ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.768.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 768/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný L. V . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 10 T 133/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 T 133/2007, zrušují ohledně obviněného L. V. a se zřetelem k §261 tr. ř. též ve vztahu k obviněným S. P., M.L. a F. D.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň - město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 T 133/2007, byl obviněný L. V. (v bodě 3.) uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále zpravidla „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 12. 12. 2006 v ranních hodinách v P. v budově Policie ČR, Městské ředitelství, operační středisko, okr. Plzeň - město v rozporu s ustanovením článku č. 5 odst. 2 písm. a), d), g) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 17/2005 nedůsledně reagoval na informace získané od policejní hlídky ve složení prap. S. P. a prap. M. L., které vyslal do baru P., kde došlo ke spáchání trestného činu, nezajistil náležitou organizaci a koordinaci činnosti vyslaných policistů vedoucí k řádnému zajištění místa činu, jeho uzavření, zjištění přítomných svědků, jakož i k zajištění dalších důkazů, ačkoliv v té době měl informaci o tom, že se na místě nachází těžce zraněný muž V.T., a že zde došlo ke spáchání trestného činu, který měl být objasněn službou kriminální policie a vyšetřování, na místo nevyslal výjezdovou skupinu k provedení ohledání místa činu a dalších nezbytných úkonů, přičemž vzhledem k jeho pochybení nebylo možno ohledání místa činu včas provést, neboť místo bylo v mezidobí personálem klubu uklizeno, a mohlo tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“. Za tento trestný čin byl obviněný L.V. odsouzen podle §159 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných S. P., M.L. a F. D.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. L.a L.V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, k odvolání M.L. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o jeho trestu. Odvolání obviněného L. V. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný L.V. (dále též „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nalézací soud v předchozím řízení obžalované dvakrát zprostil obžaloby s tím, že se skutky staly tak, jak je uvedeno v obžalobě, ale že se nejedná o trestný čin, neboť absentuje příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaných a trestním stíháním nepravého pachatele, nyní svědka K. Odvolací soud ovšem dvakrát zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom vyslovil závazný právní názor, že porušení služebních povinností ze strany obžalovaných lze považovat za zmaření důležitého úkolu a že dosahuje vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti. Poznamenal, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádává s většinou bodů odvolání právě s poukazem na svá předchozí kasační rozhodnutí, v nichž vyslovil závazný právní názor na právní kvalifikaci jednání obžalovaných. Vyjádřil přesvědčení, že tento právní názor není správný, neboť trestní zákon k trestnosti činu vyžadoval, aby byl stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Prohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou přehnaně formalistická s přepjatým hodnocením důkazů a důkazní situace (viz též pokyny ukládané soudu prvního stupně a úvahy o možnosti i úmyslného zavinění). Podle jeho slov je v daném případě možné pochybovat již o tom, zda se skutek vůbec stal. Nejméně zkušený spoluobviněný L. byl totiž v postavení člena hlídky, a měl tedy postupovat podle pokynů spoluobviněných P. a Dobrého či dokonce pokynů jeho osoby (obviněného). On (obviněný) byl odkázán na plnění hlásné povinnosti hlídky z místa a dozorčího, který zejména by měl situaci vyhodnotit a podle toho zvolit s operačním další postup, jak se také nakonec stalo. Konstatoval, že ani u něj nelze shledávat zavinění, popř. že pokud obvinění pochybili, tak každý svým dílem, přičemž jejich jednání nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti vyžadované pro trestný čin.
Následně shledal, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by došlo ke zmaření nebo podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu. Trestní stíhání pachatele bylo zahájeno a dosud nebylo ukončeno. Argumentoval, že sice nepostupovali podle předpisů, ale nelze říci, že kdyby tak postupovali, byl by úkol splněn jinak. Nelze tedy souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že jejich jednání lze považovat za zmaření důležitého úkolu. Upozornil, že pokyny policejního prezidenta jsou podzákonné normy vydané na základě zákona č. 273/2008 Sb., o policii ČR, v platném znění, v jehož §2 je uvedeno, že : „Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“).“ Poté připomněl dikci §158 odst. 1 tr. ř., podle něhož : „Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.“ Zmínil též, že podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001 se policejním orgánem rozumí útvar policie ČR nebo jeho nižší organizační celek, který plní úkoly v trestním řízení. Poznamenal, že povinnost v zákoně je tedy uložena policejnímu orgánu, kterým se rozumí útvar policie ČR nebo jeho nižší organizační celek a konkrétní činnost policistům nebo spíše policistům při výkonu konkrétních funkcí určuje služební funkcionář. Akcentoval, že pokyny policejního prezidenta nejsou obecně závazným právním předpisem, nýbrž interní instrukcí, jíž je povinen ten, komu byla určena, se řídit, resp. že nemohou upravovat práva a povinnosti soukromých osob, nýbrž mohou toliko ukládat úkoly osobám podléhajícím řídící pravomoci toho, kdo vnitřní předpis vydává (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 Ans 1/2005, č. 605/2005 Sb. NSS). Soud by proto měl zjišťovat i to, zda vůbec, případně kdy a v jakém rozsahu byli obvinění z příslušných předpisů proškoleni, neboť podle jeho povědomosti je po nich požadováno, aby podepsali, že byli se vším seznámeni bez toho, aniž by se skutečně znalost a způsobilost podepsané plnit ověřovala. Dále nadnesl otázku profesní zkušenosti. Podotkl, že bývalo zvykem, že starší policisté zaučovali ty mladší, což se již nyní neděje, popř. že na noční služby, kdy je větší předpoklad trestné činnosti, byli nasazováni zkušenější policisté. S ohledem na situaci u policie bylo těžké tento postup v době projednávané zajistit. Zopakoval, že každý z nich pochybil svým dílem, tedy velitel hlídky, dozorčí a pak operační a teprve ve svém souhrnu mohlo jejich jednání naplnit formální znaky uvedeného trestného činu. Jedná se o výjimečnou situaci, kdy selhali všichni a systém je nastaven tak, aby v případě pochybení jednoho to mohl napravit druhý. Podle jeho slov pochybení vycházelo zejména ze situace na místě činu – k události došlo před koncem služby, k ránu, na místě vládla zjitřená a dramatická atmosféra (jednalo se o noční podnik, domnělý pachatel byl agresivní a pod vlivem alkoholu) a přidal se závažný zásah lékařů. Dodal, že policisté nejsou odborníci, proto jeli do nemocnice pro lékařskou zprávu. Uzavřel, že tyto okolnosti případu odvolací soud posuzoval čistě formálně.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo aby rozhodl o zproštění obžaloby ve vztahu ke všem obviněným.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Následně konstatoval, že za relevantně uplatněnou je nutno považovat pouze námitku, podle níž nedošlo ke zmaření či podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu, protože trestní stíhání pachatele útoku proti V. T. bylo i přes v tzv. skutkové větě uvedená pochybení policistů zahájeno. Toto tvrzení vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, když je nepochybné, že pro spáchání násilné trestné činnosti na V. T.je u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 64/2007 vedeno trestní řízení proti M.R., které dosud nebylo skončeno. Trestní stíhání M.R. bylo zahájeno již dne 14. 12. 2006. Státní zástupce prohlásil, že tuto námitku považuje za částečně důvodnou.
Připomněl, že trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti se dopustí pachatel - veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Pojem „důležitý úkol“ zákon blíže nevymezuje a rovněž „komentářové“ výklady v tomto směru pouze stručně uvádějí, že je třeba vycházet z jeho významu hlediska státního orgánu nebo jiné instituce, ve které je veřejný činitel činný a jejíchž úkolů se splnění dotýká. K výkladu uvedeného pojmu zatím neexistuje ani příliš bohatá judikatura. Rovněž poznamenal, že ohledně vymezení zákonem předpokládaného následku trestného činu nejsou soudní rozhodnutí zcela jednoznačná. Podle tzv. skutkové věty v důsledku pochybení obviněného „nebylo možno ohledání místa činu včas provést, neboť místo bylo v mezidobí personálem klubu uklizeno, a mohlo tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“. Podle tzv. právní věty ovšem obviněný jako veřejný činitel, při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu byl následek formulován odlišně, a to tak, že všichni obvinění „ztížili splnění důležitého úkolu - zejména kvalitní ohledání místa činu a případné zajištění stop“. Odvolací soud vytkl nalézacímu soudu, že se důsledně neřídil jeho právní názorem, pokud v tzv. skutkové větě uvedl výše citované zjištění o možnosti zmaření splnění důležitého úkolu, když podle odvolacího soudu řádný průběh trestního řízení zmařen byl. Tento závěr však odvolací soud blíže nekonkretizoval.
Státní zástupce shledal, že obviněným tedy nebylo přičítáno zmaření základního úkolu Policie ČR odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele [§2 odst. 1 písm. d) tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR], ale v podstatě toliko zmaření řádného ohledání místa činu. Podle jeho názoru v zásadě může být zmařením splnění důležitého úkolu Policie ČR i zmaření provedení jednotlivého úkonu trestního řízení, musí však jít o zmaření takového úkonu, který má podstatný význam pro splnění výše uvedené povinnosti zjišťovat pachatele trestných činů, resp. splnění účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 1/2004-T-801 a pod č. 1/2004-T 646.
Uvedl, že v obecné rovině by neprovedení řádného ohledání místa činu mohlo být za zmaření důležitého úkolu Policie ČR považováno, podle něho je však vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. V této trestní věci nalézací soud výslovně konstatoval, že nezjistil, že by v důsledku pochybení obviněných došlo ke ztracení takových stop a důkazů, které by vedly přímo ke zjištění pachatele. Státní zástupce podotkl, že vzhledem k těmto konkrétním okolnostem neprovedení řádného zajištění a ohledání místa činu nemělo tak závažný dopad na další průběh trestního řízení, jako pochybení policistů vylíčená ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Naplnění objektivního znaku trestného činu podle §159 odst. 1 tr. zák. spočívajícího ve zmaření nebo podstatném ztížení splnění důležitého úkolu ze skutkových zjištění ve věci učiněných proto není možné dovodit.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v části týkající se obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, a aby uvedenému soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však část uplatněných dovolacích argumentů směřuje primárně do skutkové oblasti. Jedná se o námitky, jimiž obviněný zpochybňuje kvalitu proškolení policistů o služebních předpisech. V tomto směru tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Takové námitky pod uplatněný (ani jiný) důvod dovolání podřadit nelze. Totéž platí i pro tvrzení obviněného o nedodržování některých „dobrých zvyků“ u Policie ČR. Z některých dalších námitek potom není jasné, jaké hmotně právní posouzení by jimi mělo být zpochybněno. Jsou to zejména obecné výklady týkající se vymezení pojmu policejního orgánu a jeho povinností a charakteru interních služebních předpisů.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také uplatnil argumentaci směřující proti právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a to (stručně shrnuto), že jednáním obviněných nedošlo ke zmaření či podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu a dále že předmětný skutek nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti vyžadované pro trestný čin. Tyto dovolací námitky obviněného byly z hlediska jím deklarovaného dovolacího důvodu uplatněny relevantně.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., dospěl po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. k níže uvedeným závěrům.
Nutno především konstatovat, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne (v případě, kdy je aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Na tomto místě lze – z hlediska materiální stránky – konstatovat, že námitky obviněného ohledně výjimečných okolností zákroku (čas, kdy k zákroku došlo, zjitřená a dramatická atmosféra na místě zákroku, agresivita a podnapilost domnělého pachatele) jsou nedůvodné, neboť ze samotného charakteru práce policistů vyplývá, že jsou povinni plnit svoje služební povinnosti v kteroukoli denní dobu a provádět služební zákroky i za situací, které by z hlediska běžné populace bylo možno považovat za stresující nebo i nebezpečné.
Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.
Ustanovení o tomto trestném činu se vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele zaviněné z nedbalosti, které mají za následek zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. Pojem „důležitý úkol“ zákon blíže nevymezuje. V odborné literatuře se v tomto směru stručně uvádí, že je třeba vycházet z jeho významu z hlediska státního orgánu nebo jiné instituce, v níž je veřejný činitel (nyní úřední osoba) činný a jejíchž úkolů se splnění dotýká. Zmařením splnění důležitého úkolu je nutno rozumět úplné znemožnění jeho splnění. Podstatným ztížením je vytvoření situace, kdy sice důležitý úkol může být splněn, avšak s velkými až mimořádnými obtížemi, resp. ke splnění tohoto úkolu je třeba vynaložit zřetelně více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.
V návaznosti na uvedené skutečnosti je třeba v prvé řadě v úplné shodě se státním zástupcem akcentovat, že ohledně vymezení zákonem předpokládaného následku trestného činu nejsou soudní rozhodnutí zcela jednoznačná a vnitřně konzistentní.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v důsledku pochybení obviněného (a stejně tak i ostatních obviněných) „nebylo možno ohledání místa činu včas provést, neboť místo bylo v mezidobí personálem klubu uklizeno, a mohlo tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“ . Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ovšem obviněný (stejně jako ostatní obvinění) jako veřejný činitel, při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu byl potom následek formulován odlišně, a to tak, že všichni obvinění „ztížili splnění důležitého úkolu - zejména kvalitní ohledání místa činu a případné zajištění stop“ (str. 21 rozsudku).
Odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že zcela přesně nerespektoval jeho právní názor vyjádřený v předchozích zrušujících rozhodnutích, pokud v tzv. skutkové větě uvedl výše citované zjištění o možnosti zmaření splnění důležitého úkolu, když podle odvolacího soudu řádný průběh trestního řízení zmařen byl. Dodal přitom, že nalézací soud skutkově vypsal, v čem odvolatelé (M. L. a L. V.) nerespektovali své povinnosti, tím dal najevo, že už tím porušili svůj důležitý úkol, a proto nebylo důvodu zasahovat do výroku o vině napadeného rozsudku.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je rozporné i potud, že podle popisu skutku ve výroku o vině obviněný L. V. mj. nezajistil náležitou organizaci a koordinaci činnosti vyslaných policistů vedoucí k zjištění přítomných svědků, jakož i k zajištění dalších důkazů , ačkoli podle odůvodnění předmětného rozhodnutí hlídka ve složení S. P. a M. L.tyto úkony provedla – „Činnost hlídky na místě pak spočívala ve vytěžování osob, které byly v době jejího příjezdu na místě, ... policisté si poznamenali jména i další data těchto svědků“ , posléze S. P. „jela (společně s M. L.) do nemocnice žádat předběžnou lékařskou zprávu“ (viz str. 16 rozsudku). Ostatně, v podstatě táž výhrada platí rovněž stran popisu skutků, jimiž byli uznáni vinnými obvinění S. P., M. L. a F. D. I v těchto případech je činěn v rozporu se zmíněnými skutečnostmi plynoucími z odůvodnění daného rozhodnutí závěr o tom, že obvinění S. P., M.L. mj. „nezjistili totožnost případných svědků“ , resp. F. D. mj. nezajistil náležitou organizaci a koordinaci činnosti vyslaných policistů vedoucí k zjištění přítomných svědků, jakož i k zajištění dalších důkazů “.
Nutno pak konstatovat, že obviněnému L.V. (a stejně tak i ostatním obviněným) tedy nebylo přičítáno zmaření (ani podstatné ztížení) základního úkolu Policie ČR odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele [§2 odst. 1 písm. d) tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR], který nesporně je důležitým úkolem ve smyslu §159 odst. 1 tr. zák., ale v podstatě toliko zmaření řádného ohledání místa činu.
V daných souvislostech lze poznamenat, že v zásadě může být zmařením důležitého úkolu Policie ČR i zmaření provedení jednotlivého úkonu trestního řízení, musí však jít o zmaření takového úkonu, který má podstatný význam pro splnění výše uvedené povinnosti odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele, resp. splnění účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř. Tak např. v rozhodnutí publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 1/2004-T-801 byl znak zmaření splnění důležitého úkolu formálně naplněn jednáním policisty, který neoprávněně propustil ze zadržení obviněného, u kterého byl státním zástupcem podán návrh na vzetí do vazby, a znemožnil tak soudci o tomto návrhu rozhodnout. K podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu Policie ČR došlo podle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 1/2004-T 646 v důsledku jednání policisty, který jako policejní inspektor při šetření trestního oznámení vědomě uvedl nepravdivé údaje do úředního záznamu o této své činnosti a v důsledku toho nesprávně postoupil věc příslušnému orgánu k projednání přestupku, ačkoli šlo o trestný čin.
Je-li na posuzovaný případ nahlíženo z těchto hledisek, je možné připustit, že v obecné rovině by neprovedení řádného ohledání místa činu mohlo být za zmaření důležitého úkolu Policie ČR považováno. Vždy však je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. V předložené trestní věci nalézací soud nezjistil, že by v důsledku pochybení obviněných došlo ke ztracení takových stop a důkazů, které by vedly přímo ke zjištění pachatele (ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že v době, kdy na místo činu přijeli policisté, toto již bylo do určité míry narušeno, když s tělem poškozeného manipulovali zdravotníci a místo bylo polito vodou použitou zřejmě při laických pokusech o přivedení V. T. k vědomí). Nadto, k zajištění biologických stop přesto při ohledání provedeném opožděně (dne 12. 12. 2006 v době od 8.30 hod. do 9.30 hod.) došlo. Těmito skutečnostmi rozvedl nalézací soud svůj závěr vyjádřený ve skutkové větě svého rozhodnutí, podle něhož „ mohlo tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“.
Vzhledem k těmto konkrétním okolnostem je Nejvyšší soud toho názoru, že neprovedení řádného zajištění a ohledání místa činu nemělo tak závažný dopad na další průběh trestního řízení jako pochybení policistů popsaná ve výše citovaných judikatorních rozhodnutích.
Obvinění si nepochybně nepočínali profesionálně a dopustili se kázeňského přestupku. Naplnění objektivního znaku trestného činu podle §159 odst. 1 tr. zák. spočívajícího ve zmaření nebo podstatném ztížení splnění důležitého úkolu však ze skutkových zjištění ve věci učiněných dovodit nelze.
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené tak Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že dovolání obviněného jako celek je důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 T 133/2007, ohledně obviněného L. V. a se zřetelem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného L. V., prospívá také dalším obviněným, podle §261 tr. ř. zrušil tyto rozsudky i ve vztahu k obviněným S.P., M.L. a F. D., a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude povinen ve věci znovu rozhodnout, a to v intencích právního názoru, k němuž dospěl Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý