ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.846.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 846/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To 296/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 82/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 2 T 82/2009, byli uznáni vinnými:
obviněný M. M.
dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. (v bodě I. a II. výroku) a pod bodem I. výroku ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. (v bodě III. výroku),
obviněný M. Č.
trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (v bodě I. výroku).
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný M. M. podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněný M. Č. podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené V.G., na náhradě škody částku 12.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. N., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku obvinění M. M.a M.Č.podali odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To 296/2010, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušen ve výroku o vině pod body I. a II. Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl a obviněné M. M. a M. Č. uznal vinnými, že:
I. oba obvinění
dne 14. 11. 2008 kolem 05.00 hodin, v herně O. ve W., v B., soudní okres T., po předchozí domluvě požadovali po barmanovi T.T., vydání tržby, což on odmítl, proto obžalovaný M. přešel za bar, poškozenému přiložil k břichu kuchyňský nůž, vyzval ho, aby uhnul a z malého trezoru vzal peněženku s tržbou ve výši 12.000,- Kč, během tohoto incidentu poškozeného k vydání tržby vyzýval i obžalovaný Č., který seděl u baru, následně mu zaslali zprávy SMS, ve kterých mu vyhrožovali násilím,
a tohoto jednání se dopustili přesto, že obviněný M.M. byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 159/99, odsouzen i jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a tento trest vykonal dne 8. 3. 2008 a obviněný M. Č. byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 3. 2003, sp. zn. 1 T 183/2002, odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zkušební dobou na tři roky, dne 14. 10. 2005 mu byl nařízen výkon tohoto trestu, dále byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Tm 69/2004, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 32 Tm 20/2005, odsouzen mimo jiné pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, z výkonu těchto trestů byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 40 Pp 443/2006, a by1a mu stanovena zkušební doba v trvání šesti let.
II. obviněný M.M.sám
dne 21. 11. 2008 kolem 22.12 hodin, v restauraci P. S., v ulici S. v B., pod záminkou koupě mobilního telefonu nejprve požadoval po číšníkovi R. N., rozměnění bankovky v hodnotě 5.000,- Kč, když poškozený řekl, že nemá peníze, odešel obžalovaný směrem k WC, když se vrátil, měl na pravé ruce nasazený kovový boxer, šel za barový pult, otevíral zásuvky a domáhal se vydání peněz, poškozeného ohrožoval boxerem, a když ten chtěl uschovat číšnickou peněženku do zásuvky, obžalovaný ho odstrčil a peněženku vzal i s částkou cca 10.000,- Kč a stravenkami v hodnotě 800,- Kč, a to ke škodě K. B.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že obžalovaný M. M.byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 159/99, odsouzen i jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a tento trest vykonal dne 8. 3. 2008.
Tímto jednáním podle odvolacího soudu spáchali:
obviněný M. M. dva zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech I. a II. výroku),
obviněný M. Č. zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I. výroku).
Obvinění byli odsouzeni:
obviněný M. M. za dva zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §221 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek beze změny, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti roků; podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněný M.Č. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu (výrokům o vině pod body I. a II. a výroku o trestu) podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku obsaženém v jeho výroku o vině a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně v podrobnostech zrekapituloval dosavadní průběh soudního řízení.
Důvod dovolání obviněný shledal v tom, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, nevykazují všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení §234 odst. 1 tr. zák.), jak je právně posoudily soudy obou stupňů. Namítl, že k tomu, aby se jednalo o zločin loupeže, musel by použít proti poškozeným T.T. a R.N.násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že nikdy nepopíral, že v předmětných hernách skutečně v danou dobu byl a s poškozenými komunikoval, v žádném případě jim však nevyhrožoval ani nepoužil násilí v úmyslu zmocnit se peněz. Ve stíhaném skutku lze proto spatřovat nanejvýš trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., eventuálně pokud soudy obou stupňů měly z provedeného dokazování za prokázané skutkové okolnosti – použití násilí nebo bezprostřední pohrůžky násilí vůči poškozeným, mělo být jeho jednání posuzováno také ve vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., čímž se soudy nezabývaly.
Podle obviněného došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení i použitím ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku a s tím spojenému mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody, pro něž však nebyly splněny podmínky. Vytkl, že z napadeného rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru o použití zmíněného ustanovení trestního zákoníku a uložení trestu ve zvýšené trestní sazbě.
Za nesprávné hmotně právní posouzení obviněný označil i posouzení jednání popsaného pod body I. a II. rozsudku odvolacího soudu jako dvou samostatných zločinů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (prvostupňovým soudem posouzené jako dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.). Namítl, že v podané obžalobě státní zástupce kvalifikoval předmětné jednání jako pokračující trestný čin loupeže, soudy obou stupňů však uvedené jednání kvalifikovaly jako dva samostatné trestné činy, popř. zločiny loupeže, aniž by se otázkou pokračování v trestném činu zabývaly. Současně připomněl, jak je vymezeno „pokračování v trestném činu“ v zákoně s tím, že podle jeho názoru byla naplněna citovaná definice a jednání mělo být posouzeno jako pokračující trestný čin.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že odvolací soud neodstranil popsané vady rozsudku soudu prvního stupně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 4 To 296/2010-468, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v podání ze dne 2. 6. 2011, č. j. 1 NZO 181/2011-11, sdělila, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného M. M. věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M.. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M. M. v podrobnostech vytýká, že jednání pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno, což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadený rozsudek je zatížen obviněným tvrzenými právními vadami.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z ustanovení §116 tr. zákoníku plyne, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Podle názoru Nejvyššího soudu vykazuje jednání obviněného M. M., jak je popsáno pod body I. a II. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V případě jednání pod bodem I. rozsudečného výroku požadoval po poškozeném barmanovi T. T. vydání tržby, což on odmítl, proto obviněný „…přešel za bar, poškozenému přiložil k břichu kuchyňský nůž, vyzval ho, aby uhnul a z malého trezoru vzal peněženku s tržbou ve výši 12.000,- Kč…“ . Při jednání pod bodem II. výroku o vině obviněný požadoval po číšníkovi R. N. rozměnění bankovky v hodnotě 5.000,- Kč, když poškozený řekl, že nemá peníze, odešel směrem k WC, když se obviněný vrátil „…měl na pravé ruce nasazený kovový boxer, šel za barový pult, otevíral zásuvky a domáhal se vydání peněz, poškozeného ohrožoval boxerem, a když ten chtěl uschovat číšnickou peněženku do zásuvky, obžalovaný ho odstrčil a peněženku vzal i s částkou cca 10.000,- Kč a stravenkami v hodnotě 800,- Kč...“ . Podanému dovolání je nutno přisvědčit v tom, že pod body I. a II. rozsudečného výroku rozhodnutí odvolacího soudu jde o pokračující jednání ve smyslu znění §116 tr. zákoníku, neboť jednotlivé dílčí útoky (tj. body I. a II.) byly vedeny jednotným záměrem obviněného, naplnily skutkovou podstatu stejného trestného činu, byly spojeny podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tento nedostatek však není takového charakteru, aby bylo nutno napadený rozsudek zrušit a učinit ve věci nové rozhodnutí, jak bude blíže rozvedeno v závěru tohoto usnesení. Obviněný spáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zák.], jenž zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, když protiprávní jednání spáchané ve dnech 14. 11. 2008 a 21. 11. 2008 bylo očividně cíleně zaměřeno na porušení zájmů chráněných trestním zákonem.
Ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje, že pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena .
V daném případě je předně splněna podmínka, že obviněný M. M. znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový zvlášť závažný zločin potrestán. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 159/99, byl totiž uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, který vykonal dne 8. 3. 2008. U tohoto úmyslného trestného činu činila horní hranice trestní sazby deset let, přičemž podle §14 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let . Rovněž jsou splněny i další podmínky, které vyžaduje shora citované ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Při rozhodování o trestu Krajský soud v Ústí nad Labem přihlížel nejen k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, ale i k poměrům obviněného M. M., k dosavadnímu způsobu jeho života, k možnosti jeho nápravy a k dalším skutečnostem. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné vyplývá, že obviněnému nemohla být přiznána žádná polehčující okolnost, naopak mu přitěžují závažná zjištění k jeho osobě. Soud druhého stupně oprávněně zdůraznil: „...na jeho osobu nebylo dostatečné ani působení přísným nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 9 roků, neboť tento nejen, že nezanechal páchání trestné činnosti, ale dopustil se totožného trestného činu, a to dvěma útoky. Jako výraznou přitěžující okolnost soud na straně obžalovaného shledal speciální recidivu, kdy obžalovaný je již potřetí soudně projednáván pro trestný čin loupeže, z čehož lze usoudit, že předchozí tresty, a to i přísné nepodmíněné tresty, jak výše naznačeno, na jeho osobu neměly žádný vliv a spíše se tak naplňují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, že trestnou činnost považuje za běžný prostředek k opatření si finančních prostředků. Dále i v tomto případě soud nemůže opomenout, že ke spáchání obou skutků (správně mělo být útoků) trestného činu loupeže došlo za využití zbraně…“ (vše na str. 14 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud toliko dodává, že nelze pominout ani skutečnost, že nynější zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku obviněný spáchal jen osm měsíců po vykonání trestu odnětí svobody za předchozí trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Jak již bylo řečeno, jednání, které obviněný M.M. spáchal pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, mělo být správně posouzeno jako pokračující zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tento nedostatek však není nezbytně nutné napravovat. Při správném právním posouzení skutku by byl totiž obviněnému ukládán úhrnný trest odnětí svobody podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, a to při uvážení totožných skutečností, které byly výše popsány. Problematika pokračování v trestném činu je dostatečně řešena stávající soudní judikaturou a její posuzování v rozhodovací praxi soudů zpravidla nečiní potíže.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. M., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k