ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.898.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 898/2011-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 dovolání, která podali obvinění B. N. a V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 456/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 102/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 21 T 102/2009, byli obvinění B. N. a V. K. uznáni vinnými, že
po předchozí společné dohodě a v součinnosti s odděleně stíhaným M. Š., v úmyslu získat tak finanční prostředky, uzavřeli v P. – Č., ulici C., s leasingovou společností SG E. F. C. R., s. r. o., prostřednictvím prodejce B. CZ, a. s., dne 26. 11. 2008 smlouvu o finančním leasingu číslo, kdy předmětem leasingu byl minibagr B., vč., v hodnotě 779.450,- Kč a smlouvu o finančním leasingu číslo, kdy předmětem leasingu byl smykem řízený nakladač B. HF SJC, vč., v hodnotě 1.243.550,- Kč, kdy B. N. vystupoval jako S.– zaměstnanec společnosti O., s. r. o., patřící V. K. a M. Š. za jejího generálního ředitele, dne 26. 11. 2008 po složení akontace ve výši 303.450,- Kč obžalovaný N. a odděleně stíhaný Š. v sídle společnosti B. CZ v P. – Č. oba dva stavební stroje převzali, ač již při sjednávání smluv věděli, že nebudou hradit pravidelně leasingové splátky a akontaci zaplatili pouze z důvodu získání předmětů leasingu do své dispozice, a stroje za úplatu převedli na další osoby, a získané prostředky užili pro svoji potřebu, společným jednáním tak leasingové společnosti s ručením omezeným SG E. F. C. R., s. r. o., se sídlem A. S., způsobili škodu ve výši nejméně 1.719.550,- Kč.
Takto zjištěný skutek prvostupňový soud kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný B. N. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to počítače zn. T. S., výr. č.;
obviněný V. K. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl u obou obviněných aplikován trestní zákon - zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Proti tomuto rozsudku podali obvinění B. N. a V. K. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 456/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ohledně obviněného B. N. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému B. N. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010, uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí, a to počítače zn. Toshiba Sattelite, výrobní, a dále průkazu ZTP/P, znějícího na jméno B. N. označení invalidy - karty 01 č.. Podle §53 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl učiněn výrok „Jinak zůstal nedotčen“ .
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného V. K. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obvinění V. K. a B. N. napadli prostřednictvím obhájců dovoláními.
Obviněný V. K. napadl ohledně své osoby rozsudek v celém rozsahu včetně výroku o trestu, přičemž jako dovolací důvod uvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, jak ve věci soudy rozhodly. Současně vyslovil přesvědčení, že nedostatek důkazů proti jeho osobě nahradily domněnkou, že jednal stejně, jak je tvrzeno v pravomocném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 3 T 60/2008. Poznamenal, že toto rozhodnutí nezpochybňuje, nicméně zdůraznil, že z vlastní neznalosti nepodal proti trestnímu příkazu vydanému pod výše zmíněnou spisovou značkou odpor, a byl tak bez projednání věci odsouzen. Ve věci, v níž nyní podal dovolání, však žádné důkazy nepotvrzují, že se dopustil jednání, které mu je kladeného za vinu. Konstatoval, že se cítí být obětí jiných osob, které jednaly jeho jménem, aniž by o tom věděl, a tak zneužily jeho důvěru. Zdůraznil, že se nechtěl na úkor kohokoliv jiného obohatit, a z toho, co se stalo, neměl žádný materiální prospěch.
S poukazem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 456/2010, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a jeho osobu zprostil obžaloby. Rovněž navrhl odklad výkonu uloženého trestu, a to do rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný B. N. zaměřil dovolání proti všem výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu, které se ho týkají a opřel je o dovolací důvody zakotvené §265b odst. 1 písm. d), g), k), l ) tr. ř. Podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně v podrobnostech připomněl, jak ve věci rozhodl odvolací soud včetně toho, jakou argumentaci použil v odůvodnění rozhodnutí.
Důvod dovolání zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v tom, že se v otázce posouzení viny odvolací soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, který dospěl k závěru, že se dopustil skutku popsaného ve výroku rozsudku. Podle jeho názoru spočívá nesprávné právní posouzení skutku obvodním soudem v pochybení, že došlo k naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Namítl, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, který spočívá v jednání pachatele, a dále ve skutečnosti, kdy a jakým úkonem byly uzavřeny předmětné smlouvy, a kdo je odpovědný za podpis předmětných smluv o leasingovém pronájmu se společnostmi SG E. F. C. R., s. r. o., a B. CZ, a. s. Uvedl, že z příslušných leasingových smluv, jakož i z obsahu spisu je nepochybné, že to nebyl on, kdo jakékoliv dokumenty podepisoval, když v případě podpisu na smlouvě o finančním leasingu č. , to byl pravděpodobně M. Š. na základě plné moci a v případě předávacího protokolu a dodacího listu se společností B. CZ, a. s., to byl V. K. . Vytkl, že ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu je sice tvrzeno, že uzavřel smlouvu o finančním leasingu, avšak není uvedeno, jakým způsobem to měl učinit, aby tím bylo jeho jednání odlišeno od jednání ostatních spolupachatelů, a proto nemohou být naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně znak spočívající v jednání. Uvedený skutek tedy není ohledně jeho osoby trestným činem podvodu. Obviněný poznamenal, že trestně právní odpovědnost je odpovědností založenou na zavinění, tzn., že pachatel může být odsouzen a potrestán pouze za jednání, které zavinil, nikoliv za jednání, kterého se dopustila třetí osoba. Upozornil, že pokud obvodní soud dospěl k závěru, že byl osobou jednající a podepisující za jednu ze smluvních stran ve smlouvách uzavíraných s výše označenými dvěma společnostmi, dopustil se též jiného nesprávného hmotně právního posouzení, neboť nesprávně posoudil podmínky spočívající v tom, kdy je (či může být) smlouva uzavřena a jakým úkonem to může být učiněno, a kdo se jednání, které je znakem skutkové podstaty trestného činu, dopouští. Zdůraznil, že pokud nikdy žádnou smluvní stranou nebyl, ani smluvní stranu nezastupoval či s ním tato smluvní strana jednala, žádného takovéhoto jednání se nedopustil. Za nesprávný proto označil závěr soudu, že se předmětného jednání zúčastnil a je (spolu)pachatelem trestného činu podvodu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Podle obviněného má nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem původ v nesprávném a nezákonném hodnocení důkazů prvostupňovým soudem. Ten dospěl k závěru o jeho vině z hodnocení svědeckých výpovědí zejména Ing. H., J. S., kteří jej měli označit při rekognici, dále z rozhodnutí ve věci M. Š. a na základě provedených rekognicí. V dovolání blíže rozvedl, že odvolací soud zcela jinak zhodnotil rekognice provedené v přípravném řízení, jejichž nezákonnost připustil, a to zejména pokud jde o rekognici svědka A., který byl před úkonem poučen jako obviněný, nikoliv jako svědek; na druhé straně rekognicí se spoluobviněným V. K. argumentoval v jeho neprospěch. Podotkl, že není možné si vybírat, která rekognice bude použita ve prospěch, a která v neprospěch obviněného, a to v rozporu s jejím výsledkem. Soud druhého stupně sice uvedl, že vyloučení řízení se spoluobviněným M. Š. bylo na škodu věci, nicméně konstatoval, že z odsuzujícího rozsudku a přílohového spisu lze vycházet. S tímto názorem obviněný vyslovil nesouhlas. Vyloučení označil za nezákonné a v rozporu s ustanovením §23 tr. ř. Pokud přesto odvolací soud dospěl k závěru, že to byl on, kdo vystupoval pod jménem V., tak nelze dospět k závěru o jeho vině, neboť podle odsuzujícího rozsudku měl vystupovat jako S.. Nebyl tedy uzavřen potřebný kruh nepřímých důkazů, aby mohl být - při neexistenci přímých důkazů - uznán vinným.
Dále obviněný konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v případě výroku o trestu dán tím, že mu byl odvolacím soudem uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010. Připomněl, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 15/2010 byl uznán vinným přečinem a uložen mu trest podle trestního zákoníku; v dovoláním napadeném rozsudku mu však byl, a to při nezměněném výroku o vině, uložen souhrnný trest a peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč podle zrušeného trestního zákona. Namítl, že jej nelze uznat vinným podle nového trestního zákoníku a uložit mu trest podle již zrušeného trestního zákona. Jestliže je skutek posuzován podle trestního zákoníku, je nutno jej aplikovat v celém rozsahu na všechny znaky a stránky jednání, nikoliv vinu posoudit podle úpravy platné v době, kdy se měl přečin stát a trest uložit podle trestního zákona, který již neplatí a pojem přečin vůbec nezná. Nesprávného právního posouzení se soudy obou stupňů dopustily i ohledně uložení trestu propadnutí notebooku T. S., neboť trest propadnutí věci lze uložit pouze v případě, že věc náleží pachateli, tzn. že jeho vlastnické právo musí být prokázáno. Pokud vlastnické právo prokázáno nebylo, nelze toto obcházet odůvodněním, že „nebylo zjištěno, že by předmětný počítač nebyl vlastnictvím obžalovaného“ . Takové zjištění nepostačuje, ale musí být prokázáno, že vlastníkem věci je pachatel, což zjištěno nebylo.
Jak obviněný uvedl, je důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn postupem soudu druhého stupně, který jej navzdory jeho zdravotnímu stavu prakticky přinutil účastnit se veřejného zasedání o odvolání tím, že jej neodročil, ačkoli nebyl schopen je řádně vnímat. Poznamenal, že sám soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ze zprávy lékaře zjistil, že jeho zdravotní stav je spojen s kolísavou intenzitou bolesti, ale s velkou pravděpodobností mu umožňuje dostavit se k veřejnému zasedání a po přiměřeně dlouhou dobu se ho účastnit. Upozornil, že před zahájením veřejného zasedání byl soud seznámen s tím, že je pod vlivem silných analgetik, která mu znemožňovala dostatečnou koncentraci a při vyhlášení rozsudku mu umožnil sedět. Za této situace, kdy nebyl s to plně vnímat průběh veřejného zasedání, bylo porušeno jeho právo účasti ve veřejném zasedání, tj. právo se jej plnohodnotně účastnit v případě, že mu to zdravotní stav umožní.
Pokud jde dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl, že výrok rozsudku soudu druhého stupně je neúplný, neboť pouze uvádí, že při nezměněném výroku o vině a opětovném rozhodnutí o trestu rozsudek „Jinak zůstal nedotčen“, aniž by z tohoto výroku bylo patrno, jaký rozsudek tím měl odvolací soud na mysli, zda rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 v této předmětné věci nebo rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010. Za takovéhoto stavu označil rozsudek odvolacího soudu za neúplný, zjevně neurčitý a nepřezkoumatelný.
Ve výše tvrzených pochybeních soudů obou stupňů obviněný shledal rovněž naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř., když rozsudkem Městského soudu v Praze bylo fakticky rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu a v řízení před tímto soudem byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně se totiž dopustil jak nesprávného právního posouzení skutku ohledně otázky naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, tak i jiného nesprávného hmotně právního posouzení právě ohledně otázky spolupachatelství osoby obviněného na předmětném trestném činu.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 456/2010, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 21 T 102/2009.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 28. 6. 2011, č. j. 1 NZO 525/2011-19, sdělil, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovoláním obviněných B. N. a V. K. věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. d), g), k), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnil obviněný B. N. , patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, jež vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného B. N. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný B. N. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýká, že byl zkrácen na svých právech tím, že se musel zúčastnit veřejného zasedání o odvolání navzdory svému zdravotnímu stavu, kdy nebyl schopen jeho průběh řádně vnímat, přičemž soud je k jeho žádosti neodročil. Tvrdí, že postupem soudu mu bylo odepřeno právo plnohodnotné účasti ve veřejném zasedání v případě, že mu to zdravotní stav umožní. Zmíněné námitky obsahově uplatněný důvod dovolání naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až odst. 5 tr. ř.).
Z trestního spisu bylo zjištěno, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nařídila ve věci veřejné zasedání o odvolání na den 22. 12. 2010, přičemž rozhodla, že obviněný B. N. bude k němu předvolán. Předvolání k veřejnému zasedání obviněný převzal dne 16. 12. 2010; týž den byla o veřejném zasedání vyrozuměna jeho obhájkyně JUDr. J. Š., což plyne z příslušných doručenek (vše na č. l. 716 tr. spisu). Následně jmenovaná obhájkyně zaslala soudu dne 17. 12. 2010 a 21. 12. 2010 žádosti o odročení nařízeného veřejného zasedání, a to s ohledem na zdravotní stav obviněného, o čemž připojila kopii rozhodnutí o jeho dočasné pracovní neschopnosti. Jako další důvod k odročení uvedla i dlouhodobě plánované čerpání řádné dovolené její osobou (vše na č. l. 720, 725-726 tr. spisu). Dne 22. 12. 2010 bylo usnesením Městského soudu v Praze veřejné zasedání odročeno na den 13. 1. 2011. Soud konstatoval, že předložené doklady o pracovní neschopnosti obviněného, které byly včetně omluvy jeho obhájkyně přečteny, jsou neprůkazné, neboť byly použity stejné, které předkládal v průběhu řízení před obvodním soudem; doklad o pracovní neschopnosti nebyl vůbec aktualizován (vše na č. l. 728 tr. spisu). Obviněný B. N. převzal předvolání k odročenému veřejnému zasedání dne 3. 1. 2011 a stejného dne byla o veřejném zasedání vyrozuměna jeho obhájkyně (viz doručenky na č. l. 729 tr. spisu). Dne 6. 1. 2011 bylo odvolacímu soudu doručeno písemné sdělení obhájkyně obviněného, v němž bylo s poukazem na potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a lékařskou zprávu ze dne 4. 1. 2011 (byly přílohou podání) uvedeno, že zdravotní stav jejího klienta je natolik vážný, že mu neumožňuje přítomnost u veřejného zasedání. Proto požádala o jeho odročení (vše na č. l. 733 až 737 tr. spisu). Následně předsedkyně senátu odvolacího soudu přípisem ze dne 10. 1. 2011 požádala lékařku MUDr. L. Z. o podání zprávy, zda současný zdravotní stav obviněného mu umožňuje i přes trvající pracovní neschopnost dostavit se k veřejnému zasedání k Městskému soudu v Praze nařízenému na 13. 1. 2011 k projednání odvolání a tohoto se účastnit po dobu cca 1 hod. (č. l. 739 tr. spisu). V odpovědi jmenovaná lékařka dne 11. 1. 2011 ohledně obviněného B. N. soudu sdělila: „Současný zdravotní stav pacienta je spojen s kolísavou intenzitou bolesti, ale s velkou pravděpodobností mu umožňuje dostavit se k veřejnému zasedání soudu a po přiměřeně dlouhou dobu (cca 1 hod.) se ho účastnit“ (č. l. 752 tr. spisu). Veřejné zasedání dne 13. 1. 2011 bylo konáno za přítomnosti obviněného, přičemž po zahájení obhájkyně sdělila, že obviněný je pod vlivem silných analgetik, která mu znemožňují dostatečnou koncentrovanost. Současně byla předsedkyní senátu přečtena zmíněná lékařská zpráva ohledně jeho zdravotního stavu (č. l. 754 tr. spisu). Rovněž bylo obviněnému umožněno po celé jednání soudu včetně vyhlášení rozsudku sedět, jak dovolací soud zjistil i ze zvukového záznamu, který je součástí trestního spisu.
Nejvyšší soud konstatuje, že nelze Městskému soudu v Praze důvodně vytknout, že konal veřejné zasedání o odvolání, kterému byl přítomen obviněný B. N. . Z vyžádané lékařské zprávy bylo zřejmé, že jeho zdravotní stav nebyl takového charakteru, aby se nemohl veřejného zasedání soudu zúčastnit. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že po celou dobu veřejného zasedání bylo obviněnému umožněno, aby seděl, a byl též zastoupen obhájkyní. Z protokolu dále vyplývá, že obviněný ani jeho obhájkyně žádné návrhy na doplnění přednesené zprávy o stavu věci nevznesli. Skutečnost, že obviněný dostatečně vnímal průběh veřejného zasedání a byl koncentrován, vyplývá z jeho sdělení, kdy k dotazu předsedkyně senátu uvedl: „souhlasím zcela s tím, co zde přednesla má obhájkyně, odkazuji na naše odvolání“ (viz č. l. 756 tr. spisu). Dovolání, které bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je tudíž zjevně nedůvodné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu oba obvinění uplatňují v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jimi deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud obviněný B. N. v podrobnostech zpochybňuje v soudním řízení pravomocně učiněná skutková zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje, že nespáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným. Primárně skutkovou námitkou je i tvrzení, kterým nesouhlasí se zjištěním, že počítač - notebook T. S., ohledně něhož byl uložen trest propadnutí věci, byl v jeho vlastnictví. Rovněž obviněný V. K. namítá, že žádné důkazy neprokazují, že se dopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu a cítí se obětí jiných osob, které zneužily jeho důvěru. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, a to v návaznosti na příslušnou část odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných B. N. a V. K..
V dovolání obviněný V. K. nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), jímž byl uznán vinným a s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 9 (následně i Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu ohledně dovolání, které podal obviněný V. K. . Na rozdíl od obviněného B. N. totiž neuplatnil žádnou námitku, která by alespoň zčásti obsahově uplatněný či jiný dovolací důvod naplnila, aby se jí mohl dovolací soud věcně zabývat.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. K., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný B. N. rovněž v podrobnostech vytýká, že nemohl spáchat trestný čin, jímž byl uznán vinným, neboť z příslušných leasingových smluv, jakož i z obsahu spisu je nepochybné, že to nebyl on, kdo jakékoliv dokumenty podepisoval, když v případě podpisu na smlouvě o finančním leasingu č. , to byl pravděpodobně M. Š. na základě plné moci a v případě předávacího protokolu a dodacího listu se společností B. CZ, a. s., to byl V. K. . Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek .
Z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. plyne, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč .
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Ustanovení §4 písm. a) tr. zák. zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zák.“).
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze, jako již předtím Obvodní soud pro Prahu 9, v rozporu s trestním zákonem, když předmětný skutek, který je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť ze skutkových zjištění je evidentní, že obvinění B. N. a V. K. s odděleně stíhaným M. Š. ke škodě cizího majetku (leasingové společnosti SG E. F. C. R., s. r. o.) sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl (osoby jednající za jmenovanou společnost, že budou pravidelně hradit leasingové splátky ohledně předmětných strojů, ačkoliv věděli, že splátky hradit nebudou, stroje převzali a za úplatu je převedli na další osoby), a takovým činem způsobili na cizím majetku značnou škodu (poškozené společnosti ve výši nejméně 1.719.550,- Kč). Odvolací soud na str. 6 rozsudku připomněl, že z podpisu leasingových smluv, kdy se jednání dopustil po předchozí dohodě a vzájemné součinnosti s obviněnými B. N. a V. K., byl stejným trestným činem podvodu uznán vinným odděleně stíhaný M. Š., přičemž u veřejného zasedání doplnil dokazování trestním spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 101/2009. Byť obviněný B. N. předmětné smlouvy nepodepsal, jak tvrdí i v dovolání, tak je potřebné zdůraznit, že celé jednání naplánoval a aktivně se ho od počátku až do konce účastnil, přičemž v podrobnostech lze odkázat na argumentaci popsanou na str. 6 a 7 odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, která navazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jednání obviněného, a to vedené stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů, bylo podstatným článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřovaly k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Odvolací soud na str. 7 a 8 rozsudku rovněž podtrhl, že nemá pochyb o tom, že „…mezi obžalovaným K. a N. a již odsouzeným Š. byla předchozí dohoda, která vedla k uzavření předmětných smluv na N. vyhlédnuté stroje, a která vyústila v následný prodej, což jen potvrzuje to, že obžalovaní vůbec od počátku neměli v úmyslu splátky hradit, a to už při podpisu smlouvy, protože M. Š. byl pouze najatý pro podpis a vystupoval na základě plné moci, která mu obžalovaným K. nebyla vystavena…“ . Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění – obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák., neboť jeho protiprávní jednání, kterým porušil zájem chráněný trestním zákonem, jímž je cizí majetek, bylo zjevně chtěné. Pro úplnost je možno připomenout, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., a to v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje i zavinění z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Jednání obviněného B. N. je nebezpečné pro společnost, která spočívá zejména ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který vyšší formou úmyslného zavinění porušil, přičemž v soudním řízení nemohla být pominuta jeho podstatná role v celé trestné činnosti a okolnost, že se jedná o osobu, jež trestnou činnost spáchala ve lhůtě podmíněného odsouzení za jiný úmyslný trestný čin. Okolnost, že podvodným jednáním byla způsobena škoda, která více než třikrát převyšuje minimální výši pro naplnění zákonného znaku značné škody, jak je zakotven v §89 odst. 11 tr. zák., pro svou závažnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Proto je materiálně rovněž naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud konstatuje, že s námitkou obviněného, jež se týkala právního posouzení skutku, a kterou v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, nelze z výše rozvedených důvodů souhlasit.
V dovolání obviněný B. N. rovněž vytýká, že jej nelze uznat vinným podle trestního zákoníku a uložit mu trest podle již zrušeného trestního zákona, neboť pokud je skutek posuzován podle trestního zákoníku, je nutno jej aplikovat v celém rozsahu na všechny znaky a stránky jednání, nikoliv vinu posoudit podle úpravy platné v době, kdy se měl přečin stát a trest uložit podle trestního zákona, který již neplatí a pojem přečin vůbec nezná. Tato námitka obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud tedy posuzoval, zda v tomto směru odvolací soud postupoval v souladu se zákonem.
Je potřebné připomenout, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010, byl obviněný B. N. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 40-ti denních sazeb, kdy denní sazba byla stanovena částkou 500,- Kč, čímž výše peněžitého trestu celkově činila 20.000,- Kč. Pro případ, že by do patnácti dnů od vykonatelnosti rozhodnutí nebyl peněžitý trest zaplacen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to průkazu ZTP/P znějící na jméno B. N. a označení invalidy - karty 01 č. .
Podle §35 odst. 1 tr. zák. platí, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 tr. zák. jako trest samostatný .
Ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. zakotvuje, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším .
Jelikož byly splněny zákonné podmínky ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. byl rozsudkem Městského soudu v Praze obviněnému B. N. uložen souhrnný trest. Ostatně v tomto směru ani nebyly v dovolání žádné výhrady uplatněny. Zde je nutno uvést, že ve smyslu znění §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému správně trest ukládán podle nejpřísnějšího trestného činu - ustanovení §250 odst. 3 tr. zák. (tj. trestního zákona), a to i za přečin podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Proto rovněž správně bylo podle příslušného ustanovení trestního zákona (a nikoli podle trestního zákoníku) rozhodnuto o uložení peněžitého trestu a trestu propadnutí věci. Je potřebné poznamenat, že nebylo porušeno ani ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje . S tvrzením obviněného, že při ukládání trestu bylo chybně aplikováno hmotné právo, tudíž není možné se ztotožnit.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Obviněný spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že výrok rozsudku odvolacího soudu „Jinak zůstal nedotčen“ je neúplný, neurčitý a nepřezkoumatelný. V podstatě vytýká, že z výroku není patrno, jaký rozsudek měl odvolací soud na mysli, zda rozsudek napadený odvoláním nebo rozsudek, k němuž byl ukládán souhrnný trest.
Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř., a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání. V takových případech odvolací soudy často používají výrok „Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“ , a to pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí, neboť je určeno i osobám neznalým trestního práva. Zmíněný výrok je však evidentně nadbytečný, jak ostatně dovolací soud v minulosti vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl.
Dovolání lze přisvědčit v tom směru, že skutečně nelze jednoznačně určit, zda výrok „Jinak zůstal nedotčen“ se týká odvoláním napadeného rozsudku, nebo rozsudku ohledně něhož byl ukládán souhrnný trest. Současně je potřebné výslovně zdůraznit, že jde o zcela nepodstatný nedostatek, který rozhodně nemá na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv. I bez tohoto výroku totiž zůstal odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 21 T 102/2009, a to s výjimkou v odvolacím řízení výslovně zrušeného výroku o trestu ohledně obviněného B. N., jinak nedotčen (nezměněn), což platí i o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010, jehož pouze výrok o trestu byl - s ohledem na ukládaný souhrnný trest - zrušen. Nelze proto akceptovat námitku obviněného, že tímto výrokem je napadený rozsudek neurčitý a nepřezkoumatelný.
Vzhledem ke všem shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného B. N., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Rozhodnutí o dovolání obviněných V. K. a B. N. bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného V. K. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k