s nimiž je v příkrém rozporu. Žádné svědectví nesvědčí o úmyslu vraždit; naopak všechna potvrzují malicherný důvod vzniku konfliktu, jeho pokračování mezi spoluobviněnou K. P. a poškozeným, fyzické napadení poškozeného jmenovanou, přičemž až následně se do již probíhajícího konfliktu začlenil. V této souvislosti vyslovil nesouhlas, jak odvolací soud reprodukoval svědectví L. L. Připomněl tvrzení jmenovaného ze dne 15. 6. 2009, že „…H. řekl K., že do něho tolik kopat nemusela. Ona na to odpověděla, že si to zasloužil . “ Svědek rovněž uvedl, že v okamžiku, kdy dojela na místo činu policie, P. na něj křičela, aby vypovídal tak, aby vše odskákal H. L. L. spolu se svědkyní N. taktéž popsali až nepřiměřenou agresivitu spoluobviněné. Ovlivnění svědků ve prospěch K. P. bylo patrné i u hlavního líčení a na její chování si obviněný stěžoval soudu přípisem ze dne 23. 1. 2009. Vytkl, že soud nevzal v úvahu snahu spoluobviněné ho poškodit a ovlivnit svědky, ani snahu svědků, kteří s ní ve společné komunitě žijí a jsou jí nakloněni, aby jí pomohli.
Dále obviněný shledal nepoměr trestu, který mu byl uložen, ve vztahu k trestu uloženému spoluobviněné K. P. a zproštění viny spoluobviněného M. R. Poznamenal, že spoluobviněná byla iniciátorem celého konfliktu, který vyvolala a po celou jeho dobu se na něm podílela, přičemž i z výpovědí svědků vyplývá, že byla nejagresivnější. Přesto soud jí uložil trest odnětí svobody v délce deseti a půl roku, jemu v délce třinácti roků a jmenovaný spoluobviněný byl obžaloby zproštěn. Odvolací soud sice v tomto směru konstatoval určitý nepoměr, ale s tím, že trest u spoluobviněné by si představoval vyšší, když trest u jeho osoby je v souladu se zákonem. Obviněný označil výši uložených trestů za nespravedlivou, neboť byl přístupem vrchního soudu poškozen. Dodal, že odvolací soud měl možnost zmíněný nepoměr napravit, např. snížením trestu. Vyslovil tudíž názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním i hmotně právním posouzení jeho jednání.
S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná K.P. vytkla, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se dopustila jednání v takovém rozsahu, jak je popsáno ve výroku rozsudku krajského soudu a současně naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Pokud jde o důkazní situaci a jednotlivé důkazy, které prvostupňový soud provedl, odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci a své odvolání. Zdůraznila, že z výpovědi spoluobviněného D. H. nelze závěry o její vině vyvozovat. V této souvislosti poukázala na část jeho výpovědi, na kterou v předchozím řízení upozorňovala a s níž se soudy nevypořádaly, přestože z ní vyplývá, že to byl on, kdo poškozenému způsobil zranění, která následně vedla k jeho smrti. Namítla, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ve vztahu k její osobě i spoluobviněnému M. R. náležitě reagováno na rozpory ve výpovědi spoluobviněného, na něž odkázala, a které jeho tvrzení jako celek znevěrohodňují. Rovněž ve věci slyšení svědci, kteří popisovali jednání, k němuž mělo v chatě dojít, se nemohli vyjádřit k tomu, co se dělo před chatou, neboť žádný z nich tam v inkriminované době nebyl. Obviněná v podrobnostech odmítla i tvrzení obsažená v odůvodnění obou napadených rozhodnutí, že její trestná činnost byla prokazována mimo jiné také její agresivní povahou, kterou soud dovodil především ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného soudní znalkyní se specializací na klinickou psychologii PhDr. Beatou Nour Mohammadi. Dále odkázala na závěry znaleckého posudku vypracovaného jmenovanou znalkyní na spoluobviněného D. H., podle nichž byla u něho zjištěna zvýšená tendence k agresivnímu jednání zejména ve stavech oslabeného vědomí, např. v opilosti, což byl případ napadení poškozeného dne 5. 6. 2009. Současně byla u něho zjištěna zvýšená až nutkavá potřeba angažovat se v interpersonálních situacích, kdy se projevuje direktivně.
Výhrady obviněná vznesla i k užité právní kvalifikaci skutku, kterou označila jako nesprávnou a neodpovídající skutkovým zjištěním. Na počátku trestního řízení byla věc šetřena za užití mírnější a na daný případ přiléhavější právní kvalifikace jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. V průběhu trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace, avšak podle obviněné se nepodařilo prokázat naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchané ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Nebylo zjištěno naplnění subjektivní stránky, tj. u její osoby úmyslu (přímého či nepřímého) usmrtit poškozeného J. B. Úmysl byl jednoznačně vyvrácen zjištěním, že se bezprostředně po incidentu zajímala o zdravotní stav poškozeného a politím vodou se jej snažila přivést k vědomí. Pokud by měla úmysl jej usmrtit, rozhodně by tak nejednala.
Podle přesvědčení obviněné byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., resp. znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. I ve vztahu k této právní kvalifikaci však odkázala na shora uvedené námitky spojené se skutkovými zjištěními. Konstatovala, že se soudy měly zabývat i účastí jednotlivých spoluobviněných na konečném následku, tj. zda si jsou vědomi možnosti, že jednání jednoho každého z nich či spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tímto pro tento případ srozuměni. Nelze jí proto klást za vinu, čeho se před chatou dopustil spoluobviněný D.H., když z provedeného dokazování vyplývá, že to byl sám on, kdo před objektem napadl podle svého doznání poškozeného. Obviněná zdůraznila, že nemohla předpokládat, čeho se před chatou dopustí. Její konflikt s poškozeným proběhl v chatce, což také přiznala; z její strany rozhodně nedošlo k jednání, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy ani trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Dodala, že poté již probíhal pouze konflikt mezi poškozeným J. B. a spoluobviněným, který se jí v chatce zastal.
Závěrem dovolání obviněná požádala Nejvyšší soud, aby přezkoumal napadené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, a to jednak skutková zjištění, neboť vykazují zásadní rozpory, jednak správnost právního posouzení skutku a uložený trest. Dále navrhla, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a její osobu zprostil obžaloby, případně na její jednání užil právně správné a přiléhavější právní kvalifikace a uložil jí přiměřený trest.
K dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obě dovolání jsou sice podána s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však naprosto převažující část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Připomněl, že skutkovými zjištěními, jak je soudy nižších stupňů učinily, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jen tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Podle státního zástupce odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu toliko námitka absence srozumění obviněných se smrtelným následkem jejich útoku, čímž se oba obvinění domáhají právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. V tomto směru označil dovolání za zjevně neopodstatněná. Zdůraznil, že brachiální násilí, kterého se oba obvinění vůči poškozenému dopustili, bylo nepochybně způsobilé jej usmrtit a s takovou eventualitou byli oba obvinění též srozuměni. Upozornil, že neexistovala objektivně žádná skutečnost, která by byla schopna takovému následku zabránit, a na kterou by se mohli obvinění spoléhat, že smrti poškozeného zabrání a umožní skutek ukončit ve stadiu těžké újmy na zdraví, aniž by byl poškozený usmrcen. Právní kvalifikaci skutku proto shledal bezvadnou.
S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných D. H. a K. P. jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných D. H. a K. P. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda oběma obviněnými vznesené námitky naplňují jimi shodně uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných D. H. a K. P. , jimiž v podrobnostech zpochybňují skutková zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozují nesprávné právní posouzení svého jednání. Každý dovolatel musí totiž nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze konat přezkum napadeného rozhodnutí.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v předmětné trestní věci zjevně nejedná. Z podrobného odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (srov. zejména argumentaci na str. 11 až 17 rozhodnutí), a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných. Současně je dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením těchto skutkových zjištění na straně druhé, jak bude popsáno níže.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit výtku obviněného D. H., že nebyla zachována totožnost skutku, když trestní stíhání bylo zahájeno a po celou dobu přípravného řízení vedeno pro trestný čin podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Lze připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Ostatně v tomto směru již Vrchní soud v Olomouci na str. 10 a 11 rozsudku důvodně konstatoval: „Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání, a byla tedy zachována totožnost skutku.“
Porovná-li se skutek, v němž je jednání obviněného D.H. popsáno, a to v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 6. 2009, č. j.: KRPB-14267-43/TČ-2009-060271 (č. l. 1-2 spisu), v obžalobě státní zástupkyně Krajského státního zástupitelství v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 3 KZV 44/2009 (č. l. 479 a násl. spisu) a v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 10 T 12/2009 (č. l. 681 a násl. spisu), tak rozhodně nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.
V dovolání oba obvinění rovněž uplatňují námitky, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť zpochybňují právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými. Zejména namítají absenci úmyslu poškozeného J. B. usmrtit. Obviněná K.P. též zpochybňuje naplnění znaků spolupachatelství. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Objektem předmětného trestného činu je lidský život, předmětem útoku je živý člověk. Objektivní stránka trestného činu náleží v usmrcení, přičemž použité prostředky nerozhodují. Pachatelem může být kdokoliv.
Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Při zkoumání, zda pachatel jednal úmyslně poškozeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem).
Podle názoru Nejvyššího soudu je z popisu skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, evidentní, že obvinění D. H. a K. P. svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byli pravomocně uznáni vinnými. Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku o vině rozhodnutí prvostupňového soudu vyplývá, že kritického dne „…vyvolala obžalovaná K. P. nejprve slovní, a poté fyzický konflikt s poškozeným J. B., … , kterého napadla údery pěstmi i otevřenou dlaní do obličeje a hlavy, kdy k tomuto fyzickému útoku se přidal obžalovaný D. H., který poškozeného několikráte udeřil pěstí do oblasti hlavy, přičemž ve fyzickém útoku, a to za použití úderů pěstí a kopů, směřujících převážně do obličejové a vlasaté části hlavy, pokračovali i poté, co poškozeného obžalovaný D. H. a obžalovaná K. P. vytlačili před chatu, když společným jednáním způsobili poškozenému vyjma značného množství krevních výronů a oděrek v obličejové části hlavy, krku, horní polovině hrudníku, horních končetinách, v oblasti zad, také vážné poranění hlavy (ve výrokové části rozhodnutí podrobněji popsané) a v důsledku poranění poškozený zemřel, když bezprostřední příčinou smrti poškozeného J. B. bylo zhmoždění a otok mozku, krvácení do mozkových obalů a komor, přičemž věděli, že s ohledem na místo těla poškozeného, kam jejich útok značné intenzity směřoval, mohou poškozenému způsobit smrt a pro případ takového následku s ním byli srozuměni.“
Ze skutkového zjištění je očividné, že oba obvinění opakovaně, razantně a nutno uvést i brutálně útočili za pomocí úderů pěstí i kopů vůči tělu poškozeného J. B., a to do takových míst jeho těla, kde jsou umístěny pro život důležité orgány, např. v hlavě mozek. Vrchní soud v Olomouci s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který popsal smrtelné zranění poškozeného a mechanismus jeho vzniku, k jednání obviněných mimo jiné zdůraznil: „Jednoznačně bylo prokázáno, že na hlavu poškozeného působilo tupé násilí střední až vysoké intenzity, a to z různých směrů, minimálně v pěti pólech. Je tedy možno konstatovat, že mechanismus útoku, který obžalovaní zvolili, intenzita tohoto útoku a nepochybně i místo, kam bylo obžalovanými útočeno, dávají spolehlivý podklad pro závěr, že obžalovaní si museli být minimálně vědomi toho, že svým jednáním mohou poškozeného usmrtit, a s ohledem na to, že svůj útok realizovali tak, jak bylo prokázáno, tedy, že v něm fakticky kontinuálně pokračovali po určitou dobu, je zjevné, že s takovýmto následkem byli srozuměni.“ V této spojitosti odvolací soud oprávněně uvedl, že na těchto závěrech nemůže ničeho měnit ani argumentace obviněné K. P., že se posléze zajímala o osud poškozeného J. B., když jej polila vodou. Rovněž důvodně konstatoval: „...každý z obou spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy, nicméně tato skutková podstata pak byla naplněna souhrnem společných jednání obou pachatelů. Je evidentní, že bylo prokázáno, že oba dva obžalovaní společným jednáním (údery pěstí či kopy do hlavy, popřípadě do těla poškozeného) útočili vůči tělesné integritě poškozeného Burdy“ (vše na čl. 18 rozsudku odvolacího soudu).
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci pravomocně učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných D. H. a K. P. jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., který spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Byť obvinění popřeli úmysl poškozeného J.B. usmrtit, tak na naplnění zavinění v jejich jednání ve formě úmyslu nepřímého [§4 písm. b) tr. zák.], který zahrnuje všechny podstatné znaky daného trestného činu, bylo v soudním řízení oprávněně usuzováno ze zcela konkrétních skutečností objektivní povahy. Rovněž je nepochybné, že jednali jako spolupachatelé ve smyslu znění §9 odst. 2 tr. zák. Úmysl obviněných jako spolupachatelů zahrnoval jak jejich společné jednání, když u žádného z nich nedošlo k excesu, tak i sledování společného cíle (porušení zájmu chráněného trestním zákonem). Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována a postačuje – jako v tomto případě – konkludentní dohoda. Taktéž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jednání obviněných je nebezpečné pro společnost, její stupeň spočívá zejména ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který svým činem porušili a je výrazně zvyšován těžkým nenapravitelným následkem. Rovněž nelze pominout způsob provedení činu, jehož iniciátorkou byla obviněná K. P. a okolnosti, za kterých byl spáchán. V případě obviněného D. H. není možno přehlédnout, že v minulosti spáchal řadu úmyslných trestných činů, za které byl odsouzen. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v rozsudku oprávněně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci a argumentačně ji doplnil, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně též aplikovaná právní věta.
Oba obvinění zaměřili dovolání i do výroku o trestu. Obviněný D. H. označil uložený trest v nepoměru jednak k trestu uloženému spoluobviněné K. P., jednak ke zproštění viny spoluobviněného M. R.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obvinění ani neuplatnili) , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných D.H. a K. P., jež směřují do výroků o trestu, podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněným byly uloženy přípustné druhy trestů, přičemž trest odnětí svobody byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby stanovené v §219 odst. 1 tr. zák.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných D. H. a K. P. jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k