ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.126.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 126/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 5 To 418/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 60/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 1 T 60/2010, uznal obviněného M. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 22. 06. 2010 v době okolo 05:30 hodin čekal na P., ul. B. na poškozeného R. Š., který odcházel ze svého bydliště do zaměstnání, připojil se k němu a začal po poškozeném požadovat, aby mu získal PIN kódy k nespecifikovaným platebním kartám, což poškozený odmítl, obžalovaný poté začal poškozenému vyhrožovat tím, že jej odvede ke svým „nadřízeným“, kteří ho odvezou do lesa, kde mu budou řezat prsty, dokud neudělá, co požadují, ve svých výhrůžkách pokračoval následně i v autobuse MHD, kde své výhrůžky podpořil vytažením nože o celkové délce cca 10 cm, který poškozenému přiložil k tělu v úrovni stehna, následně pokračoval s poškozeným v cestě tramvají do zastávky N. L. v P. a vyhrožoval poškozenému, že jej klidně podřeže i na zastávce, je mu jedno, že toto uvidí lidé, následně poškozenému sdělil, že by jako kompenzaci přijal obraz od malíře Procházky, který poškozený zdědil, s čímž poškozený ze strachu souhlasil a obraz obžalovanému přislíbil s tím, že dobu a místo předání si upřesní, následně obžalovaný ve svém jednání pokračoval dne 30. 06. 2010 okolo 06:40 hodin na zastávce tramvaje N. L. v P., kde po poškozeném požadoval obraz od malíře Procházky či finanční částku v hodnotě uvedeného obrazu, protože mu lhal a nechtěl spolupracovat na získávání PIN kódů od odcizených platebních karet, kdy další setkání proběhlo dne 02. 07. 2010 okolo 19:00 hodin u budovy Českých drah železniční stanice P. – L. v P., kdy byla domluvena další schůzka na den 08. 07. 2010 okolo 10:00 hodin v P., ul. V. v OC F., kdy před restaurací McD. došlo k setkání obžalovaného a poškozeného, kde obžalovaný opět po poškozeném požadoval obraz od malíře Procházky, a když zjistil, že poškozený nepřinesl ani peníze ani obraz, vyhrožoval poškozenému, že bude litovat, že existuje, že se vůbec narodil, přičemž byl zadržen Policií ČR“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a podle §175 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 5 To 418/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Bena Jeřábka proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení namítl, že v posuzovaném případě nešlo o jednání zakládající trestněprávní odpovědnost, ale mělo být posouzeno maximálně jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění. V této souvislosti poukázal na ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého lze trestněprávní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých v souladu s principem subsidiarity trestní represe. Soudům nižšího stupně vytknul extrémní nesoulad jejich závěrů s provedenými důkazy s tím, že existuje zvukový záznam jeho jednání s poškozeným ze dne 8. 7. 2010, který výpověď poškozeného, na jejímž základě byl odsouzen, vyvrací; nalézací ani odvolací soud však důkaz tímto záznamem neprovedl.
V další části svého podání obviněný připustil, že jeho jednání na schůzkách dne 22. 6. 2010, 2. 7. 2010 a 8. 7. 2010 mohlo být pro poškozeného nepříjemné a mohlo jím být vnímáno jako určitý nátlak. Dodal však, že obraz od malíře Procházky mu poškozený nabídl sám bez předchozího vyhrožování. Pokud ve vztahu k poškozenému vyslovil, že bude litovat, že existuje a že se narodil, potom měl na mysli vyšší spravedlnost. Popřel, že by se choval jako vyděrač, a v tomto kontextu opětovně poukázal na výše zmíněný zvukový záznam.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 5 To 418/2010, a současně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 1 T 60/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Současně požádal o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265 o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byl opis dovolání obviněného doručen dne 25. 1. 2011, se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů (např. námitka, že soudy neprovedly důkaz zvukovým záznamem rozhovoru vedeného mezi obviněným a poškozeným dne 8. 7. 2010 a jeho vinu dovodily toliko na základě výpovědi poškozeného R. Š.; nebo tvrzení, že poškozeného do předání obrazu netlačil, že to byl jenom návrh apod.). Takto formulovanými výhradami však obviněný pouze napadal skutková zjištění soudů a současně předestíral vlastní verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku z důvodu absence znaku společenské škodlivosti. S touto výhradou pak úzce souvisí jeho další námitka vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní.
Obviněným namítaná zásada subsidiarity trestní represe je pak zakotvena v §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Uvedená zásada jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek, který má význam především z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Trestní právo disponuje totiž nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale např. i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně a pouze nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní.
Ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, o něž obviněný svou argumentaci opřel, váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím vyjadřuje právě výše zmíněný princip ultima ratio (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I.ÚS 541/10, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, aj.). Trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04).
Dovolatelem v tomto kontextu akcentovaná společenská škodlivost jeho jednání se obecně vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, především pak intenzitou naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, avšak ani tím se její definice zcela nevyčerpává, neboť je spojena, jak již bylo naznačeno shora, s principem ultima ratio, tzn. uvážením orgánů činných v trestním řízení s ohledem na konkrétního okolnosti a specifika posuzovaného případu. Společenskou škodlivost je nutno hodnotit při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. I při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe je třeba zohlednit zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl.
Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný se trestného činu kladeného mu za vinu dopustil v té podobě, že „jiného pohrůžkou násilím nutil, aby něco konal, a spáchal takový čin se zbraní“ .
Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované trestní věci bylo zjištěno, že obviněný „... začal po poškozeném požadovat, aby mu získal PIN kódy k nespecifikovaným platebním kartám, což poškozený odmítl, ... začal poté poškozenému vyhrožovat tím, že jej odvede ke svým „nadřízeným“, kteří ho odvezou do lesa, kde mu budou řezat prsty, dokud neudělá, co požadují, ve svých výhrůžkách pokračoval následně i v autobuse MHD, kde své výhrůžky podpořil vytažením nože o celkové délce cca 10 cm, který poškozenému přiložil k tělu v úrovni stehna, následně pokračoval s poškozeným v cestě tramvají do zastávky N. L. v P. a vyhrožoval poškozenému, že jej klidně podřeže i na zastávce, ... opět po poškozeném požadoval obraz od malíře Procházky, a když zjistil, že poškozený nepřinesl ani peníze ani obraz, vyhrožoval poškozenému, že bude litovat, že existuje, že se vůbec narodil, .. .“ .
Z uvedeného je nepochybné, že skutkové a z nich vycházející právní závěry učiněné soudem prvního stupně a následně potvrzené soudem odvolacím jsou ve vzájemném souladu. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný nejprve nutil poškozeného, aby mu opatřil PIN kódy k nespecifikovaným platebním kartám. Když toto poškozený odmítl vykonat, obviněný jej „pronásledoval“ takřka na každém kroku a pokoušel se ho k této činnosti donutit, k čemuž neváhal použít dokonce ani nože, který je zbraní ve smyslu §118 věty za středníkem trestního zákoníku, a proto odůvodňuje právní kvalifikaci i podle odst. 2 písm. c) §175 trestního zákoníku. Výše popsaný slovní projev obviněného spočívající v pohrůžce fyzickým násilím, nadto umocněný nožem přiloženým ke stehnu poškozeného byl bezesporu způsobilý vyvolat u něj obavu o vlastní zdraví či dokonce život, pokud požadavek obviněného nesplní. V tomto jednání obviněný pokračoval i nadále v souvislosti s vymáháním obrazu od malíře Procházky po poškozeném, kdy opět, tentokrát již „pouze“ verbálně poškozenému vyhrožoval, že bude litovat, že existuje a že se vůbec narodil, přičemž byl již zadržen Policií ČR.
Na základě shora rozvedených zjištění a teoretických východisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Oba soudy nižších instancí se již dříve shodnými námitkami obviněného zabývaly a zcela v souladu se zákonem i zásadami logiky se s nimi vypořádaly. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména pak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že kromě všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu (v tomto směru však dovolatel žádné relevantní výhrady nevznesl) považoval tento soud za naplněnou taktéž podmínku jeho společenské škodlivosti, když uvedl, že zájem chráněný trestním zákoníkem, a to svoboda rozhodování člověka – poškozeného, byl významným způsobem narušen. V této souvislosti dále rozvedl, že poškozený byl ze strany obviněného opakovaně obtěžován a nucen k něčemu, co nechtěl a neměl povinnost učinit, v důsledku čehož žil po určitou dobu ve strachu z toho, co nastane, pokud neoprávněným požadavkům obviněného nevyhoví, přičemž se musel nepochybně obávat o svůj život a zdraví. Motiv a pohnutku obviněného označil soud prvního stupně za zištnou, taktéž způsob provedení činu a dosavadní způsob života obviněného nemohl podle jeho názoru nikterak snížit závažnost nyní posuzovaného činu, jelikož obviněný se jej navíc dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za jinou jeho trestnou činnost (srov. strany 4 a 5 jeho rozsudku). S těmito závěry se bezezbytku ztotožnil soud odvolací a ani Nejvyšší soud k nim nemá žádné výhrady.
Při aplikaci shora citované zásady subsidiarity trestní represe a s ní úzce a neoddělitelně spjatého principu ultima ratio na nyní posuzovaný případ tudíž nelze než dospět k závěru, že jednání dovolatele popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně stojí zcela evidentně mimo rámec občanskoprávních či jiných soukromoprávních vztahů. Obviněný naprosto zřetelně mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochranu svobody (v konkrétním případě zejména ve smyslu svobodného rozhodování) člověka a svým jednáním naplnil předmětnou skutkovou podstatu nejen v její základní, nýbrž i kvalifikované podobě ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. To p lně svědčí o tom, že jsou splněny všechny předpoklady vzniku jeho trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o tomto podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a